„Už v této zemi nevím kudy kam. Připadám si jako odkopnutý kus odpadu. Neříkám, že vše je něčí vina, ale když člověk hledá práci, tak je to jako hledat jehlu v kupce sena,“ vypráví svůj příběh zdravotně znevýhodněná žena, jež nedostala invalidní důchod.
Jsem po operaci plic, ale posudková lékařka mi po třech letech řekla, že už invalidní důchod nedostanu. Pracovat chci, ale nevydržím stát déle než půl hodinky, pak si musím sednout a až po chvíli mohu zase polohu změnit. Delší chůze mi také dělá problém. Začala jsem shánět práci na doma, ale zatím bez úspěchu. Žiji na malém městě a tak příležitostí je málo.
Teď mám na krku exekuce, protože už nemám žádný příjem a nevím kudy kam. Rodina se snaží, ale stačí to tak na živobytí. Žádala jsme o osobní bankrot, ale společnost, která se nám ozvala, chtěla předem 27 000 Kč. Mít takové peníze, můžu vše platit.
Život už mě nebaví, nejsem člověk, který jen stojí a kouká, co se děje a jemu vše jedno. Chci jen jedno – žít normální život a mít práci, kterou budu zodpovědně vykonávat. Domácí práce by mi ušetřila takové věci, se kterými jsem se setkala.
»Pani, zde nesmíte sedět, tato práce se vykonává ve stoje…«.
Roznos tiskovin -»Chodíte pomalu, jak to, že si v polovině cesty klidně sednete na lavičku? Co si dovolujete?«
Takové a další připomínky slýchám.
Dovršují to pomluvy v našem městečku. Na dotazy na práci dostávám odpověď, že jsem nespolehlivá, že se mi nedá věřit a další podobné. Bolí mne to. Na moji stížnost mi byla dána odpověď, že když s tím budu něco dělat a řešit to, tak to může být ještě horší.
Teď už nevycházím z domu, abych nepřišla lidem na oči a nemuseli si přede mnou odplivnout: »To je ta chudá lůza, s těmi nemluv nebo si zničíš pověst.«
Tak to tu chodí a já s tím nic neudělám. Jedině ukončit celý život, drží mě ale zatím moje rodina.
Že jsem chudá? Ano, ale to neznamená, že jsem prašivá nebo něco horšího. Děsí mě to, jak se lidé k sobě chovají.
Je to stejné, jako když jsme chtěla sbírat víčka od PET lahví, abych zaplatila dluhy, ale nebylo mi to povoleno – nemám nemocné dítě nebo blízkou osobu. Proč?!
Mým přáním je jednou vše splatit, mít možnost slušné domácí práce, o které vím, že ji budu poctivě odvádět.
Lenka VAŇKOVÁ, Strmilov
Haló noviny
Paní Lenko, Váš příspěvek už je starého data. Mrzí mě, že jsem na něj narazila teprv dnes. Ani nevíte, jak Vám rozumím. Jsem na tom úplně stejně s pracovními možnostmi a hlavně zvládáním pro někoho jednoduchých věcí. S tím rozdílem, že já nemám dluhy. Měla jsem asi v životě větší štěstí, protože s 2. stupně ID, na který pobírám bez mála 3400 Kč bych si mohla hodit mašli, kdybych neměla manžela, který je zdráv a pracuje. Mám stejný ostych jako vy. Před lidmi i před rodinou. Chodím, obstarám se sama – přece nemohu mít problémy… Ne každý vím o čem mluvíme a ne každý to chce vědět. Dělat závěry je jdnoduché.
Nevěste hlavu, dejte o sobě vědět, jestli jste v pořádku a jak se Vám daří. Monika
Je to děs, co se teď děje se sociálním zabezpečením. Taky mi byl snížen ID z trojky na dvojku, práci rovněž marně sháním. Připadá mi to, že Kalousek a jeho garda sociální systém naší země úplně zbořili. A nová vláda s tím nic nedělá. Trpím depresí a mám podobné pocity jako paní Vaňková. Zdechni a dej pokoj – to je pokyn pro staré a zdravotně postižené. Mimochodem, příští rok mají být omezeny výdaje na důchody. Přitom seniorů stále přibývá. To nás budou střílet, nebo co?