Deaflympionik David Studýnka z Pravčic je držitelem dvou bronzových medailí z mistrovství Evropy. Kromě soupeřů s přehledem poráží i svůj handicap – je totiž neslyšící. /ilustrační snímek/
Nebýt toho, že návštěvu u dveří spolu se zvonkem ohlašuje i majáček nad kuchyňskou linkou, skoro byste neřekli, že úspěšný český reprezentant na horských kolech David Studýnka neslyší. Z loňského mistrovství Evropy pro neslyšící cyklisty v ruském Togliatti si přivezl dvě bronzové medaile. Letos skončil na deaflympiádě v bulharské Sofii v konkurenci 34 závodníků ze 17 zemí celkově sedmý.
Toho všeho přitom dosáhl vlastně náhodou jen svým odhodláním, bez sponzorů a ve volném čase.
„Z mého pohledu se jedná o nesmírně skromného sportovce,“ tvrdí Jaroslav Šašek, starosta Pravčic u Hulína, kde Studýnka žije. „Mám osobně ke sportu blízko a toho, co David dělá a dokazuje, si nesmírně vážím a také mu nesmírně fandím,“ dodává.
K závodění se dostal prozaicky: chtěl zhubnout
Všechno to přitom začalo nenápadně. „Budoval jsem dům, potřeboval jsem hodně síly,“ vzpomíná David Studýnka, jak se s tělesnou váhou dostal až na 96 kilogramů.
„A když jsem to dodělal, chtěl jsem zhubnout,“ popisuje zlomový rok 2010, kdy se dostal k cyklistice a přes ni i ke svým dnešním 73 kilogramům. Jeho první závod byla Chřibská padesátka. „Měl jsem křeče, dehydrataci, jel jsem to čtyři a půl hodiny. Teď to dám tak za dvě,“ vzpomíná sedmatřicetiletý cyklista, kterého podle jeho slov cyklistika pohltila právě díky atmosféře závodů.
„Dává mi to obrovský adrenalin, líbí se mi příroda kolem. Když se člověk do cyklistiky dá, tak v tom už jede,“ usmívá se biker.
Na deaflympiádě v Sofii si sice na medaili jako v Togliatti nesáhnul, přesto je se svým výkonem spokojený. Umístěním do osmého místa se totiž automaticky nominoval na příští deaflympiádu v Turecku.
„Na jaře jsem měl zánět průdušek a pak i achilovky, což způsobilo měsíční výpadek v tréninku. Přesto jsem to dohnal a skončil jako nejlepší z Čechů,“ bilancuje sportovec.
O sluch přišel už jako malý hoch
David Studýnka je zvyklý bojovat už odmala. O sluch přišel po nemoci jako malý. Od páté třídy chodil do základní školy pro neslyšící v Kyjově, kde se nesmělo znakovat a děti byly nuceny mluvit. Tím vysvětluje, proč odezírá a mluví tak dobře, že nepotřebuje tlumočníka.
„Teď se ve školách znakuje a děti už tolik nemluví. Ale uvažuje se o tom, že to vrátí zpátky,“ vysvětluje. Pracuje jako dělník ve skaštické firmě na výrobu oken.
Svou soutěživou povahu nezapře ani při líčení samotného sofijského závodu v cross-country na čtyři šestikilometrové okruhy.
„Třetí kolo jsem byl ještě pátý, ve čtvrtém kole mě ale předjel 48letý Ital. Finišoval jsem se Slovincem, ale musel jsem ho pustit. Měl jsem toho dost,“ říká s úsměvem.
Týdně dá Studýnka tréninku kolem deseti hodin. „Jezdím všude kolem podle toho, jak to fouká. Nejdřív jedu proti větru a domů pak po větru,“ popisuje svou tréninkovou metodu.
Na taťku jsem hrdý, říká syn
Jeho odřená pravačka potvrzuje rčení, že cyklistika bolí. „Jeli jsme Rusavskou padesátku a takhle jsem dopadl,“ popisuje svůj pád v polovině závodu. „Nasednul jsem a dojel jsem to. Nebylo to ono, ale o osm minut jsem se zlepšil.“
Na webu závodu přitom závodníci drží palce kolegovi, který po pádu skončil v bezvědomí v olomoucké nemocnici. Studýnka má i desetiletého syna Davida, který je slyšící.
„Jsem na taťku hrdý. Měl jsem ve škole noviny, o jeho úspěších ví celá třída,“ potvrzuje David, že amatérský reprezentant má kromě olomouckého sportovního klubu neslyšících Skivelo velkou podporu také v rodině. „Ze začátku to ženě vadilo, ale teď už to zkouší taky. Taky ji láká nějaké dobré umístění mezi neslyšícími,“ poodhaluje ambice manželky Michaely, která na rozdíl od jeho devadesátiprocentní ztráty sluchu neslyší vůbec.
„Říká se, že v cyklistice to jde nejlépe po pěti letech. Já teď jezdím čtvrtý rok,“ zamýšlí se nad svými dalšími cíly. „Na deaflympiádě v Turecku budu mít 41 roků, tak snad to nebudu dělat pozdě,“ připouští nakonec opatrně i medailové naděje.
Karel Toman ml.
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď