„Nedostatek dětských psychiatrů se dá vytvořit i uměle,“ říká v rozhovoru přednosta Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni Jiří Beran. Reaguje tak na slova ombudsmana Pavla Varvařovského, jenž tvrdí, že není dostatečně dostupná psychiatrická péče pro děti.
V Česku není podle ombudsmana Pavla Varvařovského dostatečně dostupná psychiatrická péče pro děti. V zemi by mělo působit asi sto pedopsychiatrů, přičemž 30 jich podle ombudsmana schází. Nedostatek psychiatrů prý způsobuje, že jsou malí pacienti zbytečně hospitalizováni. Když totiž schází ambulantní pedopsychiatrická služba, jsou děti v léčebnách příliš dlouho.
Kancelář ombudsmana upozornila na případ, kdy je v jedné z léčeben umístěn třináctiletý chlapec s poruchami autistického spektra, ale bez mentálního postižení. Jeho matka zvládá péči o něj o víkendech. Přesto by nemusel být v léčebně, kdyby měl k dispozici doma vhodnou péči.
„Pojišťovna má zájem na tom, aby neměla tak velké výdaje. Případný nedostatek nejde na vrub zdravotnictví. Je třeba říci, že zdravotnictví, ačkoli se to nezdá, řídí pojišťovny,“ reagoval na ombudsmanova slova, přednosta Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, Jiří Beran.
– Co říkáte vyjádření ombudsmana?
Dětských psychiatrů nejspíše není dost, ale otázkou je, co je to dost. Jsou na to nějaké tabulky? A pokud jsou, jsou směrodatné? Jedno je ale jisté. Dětských psychiatrických léčeben a oddělení pro dětskou a dorostovou psychiatrii bývalo více. Přes nesouhlas dětských a dorostových psychiatrů byla některá oddělení po roce 1990 zrušena.
– Takže je dětských psychiatrů nedostatek?
Před dvaceti, třiceti lety dětských psychiatrů nebylo více a nějakým způsobem to zvládali. On se dá totiž nedostatek vytvořit i uměle. Popustím uzdu fantazii. Když by dětští lékaři posílali o něco málo víc dětských problémových pacientů k psychiatrům, tak v tom okamžiku vznikne ohromně dlouhá čekací doba. Můžeme si představit určitý řetězec. Že třeba učitel ve škole má problém s nějakým dítětem, tak ho nenapadne nic lepšího, než že dítě půjde k psychiatrovi. Rodič dítěte požádá pediatra, ten mu doporučení napíše raz dva. Jenže u psychiatra se sejde takových žádostí víc a okamžitě stávající počet psychiatrů nestačí. Chtěl jsem tím ukázat, jak je to těžko stanovitelné. Počet zlomených nohou je naprosto jasná věc, ale v psychiatrii je to horší.
– Chcete tím říci, že spousta případů by se dala řešit na jiné úrovni než u psychiatrů?
Je to jen moje fantazie, jak se může snadno stát, že počet odborníků je malý. Když vezmu v úvahu, že třeba před třiceti lety bylo dětských psychiatrů ještě méně a nějak to stačilo. Protože tehdy nebylo zvykem se na ně obracet.
– Takže požadovaný počet psychiatrů může být nafouknuté číslo, protože rodiče, učitelé či dětské poradny si s problémovými dětmi neumí poradit na své úrovni a posílají děti k psychiatrům?
Neříkám všechny, ale možná více. Navíc neříkám, že to neumějí, ale je to velmi obtížné, nevděčné. A když se do povědomosti dostalo, že takovýto obor existuje, tak se tam děti posílají. Dítě třeba hezky nekrouží písmenka, špatně čte, tak někdy putuje k psychiatrovi.
– Psychiatři potvrzují, že čekací doby jsou hodně dlouhé, třeba dva, tři měsíce.
Já netvrdím, že čekací doby nejsou. Otázkou ale je, čím je to dáno.
– Vy byste nečinil žádná opatření třeba na lékařských fakultách?
Psychiatrem se člověk nestane absolvováním lékařské fakulty, ta dá základní lékařské vzdělání a pak se musí lékař věnovat specializační přípravě, aby se z něj psychiatr stal.
– Tomu rozumím, ale podle psychiatrů pojišťovny nechtějí, aby se nové praxe otevíraly.
Pojišťovna má zájem na tom, aby neměla tak velké výdaje. Samozřejmě, že nebude nikde prohlašovat, že bude proplácet více výkonů dětským psychiatrům bez jakéhokoli omezení. Kdyby pojišťovna řekla chirurgům, že jim proplatí jen polovinu výkonů, tak polovina chirurgů odejde a nebudou. Totéž se týká i jiných oborů. Kdo reguluje a rozhoduje o zdravotnictví, je pojišťovna. A ta má zájem, aby všechny peníze, které vybere, nerozdala nebo dokonce šla do dluhu. Tak musí bránit výdaje. Takže pojišťovna řekne, budeme platit tolik a tolik výkonů, ty udělají třeba dva nebo tři lékaři a další by museli chtít úhradu v hotovosti, kdyby chtěli fungovat.
– Jak by se to dalo zařídit, aby bylo do systému puštěno více peněz?
To si rozhodne pojišťovna sama, kolik na tuto péči může vydat. Kdyby tady byla ochota pojišťovny proplácet větší počet výkonů, tak by se našli i tací, kteří by stáli o specializaci v dětské psychiatrii, kteří by si chtěli otevřít svoji vlastní ambulanci. Ale pokud mají povědomost, že pojišťovny další ambulanci pro dětskou dorostovou psychiatrii neotevřou, tak se do atestace nikdo nehrne.
– A zvyšuje se podle vás počet nemocných dětí?
To, že se o něčem mluví, nemusí ještě znamenat, že je případů víc nebo že je to najednou velkým problémem. Může to být i módní o tom mluvit. Nedávno se hořekovalo nad tím, jak jsou duševně nemocní zavíráni v léčebnách do klecí, tak všichni prohlašovali, jaká je to hrůza, teď už to vyšlo z módy a je tu zase jiné téma. Chci tím říci, že je to často tendenční.
– Jak to vypadá u vás na klinice, jaké jsou čekací doby, když se na vás obrátí dětští pacienti a rodiče?
Musíme rozlišovat výkony plánované a akutní, kdy je akutně nemocný na volné lůžko přijatý hned. Čekací doba na plánované vyšetření nebo plánovanou hospitalizaci je dlouhá. Pak se musí čekat určitě měsíc i déle, třeba i dva měsíce, ale i zde se přihlíží k naléhavosti stavu.
– To, že nemůžete přijmout akutní případ, se stát nemůže?
Urgentní případy jsou sporadické. Není to tak, že bychom denně museli přijímat desítky takových dětí. Takže hospitalizace je většinou na základě objednání.
—
Mladá fronta DNES
Jitka Šrámková
Přidejte odpověď