Má ráda Murphyho zákony. Když by svou situaci měla přirovnat k jednomu z nich, zamyslí se a pak pronese: „Usmívej se, zítra bude hůř.“
Nevidomá vozíčkářka Sandra Walachová si dokáže i přes svůj hendikep existenci na světě užívat. Má neustále úsměv na tváři i ambice. Tou největší je vzdělání. Touží se věnovat českému jazyku na vysoké škole v Brně. Ráda by po prázdninách nastoupila do nultého ročníku, který by ji připravil na přijímací zkoušky na Masarykově univerzitě.
Teď má ale problém. Nevejde se totiž do úředních kolonek. Snížili jí důchod, protože na sobě dřela a naučila se být soběstačnější, takže vypadla z příslušných tabulek. Musela si sama koupit invalidní vozík, protože když je někdo slepý, tak přece nejezdí a tudíž mu pojišťovna na vozík nepřispěje.
Ráda by studovala vysokou školu, ale stát nějak nepočítá s tím, že by mohl v takovém případě pomoci.
Sandra, která trpí dětskou mozkovou obrnou, dostává důchod ve výši zhruba 9 tisíc korun měsíčně. Náklady na stravu a ubytování v domově pro osoby se zdravotním postižením v Brně by ji měsíčně přišly zhruba na osm tisíc. A tak zbývá třináct stovek na základní potřeby.
„Nejsem rozmazlená a opravdu vyjdu s málem. Ale v mém stavu opravdu tisícovka nestačí,“ říká jednadvacetiletá dívka.
Chtěla by také alespoň jednou za dva – tři týdny jezdit na víkendy domů, a to jsou daší výdaje na jízdenky.
Brno si nevybrala z rozmaru.“Byli jsme se ptát na ostravské univerzitě. Ale tam nám řekli, že pro lidi s postižením jako má Sandra, je v České republice přizpůsobena Masarykova univerzita v Brně ,“ vysvětlil její dědeček.
Moc peněz na podporu Sandry ale nemá. Sandře však pomáhají lidé s dobrým srdcem. Na základě výzvy v regionální televizi Sandře přispěla pětistovkou stará paní, která tak tak vyjde s důchodem. Pomohla i nadace Českého rozhlasu.
Stát na takové případy ale nemyslí. „Na vzdělání neposkytujeme žádné příspěvky,“ potvrdila vedoucí referátu nepojistných sociálních dávek v Českém Těšíně Dana Dziková, která je se situací Sandry Walachové seznámena. Ke konkrétním případům se ale prý úřednice nemohou vyjadřovat.
Devět tisíc by Sandře mohlo stačit, kdyby seděla doma a nic nedělala. „Ale já chci žít, a ne přežívat. Píšu básně, miluju český jazyk. Chci jej studovat, chtěla bych vydat sbírku. Jenže to je daleká hudba budoucnosti, nebo spíše sen,“ říká dívka.
Stát alespoň přispívá na nákup různých pomůcek. Ani zde však nejsou úředníci pod palbou různých předpisů příliš pružní. Nevidomá dívka tak už několik měsíců marně žádá o příspěvek na nový notebook. Ten současný, který má čtyři roky, již nevyhovuje.
„Není to jen případ Sandry. S nekompetentností úředníků se setkáváme často. Úřady mají za úkol volit pro žadatele základní provedení pomůcky a nejnižší ekonomickou variantu. Nikdo z úředníků neví, nebo ani nechce vědět, co to znamená, a tak v obavě z kontrol a postihů raději žádost neschválí,“ říká Jan Buchal z firmy Brailcom, která se zabývá distribucí elektroniky a dalších potřeb pro zrakově postižené.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že po čtyřech letech by měl notebook ještě dívce stačit, u speciálně upravených přístrojů pro zrakově hendikepované je to jiné.
„Vývojáři se snaží chytat rychle jedoucí vlak. Technika kvapem stárne a věci se vyvíjejí. Je nasnadě, že přístroj, který je starý pět let, nemůže vyhovovat,“ potvrdil Buchal.
Kolonky, tabulky, předpisy a nařízení zabíjí normální lidský přístup a ztrácí se v nich lidský život. Snad se v nich neutopí i Sandřino odhodlání.
Sandře tak nezbývá, než být hodně šetrná a čekat na milodary lidí z nadací, na podporu rodiny.
Přidejte odpověď