Češky a Slovenky v Británii přicházejí o své děti. Ale bojují o ně jako lvice

Reportéři ČT tentokrát upozornili na neobvyklou přísnost britských sociálních úřadů. Týká se to i Čechů a Slováků žijících v Británii. Stát může rodině vzít dítě na základě sebemenšího podezření a už ho nevrátit. Přečtěte si příběhy zoufalých žen…

Jde o systém sociální ochrany dětí, který rozbujel do té míry, že na něj děti mohou doplácet. Britský stát může rodině vzít dítě na základě sebemenšího podezření a už ho nevrátit, i když se žádné podezření nakonec nepotvrdí.

Podobně jako slovenská rodina Boorových jsou na tom desítky jiných…

matka odebrané holčičky:“To se nedá popsat, jak to prožívám. To pochopí jen ten, co to zažije. Je to nejhorší věc na světě, co se může stát. Když vám vemou dítě.

Odešla s dcerou do Velké Británie za prací a britské sociální služby jí dítě po nějakém čase odebraly. V Británii platí velmi přísná pravidla, pokud jde o péči o děti. Úřady totiž mohou zakročit při pouhém podezření na týrání nebo zanedbávání dětí, které mohou preventivně umístit do náhradní péče, což je případ dvou matek. České říkejme třeba Jana, slovenské Martina.

Kdy jste měla první kontakt se sociálními službami? Proč se na vás zaměřily?

matka odebrané holčičky:“Řekli, že když malá chodila do školky, že si tam hrála s panenkama, že to může mít sexuální podtext.“

A jak by to z té hry mělo vyplynout?

matka odebrané holčičky:“Že si s nima hraje, že si dávají pusy, ty panenky.“

Tento drobný detail podle Jany stačil k tomu, aby mateřská školka upozornila sociální služby, a ty pak začaly rodinu monitorovat. Dlouho se nic nedělo, až jim s důkazy pomohla matka Jany, která také žije v Británii. Mezi oběma ženami vypukla hádka, která skončila tím, že matka v afektu na Janu zavolala policii.

matka odebrané holčičky:“Druhý den ráno přišla mamka vypovídat, že vlastně tam se nic zvláštního nestalo, akorát to, že prostě mě nechtěla pustit ven, že se o mě bála.“

A co se stalo? Vy jste se druhý den vrátila z té vazby.

matka odebrané holčičky:“Ano. Mohla jsem se normálně vrátit do rodinného kruhu. V sobotu byli u nás sociální pracovníci na kontrole. V neděli taky. Bylo všechno v pořádku. V pondělí ráno jsem šla s malou do školy. Když jsem přišla ze školy, mně volali, že ať jsem doma, že přijdou.“

Na jiném místě Británie úřady letos na jaře sebraly pětiletého syna mladé slovenské mamince Martině. Když si ve škole stěžovala, že ho spolužáci bijí, nepochodila. Učitelka týden na to zavolala do školy sociální pracovníky kvůli chlapcově podezřelé modřině na zádech.

matka odebraného chlapce:“Byl tam červený flek, který pocházel z předchozího dne, kdy můj syn uklouzl na mokré trávě na zahradě, kde jsem já věšela prádlo, a jako nešťastně uklouzl na žebřík. Železný žebřík. Tak, udělal se mu tam červený flek. No, a na základě toho mi ho odebrali a obviňují nás z týrání.“

Mladá Slovenka mohla zůstat v Británii, kde by se snažila prokázat svou nevinu. Jenže tím by ohrozila své druhé nenarozené dítě, o které se sociální služby začaly zajímat.

matka odebraného chlapce:“Odešla jsem z Británie, protože mi dali na výběr. Těžko se to říká, zní to asi neuvěřitelně. Ale dali mi na výběr, buď přijdu o obě děti, anebo si zachráním jen jedno. Tak jsem odešla z Británie, abych porodila tady na Slovensku, že to jedno dítě zachráním. Plně věřím, že zachráním i prvního syna. A soud rozhodl, že se s ním můžu vídat na Skypu 2x týdně, týdně je to 4 hodiny.

John Hemming, britský poslanec; zakladatel Justice For Families:“Vláda zavedla tento postup pro všechny děti žijící v Anglii. Od roku 2004 žije v Anglii samozřejmě dost lidí z východní Evropy, jakou jsou Češi, Slováci, Poláci a další. A tyto země zjišťují, že v Anglii dochází k velmi zvláštním rozhodnutím, která by rozumný člověk neudělal. Soudy rozhodují v režimu přísného utajení a pokud si lidé stěžují, jsou tajně zavíráni do vězení.“

Christopher Booker, novinář, The Sunday Telegraph:“Během mé dlouholeté novinářské praxe jsem nikdy nenarazil na nic tak šokujícího a skandálního, jako je tohle. A to jsem se setkal a také odkryl řadu skandálů. Hlavním zájmem lidí uvnitř systému, kam patří soudci, sociální pracovníci a další, není ochrana dítěte, ale ochrana systému.“

Tito Angličané jsou jedni z mála, kteří otevřeně kritizují britské sociální služby. Systém je podle nich nastavený přísně a pokud v jeho sítích uvíznou rodiče kvůli nějakému podezření, těžce se z toho dostávají. Jestliže se včas nezorientují v nastalé situaci, soudy je mohou o děti připravit.

Helen Newmann, advokátka s praxí u rodinných soudů v Anglii:“Problém je dvojí. Záleží na tom, jestli jde o Angličany nebo cizince. Jestliže jsou to cizinci, tak i když mluví dobře anglicky, pokud jsou ve stresu, přestávají rozumět nebo plně chápat, co se děje. A nereagují dost rychle. Když s nimi místní úřady poprvé hovoří, nejdou k dobrému advokátovi, který by za ně bojoval. Nežádají tlumočníka. Nezajdou na své ambasády. A tak se problém posouvá dál, aniž by se lidé hned od počátku zaměřili na důkazy, které by zvrátily to, co tvrdí místní úřady.“

Podle britských zákonů na ochranu dítěte si matky nemohou veřejně postěžovat ani ve slavném londýnském Hyde Parku, kde, jak známo, zaznívají svobodně i velmi kontroverzní projevy. Identitu matek musíme chránit i my, abychom neohrozili průběh jejich soudu o děti.

matka odebrané holčičky:“Riskuju tím všechno. Že nebudu mít kontakty s dcerou. Nemám na výběr. Protože tady se nic neděje, ty soudy prostě tady, právníci, ty sociálky, ty kontakty, to je všechno domluvené. Je to obyčejný obchod s dětmi.“

Britský poslanec John Hemming přímo na půdě parlamentu kritizuje už několik let způsob, jakým úřady řeší krizové situace v rodinách.

John Hemming:“Všechno vzniklo na základě dobrých úmyslů, ale protože ten soudní systém je velmi utajený, lidé nevěděli, co se děje. Vláda prohlásila, že ve státní ústavní péči je neúnosně mnoho dětí a je nutné posílit roli adopce. Jenže teď jsme se dostali do situace, že pokud rodině dojdou peníze a dítě jde do státní péče, je následně adoptováno. To není smysluplný způsob, jak věci dělat.“

Slova poslance Hemminga potvrzuje uznávaný novinář Christopher Booker z prestižního listu The Sunday Telegraph, který jako jeden z mála o této problematice píše.

Christopher Booker :
Mluvíme tu o zhruba 10 tisíc dětech ročně, které jsou odebrány svým rodičům. V posledních 4 letech se počet odebraných dětí téměř ztrojnásobil. Celý systém takto funguje od roku 2008, je reakcí na jeden strašný případ. Malý chlapec z Londýna zvaný baby P., Peter Conely, byl doma utýrán k smrti, přestože sociální pracovníci a další úředníci rodinu navštívili šedesátkrát a nezasáhli. To byl obrovský skandál, který vedl k tomu, že sociální pracovníci si řekli, aha, byli jsme obviněni z toho, že jsme u tohoto chlapce selhali, takže musíme udělat vše pro to, aby se to nikdy neopakovalo. A to je jeden z důvodů, proč v posledních 4, 5 letech vidíme ten obrovský nárůst případů dětí odebraných jejich rodičům.

matka odebrané holčičky:“Sociální pracovnice mi ji rvala z ruk. Malá začala úplně brečet, klepat se. Řvala tam, tak přišly 3, které jí pomáhaly, škrábaly, tahaly ji ode mě. Já jsem se s ní točila, bránila jsem ji, aby ji neškrábaly. Pak jsme chtěli zavolat policii. Policie přijela, ale vzala nás.

matka odebraného chlapce:“Nejhorší bylo ho poslouchat, že, mami, proč jsem tu, proč, já chci jít domů s tebou a s tátou. Proč musím být tady? Jako, je to strašně zlé. Nepřeju to fakt nikomu. A snáší se to velmi špatně.“

Podobné peklo prožívala 2,5 roku Ivana Boorová. Nakonec ale měla štěstí. Po neuvěřitelných peripetiích se její rodině letos v lednu povedlo dostat domů na Slovensko děti, které už byly v Británii určené k adopci. Právě její příběh, který dnes může svobodně vyprávět, ukazuje na nedostatky celého systému.

Ivana Boorová:“Absurdní na tomto procesu je všecko. Nic od začátku až do konce nemá logiku, nemůže se použít a nemůže se povídat se zdravým rozumem. Všecko, co bychom chtěli říci, anebo povídat autenticky, vyzní, že jsme paranoici, lháři. Něco, co se jednoduše neděje. Ono se to děje.“

Paní Boorová žila se svou rodinou v Británii, kde se jako zdravotnice a sociální pracovnice starala o mentálně postižené. V roce 2010 zašla s tehdy dvouletým synem Martinem do nemocnice, protože měl zánět na přirození. Lékař měl ale podezření na sexuální zneužívání chlapce.

Ivana Boorová: „Oni se mě ptali, maminko, kolik máte dětí, a já, že ještě mám mladšího, desetiměsíčního doma. …. není vám smutno? Ale ano, je… Nechcete, aby vám ho někdo přinesl, například manžel? A že my vám tu dáme hračky, tak budete tu s oběma dětmi dohromady? Jasně. A která maminka by nechtěla obě děti, když je to možné. A v nemocnici, když s jedním musím být v nemocnici. Tak mi to umožnili, no a na druhý den mi je sebrali.

Nejprve byl ze zneužívání obviněný otec. Matku úřady následně vinily z toho, že tomu nezabránila. Nakonec se žádné zneužívání neprokázalo a policie zastavila stíhání otce. Děti jim to ale zpátky nevrátilo. Druhý chlapec byl preventivně odebraný také. Na začátku bylo nějaké podezření, že jednomu z těch chlapců možná jste ublížili, ale tohle to podezření se nepotvrdilo. Proč to dítě dál zůstávalo mimo rodinu, respektive obě děti?

Ivana Boorová:“Protože znova a znova vymýšleli nové a nové obvinění, nové obvinění, nové důvody, a zároveň vytvářeli situaci, aby to bylo všecko potvrzené, že mají pravdu.“

Christopher Booker:“ Tento systém ochrany dítěte ničí základní principy britské spravedlnosti, proti rodičům shromáždí sociální služby množství důkazů, které rodiče nemají možnost před soudem zpochybnit. Expert najatý za obrovské peníze říká u soudu neuvěřitelné nesmysly. Někdy jsou tito psychologové požádáni, aby vypracovali posudek na otce nebo matku, a přitom se s nimi ani nesetkali. Pracují jen s tím, co jim řekli sociální pracovníci.“

Kdyby úřady skutečně hájily zájem dětí, mohly je svěřit do péče babičky, která kvůli vnukům okamžitě přiletěla ze Slovenska do Británie. Přes 2 roky pendlovala mezi oběma zeměmi, aby přesvědčila soudy, že se o chlapce dokáže postarat. Nebýt babičky, která děti nakonec vybojovala, bratři by dnes vyrůstali u adoptivních rodičů, u kterých už měli mít příjmení Fay.

Eleonóra Študencová, babička bratrů Boorových: „Martin Fey, to je jméno opatrovníků. Fey, byli opatrovatelé. A samozřejmě, že v první řadě to byl pro mě  obrovský šok, když jsem u těch opatrovníků na první návštěvě na chodbě viděla větrovku a tento vak do školy, na přezůvky, anebo na tělesnou, nebo na co to měli. A to už bylo se jménem Martin Fey.“

Ivana Boorová:“Jednoduše řekli, že pokud to zveřejním, když půjdu do médií, anebo kdybych to zveřejnila, anebo bych kontaktovala ambasádu, anebo bych o tom začala hovořit na veřejnosti, tak mě dají do vězení na 3 roky.“

Matka se nakonec rozhodla případ zveřejnit, protože neměla co ztratit. Chlapci s novým příjmením Fay už totiž měli jít do adopce. Reportáže televize JOJ na Slovensku zvedly vlnu veřejného zájmu, která vedla k intervenci státu.

Ten oficiálně požádal o účast v soudním sporu a o jeho přesunutí na Slovensko. Reportáže zaujaly také úspěšného českého emigranta z Londýna, který se rozhodl rodině pomoci.

Jan Telenský, mecenáš; zakladatel nadace Děti patří rodičům:“Našel jsem nejlepšího právníka v Anglii na tento případ a slíbil jsem matce a dceři, že do Vánoc budou oba chlapečkové doma v Šamoríně. No ale neuspěl jsem, protože oni dorazili 1. ledna, takže můj slib se opozdil o nějakých týden.“

Pana Telenského případ vyprovokoval k založení nadace Děti patří rodičům, která pomáhá podobně postiženým převážně českým a slovenským rodinám. Nedaleko Londýna financuje dům, který využívají rodiče v případě nouze.

Jen za advokáta zaplatil pan Telenský v přepočtu přes 2 miliony korun. Celý proces stál navíc britské daňové poplatníky přes milion liber, tedy přes 30 milionů korun.

Eleonóra Študencová, babička bratrů Boorových:“Platil to anglický stát. Platili tlumočníky, platili 18 tlumočníků na kontaktech například, anebo na soudě. Platili, 9 lékařů bylo vystřídaných v případu. 11 posudků tam bylo. 2 návštěvy na Slovensku byly.“

Christopher Booker:“To je samozřejmě velmi důležitá část příběhu a sice fakt, že když je dítě odebrané a umístěné k pěstounům, tito pěstouni dostanou 20 tisíc liber ročně, tedy 600 tisíc korun za každé dítě, o které se starají. Takže když vezmou rodině 5 dětí a umístí je do jedné pěstounské rodiny, což se stává, dělá to 100 tisíc liber ročně, 3 miliony korun, což u nás vydělávají velmi bohatí lidé. Takže to jsou obrovské sumy peněz, které platí daňoví poplatníci těmto pěstounům.“

Nejvyšší královský soud rozhodl už loni v listopadu. Soudce ve svém konečném rozsudku o měsíc později konstatoval:“Chování místního úřadu se mi i bez celkového prošetření jeví jako žalostné. Bez ohledu na to, kdo zapříčinil zmatek, nedostatek kontroly a vedení v posledních 4 týdnech, tragédií je, že ty děti trpí.“

zodpovědná sociální pracovnice,Lesley Page,Surrey, Anglie, která potvrdila přijetí e-mailu s dotazy, ovšem odmítla cokoli komentovat.

Nyní se trápí česká maminka Jana, které úřady odebraly pětiletou dceru loni na podzim. Holčičku teď může vídat dvakrát týdně pár hodin za bedlivého sledování úředníků a tlumočníků, kteří schůzky písemně vyhodnocují. Jejich zprávy následně slouží jako důkazy u soudu.

matka odebrané holčičky:“Když mi dávala pusy, tak prostě že se na nás dívají tak divně. Anebo když si ke mně sedla, tak se jí zeptaly, jestli se jí líbí sedět na mamince. Takové otázky, že ona už se potom bála dávat mi i pusy. Prostě byla z nich nervózní a tak. Ale ke konci vždycky prostě už se mě drží, úplně pusinkuje mě před nima a takhle. Ale co kolikrát oni se jí ptají i na takové otázky, že, líbí se ti sedět na mamince, a takové, že to je hodně ubohé a trapné.“

matka odebrané holčičky:“Tam soudce poslouchá spíš sociálku. Že tam ani nemám slovo nějak mluvit. Tam je já nezajímám.“

Christopher Booker:“Rodiče se ocitnou v situaci, kdy s nimi úřady zacházejí bez solidních důkazů jako se zločinci. Ocitnou se před soudy, kde slyší na svou adresu spoustu obvinění a podezření. Kdyby někdo prohlásil něco nepravdivého u normálního soudu, musel by to prokázat. Váš právník by ho musel vyzvat, aby to prokázal, ale u rodinných soudů, u těchto neveřejných soudů, probíhá všechno za zavřenými dveřmi.

Mladá Češka požádala o pomoc českou ambasádu v Londýně, ale bezvýsledně.

Antonín Hradílek, zástupce českého velvyslance v Londýně:“Když vyjdeme z toho, že Britové mají jurisdikci nad těmi dětmi, tak jediná možnost, jak se dobrat nějakého výsledku, je spolupracovat s britskými úřady.“

Zatímco Slovensko prosazuje přímou účast u soudů a přenášení konkrétních soudních procesů z Británie na Slovensko, Česká republika volí jinou strategii. Podle ředitele Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně je výhodnější s britskými úřady spolupracovat a současně nezasahovat do nezávislosti jejich soudů. K tomu podle něj navíc chybí potřebná legislativa.

Reportéři ČT, ve zkráceném rozsahu zaznamenala invArena