Australský filozof Peter Singer hlásá eticky „revoluční“ myšlenky o různé hodnotě lidského života. Profesor univerzity v Melbourne a Princeton University je kontroverzním obhájcem eutanazie, potratů či usmrcování dětí narozených s těžkým postižením.
Je morálně ospravedlnitelné nechávat zemřít novorozence, kteří by jinak nepochybně přežili? A pokud se rozhodneme, že je morálně správné ty děti nechávat zemřít, není humánnější procedurou jejich rychlé a bezbolestné usmrcení z rukou lékaře než pomalé umírání? To jsou některé z otázek, které hýbou etikou a mají svoje důsledky.
Brzy ráno 28. června 1980 se v nemocnici v anglickém městě Derby narodil John Pearson. Na první pohled bylo zřejmé, že trpí trisomií 21 čili Downovým syndromem. Když se to jeho matka dozvěděla, plakala a jedna sestra ji slyšela říci svému muži, že dítě nechce.
Po konzultaci se zkušeným pediatrem Leonardem Arthurem se rodiče rozhodli, že si nepřejí, aby dítě přežilo, což lékař zapsal do karty a zároveň předepsal velmi silný lék tišící bolest DF 118 v dávce 5 miligramů. Je zřejmé, že tento lék byl předepsán právě proto, že padlo rozhodnutí nechat malého Johna zemřít hladem. Pro děti narozené s Downovým syndromem není DF 118 indikovaný, protože jejich genetické postižení není bolestivým stavem, jejž by bylo třeba tišit léky.
John Pearson dostával pouze vodu s předepsaným lékem. Jeho stav se zhoršoval, zvracel, měl potíže s dýcháním, tělo ochabovalo. Dne 30. června nemohl nadále přijímat vodu z kojenecké lahve, takže mu byla do žaludku zavedena sonda, kterou mu sestry podávaly vodu a DF 118. Strávil velmi neklidnou noc, dýchalo se mu stále obtížněji a 1. července, deset minut po páté hodině ranní, vydechl v náruči jedné ze sester naposledy.
Péče spějící ke konci
Nebylo to poprvé, kdy dítě postižené Downovým syndromem zemřelo podobným způsobem. V čem byl Johnův osud zvláštní? V tom, že ošetřující pediatr byl obviněn z vraždy a proběhnul soudní proces, který vynesl na světlo, že v nemocnicích se nechávají zemřít novorozenci, které jejich rodiče odmítají. Jeden ze zaměstnanců nemocnice informoval o celém případu organizaci Life, jejíž zástupci vše oznámili policii. Soudní proces proběhl v prosinci 1981. V jeho průběhu zaznělo mnoho svědectví; rozhodující byla dvě.
Profesor John Emery, odborník na dětské choroby, tvrdil, že není vyloučené, že John Pearson mohl zemřít na zápal plic způsobený jeho postižením, nikoli zaviněním lékaře. Trestní skutek byl překvalifikován na pokus o vraždu, protože nešlo vyloučit, že podání léku DF 118 by způsobilo smrt kojence, pokud by nezemřel dříve na zápal plic.
Soudce Farquharson se proto soustředil na otázku, jaký byl úmysl lékaře předepisujícího vysokou dávku léku proti bolesti: tišit bolest dítěte, které pomalu umíralo? Nebo snad měl lékař na mysli tímto lékem usmrtit Johna Pearsona?
Dalším důležitým okamžikem procesu bylo svědectví uznávaného pediatra profesora Alistera Campbella, který uvedl, že mnohokrát nařídil u novorozence „pouze ošetřovatelskou péči“ s úmyslem nechat ho zemřít. Soudní proces tedy odhalil, že nechávat novorozence zemřít je nikoliv výjimečnou lékařskou praxí. A pokud tomu tak je, potom je pochopitelné předepsání i vysokých a nebezpečných dávek léků tišících bolest; úmyslem totiž není novorozence usmrtit, nýbrž usnadnit mu umírání.
Důležité svědectví zaznělo také z úst sira Douglase Blacka, předsedy Královské lékařské koleje, jenž jednoznačně prohlásil, že je etické, aby dítě trpící Downovým syndromem nepřežilo. Nepřekvapuje, že verdikt poroty zněl: Nevinen (z pokusu o vraždu). Podle průzkumu veřejného mínění, který během procesu provedla BBC mezi dvěma tisíci dospělými jedinci, se 86 procent respondentů domnívalo, že je zcela v pořádku, když lékař po dohodě s rodiči ponechá vážně postižené novorozeně zemřít.
Je morálně ospravedlnitelné nechávat zemřít novorozence, kteří by jinak nepochybně přežili? Pokud se rozhodneme, že je morálně správné nechávat děti zemřít, není humánnější procedurou jejich rychlé a bezbolestné usmrcení z rukou lékaře než pomalé umírání? Rodičům by se dokonce otevřela možnost darovat orgány svého postiženého dítěte těm, kteří je naléhavě potřebují.
Již ve starém Řecku a v Římě…
Infanticida – usmrcení novorozence – nebyla v dějinách lidstva nijak neobvyklá. O životě a smrti novorozenců rozhodovali ve starověkém Řecku i v Římě. Vše se změnilo s nástupem křesťanství, které chápalo všechny lidské bytosti jako tvory stvořené jedním Bohem, obdařené svobodnou vůlí a rozumem, schopností poznání dobrého a zlého. Lidský život se v křesťanském náboženství chápe jako dar, což velmi záhy vykrystalizovalo v nauku o posvátnosti lidského života.
Jedním z důsledků této doktríny byl striktní zákaz infanticidy. Ta však nebyla neobvyklá v jiných kulturách. Grónský polární badatel a antropolog Knud Rasmussen zpravoval o tom, že Eskymáci kmene Netsilik, žijící v Severozápadních teritoriích Kanady, prováděli infanticidu poměrně běžně. Podobně Kungové, žijící ve zcela jiných podmínkách v poušti Kalahari na území Bostwany, provádějí infanticidu jako jediný způsob regulace populace.
Tyto a další zprávy o infanticidě v jiných kulturách vedou některé autory k závěru, že žijeme ve velmi netypické společnosti rezolutně odmítající infanticidu v důsledku indoktrinace křesťanským náboženstvím. Hlavním prorokem oné etické revoluce je australský filozof Peter Singer (nar. 1946), vůdčí osobnost hnutí za osvobození zvířat (jeho kniha Animal Liberation se stala milníkem tohoto hnutí).
Druhým důležitým prvkem Singerovy revoluce (která již dávno probíhá, jak autor radostně konstatuje ve své knize Rethinking Life and Death. The Collapse of Our Traditional Ethics) je změna v chápání důstojnosti člověka. Slovo důstojnost zde chápejme jako morální výraz, jenž lidem tradičně garantuje základní lidská práva: lidé mají svou důstojnost, a proto jsou obdařeni právy, jež by měla být respektována vždy a všemi. Singer říká, že první přikázání tradiční etiky zní: Jednej s každým člověkem stejně. Nebo jinak: Všichni lidé mají stejnou důstojnost, a proto i stejná práva, bez ohledu na svůj sociální status, zdravotní stav či třeba inteligenci. Namísto tradičního pohledu na člověka navrhuje australský filozof nový a vskutku revoluční pohled: hodnota lidského života je různá.
Singer sice rozšiřuje morální komunitu, ale provádí zároveň dvě další důležité operace: bytosti uvnitř kruhu jsou uspořádány hierarchicky a některé lidské bytosti, které tradiční etika chápala jako součást morální komunity, do ní vůbec nepatří. Hierarchizace se zakládá na relativně jednoduché myšlence. Není důležité, kdo jsme (lidé, myši, orangutani), ale co umíme. Přesněji řečeno, rozhodující není, že myš je myš, ale že myš je bytost, která může cítit bolest a slast. To odlišuje myš od zrní, které chroupá k snídani. A proto je myš členem morální komunity, zatímco kámen ne. A není důležité, že člověk je člověk, ale že člověk myslí, vnímá svou minulost, budoucnost, sám sebe jako určité já. Díky těmto aktuálním (nikoli potenciálním!) schopnostem je člověk osobou. A pokud je člověk aktuálně osobou, potom mu to zajišťuje mnohem větší spektrum preferencí, jež může ve svém životě naplňovat. A proto je člověk-osoba v morální komunitě postavena výše než myš. Proces vyloučení některých lidských bytostí z rozšířeného kruhu morálního zájmu je vlastně opakem procesu začlenění. Pokud lidská bytost nemůže vnímat alespoň bolest a slast, není součástí morální komunity; jedná se především o lidský plod do určitého okamžiku vývoje či o lidské jedince, kteří jsou sice biologicky živí, ale mají natolik poškozený mozek, že nevnímají bolest.
V případě Johna Pearsona můžeme hovořit o pasivní infanticidě (lékař pravděpodobně nezpůsobil jeho smrt), pokud by mu však lékař Leonard Arthur vstříkl do žil smrtící koktejl látek, jednalo by se o aktivní infanticidu. Jednali rodiče, lékař a ošetřující personál správně? Pokud se budeme držet prvního přikázání tradiční etiky, nepochybně nikoliv: John sice trpěl Downovým syndromem, ten však nepředstavoval život ohrožující stav, a pokud by ho matka přijala a kojila, mohl žít.
Z pohledu Singerovy revolucionářské etiky je situace radikálně jiná. Malý John totiž – viděn optikou Singerova systému – nebyl osobou, nevnímal své já. Jeho preference se podobaly preferencím myši: instinktivně tíhl ke slastným prožitkům a vyhýbání se bolesti. V tomto minimálním smyslu nepochybně členem morální komunity byl, to mu však nezajišťovalo žádná práva a poskytovalo mu to velmi omezený arzenál pro souboj preferencí s jeho rodiči. Jeho otec a matka však osobami byli a jejich preference nemohly vyjít z konkrétní morální rozvahy jinak než vítězně. Rozhodli, že dítě nebude žít, a jejich rozhodnutí bylo podle Singera eticky zcela legitimní. Stejně tak bylo legitimní i rozhodnutí lékaře respektovat přání rodičů rozhodujících o životě a smrti jejich dítěte a poskytnout mu určitý „komfort“ při umírání.
Úvahy o infanticidě začínají vždy u případů, kdy se skutečně zdá, že život narozeného dítěte nemá smysl zachraňovat, neboť léčba by nepřinesla odpovídající užitek a spíše by ho vystavila zbytečnému trápení. V takových případech je legitimní upustit od léčby a poskytnout dítěti dostupnou paliativní léčbu, aby jeho umírání nedoprovázelo utrpení. Problém je však v tom, že se před námi v současné době otevírá kluzký svah, po němž nevyhnutelně sklouzneme do oblastí zatím nepřijatelných etických důsledků. Buď nás to povede k zamyšlení o předpokladech posunu od tradiční morálky posvátnosti lidského života, nebo budeme muset přijmout novou morálku se všemi jejími důsledky.
Kluzký svah je nevyhnutelný, protože tak jsou nastavena pravidla hry. Novorozenci nejsou lidské osoby a jejich preference snadno převáží zájmy jejich rodičů. Připomíná vám to nacistický program „eutanazie“ dětí, u kterých bylo rozhodnuto, že jejich život není hodný žití? Singer nás přesvědčuje, že se mýlíme: v případě nacismu o tom, kdo je hodný žití a kdo ne, rozhodovala státní ideologie a stát, zatímco on navrhuje, aby rozhodnutí bylo v rukou rodičů po konzultaci s lékařem.
Zpočátku se infanticida doporučuje u vážně postižených dětí (anencefalus, spina bifida, vážná hemofilie), později se přidávají méně vážná a život ohrožující postižení (Downův syndrom, autismus). A nakonec se rozsah infanticidy rozšíří na zdravé novorozence. Nevyhnutelně. Proč? Zvolili jsme funkcionální chápání lidské osoby a její důstojnosti: člověk je sice biologicky člověkem ve všech fázích své existence, osobu se však stává až někdy po porodu, řekněme měsíc či dva, těžko říci. Singer jde dokonce tak daleko, že v podstatě tvrdí, že každý z nás, kdo jsme měli štěstí a dospěli jsme do stadia, kdy můžeme číst tyto řádky, se narodil dvakrát. Nejdříve jsme se narodili jako lidští tvorové (biologický porod), to jsme ještě nebyli my, pouze organismus, z něhož se teprve „vynoříme“ jako lidské osoby v okamžiku, kdy nabudeme schopnosti vědomí. Z morálního hlediska nás nedefinuje to, co jsme (lidé), nýbrž to, co jsme schopni dělat (osoby). Nemělo by nás proto překvapit, že Alberto Giubilini a Francesca Minervaová publikovali v časopise Journal of Medical Ethics článek nazvaný After-birth abortion: why should the baby live. Potraty, říkají, jsou běžnou lékařskou praxí bez vážných námitek ze strany většinové populace. Pokud se podíváme na lidský plod, jehož se praxe interrupcí týká, nemůžeme si nevšimnout, že jeho morální status je zcela stejný jako morální status novorozence. Neexistuje proto žádný důvod, proč připouštět interrupce a zároveň se stavět odmítavě k infanticidě. Aby autoři zdůraznili podobnost mezi běžně přijímanou interrupcí a zatím odmítanou aktivní infanticidou i zdravých novorozenců, navrhují namísto o infanticidě hovořit o poporodní aborci.
Mnohé revoluce začínají ušlechtilou myšlenkou. V případě infanticidy je to ukrácení utrpení natolik postižených dětí, že naděje na život jsou minimální. Pokud však necháme, aby revoluční změny na názor hodnoty člověka pronikly do obecného povědomí a začaly ovlivňovat lékařskou praxi, dočkáme se opakování prastaré zkušenosti: revoluce často, možná dokonce nejčastěji, přinášejí také nesmírné množství nevinných obětí. Naše civilizace vyrostla na ideji morální rovnosti všech lidských bytostí bez ohledu na jejich věk, rasu, dovednosti, znalosti, inteligenci, společenské postavení či užitečnost pro společnosti. Možná by to mohlo být silným impulzem, abychom se svého pojetí člověka a důstojnosti tak snadno nevzdávali.
—
PETER SINGER
Jeden z nejvlivnějších současných filozofů. Jeho kniha Osvobození zvířat se prodávala během turné Paula McCartneyho v roce 1993; i díky tomu počet prodaných výtisků přesáhl 400 000. Mimořádně dobře se prodává i jeho kniha Praktická etika.
Singer se narodil 6. června 1946 v Melbourne v rodině vídeňských Židů, kteří uprchli ze své vlasti v roce 1938. Navštěvoval prestižní protestantskou školu, pak studoval na univerzitě v Melbourne, později na Oxfordské univerzitě, kde se setkal se skupinou Kanaďanů – morálních vegetariánů, jejichž argumenty shledal přesvědčivými. Během pobytu na univerzitě v New Yorku v letech 1973–1974 napsal většinu práce Osvobození zvířat. Po návratu do vlasti vyučoval na univerzitách; roku 1999 se stal profesorem bioetiky na prestižní Princetonské univerzitě.
V 80. letech napsal dvě knihy o Karlu Marxovi a Hegelovi. V roce 1983 založil Centrum pro bioetiku člověka, v roce 1985 společně s Helgou Kuhseovou časopis Bioethics. Je autorem řady knih, odborných a populárních článků. Jeho myšlenky vzbuzují velké vášně jak pozitivní (např. u zastánců práv zvířat), tak i negativní (u zastánců práv lidí, zvláště postižených). Např. v roce 1989 byla zrušena jeho přednáška v Německu a od té doby nemohl přednášet v Německu, Rakousku a Švýcarsku; podle jeho knih se nesmělo vyučovat.
Přidejte odpověď