Rozhovor s předsedou Sdružení zastánců dětských práv ČR Miroslavem Prokešem (na snímku) Podle něj zákon z dílny MPSV posuzuje postižené děti špatně a porušuje tak jejich práva. Poslancům byla předána petice, která žádá o nápravu.
– Patříte ke kritikům prosazené změny příspěvku na péči. K čemu po jejím zavedení došlo?
Stovky příjemců příspěvku na péči se propadly do nižších kategorií a přišly třeba i o třetinu příspěvku, aniž by se změnil jejich zdravotní stav a celková situace. Mnoho příjemců příspěvku na mobilitu dokonce o příspěvek přišlo zcela.
– Jaké jsou důvody tohoto stavu?
U příspěvku na péči je důvodem příliš zjednodušené posuzování, kdy se podle novely zákona hodnotí deset oblastí základních životních potřeb místo 36 úkonů soběstačnosti a péče o vlastní osobu. Chyby, které existovaly v minulém systému, se v novém systému ještě prohloubily. Dalším problémem je snížení počtu úředníků, případně nekompetentnost některých z nich. Například v Praze je toho času sedm posudkových lékařů na 1 250 000 obyvatel. V celé republice pak zhruba 170. U posudků na příspěvek na péči to je 150 tisíc žádostí ročně. Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) proto angažuje smluvní lékaře, kteří dělají posuzování jako externisti. Za jeden posudek mají pět tisíc korun, přičemž jejich kvalifikace k posuzování je diskutabilní.
– Je to podle vás důvod, proč je kvalita posudků tak špatná?
Určitě to je jednou z příčin. Je třeba si uvědomit, že posuzování stupně závislosti představuje každoročně 150 až 170 tisíc posudků a tím i značné zatížení lékařské posudkové služby (LPS). Časová i odborná náročnost zpracování posudku pro účely řízení o příspěvek na péči (přibližně dvě hodiny na jeden posudek) vede i přes dosavadní personální a organizačně administrativní opatření k tomu, že po lhůtě zůstává osm až patnáct tisíc nevyřízených případů. Zajištění efektivní činnosti LPS je v tomto prostředí přinejmenším složité, zejména za situace, kdy se dlouhodobě ČSSZ nedaří naplnit zhruba sto volných lékařských míst a kdy průměrný věk posudkového lékaře je 59,6 let.
– Pokud jde přímo o legislativu, kde vidíte největší problémy?
Největší problém představuje příloha k vyhlášce č. 505/2006 Sb., o posuzování závislosti na jiné osobě. Dítě se neposuzuje adresně, ač v případě adresného – podrobného – posouzení by se daly vystihnout nuance v chování. Například někdy je potřeba až dvou asistentů k jednomu úkonu. Dále podle novely zákona č. 108/2006 Sb., o poskytování příspěvku na péči, se základní lidské potřeby naplňují a posuzují v přirozeném prostředí. Zákon opomíjí prostředí, které je bariérové, a to i z hlediska orientace. Přirozené prostředí totiž není pouze byt, v praxi sociální pracovnice posuzují pouze ten, nýbrž i škola, u dospělých zaměstnání, a další místa, kam dotyčný zavítá, např. kulturní či stravovací zařízení, dopravní prostředky. Podle téže novely se za splněnou základní životní potřebu považuje, »je-li zvládnuta v přijatelném standardu«. Přitom takový standard není nikde definován a není uvedena nutnost porovnání dítěte s jeho vrstevníkem.
– Můžete uvést nějaký příklad?
Např. čtrnáctiletý chlapec s postižením z malého města by měl mít vyrovnané příležitosti jako jiný chlapec stejného věku bez postižení z téhož města. Měl by tudíž mít takové kompenzace, aby mohl navštěvovat zdejší školu, sportovat, provozovat své záliby podle svých schopností apod. Podle zmíněné novely se za zvládnutou životní potřebu považuje, »jestliže přitom z důvodu svého zdravotního postižení osoba nepotřebuje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby«. Nikde se však neuvádí nutnost posoudit, zda osoba posuzované aktivity vůbec zvládne bez pomoci druhé osoby. Ve správním řádu se upravuje právo užít všech důkazních prostředků pro posuzování. Nikde však není stanoveno, že osoba musí být přizvána k osobnímu jednání, pokud si to přeje. Z výpovědí rodičů na shromážděních koalice Za lepší péči pro lidi s postižením ČR (LPLP) plyne, že mnoho zákonných zástupců dětí nebylo k osobnímu jednání s dítětem vyzváno i přesto, že si to výslovně přáli. V praxi to pak vypadá tak, že posudková komise vychází pouze z lékařské dokumentace, kterou posuzovaná osoba dokládá svůj zdravotní stav. Zejména v případech, kdy komise sníží nebo odebere příspěvek na péči, by mělo dítě mít možnost, pokud si to jeho zákonný zástupce přeje, předstoupit před posudkovou komisi, resp. odvolací orgán, osobně. Uvedená příloha k vyhlášce nedostačuje např. k objektivnímu posouzení mobility, neboť »nemyslí« na imobilitu u osob s mentálním postižením třeba při používání dopravních prostředků.
– Máte konkrétní poznatky o tom, jak tyto úpravy zkomplikovaly život rodinám s postiženým dítětem?
V praxi dochází k očividným přehmatům například při posuzování komunikace a orientace u autistických dětí. Rozvoj řeči u dětí s autismem bývá opožděn. Až u poloviny z nich se nikdy nerozvine dostatečně použitelná komunikační řeč. Tam, kde se použitelná řeč vyvine, bývá podivná a nápadná. Jsou v ní nápadná mechanická opakování toho, co dítě právě slyšelo v okolí, narušená větná stavba, záměna zájmen kdy např. místo JÁ používá ON nebo TY. Stejně tak bývá postižena i neverbální složka komunikace, která by u neautistických dětí jinak dokázala kompenzovat řečový handicap. Porozumění bývá narušeno a podává sociální pracovnici, která přijde na šetření do rodiny, špatný a zkreslený pohled na schopnosti dítěte. Například sociální pracovnice se ptá chlapce: »Trefíš sám do školy?« Chlapec odpoví: »Ano«. Pro sociální pracovnici je to jasně splněný úkol ve složce porozumění, komunikaci a také orientaci v obvyklém prostředí. Nezabývá se již tím, že chlapec používá řeč nefunkčně, tzn. téměř na vše říká: »Ano«, a do školy ho vždy vodí matka, protože bez její pomoci by školu ani nenašel. Hodnocení sociální pracovnicí je tak bez odpovídající metodiky neobjektivní. Stejně tak je často neobjektivní posudek LPS. Jak bylo zjištěno, k této obsáhlé problematice absolvují posudkoví lékaři pouze půldenní školení. Stalo se dokonce, že posudkový lékař odebral zástupci dítěte příspěvek se zdůvodněním mj., že autismus je »moderní diagnóza« a že dítě příspěvek nepotřebuje. Po snížení nebo odebrání příspěvku na péči se řada rodičů, zejména samoživitelek, které se musí věnovat postiženému dítěti natolik, že s ním musí zůstat doma, dostává do takových existenčních problémů, že s těžkým srdcem zvažují předání dítěte do ústavní péče. To je však pravý opak toho, co bylo oficiálním cílem reforem z dílny Drábkova ministerstva k naplnění dětských práv.
– Podnikli jste v tomto směru nějaké konkrétní kroky?
Podali jsme oběma komorám parlamentu petici, která shrnuje problémy v tomto směru, jak je popsali účastníci lednového semináře, který jsme k tomu uspořádali. Tu projednal petiční výbor Senátu a uspořádal k ní veřejné slyšení. Nyní by měl jeho závěry projednat a přijmout příslušné usnesení s doporučeními ke změnám legislativy i exekutivní praxe. Jedním z nejdůležitějších je zavést náhradní výživné, které by stát vyplácel rodiči, většinou matce, která se věnuje postiženému dítěti, a od neplatícího rodiče je pak sám vymáhal. Také jsme podali Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva návrh podnětu, v němž navrhujeme upravit přílohu k vyhlášce 505/2006 Sb., tak, aby posuzování závislosti na péči jiné osoby bylo adresné. Tuto úpravu je nutno učinit v úzké spolupráci s odborníky Národní rady zdravotně postižených a koalice Za lepší péči o lidi s postižením, jakož i Výboru pro práva dítěte. Dále navrhujeme novelizovat zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Posuzování orientace a mobility je nutno obdobně upravit. Naprostou nutností je vypracovat komplexní metodiku pro školení posudkových lékařů, sociálních pracovnic a dalších osob, které se podílejí na vypracovávání posudků.
– Jak Výbor pro práva dítěte na vaši aktivitu reagoval?
Výbor se seznámil s návrhem a podklady k němu a vyžádal si odhad »z terénu«, jaké části postižených, zejména dětí, se zhoršení jejich ekonomické situace může týkat. Koalice LPLP proto uspořádala na toto téma anketu, kterou nedávno vyhodnotila.
– Co z provedené ankety vyplývá?
Anketa mezi vzorkem 88 respondentů, z toho 56 zástupců postižených dětí, potvrdila, že popsaný negativní jev je plošný – 75 procent respondentů uvedlo problémy v posuzování závislosti na péči jiné osoby. Výbor pro práva dítěte zaslal naše podklady včetně výsledků ankety ministerstvu práce a sociálních věcí k vyjádření, a až je získá, vrátí se k projednání podnětu na svém zářijovém zasedání.
– Věříte, že po nástupu nového ministra práce a sociálních věcí může dojít v této záležitosti k nápravě?
Věřím, že nový ministr nebude čekat na podnět Výboru pro práva dítěte a neprodleně se zasadí o nápravu nevyhovujícího stavu, který zdědil po svých pravicových předchůdcích. Postižené děti jsou nejbezbrannější z celé společnosti a ta, pokud se nazývá civilizovanou, se o jejich důstojný život musí postarat.
Haló noviny
Přidejte odpověď