Kdo je Lenka Kohoutová (foto), která byla letos za ODS jmenována odborným garantem pro sociální oblast? A jak se do parlamentu dostala tato holka z charity, jak sama sebe nazývá.
Raději o čtvrt hodiny dřív chodila do Sněmovny prvních pár měsíců po zvolení poslankyně Lenka Kohoutová, aby se v bludišti chodeb včas dostala, kam potřebovala.
Na rozdíl od některých kolegů ale bloudila ráda, protože stát se poslankyní byl její cíl. Z 29. místa na kandidátce ODS v Praze to sice vypadalo beznadějně, ale opět zafungovalo protestní kroužkování, díky kterému se „předsedkyně správní rady Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením“, jak měla uvedeno na kandidátce, ve Sněmovně ocitla.
Ve zdejších spletitých chodbách se navíc pohybovala už dříve, když s poslanci diskutovala o zákonech, které se zaměstnávání postižených týkají. Aby měla větší šanci svoje návrhy prosadit, rozhodla se vstoupit do ODS a ucházet se o kandidaturu do Sněmovny.
„Říkala jsem si, že by bylo fajn dostat ve volbách třeba tisíc preferenčních hlasů, aby si mě někdo z politiků všiml a vzal jako poradkyni,“ dávala si zprvu nižší cíle. Po zvolení se jí otočil svět naruby.
„Musíte se mimo jiné vypořádat s tím, že máte úplně jiný rozvrh a že pracujete pořád, když je potřeba, a také se svým soukromím, protože najednou jdete na procházku a někdo si vás fotí, máte prapodivné telefonáty, dostáváte sprosté e-maily,“ přiznává i tuhle zkušenost.
Do Sněmovny přesto vstoupila s odhodláním něco dokázat. Po půl roce přišla skepse a pocit, že v takovém molochu nemá jednotlivec šanci nic změnit, že má pořád nálepku nováčka a že její profesní zkušenosti nikoho nezajímají.
„Všechno je na dlouhé lokte, všechno je cestou tvrdé dohody, hodně o politikaření, o jakémsi mazáctví, protože jsem se tu několikrát doslechla o principu seniority – čili starší má přednost.“
Zpočátku si myslela, že půjde do Sněmovny měnit pravidla zaměstnávání lidí se zdravotním postižením, ale brzy zjistila, že není možné vzít si jako svůj úkol jen malý výsek sociální politiky. Zabývá se proto mimo jiné financováním sociálních služeb nebo problematikou sociálního bydlení a je velkou zastánkyní neziskových organizací. Po třech letech má navíc pocit, že se ledy konečně pohnuly.
„Letos jsem byla za ODS jmenována odborným garantem v sociální oblasti, pomáhala jsem vytvářet i agendu 2014 (hlavní programové priority ODS do konce volebního období – pozn. red.).“
Čas zbývající do voleb nebere jako důvod k ohlédnutí, spíš k zamyšlení nad tím, co všechno se ještě dá stihnout.
„Před třemi lety se začal psát můj dlouhý účet a jen voliči rozhodnou, co se mnou bude. Jestli si mě někdo dokázal najít na 29. místě jako nějakou neznámou holku z charity, třeba se to stane i příště.“
Rok je podle ní pro nového poslance minimální doba pro adaptaci. „Nemůžete si ale myslet, že vám někdo bude pomáhat. Buď se v tom sám utopíte, nebo se sám naučíte plavat.“
Podle Jeronýma Tejce, poslance a předsedy poslaneckého klubu ČSSD, potřebuje nováček až dva roky na to, aby zjistil, jak fungují základní mechanismy, a aby získal nezbytné kontakty jak ve své straně, tak i v ostatních stranách nebo příslušných výborech.
„To je podle mě minimální doba na orientaci, která mu zaručí, že je vůbec schopen přicházet s návrhy, které budou uplatnitelné. Teprve druhé funkční období ale dává poslanci možnost skutečně ovlivnit fungování Sněmovny,“ říká.
Přidejte odpověď