Zápach po čerstvé deratizaci, potu a tabáku, až na výjimky binec a věčně zapnutá televize. Takhle jsem si zapamatovala obydlí těch, kteří spadli na úplné dno.
České chudinské čtvrti dnes mají podobu ghett, kde už dávno nežijí jen Romové. Lidí, kteří se dostali do dluhové pasti, rozpadlo se jim manželství, takže skončili na ulici, anebo těch, kteří nezvládli ztrátu práce, mezi bílými přibývá. Ubytovny pro sociální případy praskají ve švech a zvlášť v krajích s vysokou nezaměstnaností se z nich stávají sociálně vyloučené lokality. Zvednout se přitom povede jen málokomu. Už proto, že závislost na sociálních dávkách je nakažlivá a nálepka „smraďocha z ubytovny“ je při hledání slušnější práce příliš silné stigma.
„Dávky ze sociálky? Ty nám vydrží na celý měsíc,“ dušuje se třiapadesátiletá Marie Skorupová, že nepatří k těm, kteří v den výplaty všechno rozfofrují v hernách, za cigarety a alkohol a pak nemají co jíst. Na kuchyňské lince rozmrazuje flák vepřového. Dneska na oběd připraví řízky, zítra guláš, pozítří samuraj.
„Vy nevíte, co to je?! Panebože, to snad není pravda! Nakrájené maso se usmaží s paprikou a cibulkou, může se do toho dát lečo. Je to lepší z hovězího, ale já nemám zuby, takže potřebuju měkčí maso,“ vloží se do hovoru šedesátiletý Pavel Skorupa.
Manželé žijí dva a půl roku společně s dospělým synem v garsonce litvínovské ubytovny Bílý sloup poblíž zahrádkářské kolonie. Mezi místními má areál se sto padesáti lůžky pověst toho lepšího ze dvou, které provozuje město pro sociální případy, protože je blíž centru. Někdy se obyvatelé Bílého sloupu posmívají těm z ubytovny UNO vedle lesa, odkud to je na úřady, do školy a k lékaři asi tři kilometry.
Skorupovi jsou rádi, že mají střechu nad hlavou. Vždyť tři sezóny strávili v lese pod stanem, když předtím nezaplatili nájem za byt. „Fáral jsem na šachtě v Kladně a na Mostecku. Když to zavřeli, dělal jsem v hotelu na Božím Daru pomocnou sílu v kuchyni a později jsem uklízel u technických služeb. Měli jsme pěkné bydlení na komerční ubytovně v Meziboří. Jenže když jsem onemocněl na srdce a nemohl pracovat, neměli jsme z čeho platit nájem. Manželka byla se čtyřmi dětmi na mateřské a před padesátkou pak těžko hledala místo,“ líčí svou neutěšenou životní cestu muž na invalidním vozíku.
„Před třemi lety mi kvůli dvojitému bypassu museli vzít cévu z nohy, o kterou jsem nakonec přišel. Potom jsem se jenom modlil, abych se s tím vyrovnal. Nikomu ale nejde do hlavy, proč mi zamítli invalidní důchod. Že mi prý chybí dva roky nějakého pojištění…“ mudruje Pavel Skorupa na zápraží jednoho z bloků. „Jsem tady spokojený, pořád je to lepší než být venku, zvlášť v zimě. Přál bych každému, aby to poznal, hlavně člověku, který si o sobě myslí bůhvíco.“
Ze základky na pracák
Roman Jelínek z Městské policie Litvínov si za léta, co s lidmi z ubytoven pracuje, nedělá iluze. Chce jim pomoct, ale zároveň vyžaduje, aby dodržovali pravidla. Hlavně v situaci, kdy je hodně klientů a málo místa. „Když se to bude opakovat, půjdete bydlet do lesa,“ rázně se obrací k třicátnici z ubytovny UNO, která se na oslavě svých narozenin opila a rušila noční klid. S ohledem na to, že nízké domy připomínající lágr se nacházejí za městem v těsném sousedství lesa, zní jeho výhrůžka dost realisticky.
Jen krůček k tomu, aby skončil jako bezdomovec, má David Merhaut, který byl od svých osmnácti do dvaadvaceti zavřený za ublížení na zdraví. Mluvila jsem s ním letos v lednu, kdy se dostal ven na amnestii, a tipovala, že se co nevidět vrátí za mříže, protože něco ukradne. Vypadal tehdy doslova jako hromádka neštěstí, která si neví se svobodou rady. Doplatil ale na něco jiného než na krádeže. Svou bídnou existenci si začal vylepšovat kouřením marihuany. Na ubytovně zatím zůstat může, ale v horších podmínkách, než kdyby sekal latinu.
S dalšími čtyřmi muži teď obývá holou místnost, takzvaný azyl, za který platí denně třicet korun.
Jeho matka žije také po ubytovnách, sourozenci v dětském domově. Sociální pracovnice Petra Horváthová z Městského úřadu Litvínov tyto životní osudy dobře zná. Vždyť přilepené ke dnu zůstávají postupně nejenom děti, ale už i děti dětí původních ztroskotanců, které nepoznaly nic jiného než život po ubytovnách. Pokusit se dostat je z toho začarovaného kruhu vyžaduje spoustu trpělivosti a pochopení.
„Když kolikrát otevřete jejich byt, napadne vás, že jim děti okamžitě vezmete. Jenže oni je mají strašně rádi, jenom jejich výchovu vidí jinak než my. To, že mají kolem sebe nepořádek, že děti mluví sprostě a běhají s nudlí u nosu, že je rodiče k ničemu nevedou, to je pro ně vedlejší,“ vypráví Petra Horváthová s tím, že tenhle způsob života odkoukávají noví nájemníci od Romů, se kterými zpočátku nechtěli mít nic společného.
„Potom si ale zvyknou a je jim dobře, takže jim schází motivace se z toho vymanit. Mají střechu nad hlavou a teplou vodu, můžou si i vyprat. Jenom musejí dvě hodiny denně odpracovat pro ubytovnu, uklidit si po sobě a po svých dětech. Díky tomu, že mají smlouvu na dobu určitou, v případě, že nebudou plnit podmínky včetně splácení svých dluhů, může je úřad vypovědět,“ upřesňuje sociální pracovnice.
Boty, nebo maso?
Roman Jelínek je přesvědčen, že děti, které lidi v existenčních problémech hojně přivádějí na svět, jsou pro ně zásadním zdrojem příjmů. „Ne že by měli zodpovědnost je zajistit a vybavit do života, dát jim vzdělání, aby si našly práci. Některé ženy ani nevědí, co je to antikoncepce, a dělají další a další děti s vědomím, že se o ně postará stát. Není se čemu divit, že to tak nakonec dopadne, když jediný vzor, který mají v rodičích, je to, že v den výplaty dávek sice nakoupí kvanta jídla, ale pak zalezou do hospody a další tři týdny koukají, z čeho by vyžili.
To jsou schopni v oblasti bývalé šachty vykopat železo i ze dvou metrů nebo z drátů ukradených varných konvic vypálit měď. Jejich děti jsou při tom s nimi a od útlého dětství si na to zvykají jako na normu. Další den rodiče vylezou v deset jedenáct z postele a ze všeho nejdřív jdou shánět zdroj na noc, aby měli co házet do automatu. Když jsou dávky, tak jsou nabité hospody, pak zase tři týdny nic, pokud někde něco neukradnou a neprodají…“ rozpovídá se pracovník městské policie o občanech, které je možné potkat, jak kočárek plný kovu tlačí směr sběrna.
Nikdo z nich to ovšem ne -přizná. Místo toho ze všech stran slyším, jak si peníze pečlivě na celý měsíc rozpočítají a v obchodě převracejí každou korunu. Někteří mají své vychytávky, jak výrazně ušetřit, a přitom se nevzdat svých požitků. Rozvedený Jiří Durdis, původem z České Lípy, si například nekupuje cigarety, ale jenom tabák, který si balí do papírků. Před lety přenechal byt bývalé manželce, a protože přišel o práci na šachtě, neměl na nájem.
„Pět let jsem žil, kde se dalo. A proč jsem si nenašel práci? Když někam přijdete, že chcete pracovat, tak se vám ještě vysmějí. Vždyť nejsou místa ani pro mladé,“ namítá s bezzubým úsměvem vyhublý šedesátník. Měsíčně pobírá dávku v hmotné nouzi ve výši 3400 korun, ubytování mu platí město. „Udělám nákup a aspoň tisícovku si schovám na tabák a takové ty maličkosti. Když musím přemýšlet, jestli si koupím maso, nebo boty, tak jídlo je vždycky na prvním místě. Zrovna mám na plotně guláš,“ ukazuje k bublajícímu rendlíčku.
Většinu času tráví ve svém kamrlíku na ubytovně UNO, kouká na televizi a povídá si se sousedy. Do města chodí, jen když není zbytí, protože pro jeho bolavé nohy a špatný dech je to příliš velká dálka.
Štěnice vs. byt jako ze škatulky
Jakmile po zimě vysvitlo sluníčko, objevilo se v ulicích Litvínova skoro dvakrát víc žebráků, než kolik jich bylo loni. Nejenže postávají kolem nákupních center, ale obživu hledají i po kontejnerech, stejně jako asi desetina lidí z městských ubytoven, odkud si nosí hlavně oblečení a jídlo. A jako nechtěný bonus také štěnice. Jak podotýká jeden ze strážníků hlídkujících na ubytovně Bílý sloup, po rozmáčknuté havěti zůstávají na stěnách fleky. „Mnozí pak naříkají, že by chtěli vymalovat, anebo mimořádnou dávku na novou válendu, protože tu starou mají prolezlou parazity.“
Že se ale dá i ve skromných podmínkách ubytovny UNO žít jinak, dokazuje příbytek pětičlenné rodiny Žanety Gorolové, která se na ubytovnu dostala kvůli dluhům za vodu. Dřív bydlela s mámou a čtyřmi sourozenci v podnikovém bytě litvínovské chemičky, ale když se propouštělo, museli odejít. „Už tehdy jsme měli dluh za plyn kolem čtyřiceti tisíc, protože máma to nedokázala utáhnout. Žili jsme sami, bez táty, který ani neplatil alimenty,“ popisuje svůj sešup dolů devětadvacetiletá nedoučená švadlena.
V jednom z pokojů má poschoďovou postel její devítiletá dcera a o dva roky mladší syn. Všude čisto, povlečení ve znamení fotbalových klubů, na oknech doma ušitý závěs s dětskými motivy. „Snažíme se, aby to nějak vypadalo, a doufáme, že se odtud jednou dostaneme do normálního bytu. Ještě musíme splatit čtrnáct tisíc a pak by to snad mohlo vyjít,“ usmívá se mladá žena, poloviční Romka, která denně nachodí minimálně šest kilometrů, když vodí děti do školy.
„Ta nejstarší je chytrá dost, nosí dvojky a jedničky, baví ji angličtina. Má vyšší inteligenci, tak myslím, že z ní něco bude. Syn je pomalejší, ale taky umí,“ dívá se Žaneta Gorolová z kuchyně směrem na hřiště vedle lesa, kde si hrají její dvě starší děti. Nejmladší, čtyřletá dcera pobíhá kolem nás. Bydlení v přírodě by mohl rodině kdekdo závidět. Jenže v sociálně vyloučené lokalitě to má své podstatné vady na kráse.
„Kazí nám to někteří neslušní lidi, kteří pijí, hádají se a perou se. Děti to všechno pozorují, a to mi vadí,“ neskrývá svou nespokojenost žena, která je po skončení mateřské momentálně na úřadu práce. O místo by ale zájem měla. „Na švadlenu bych si netroufla, ale třeba uklízečku bych dělat mohla.“ Její nezaměstnaný manžel by se zase rád zapojil do úklidu města pod hlavičkou technických služeb. Kdyby to vyšlo, pomohlo by jim to smazat dluh a dosáhnout na důstojnější bydlení. Kdyby…
Ach, ty dluhy!
Právě předluženost uvádí šéf vládní agentury pro sociální začleňování Martin Šimáček jako hlavní důvod vzniku nových ghett. Roman Jelínek z litvínovské městské policie nemůže nic jiného než s ním souhlasit. „Dřív existovaly nanejvýš novomanželské půjčky, kdežto dneska, sotva začnete dělat, už vám někdo cpe kreditní kartu. Lidi, jak na to nejsou zvyklí, nakupují na splátky, díru zalepují dírou, a když jim hrozí zabavení majetku, vezmou si další půjčku,“ popisuje, kudy nejčastěji vede cesta do sociálně vyloučené lokality. „Kromě těch, které potkala nějaká nemoc, si za to můžou sami a sami taky musejí přispět k tomu, aby se dostali zase zpátky. Je známo, že pokud do půl roku člověk nenajde práci, tak ztratí návyky. Úřad práce ale každému práci nezajistí. Musí se aktivně hledat,“ uzavírá Roman Jelínek.
Přidejte odpověď