»Chci se podělit se čtenáři o to, jak lze šikanovat a vydírat invalidního důchodce,« napsal do redakce Haló novin 65letý pan Jiří Jílek z Prahy. Má finanční problémy a potýká se s vymahači.
Vloni nemohl zaplatit SIPO, protože se mu nedostávalo peněz, ačkoli i přes svou invaliditu (má po pracovním úrazu amputovanou nohu) stále pracuje. Má totiž dvě půjčky z doby, kdy žil s přítelkyní. Ty splácí i s patřičným »navýšením«.
Kvůli neúhradě některých plateb však čelil nevkusné a psychicky vyčerpávající šikaně od těch, pro něž je vymáhání dluhů zaměstnáním.
Jeho plat činí asi 10 200 Kč a částečný invalidní důchod 7523 Kč. »Z toho mně strhnou půjčku 3124 Kč a druhou půjčku platím 2204 Kč. Nájem platím 10 000 Kč, ale musím být rád, že mám alespoň střechu nad hlavou,« uvedl ke svému případu. Své závazky se snaží uhrazovat, ale na SIPO za období září až prosinec loňského roku již nezbývalo. Na straně ČEZ nebyla dle jeho slov vůle se dohodnout na splátkách, a proto byl »předán« jedné pražské vymahačské firmě.
»Následovala šikana od jakési úřednice, která mě i dvakrát týdně otravovala, abych jí řekl, jak se jmenuji, kdy jsem se narodil a kde bydlím, přestože tyto údaje znala z mého občanského průkazu,« kroutí hlavou nad praktikami firmy pan Jílek a doplňuje, že ačkoli část dluhu doplatil, úřednice mu nemilosrdně nalinkovala splátky po dvou tisícovkách měsíčně.
A aby toho nebylo málo, následovalo vyhrožování jiné pracovnice, která panu Jílkovi zaslala složenku splatnou do 30. dubna na částku 7532 Kč a s ní složenku na 484 Kč. To vše prý bez jakéhokoli vysvětlení. Zvláštní však bylo, že složenky pan Jílek našel ve své poštovní schránce až 7. června.
Ke změně chování došlo v momentě, když pan Jílek firmě oznámil, že se obrátí na média, aby jejich chování pranýřovala. Ihned byl kontaktován pracovnicí firmy ČEZ, která jej ubezpečila, že může splácet dle svých finančních možností. Vždyť je v invalidním důchodu.
Pan Jiří se nyní snaží vše splácet, jak to jen jde. »Je mi špatně a někdy si, ač jsem muž, i pobrečím,« přiznává. Nejsou prý výjimkou dny, kdy má na jídelníčku jen rohlíky a čaj. Snaží se šetřit i na lécích tím, že si je bere v menších dávkách, ačkoli lékař dávkování předepsal jiné, častější.
»Takto se chová tato vydřidušská vláda na čele s Nečasem a Kalouskem, který není schopen po dvou skleničkách, jak tvrdí, ze sebe vydat ani slovíčko,« neskrývá roztrpčení z poměrů v zemi.
Nestydět se a žádat
»Je to velmi realistický příběh, charakteristický pro dnešní dobu. Doporučuji vzít si z něj tři ponaučení: Prvé – jak snadno se dostane člověk či rodina do splátkové pasti, vždyť kolem nás je tolik lákavých nabídek na půjčku.
O lichvářském poplatku z prodlení při neschopnosti splácet se mlčí.
Dluh pak rychle roste a tzv. příslušenství je zdrojem podnikání řady vymahačů či exekutorů. Ponaučení: požádat včas o splátkový kalendář přímo dodavatele energií, bez zprostředkovatelů.
„Zde postupoval autor dopisu správně,« vyjádřil se k případu František Beneš, stínový ministr pro místní rozvoj. »A pak velmi naléhavě je třeba zrovnoprávnit poplatky a úroky z prodlení, vázat obě položky a aktuální výši bankovních úroků.
A skutečně radikálně omezit odměny vymahačům, je přece nemravné, když tato odměna dosahuje tisíců za bagatelní dluh. A konečně zatřetí – mnohokrát jsem upozorňoval na potřebu žádat každé čtvrtletí o příspěvek na bydlení.
Nestydět se a žádat, každý sám za sebe či rodinu. Nelze čekat, že to zařídí úředník,« radí komunistický odborník. V prosinci 2012 si pan Jílek o příspěvek na bydlení vskutku požádal, v následujícím měsíci jej dostal zpětně, ale za únor-červen 2013 prý nedostal nic, a nikdo jej prý ani nekontaktoval. Tedy zopakujme radu: nestydět se a stále žádat.
Situaci neřešit dalšími půjčkami!
Poslankyně Marie Nedvědová (za KSČM) je stejného mínění. »Tento příběh není v současné době nijak ojedinělý. S lidmi, kteří se nacházejí v obdobné situaci, se setkávám až příliš často. Jsou to lidé, kteří se zpravidla nikoliv vlastní vinou ocitli prakticky na dně, ze kterého se nemohou sami odrazit. Zejména pro starší a osamělé lidi je to kritická situace, kterou nedokážou řešit,« uvedla pro náš list s tím, že nelze se smiřovat s neurvalými vymahačskými postupy:
»V těchto případech se i sama sebe ptám, jak je to vlastně s onou demokracií a dodržováním Základní listiny práv a svobod.« I poslankyně vidí problém v nastavení současné společnosti, která umožňuje zbídačování stále většího počtu lidí, o které se stát nestará, ba dokonce se odmítá starat.
Její rada je stejná jako u znalce problematiky bydlení Františka Beneše: trvat na vyplacení příspěvku na bydlení, a to i zpětně, případně se pokusit o konsolidaci půjček, čímž by se panu Jílkovi snížily měsíční splátky. Nesmí však řešit situaci dalšími půjčkami, které by rozhodně byly nad jeho možnosti, ale ani nesmí nic bez přečtení podepisovat.
»Nebude-li něco jasné, či naopak něco bude podezřelé, raději ať se lidé v této situaci poradí s odborníky.
V některých případech jsou poskytovány při mnoha okresních výborech KSČM bezplatné poradny,« informuje poslankyně.
Nikdy však nesmí člověk propadnout trudnomyslnosti. Slova pana Jílka, která ve svém dopise uvedl na závěr, že »nejlepší bude, když spáchám sebevraždu, tlak na mě nemá už obdoby«, jsou otřesným svědectvím toho, co prožívá dnes a denně mnoho našich spoluobčanů.
Haló noviny
Monika HOŘENÍ
Přidejte odpověď