Známý americký spisovatel ROBERT FULGHUM (foto) byl v červnu v Praze. Mocný dojem na něj zanechaly nejen české knedlíky, ale také ho překvapila ohleduplnost a citlivost Čechů ke starým a postiženým lidem. A začal se na Čechy dívat jinak…
TOTO JSEM NAPSAL V SEATTLU VE STÁTĚ WASHINGTON VE STŘEDU ODPOLEDNE, DVANÁCTÉHO ČERVNOVÉHO DNE ROKU 2013, ČTYŘIADVACET HODIN PO NÁVRATU Z ČESKÉ REPUBLIKY.
Jsou tři hodiny ráno pražského času. Mysl i duši mám pořád ještě nastaveny na český čas. Vhodná chvilka na přemítání o pobytu Tam, ještě než se doopravdy ocitnu Tady. Píšu formou dopisu jednomu z českých přátel, jichž mám hodně.
Ahoy!
„Co tě napadne jako první, když řeknu Praha? Nepřemýšlej o tom, prostě řekni, co ti první naskočí.“ Takhle jsem se právě teď zeptal své ženy, která v podvečerním slunci sedí na naší verandě a popíjí čaj.
„Karlův most,“ řekla v souladu s mnoha Američany. A když jsem stejnou otázku položil sobě, odpověď zněla „knedlíky“. Její odpověď obnášela to, co je na Praze jedinečné. A moje zase velmi běžný zážitek.
Měl jsem v České republice dojem, že můžu k jídlu dostat, cokoliv si zamanu, ale vždycky budou na talíři knedlíky s omáčkou. Jedinou možností výběru pak jsou knedlíky houskové nebo knedlíky bramborové.
Poslední večer v Praze nás pozvali do skvělé restaurace na „miminkovské věži“, která se tyčí nad Prahou. Slunce zapadalo a my viděli na všechny strany. Jako bych se díval na model zhotovený Antonínem Langweilem, který je k vidění v Muzeu hlavního města Prahy; zachycuje, jak Praha vypadala v roce 1834. Velmi romantický okamžik.
Přinesli mi hlavní chod, specialitu z telecího, ale byly k tomu normální knedlíky a omáčka.
„Co to je s těmi knedlíky a Čechy?“ říkal jsem si. „Kolik staletí – a snad tisíciletí – přežívají na této základní potravině? Knedlíky jim plní břicha a sytí je, v časech dobrých i zlých, v letech bohatých i skrovných…
A když jsem jedl s českými přáteli, tak na stole nikdy nescházely knedlíky a vždycky někdo řekl: „Maj je dobrý, ale vůbec nejlepší knedlíky dělá moje máma.“
Tady při psaní nastala neplánovaná přestávka, protože jsem po přeletu přes časová pásma usnul. A víte, o čem se mi zdálo?: o knedlících… .
Samozřejmě pořád dokola guláš. Hovězí, vepřový, telecí, z divočáka… a pak vůbec nejpodivnější jídlo: klokaní guláš. Bylo to tak. Nevěřil jsem, že něco takového mají na jídelníčku.
Klokana jsem v životě neochutnal v žádné podobě. A tak jsem si to objednal a přemítal jsem, z jaké části klokana maso asi bude. Stehno by bylo moc velké, ocas moc tuhý… Že by hrudí? Řekli mi, že aby maso změklo, dusí se celou noc. Kde to maso vzali? V Austrálii? Z nějaké farmy v Česku? Byl to divoký klokan, nebo je chovají v ohradách?
Nevím to dodnes, ale můžu říct, že jsem jedl klokana a jeho tajemství spočívalo v omáčce.
Co mě ještě napadá, když vzpomínám na Českou republiku? Určitě pražská hromadná doprava.
Pořídil jsem si měsíční tramvajenku a jezdil metrem, tramvajemi i autobusy; nebyl problém se po Praze pohybovat zcela samostatně. Taky jsem jel čtyřmi tramvajovými linkami z konečné na konečnou; zajímali mě cestující a taky, kam ty tramvaje jedou.
Vždycky když jsem nastoupil do plné tramvaje, vlaku nebo autobusu, kde byla všechna sedadla obsazená, hned někdo vyskočil a nabídl mi své místo. Pokaždé.
Překvapilo mě to, protože Češi na veřejnosti působí velmi uzavřeně – jako by hleděli do svého nitra, ponoření do vlastních myšlenek, rozhodně se jim nechce komunikovat s neznámými lidmi.
Přesto si mě pokaždé někdo všiml; lidé ke mně přistupovali laskavě a prokazovali mi úctu. A nešlo jen o mě, amerického spisovatele, který přijel do Prahy. Týkalo se to každého staršího nebo postiženého člověka, každé těhotné ženy. Líbila se mi taková ohleduplnost a citlivost.
Díky tomuto zvyku jsem se na českou povahu začal dívat jinak – Češi nejsou duchem nepřítomní, jenom jsou odměření a neradi dávají najevo své pocity.
Magazín Víkend – HN
JIŘÍ HRUBÝ
Robert Lee Fulghum [čti Fuldžum] (* 4. června 1937 Waco, Texas), americký spisovatel, unitářský pastor, filosof, učitel atd. Popularitu si získal především svými knížkami s drobnými úvahami. Nejznámější z jeho statí je Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.
Jde o člověka mnoha povolání a schopností. Má několik vysokoškolských diplomů, ale mluví o sobě jako o samoukovi, jehož něčemu naučila teprve škola života.
Čtyřikrát objel svět, strávil dlouhý čas jako mnich v zen-buddhistickém klášteře. Během svého života vystřídal velké množství povolání, z nichž stojí za zmínku, že např: pracoval jako kovboj na statku v Texasu, Coloradu a Montaně, závodil na místních rodeích, nějakou dobu byl zaměstnaný u firmy IBM, pak také jako barman a jako učitel hry na kytaru.
Hře na kytaru se věnuje poloprofesionálně, hraje na charitativních koncertech ve skupině The Rock Bottom Remainders spolu se svými přáteli, taktéž spisovateli: Dave Barry, Stephen King, Amy Tan. Ovládá hru na hudební nástroj mandocello. Posledních 20 let rovněž učí kreslení.
O svém spisovatelství říká:
“Nechtěl jsem být spisovatelem. Je to něco, co přišlo po tom, co mi bylo 50 let. A já jsem vždy měl život, jaký jsem chtěl, manželku, jakou jsem chtěl, a v tomto věku jsem měl docela jasno o tom, co je důležité. Úspěch mého psaní přišel, jako když najednou objevíte bohatého strýčka, který vám nechá vlak plný kladiv. Myslím kolik kladiv můžete použít? Je to čokoládový sirup. Je to něco navíc.”
Má 4 děti, jeho syn Hunter S. Fulghum je také spisovatelem.
V současné době během roku střídavě žije se svojí manželkou na houseboatu na Lake Union v Seattlu, městečku Kolymbari na řeckém ostrově Kréta nebo na samotě v horách Moabu v Utahu, kde se věnuje psaní.
Návštěvy Česka
Do Česka se pravidelně vrací. Bývá jedním z hostů knižního veletrhu Svět knihy v Praze. V roce 2005 byl hostem pořadu Marka Ebena Na plovárně. V roce 2006 navštívil také festival mateřských škol Mateřinka. Do Česka přicestoval i v roce 2007 v rámci propagace své knihy What On Earth Have I Done? (Co jsem to proboha udělal?). V roce 2007 také navštívil setkání roverů a rangers ObRok, jehož se zúčastnila více jak tisícovka skautů a skautek starších 15 let. V roce 2011 se dne 22.10. 2011 do Česka znovu vrátil, tentokrát s knihou Drž mě pevně a miluj mě zlehka – Příběhy z tančírny Století.
Přidejte odpověď