Denní stacionář Nesa ve Velkém Meziříčí prošel v roce 2010 rozsáhlou rekonstrukcí. Volná místa pro nové uživatele stále ještě jsou..Rozhovor s vedoucí stacionáře.
Nejsme sami. Právě tato dvě slova se skrývají v názvu denního stacionáře Nesa, který je jedním ze zařízení žďárské Charity. V tom velkomeziříčském působí už deset let jeho současná vedoucí Alena Poulová.
– Zajímá mě, jaké služby stacionář poskytuje a také proč se vlastně jmenuje Nesa? Co vůbec toto pojmenování vyjadřuje?
Denní stacionář je ambulantní sociální služba. Uživatelé bydlí ve svých rodinách a u nás tráví pouze určitou část dne. Co budou ve stacionáři dělat a v jakém rozsahu budou naše služby využívat, rozhodují především oni sami, popřípadě jejich zákonní zástupci. Samozřejmě vše musí být v souladu se zákonem o sociálních službách, podle kterého je naše služba poskytována. A k názvu snad jen to, že je složen z počátečních slabik slov „nejsme sami“. Naše služba by ráda přispěla k tomu, aby se uživatelé necítili nikdy sami.
– Mohla byste stručně přiblížit, jakým způsobem tráví uživatelé svůj denní pobyt ve stacionáři? Zapojují se všichni aktivně do činnosti?
Každý uživatel má dle svých potřeb, přání a schopností sestaven svůj individuální program. U všech se snažíme během celého pobytu o jejich maximální rozvoj. Zaměřujeme se především na dovednosti, které potřebují v každodenním životě. V praxi to znamená, že se například učí samostatně oblékat, najíst se, namazat si chleba, nakoupit, připravit si jednoduché jídlo. Také se zaměřujeme na rozvoj pracovních dovedností, uživatelé pracují v dílnách, na zahradě kolem stacionáře. Někdy tyto uvedené činnosti nejsou schopni samostatně zvládnout, ale mohou se na nich alespoň částečně podílet. Máme i uživatele s těžkým postižením, kteří se samostatně nepohybují a verbálně nekomunikují. Kromě toho, že je u nich někdy nutné zajistit jejich nejzákladnější potřeby v plném rozsahu, je samozřejmě možné i je rozvíjet. Všemi činnostmi se snažíme naše uživatele aktivizovat, aby smysluplně, ale zároveň příjemně strávili svůj den. Dále se s nimi pohybujeme i mimo stacionář. Chodíme do města, na nákupy, na koncerty, jezdíme na výlety a v létě na týdenní pobyt.
– Když popisujete, jaké činnosti mohou uživatelé vykonávat, nabízí se otázka, pro jakou cílovou skupinu je vaše zařízení určeno?
Našimi uživateli jsou děti a dospělí lidé s mentálním a kombinovaným postižením. Stacionář byl před více než dvaceti lety založen pro děti a mládež. Tehdy byly děti s těžším postižením označovány, a to neprávem, jako „nevzdělavatelné“ a nebylo jim umožněno docházet do škol. Dnes je situace jiná. Všechny děti mají právo se vzdělávat, proto jsou v současné době našimi uživateli především dospělí lidé. Ale zároveň některé děti, které dochází do školy, k nám přichází odpoledne po výuce nebo naše služby využívají o prázdninách.
– Případné zájemce o vaše služby bude jistě zajímat, zda si uživatelé pobyt ve stacionáři financují, nebo jsou služby poskytovány zdarma?
Podle zákona poskytujeme služby za úhradu. Naši uživatelé dostávají příspěvek na péči, ze kterého služby platí. To pokryje pouze část nákladů, zbývající náklady hradíme z dotací od státu, měst, obcí, ze sbírek, nadací a darů.
– Jak jste již v úvodu zmínila, jste denní stacionář. Jakým způsobem se k vám uživatelé dostávají?
Je to především díky dopravě, kterou našim uživatelům nabízíme. Máme auta s úpravou pro přepravu osob na vozíku. V loňském roce se nám podařilo zakoupit především díky výtěžku Tříkrálové sbírky a sponzorům nové, větší auto se speciální úpravou, takže můžeme přepravovat i osoby na rozměrných vozících. Také k nám dochází uživatelé, kteří bydlí nedaleko stacionáře a cestu zvládnou sami. Jeden uživatel se dokonce naučil přijíždět k nám autobusem.
– Jste prospěšní také členům rodiny. Jak Nesa pomáhá právě jim?
Většina našich uživatelů potřebuje stálou péči, která je někdy jak po psychické, tak po fyzické stránce velmi náročná. Pobyt u nás je pro pečující osobu především odlehčením. Když jsou uživatelé u nás ve stacionáři, mají především jejich maminky prostor na zcela běžný život, na péči o rodinu, domácnost a v ideálním případě chodí do zaměstnání. Snažíme se pomáhat rodinám i podporou v jejich náročných situacích. Celoživotní péče o člověka s postižením je náročná pro celou rodinu, a všech rodin, které to zvládají, si velmi vážíme.
– V roce 2010 proběhla rozsáhlá rekonstrukce Nesy. Co se ve stacionáři, mimo to, že jste rozšířili prostory, změnilo?
Především jsme získali zcela bezbariérové prostory včetně speciálních pomůcek, které jsou nezbytné pro pobyt osob s těžkými stupni postižení. Dále jsme zde vybudovali několik dílen, cvičnou kuchyni a relaxační místnost snoezelen. Také zde vzniklo zázemí pro terénní službu osobní asistence.
– Jak jste již řekla, patří mezi vaše uživatele i lidé s mentálním postižením. Dokázala byste je nějakým způsobem charakterizovat?
Jsou to lidé jako všichni ostatní. Bohužel je ve společnosti pořád rozšířený předsudek, že jsou jako děti. Je pravda, že mentální postižení se mimo jiné projevuje sníženou inteligencí, to ale neznamená, že máme právo přistupovat k těmto lidem jako k dětem. Mají naprosto stejné potřeby jako my ostatní. Chtějí být přijímáni svým okolím, rozvíjet se, něco dokázat, být užiteční, dělat věci, které jim přinášejí radost, mít přátele a být s lidmi, se kterými jim je dobře, prostě žít jako ostatní dospělí.
– Pokud by měl někdo zájem o vaši službu a spadal by do vaší cílové skupiny, jak vás může kontaktovat?
Určitě nejlépe telefonicky na čísle 777 155 376. Všem zájemcům zařízení ukážeme, aby měli představu, co vše jim můžeme nabídnout. V současné době máme zatím ještě volnou kapacitu pro přijetí dalších uživatelů.
– Ve žďárské Charitě a ve stacionáři jste už téměř deset let. Z čeho máte největší radost?
Z těch materiálních věcí mám určitě radost z toho, že se nám podařilo vybudovat pěkné a především zcela bezbariérové zařízení. Díky tomu jsme mohli přijmout nové uživatele, kteří na tuto možnost čekali mnoho let. Další mojí radostí je služba osobní asistence, kterou jsme zde založili a o kterou je stále větší zájem. Už mnoha lidem pomohla k tomu, aby mohli zůstat doma, i když mají nějaké omezení. Ale určitě největší radostí mi je spokojenost a pokroky našich uživatelů. Například to, že se některý uživatel naučil sám najíst, jiný se naučil sám si nakoupit, i když neumí číst ani počítat, a jiný zvládl poprvé v životě týdenní pobyt mimo domov. Někteří naši uživatelé nám sice nikdy neřeknou, že k nám chodí rádi, ale jejich smích v okamžiku, když přijedeme pro ně domů, je pro nás největším oceněním. Při přijetí jedné uživatelky nám tatínek vzhledem k jejímu postižení řekl: „Dávám vám čtrnáct dní.“ Tato slečna je u nás již třetím rokem, je velmi spokojená a dělá velké pokroky. Určitě na tom mají zásluhu moji kolegové, kteří poskytují službu s nesmírnou trpělivostí, a dovolím si říct, že i s láskou, která je pro tuto práci nezbytná.
Přidejte odpověď