V Terezíně je nový specializovaný domov pro seniory (foto). V privátním zařízení české firmy se starají o nemocné demencemi. Klienti přibývají rychleji než majitel očekával a to i přes zdánlivě vyšší cenu než v krajských zařízeních.
Tomu místu se říká Na Krétě. Stojí tu bývalá funkcionalistická vojenská nemocnice, dnes Domov pro seniory Kréta. Pro seniory vyžadující zvláštní péči, tedy pro lidi s demencí a Alzheimerovou chorobou. A musím asi upřímně napsat, že ještě předtím, než mne ve stáru tato onemocnění případně postihnou, zkusím nechat svým dětem u závěti přípis: „S demencí mne strčte Na Krétu. Tam se mi bude líbit“. Domov Kréta je privátní a stojí za ním tři podnikatelé. Jedním z nich a současně ředitelem je osmačtyřicetiletý Jiří Dušek. „Kréta“ je jeho čtvrtým zařízením tohoto typu.
– Sedíme v zajímavé budově u velkého starého parku. Jak jste se sem, pane Dušku, dostal?
Když jsem sem prvně přišel, budova tu stála, ale byly to ruiny. Vzpomínám si, že jsem tu potkal pána, který zde cvičil psy na vyhledávání v sutinách.
– A proč jste se svým projektem speciálního domova seniorů přišel právě do Terezína?
Radnice nás oslovila s tím, že věděla, že máme zkušenost s jedním domovem seniorů v Šanově u Znojma. Paní starostka se nás ptala, zda něco podobného nechceme zkusit tady. Protože jsem stavař a viděl jsem objekt bývalé nemocnice, z něhož by šlo udělat sanatorium, a park se stromy starými 90 let, což je obrovská přidaná hodnota, připravili jsme projekt. Řekli jsme, že máme zájem, a proběhlo výběrové řízení. V něm byli ještě dva adepti, kteří chtěli dělat to samé co my.
– Proč myslíte, že jste uspěl vy?
Další ode mě byli dva roky zpátky. Zastupitelstvo asi pochopilo, že začínají a nemají zkušenost, takže dalo důvěru nám. Rekonstrukci jsme udělali za 90 milionů korun. První kontakt s městem byl v červnu 2011 a v září 2012 jsme kolaudovali.
– Provozujete tu domov seniorů se specializací na demenci a Alzheimerovu chorobu. Můžete popsat, co vaše práce obnáší?
Představte si, že máte doma maminku, která onemocní demencí. Já říkám, že domácí péče je nejlepší, nikdy se klient nebude mít jinde lépe než doma, jenže v domácí péči, třeba i s pečovatelskou službou, zvládnete klienta, který má nějaké zdravotní postižení, ale je duševně v pořádku. Kdežto u klienta s demencí je problém. Vy nevíte, zda v bytě něco zničí, pustí vodu, nebo to zapálí. Může také odejít a ztratí se.
– To se špatně zvládá.
To se prostě nedá zvládnout. Já neříkám, že my jsme tady lepší, ale je nás víc na zvládnutí problému. V určitý okamžik už domácí péče nejde a je potřeba věc řešit. Není možné, aby se ničili všichni. Když se budete starat o člověka s demencí, tak za tři měsíce jsou dva nemocní. A vezměte to také opačně. Budou se o vás starat vlastní děti a vy začnete mít problém s udržením moči – uvádím naprosto běžný příklad – a víte to. Nemůžete s tím před vlastními dětmi ale nic dělat. První, co vás napadne, je, že přestanete pít, protože si myslíte, že nebudete tolik čůrat. Jenže váš zdravotní stav se tím pádem ještě mnohem zhorší. Takže když klient přijde sem, tak se zbaví třeba stresu z tohoto. Zjistí, že je to běžná záležitost…
– Kolik tady v Terezíně máte klientů?
K dnešnímu dni tu máme 40 klientů a je to číslo malinko vyšší, než jsme mysleli. Myslel jsem původně, že celkovou kapacitu na 150 lůžek naplníme do roka, ale pokud to půjde tímto tempem, tak do podzimu budeme mít plno. Samozřejmě z ekonomického hlediska by bylo ideální, kdybychom to naplnili hned zítra, ale nejde všechno hned.
– Jste stavař. Jak jste se k tomuto byznysu dostal?
Já vždycky z legrace říkám, že to byl nedostatek inteligence. Roky jsem dělal stavaře, rozpočty staveb. Pak jsem se přestěhoval z Prahy na Moravu, kam mne dostala žena. Hledal jsem něco, co budu moci dělat v místě bydliště, a domov seniorů mi přišel jako dobrý nápad. Koupil jsem pozemek a pak nastaly problémy. Kdyby to byl hotel, banky by věděly, za kolik se staví a za kolik prodá, kdyby šlo o garsonky, spočítaly by jejich cenu, polohu u hranic a vyšlo by jim třeba 6 milionů… Ale já potřeboval 25 milionů. Nakonec se mi podařilo banku přesvědčit. Začali jsme stavět v Šanově. Byly plánované tři domy, a když začal fungovat první, mohl jsem dělat další.
– Na začátku byl nápad na běžný domov pro seniory, nebo rovnou specializace na demence?
Na začátku jsem vůbec nevěděl, o co půjde. Měl jsem představu domova pro seniory s babičkami a dědečky, kteří sedí venku, smějí se a pletou, dostanou napít, najíst a spí. Teprve když jsem to otevřel, začal jsem se tím víc zabývat. Pochopil jsem, že pokud klient má platit peníze nebo za něj peníze mají přijít, musí jít o člověka, o něhož se nejde snadno doma postarat. Dneska je to na trhu tak, že tito lidé jsou v domovech soukromých nebo krajských, patřících diakonii, v léčebnách LDN nebo v ústavech. Jenže klient není psychiatrický pacient, on má demenci. Představte si, že sedí v psychiatrické léčebně a celý den kouká do zdi. Ale on nic neprovedl.
– Za péči o klienta inkasujete ve vašich domovech 17 tisíc korun. Je to tak?
Platí to i tady v Terezíně. Setkáváme se s názorem, že je to drahé, když se průměrný důchod pohybuje kolem 10 tisíc korun. V krajských domovech se pak skutečně platí kolem 10 tisíc, ovšem náš provoz za lůžko je levnější. Ten rozdíl mezi krajem a námi řeší kraj a dotace. U nás to musí řešit buď klient, nebo příbuzní. V naší ceně máte všechno, dá se říci, že je all inclusive. V krajském domově vám třeba řeknou, že měsíční platba je 10 800 korun, ale pokud maminka potřebuje k lékaři, tak jeďte s ní a vezměte si dovolenou, můžeme ji také poslat samotnou nebo zaplaťte 100 Kč za každou hodinu doprovodu. Já nechci, aby se personál zabýval tím, že dnes s klientem byl hodinu nebo dvě nebo mu dal kávu a pak musí udělat čárku. Samozřejmě částka se může zdát vyšší, ovšem – když si to řekneme, jak to je – tak průměrný pobyt klienta v našem zařízení je mezi 8 – 16 měsíci. Je to způsobeno nemocí samotnou za prvé a za druhé k nám klienti přicházejí v průměrném věku 87 let. Chceteli, bavíme se o důstojném dožití, a doplatek za klienta je tedy zpravidla 60 – 80 tisíc korun, rozhodně ne statisíce. Osobně jsem třeba řešil – a hodně dlouho – otázku, zda vydělávat peníze na seniorech, zda je to morální. Došel jsem k tomu, že pokud vám slíbím nějakou službu a tu službu splním a dostanu za ni peníze, je to stejné jako u pekaře s houskou. A ještě na okraj, když někde zaplatíte 7 000 korun, skousnete spoustu věcí. Tam, kde platíte 17 000, chcete perfektní služby.
– Takže příbuzné tu má hlavně střední vrstva, ne?
To takhle nejde říci, ale jsou tu učitelé, lékaři a lidé dalších profesí. Tedy asi jistě lidé, kteří nějaké peníze měli a jejichž děti je mají a jsou ochotné je za péči dát. Jenže otázka opravdu stojí hlavně tak, jak se kdo může postarat o své rodiče. Vím, že člověk dlouho zvažuje, jestli to nezvládne sám. Když dojde k tomu, že už ne, tak má stále vnitřně pocit, že dělá něco špatně: není se schopen postarat. Vezměte si ale dobu – před dvaceti lety jste v práci končil v půl třetí a měl čas, dnes končíte mnohem později a čas není. Navíc si vezměte, že děti našich klientů jsou lidé ve věku 50 až 60 let. Když se paní bude chtít v 56 letech postarat o maminku s demencí, tak se rozhodne k odchodu z práce a starání. Maminka ale za rok zemře a paní je 57 a už ji nikde nevezmou. I z tohoto důvodu je domov seniorů pro spoustu lidí řešením.
– V Šanově jste prý dlouho měl jen tři klienty, je to pravda?
Začínal jsem se třemi klienty a dovedete si představit, jaké to bylo dva měsíce po otevření? Měsíční příjem byl 60 tisíc a výdaje 600 tisíc. To už i zaměstnanci začali být neklidní, báli se, že přijdou o práci, musel jsem uklidňovat je i sám sebe. Ale dnes jsme už podstatně dál.
– Kolik dnes máte ve čtyřech domovech lůžek?
Máme domovy v Praze, Brně, Šanově a zde v Terezíně. Celkem jde o 570 lůžek. O 40 klientů se stará 52 zaměstnanců. Celkově při 150 plánovaných klientech tu bude 80 členů personálu – pečovatelky, kuchaři, úklid, prádelna… Samozřejmě nejvíce je pečovatelek, jsou tu i sestry, ale nejsme zdravotnické zařízení.
– Zaměstnáváte lékaře?
Jednou týdně tu je. Klienti ho potřebují běžně jako každý – napsat léky, prohlédnout, když jsou nastydlí. Funguje to stejně jako doma, jen doktor chodí sem.
– Vzhledem k částce 17 000 korun za péči mi to nedá, abych se nezeptal, zda jsou klienti v Terezíně z Prahy, nebo převážně ze severních Čech?
Ze severu Čech, což je i pro nás trošku překvapení. Ale je to způsobeno dojezdovou vzdáleností, hodně lidí se nechce smířit s tím, že by za maminkou nejezdili často.
– Počítáte s přílivem klientů z Německa?
Nepočítali jsme s tím, ale máme tu klienta z Německa. Ale jeho žena je Češka, a když přišla nemoc, tak se vrátili do Čech. Doba samozřejmě ukáže, zda k nám klienti přijdou. Německá pojišťovna, s níž jsme se o tom bavili, na to má jednoduchý pohled, uvádí, že kdyby se to začalo praktikovat ve velkém, tak v Čechách nebude místo pro místní, protože služby jsou tu pro německé klienty jednoznačně levnější a péče u nás je stejná, nebo lepší. My jako Češi to umíme, jsme do péče schopni dávat srdce a emoce.
– Když jsme procházeli domovem, tak vidím, že nejde jen o byznys. Říkal jste, jak jste se ke specializovanému domovu dostal, ale neměl jste sám zkušenost s onemocněním v rodině?
Ne, to ne, ale kdyby ve mně nebyla touha pomoci, tak bych to nedokázal dělat tak, jak to dělám. A myslím, že vím, jak to udělat. Když jsem se rozhodoval, co budu dělat, nechal jsem se bez nároku na peníze najmout do domova pro seniory. Víte, co si o mně mysleli?
– Že jste blázen?
Anebo úchyl. Jdete třeba za devadesátiletou paní a říkáte jí, pojďte prosím, já jsem vás přišel umýt. Musel jsem si ale všechno vyzkoušet, abych věděl, co je možné, co nutné a jak se to dělá.
Jan Veselý
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď