Nechci umírat v církevním hospici

Když v souvislosti s projednávaným zákonem o »církevních restitucích« prohlásil ministr financí, že lidem je přece jedno, kde umírají, jestli ve státním zařízení, nebo v církevním hospici, řekla jsem si, že od něj to sedí. Když však i prezident vyzval církve, aby se podílely na rozšiřování hospiců, to už jsem se vyděsila.

Když v souvislosti s projednávaným zákonem o »církevních restitucích« prohlásil ministr financí v české katolické televizi, že lidem je přece jedno, kde umírají, jestli ve státním zařízení, nebo v církevním hospici, řekla jsem si, že od něj to sedí.

Neví, že státní zřízení je tu od toho, aby plnilo svoje funkce a povinnosti vůči svým občanům. Proto občané odvádějí státu daně. A odvádějí daně stále větší a větší. Jestli vláda neumí s odváděnými prostředky od občanů hospodařit, tak ať jde od toho.

Když však i prezident republiky vyzval církve, aby se podílely na rozšiřování hospiců, to už jsem se vyděsila. Nechci umírat v církevním hospici! Nechci, aby se nade mnou někdo modlil a přesvědčoval mne v těžké chvíli o svém světonázoru. V době, kdy se ruší nemocnice a různá zdravotnická zařízení, budou se rozšiřovat zdravotnická zařízení církevní? Stát se zbaví budov a bude prosit církev, aby poskytla svoje? A stát bude církevním zařízením platit za vykonávanou zdravotní péči, za nájmy a provoz? Copak naše státní zařízení není schopné poskytnout stejnou péči umírajícím jako v hospicích? Naše zdravotní sestřičky jsou méně kvalitní než řádové sestry?

A co bude dál? Veřejné školy také zoptimalizujeme, až je všechny zrušíme a ponecháme jen školství církevní? Co bude dál, občane? Necháme si vnutit názor, že stát tu není od toho, aby pečoval o své občany?
Církve ať si dělají, co chtějí, ve prospěch svých věřících, ale ať se nepletou do státních věcí! Nevěřících je v tomto státě většina.

Anna ŠTOFANOVÁ

Poznámka red.: Haló noviny 

Chápu odpor naší pisatelky. Je mi jasné, že mnohde skutečně existuje nebezpečí, že zřizovatel – náboženský řád či nějaká církevní organizace, se může pokoušet zneužít svého vlastnictví k pokusům obrátit umírajícího na víru či ovlivnit jeho nejbližší. Loni mně umírala žena. V hospicu. Rozhodli jsme se na radu známých ji pro posledních několik týdnů umístit v jednom z těch pražských, který zřídil jistý katolický řád. Měli jsme stejné obavy jako Anna Štofanová.
Nenaplnily se. V jejím pokoji, kde jsem mohl spát s ní nejen já, ale dokonce i její věrný jezevčík, nebyl žádný výrazný křesťanský atribut, odečtu-li na jedné ze stěn umístěný nějakým děckem vyrobený křížek ze dřeva, jenž křesťanský kříž připomínal pouze při nemalé míře fantazie.

Jen dole na nástěnce za vchodem do budovy visel mezi jinými vzkazy také vzkaz zástupce církve, přeje-li si někdo nějakou církevní službu, že mu stačí zatelefonovat. Číslo jeho mobilu bylo přiloženo. V budově jsem ho však nikdy neviděl. Personál, lékař, sestry, zdravotní bratři se o víře nezmínili a u dvou tří na můj přímý dotaz odpověděli, že nejsou věřící. Péče o ženu byla vynikající. Až do posledka. Návrh Miloše Zemana vnímám proto jako jisté odevzdání části nespravedlivě získaných prostředků ve prospěch občanů naší země.

Jediný problém je, že služby zde jsou drahé. V našem případě to dělalo čtyři sta korun denně, plus sto korun za můj denní i noční pobyt. Pro nás to znamenalo celý ženin důchod. Velká část občanů si však ani to nemůže dovolit, proto vstřícnost k návrhu prezidenta bych vítal.

Jaroslav KOJZAR

Haló noviny