Každý rok se v ČR zraní několik lidí tak, že jsou doživotně upoutáni na vozík. Většina případů je přitom způsobená neopatrností. I proto se rozhodli lékaři z FN Brno varovat děti ze základních škol působivou formou – vyprávěním samotných vozíčkářů. /ilustrační foto/
Jedním z nich je i Jaroslav Náhlík, který je na vozíku upoutaný třináct let. Projekt mimo jiné probíhá i v rámci brněnských Dnů bez úrazu do devátého června.
„Jsem upoután na invalidním vozíku v důsledku těžké automobilové dopravní nehody. Seděl jsem v tom vozidle na zadním sedadle jako spolujezdec. S kamarádama jsme se chystali na zábavu,“ říká postižený Jaroslav Náhlík.
Přednášky o rizicích neopatrného jednání vede lékařka ze Spinální jednotky FN Brno Lia Vašíčková. „.. má zlomený dvanáctý bederní obratel,“ sdělila.
„Nejsilnější část toho projektu je, že ti mladší, věkově blízcí klienti těm žákům přijdou a sami řeknou svůj příběh. Vůbec to není jednoduchý jít se svou kůží na trh. Dneska je s námi pan Jarek, který byl jako spolujezdec vyhavarován, z celého auta mladých, kde byly nějaké odřeniny a jedna zlomená ruka, on skončil na vozíku. A on je úžasným příkladem toho, jak lidé po spinálním traumatu nechtějí být poběrateli sociálních dávek. On studuje vysokou školu. Je zaměstnanec ParaCENTRA Fenix. Současně je klient, chtě, nechtě,“ říká lékařka.
A jak se havárie odehrála?
„Ten řidič rozjel v pěti lidech tu stodvacítku na 145 kilometrů za hodinu z prudkýho kopce dolů. Řidič tu cestu neznal, tak potom už jsem jenom slyšel, jak kamarád vykřikl, jakmile jsme jeli dolů z toho prudkýho kopce, že to potom vyhazuje, a to bylo všechno. Dopadl jsem do pole s kukuřicí. Vím, že mrholilo a auto zůstalo na boku položený vedle mě,“ vypráví dnes třicetiletý Jaroslav Náhlík.
„Pak si pamatuju, že došla přítelkyně, že mi teče krev z obličeje. V tu ránu jsem si sedl. V tu chvíli jsem byl v šoku, takže mě vůbec nic nebolelo,“ vypráví dále.
A co mu běželo hlavou?
„To, že necítím nohy a věděl jsem, že mám něco s obličejem. Byl jsem z toho v šoku a nevěděl jsem jako, co bude dál,“ říká Náhlík.
Na otázku, zda s kamarády, kteří s ním tehdy před asi 13 lety jeli, udržuje vztah, nebo se přerušilo přátelství, odpověděl: „S kamarádama, který seděli se mnou vzadu, tak to byli moji kamarádi vlastně od dětství, de facto už od školky, takže s nimi se stýkám a přátelím se dál. Řidič, co nás vyboural, toho jsem v podstatě ani neznal, k tomu jsem žádný vztah neměl a s přítelkyní jsem se po havárce rozešel.“
Na dotaz, co bylo po tom úraze, jak to probíhalo, odpověděl:“ Po tom úrazu jsem se dostal do Rehabilitačního ústavu v Hrabyni. Tam jsem byl půl roku a tam jsem se právě potkal už s lidma, který byli negativně naladěni. Znal jsem tam třeba motorkáře a ten zanevřel úplně, například na zdraví lidí. Vlastně od toho jsem se odrazil já, protože jsem si řekl, že takhle smýšlet dál určitě nebudu a spíš jsem se hlavně zaměřil na to, abych se z toho dostal. Třeba mamka, ta byla na tom hodně psychicky špatně a já jsem se hlavně zaměřil spíš na to, abych se co nejvíc osamostatnil a dal se do kopy, a tím pádem jsem si říkal, že i ta rodina se potom posune úplně někam jinam. Ze začátku, když jsem byl po operaci, tak jsem si myslel, že to bude všecko dobrý, že to bude fajn, ale potom člověk, když se dostane do toho rehabilitačního ústavu, tak potom začne přemýšlet trošku jinak. Jako říká si třeba: „Dobrý, možná to bude dobrý, ale možná taky ne,“ ale pak ty dva roky prostě člověk dře, dře, a pak když zjistí stejně, že to nepomohlo, tak stejně potom zaměří se jinak a snaží si žít normálně běžný život v uvozovkách.“
Jaroslav teď pracuje v organizaci neziskové ParaCENTRUM Fenix a je koordinátor sociálně aktivizačních služeb, takže zprostředkovává cvičení klientům, kteří jsou po spinálním úraze nebo úraze páteře nebo míchy. Je instruktorem soběstačnosti klientů. Jinak se vrcholově věnuje basketbalu na vozíku.
Žáci osmé třídy základní školy udrželi téměř tři hodiny pozornost bez problémů.
„Je to ponaučení do života, jako že člověk si má vážit svých hodnot a že má být opatrnej, no. Trošku mi to otevřelo oči,“ mínil jeden z žáků.
Jedna z žákyň uvedla:“Tady přeci jenom Jarek to má o něco těžší a nechtěla bych se s tím potkat. Jsem prostě šťastná, že ti lidé nás berou jako svoje přátele a že nás neberou, že my je odsuzujeme. A chtěla bych, aby to i ostatní lidé brali tak, že oni jsou úplně stejní jako my, jenom mají nějakou potíž.“
podle reportáže ČRo zaznamenala invArena
Přidejte odpověď