Víte například, co je to absolutní klaustrofobie? Takto zábavně si lidé na unikátní výstavě Moje cesta mohou vyzkoušet život lidí se zrakovým, sluchovým nebo tělesným postižením. Přesvědčí se, že to jde udělat i interaktivně a hravě.
Co je to absolutní klaustrofobie? Když dáte nevidomému hůl do kbelíku.
Je to sice hodně černý humor, sami nevidomí ovšem mohou vyprávět drsnější příběhy, které zažívají v „našem“ světě plném překážek. V něm se zčistajasna objevují neoznačené výkopy, reklamní panely a cyklisté uprostřed chodníku a naopak bez varování mizí z ulic důležité orientační body.
Každá taková zkušenost se lidem se zdravýma očima těžko sděluje, milionkrát lepší je ji prožít.
Ode dneška má takovou možnost každý, kdo navštíví unikátní výstavu Moje cesta na holešovickém Výstavišti. Mezi 9. a 18. hodinou se tu od pondělí do soboty až do 29. června návštěvníkům otevře svět, v němž panuje tma. Nebo ticho, případně kde je pohyb možný jen na vozíku.
Ovšem pozor, není to prostor, kde je smutno a jehož obyvatele je třeba zahrnout soucitem. Výstava Moje cesta ukazuje, že životy lidí se zdravotním handicapem a těch zdravých jsou podobné – všichni musí překonávat nějaké překážky.
„Jen každý potřebuje na jejich překonání jiné pomůcky,“ shrnuje stručně hlavní motto výstavy Jana Vožechová z Nadace Sirius, kde má jako projektová manažerka na starosti výstavu Moje cesta i netradiční projekt chodicilide.cz. Ten druhým rokem učí lidi s postižením i bez něj bořit vzájemné předsudky a bariéry.
Na Výstavišti je proto vítán každý, kdo chce do života lidí se zrakovým, sluchovým a tělesným postižením nahlédnout, trochu se v něm zorientovat a pak třeba měnit některé stereotypy.
Žádné poučování, hlavně zábava
Zvlášť se tu těší na školní výpravy a rodiče s dětmi. „Děti totiž vnímají lidi s postižením bez předsudků, to my, dospělí, v nich tvoříme zbytečné bariéry. Na výstavě můžou děti poznat různé druhy postižení, ptát se a doslova si osahat neznámý svět,“ líčí Vožechová.
Proto je také Moje cesta tak hravá. Zapomeňte na nudné vitríny, přeplácané panely a poučné instruktážní filmy, tady se budete bavit. „Všechno to pořádně poznat, prožít emoce a pak to nechat chvíli vstřebávat. Jen tak mohou lidé změnit svůj přístup,“ říká projektová manažerka, když nad soupisem „atrakcí“ vybírá ty nejzajímavější.
Není to vůbec lehké. Co třeba překážková dráha, kterou návštěvníci zdolají na vozíku nebo s pomocí bílé hole. Vyzkouší si procházku po zámkové dlažbě, písku či štěrku, zažijí stoupání, klesání, vchod do paneláku s několika schody, nerovnosti nebo zdolání přechodu se semaforem pro chodce. „Terén se tak naučí vnímat jinak a snáz poznají, kdy lidé s postižením potřebují pomoc,“ říká Jana Vožechová.
Ti, s nimiž šijou všichni čerti, mohou energii vybít při sportu, protože zdravotní postižení není důvod zahálet na gauči. Takže si sportovci vyzkoušejí volejbal s ozvučeným míčem, basketbal na vozíku i stolní tenis pro nevidomé.
„V bezpečném prostředí zájemci zjistí, že sportovat se dá i jinak,“ naznačuje Vožechová a přidává další potenciální prožitky – třeba v replice bytu, který je upraven pro pohyb na vozíku. Tady se návštěvníci seznámí s pomůckami, které tělesně postiženým zjednodušují život, a snad také pochopí, kolik překážek může číhat na vozíčkáře v obyčejném bytě.
Jak poznat, že hrneček je plný
Za zkoušku stojí i malá lekce tlumočení do znakového jazyka, kurz psaní Braillovým písmem nebo prohlídka mazaných vynálezů: počítače ovládaného očima, indikátoru, jenž rozpozná desítky barev nebo který nevidomého upozorní, že je hrníček téměř plný, nenápadného osobního zesilovače zvuku nebo párovače ponožek.
„Je toho prostě tolik, že bude lepší, když se každý přesvědčí přímo na Výstavišti,“ zve Jana Vožechová k návštěvě a připomene, že ve všední den do 15 hodin je výstava rezervována pro školy, odpoledne a v sobotu je otevřeno pro veřejnost.
Mladá fronta DNES
Magdalena Nová
Přidejte odpověď