Sportují, žijí naplno, mají rodiny i koníčky. A taky zdravotní postižení. Někdy potřebují vaši pomoc, ale určitě ne váš soucit. /na snímku Anežka Vejražková/
Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly, říká se a o pomoci lidem se zdravotními handicapy to mnohdy platí stejně. Vozíčkáři, nevidomí nebo neslyšící totiž musí bojovat nejen s lhostejností či rozpaky okolí, ale občas i s jeho přemrštěnou a chybnou aktivitou.
Pokud ještě nevhodnou pomoc doplníte soucitem a dávkou afektu, buďte si jisti, že jste svému protějšku starostí naložili než ubrali.
Protože i pomáhat se musí umět. Naštěstí na učení nikdy není pozdě, zvlášť když jsou po ruce ochotní učitelé: Anežka, jíž osud ztížil život dětskou mozkovou obrnou kombinovanou s nedoslýchavostí, Jiří, který po operaci mozku téměř oslepl, a Adéla dvacet let bojující se svalovou dystrofií.
Jaké překážky musí každodenně překonávat a jak jim můžeme nejlépe pomoci?
Anežka: Musím být stále ve střehu
Jednadvacetiletá Anežka Vejražková je holka jako lusk. To, že se potýká s dětskou mozkovou obrnou, není téměř patrné. A ani Anežka si postižení nepřipouští, možná i proto, že ji problémy nestihnou dohonit. Utíká tak rychle, že si na paralympiádě v Pekingu vyběhla dvě finále ve sprintu.
O něco větší má Anežka problémy se sluchem. „Kvůli nedoslýchavosti musím být stále ve střehu a vnímat, co se okolo děje. Někdy ani nezaregistruju, že na mě někdo mluví,“ přibližuje svůj svět atletka, která by byla ráda, aby se k ní lidé chovali jako ke zdravé dívce.
Lidé se sluchovým postižením nejsou bezbranní chudáci uvěznění v tichu, komunikují mnoha způsoby – znakují či odezírají. Stačí jen mluvit pomalu, zřetelně a udržovat oční kontakt. Když zklamou tyto metody, papír a tužka pomůžou vždy.
Jen než začnete s neslyšícím mluvit, upozorněte na sebe třeba poklepáním na rameno.
Jiří: Nechci úlevy a soucit
Zatímco Anežka s postižením vyrůstá, Jiřího Pardubského potkal handicap, téměř úplná slepota, náhle, jako důsledek operace mozku. „Na jedno oko nevidím vůbec, druhým pouze obrysy,“ říká stručně.
Po lítosti však pětatřicetiletý inženýr určitě netouží. „Nechci úlevy a hlavně soucit! Pokud potřebuji pomoc, řeknu si,“ vysvětluje Jiří, jehož trápí symbolické i reálné bariéry: mizerně značené výkopy na ulici, poutače i předzahrádky.
S holí v ruce se na ulici přesto cítí bezpečně. „Hlavně aby se se mnou lidé neostýchali mluvit jako se sobě rovným,“ přál by si Jiří.
Adéla: Slova usnadní mnohé
Mladou maminku na vozíku Adélu Hanákovou spojuje s Jiřím jedno přání: totiž aby s nimi lidé mluvili. Ať už se zeptají na handicapy, nebo si ujasní, jak pomoct, komunikace je pro ně to nejdůležitější.
„Vzájemná komunikace usnadní mnohé,“ vysvětluje Adéla, již na vozík upoutala svalová dystrofie, při níž ubývá na těle svalstvo. I tak je to obyčejná aktivní máma: stará se o rodinu, vyučuje na univerzitě a má koníčky i zájmy.
„Nejsem méněcenná ani nesvéprávná, ačkoliv se podle toho někteří lidé chovají,“ naráží Adéla na hloupě soucitné pohledy.
Mladá fronta DNES
Magdalena Nová
Přidejte odpověď