Zazní vtip o nevidomých nebo o lidech s obrnou. Vsaďte se, že zatímco zdraví se budou utápět v rozpacích, lidé s postižením se s chutí zasmějí. Tohle tabu je totiž pro zdravé pořád silné.
Jak známo, humor, vtip a smích uzdravují mnohdy účinněji než celá medicína.
Platí to i v případě lidí s různým zdravotním postižením. Však se také mnozí nevidomí, neslyšící nebo tělesně postižení rádi a nahlas zasmějí vtipům o sobě.
To spíš zdravá většina neví, jak na takové fóry zareagovat, a cítí se proto nesvá, podrážděná a přecitlivělá. „Jako by to pořád bylo něco nevhodného, přitom když je vtip dobrý, bývá často výstižný. Přesně popíše, s čím se musíme v životě utkat,“ vysvětluje moc humoru Adéla Hanáková, která vyučuje na Ústavu speciálněpedagogických studií na Palackého univerzitě v Olomouci.
Vtipná pointa místo lítosti
Protože je Adéla Hanáková roky na vozíku, z vlastní zkušenosti ví, jak úlevný a léčivý může být vtip, v němž se dostávají lidé s postižením do prekérních a bizarních situací. Žádná zbytečná lítost, přemrštěný soucit, falešně znějící obdiv, prostě jen vtipná pointa.
Co třeba tenhle? Baví se dva neslyšící: „Včera jsem se vrátil pozdě večer domů a žena na mě začala křičet.“ „A co jsi udělal?“ „Zhasnul.“ „Takové vtipy jsou důkazem, že jsme součástí společnosti a že posluchači pochopí důsledky a limity zdravotního postižení. Jinak by totiž vtipy nedávaly smysl,“ fandí humoru i Kateřina Stejskalová z odborné rady projektu chodicilide.cz. I když by to na ní málokdo poznal, tahle vysokoškolská pedagožka je prakticky nevidomá.
Z piedestalu k normálnosti
Dobrý vtip přitom nemůže být zlý a lidi s postižením nesmí zesměšňovat. „Pokud je založen na laskavém, inteligentním humoru, je cestou, jak nás dostat z pozice na piedestalu směrem k normálnosti,“ uvažuje Stejskalová.
Většinová společnost přitom často může vtip považovat za cynický. „To je ale důsledek toho, jak dlouho to bylo tabu,“ říká Stejskalová, která se nevyhýbá ani černému humoru: „To, že je náš humor černý, je jen důkazem, že realitu tak černě nevidíme. A lepší dobrý vtip než zvolání ‚Pusťte tu slepou sednout‘.
—
ANEKDOTY:
Veze slečna nevidomého spolujezdce a na křižovatce se ho automaticky ptá: „Vidíš něco zprava?“ On stejně automaticky odpoví: „Nevidím, ale až to ucejtím, tak ti řeknu!“
Starý lord přijde večer domů, sluha mu tradičně pomáhá z kabátu a polohlasně si mumlá: „Tak co, ty starý krokodýle, zas jsi byl v baru nasávat a koukat po mladých holkách, co?“ „Nikoliv, Jamesi. Dnes jsem si byl koupit naslouchátko.“
Nese nevidomý beznohého na ramenou rozkopanou ulicí. V tom nevidomý zakopne a oba se strašně potlučou. Ten beznohý povídá: „Teda, já bych tě nejradši nakopnul!“ A nevidomý na to: „No, to bych teda chtěl vidět!“
Slepý a hluchý hrají jako kapela na zábavě. Slepý se ptá hluchého: „Už se tančí?“ A hluchý na to: „Proč? My už hrajeme?“
Po lese hopká slepý zajíček, když tu náhle zakopne o tlustého hada: „Promiňte, neviděl jsem vás, jsem totiž slepý.“ „Nic se nestalo.“ „A co jste vlastně zač?“ „Nevím, ještě jsem se sám neviděl, tak si mě osahej!“ „Tvrdý, studený, slizký, nemáte páteř… Aha, vy budete politik!“
Co nejvíc dopálí vozíčkáře? Když se ho jeho tajná láska zeptá, zda s ní nechce chodit.
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď