Výstava Moje cesta, která veřejnosti hravě přibližuje svět lidí se zdravotními handicapy, začíná dnes na holešovickém Výstavišti a svými rozměry nemá srovnání s žádnou podobnou akcí, která kdy v Česku byla. Rozhovor MfD s manažerkou výstavy, jež chce přimět zdravé, aby si zkusili překážky hendikepovaných.
Na začátku byla výzva školákům, aby nadaci a obecně prospěšné společnosti Sirius posílali příběhy a obrázky o tom, jak v životě zdolávají skutečné i symbolické překážky či jak s nimi druhým pomáhají.
Na konci je výstava Moje cesta, která veřejnosti hravě přibližuje svět lidí se zdravotními handicapy. Začíná dnes na holešovickém Výstavišti a svými rozměry nemá srovnání s žádnou podobnou akcí, která kdy v Česku byla.
„Stejně jako projekt chodicilide. cz je i Moje cesta ryze českým vynálezem,“ říká projektová manažerka Nadace Sirius Jana Vožechová, která s dalšími desítkami lidí dávala unikátní akci od října dohromady.
– Kde se to zlomilo, že se z malé výstavy obrázků stala velká podívaná?
Přemýšleli jsme, kde obrázky dětí vystavit a kolik jich tak může přijít. A jak jsme tak přemýšleli, co za doprovodný program vymyslet, sešlo se tolik nápadů, že nám byla každá galerie malá. Potřebovali jsme větší a větší prostor, až je z toho Výstaviště.
– Výstav, kde o sobě dávají lidé s postižením vědět, je přece v Praze víc. Tak proč pořádat další?
Nám ale nešlo ani tak o to ukázat, že tady lidé s různým zdravotním postižením žijí, ale přimět ty zdravé něco s nimi prožít, zkusit si jejich život a překážky. Navíc tady budou mít možnost se setkat, mluvit spolu bez zábran, poznat se a zjistit, že lidé s postižením žijí normální život. Všichni musíme překonávat překážky, jen každý z nás potřebuje jiné pomůcky.
– Jaké tedy stavíme mezi sebou bariéry?
Bojíme se vzájemně komunikovat a nevhodně lidi s postižením litujeme.
– Jak jste přišli na to, že zrovna tohle je tak závažný problém?
Když jsme rozjížděli projekt chodicilide. cz, vycházeli jsme z výsledků monitoringu problematiky dětí se zdravotním postižením z roku 2010. Rodiče, děti i odborníci jmenovali právě předsudky nebo nezájem veřejnosti jako druhý nejzávažnější problém.
– Kolik by tedy za téměř měsíc, kdy bude výstava Moje cesta probíhat, mělo přijít lidí, aby byl nezájem veřejnosti prolomen?
Tady ani nejde o počty a rekordy. Samozřejmě platí, že čím víc lidí přijde, tím lépe.
– O co tedy jde?
O to, aby lidé na základě zážitků z výstavy změnili svoje postoje a chování k nevidomým, neslyšícím nebo lidem na vozíku. Takže nejde o kvantitu, ale kvalitu prožitků.
– Na plakátech, které zvou na výstavu, se o lidech s postižením nepíše, prostě se jen zvou rodiče a děti na hravou expozici. Proč je tahle skupina tak důležitá?
Protože děti vnímají lidi s postižením bez předsudků, to my, dospělí, v nich tvoříme zbytečné bariéry. My dětem a jejich rodičům nebudeme říkat, jak co dělat dobře, oni tu ale můžou zblízka poznat různé druhy postižení a jejich důsledky, ptát se a osahat si alternativní svět.
– Tím asi narážíte na kampaň chodicilide. cz, která televizní diváky zaujala netradičním pohledem na lidi se zdravotním postižením. Ti ve spotech vystupovali jako „chodící“, zdraví lidé jako „létající“.
Potřebovali jsme, aby se lidé seznámili s projektem chodicilide.cz, aby se o problému v komunikaci mezi lidmi s postižením a bez něj začalo diskutovat. To jsme považovali na začátku za nejdůležitější. A to se podařilo.
– Ve všední den bude výstava do 15 hodin vyhrazena školám. To jsou školáci tak významní hosté?
Jsou a nás těší, že školy projevují zájem přijít, stačí, když se zaregistrují do přihlašovací aplikace. Hlásí se nám nejen školní třídy, přihlásila se i mateřská škola. Ozvaly se i školní družiny, zájmové skupiny nebo třeba speciální základní školy. Ohlas je skvělý. Těšíme se na všechny návštěvníky.
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď