Vysokoškolská učitelka Adéla Hanáková (foto) je jednou z těch, kteří druhý rok učí Čechy komunikovat bez předsudků s lidmi se zdravotním postižením. Od toho je totiž projekt chodicilide.cz.
Je to opravdu půvabná mladá dáma, zvlášť jí to sluší, když chová v náruči svou malou dceru. Je to také vysokoškolská učitelka, která na olomoucké Univerzitě Palackého vychovává budoucí speciální pedagogy a logopedy. A mimo jiné je Adéla Hanáková také na vozíku.
„V devíti letech se u mě projevila svalová dystrofie,“ říká devětadvacetiletá žena, která si ke všem svým povinnostem přibrala před časem ještě jednu další – působí v odborné radě projektu chodicilide. cz. Spolu se svými kolegy se snaží bořit překážky mezi světem zdravých, létajících lidí a světem chodících, tedy lidí se zdravotním postižením.
„První vlna televizních spotů měla za úkol lidi zaujmout, ukázat jim lidi s postižením z trochu jiné perspektivy. To se snad podařilo. V prosinci začala druhá vlna, jejíž součástí je i výstava Moje cesta. Na ní chceme interaktivní formou přiblížit tyto dva světy,“ vysvětluje Adéla Hanáková.
– Ve svých reklamních spotech jste nechali zdravé lidi létat, handicapem se stala chůze. Proč taková nadsázka?
Je to metafora, která diváky překvapí, a tím pádem spotu věnují pozornost. Je to totiž něco jiného a to se nám líbilo. Plno projektů, které se věnují lidem se zdravotním postižením, na mě působí trochu násilně, jako závažná a úctyhodná charita.
– Často, a hlavně zbytečně se při ní vzbuzuje soucit, ne?
Bohužel ano, my přitom nepotřebujeme soucit, vlastně od nepostižených nechceme nic jiného, než aby s námi zkusili normálně žít. Nejsme chudáci, jen chceme nenásilně naznačit, že jsme tady.
– Je právě soucit největší problém, se kterým se setkáváte?
To ani ne, spíš je problém v komunikaci. Lidé se nás ostýchají zeptat, v čem je problém, raději sklopí hlavu a nevidí, neslyší. Nebo nám chtějí pomoci, ale nevědí jak a je to pak spíš problém. Typickým příkladem je, když pomáhají mně a manželovi tím, že čapnou vozík a nesou nás do schodů. Přitom řešení je jednoduché, stačí s námi mluvit.
– Rozpaky a ostych ale pořád nezmizely…
Těžko říct, jak jinde, ale u nás v Olomouci je to mnohem lepší. Na ulici tady velmi často potkávám lidi s různými handicapy. Všude ale narážím na jeden problém – na rodiče, kteří nevědí, jak odpovídat dětem na jejich naprosto přirozené otázky.
– Myslíte, když se zeptají: Mami, co je té paní nebo pánovi? Proč nechodí?
A nejhorší odpověď zní: Teď se neptej, já ti to vysvětlím doma.
– Z vlastní zkušenosti vím, že to není úplně jednoduchá situace. Jak by podle vás v takové chvíli měli rodiče zareagovat?
Nechat prostor na reakci nám. Pokaždé, když slyším od dítěte podobnou otázku, snažím se mu vysvětlit, proč jsem na vozíku.
– Jenže ne každý je vstřícný jako vy. Co potom?
Obecná rada asi neexistuje. Já se zastavím bez problému, vysvětlím dítěti, že i když jsem na vozíku, dokážu se radovat ze života jako každý jiný, ale jsou mezi námi morousové, kteří takový přístup nemají. Naštěstí existuje například plno knížek, které úplně přirozeně děti seznamují s tím, že žijí lidé na vozíku, nevidomí, neslyšící. Máme doma dětské knížky, ve kterých se normálně objevují asistenční psi nebo děti na vozíku.
– Od roku 1989 se pravděpodobně mnohé změnilo. V čem je změna nejvýraznější?
V teoretické rovině se hodně mluví o integraci. V praxi se mění především to, že jsou lidé se zdravotními handicapy běžně vidět na ulici. Před lety jste na vozíčkáře narazili pouze v okolí Jedličkova ústavu, kdy stejně většina sklopila hlavy, jako by nic neviděla. Teď už nejsou lidé se zdravotním postižením vyloučeni a skryti.
– On se ale mění vztah k lidem s handicapy i v průběhu posledních dvaceti let. Alespoň mi to tak zvenku připadá…
Naštěstí se vytrácí takový ten pocit, že jsme hrozní chudáci, kteří jenom čekají na pomoc, mizí pasivní charita. Snad jednou nevhodný soucit se zdravotně postiženými zmizí úplně.
– Mnoho lidí bere lidi se zdravotním postižením trochu jako nedotknutelnou skupinu lidí, která toho musí sama se sebou tolik vytrpět. Jenže tím se jen staví nová bariéra. Co s tím?
Na to jsou nejlepší vtipy o nás, chodičích, ty absolutně nejlépe odbourávají takové obrovské bloky a bariéry. Když přednáším nebo dělám besedu o životě s postižením, občas užiju nějaký vtip a sleduji reakce. Mnohdy to uvolní atmosféru, přiblíží to naše světy. Ale všímám si, že občas na to reagují s nelibostí nejen lidé se zdravotním postižením, ale i bez něj.
– Proč?
Jako by to pořád bylo něco nevhodného, přitom když je vtip dobrý, bývá velmi často výstižný. Přesně a stručně popíše, s čím se taky musíme v životě utkat.
Mladá fronta DNES
Magdalena Nová
Přidejte odpověď