ČRo
Influencer Petr Burda je na invalidním vozíku. Se svým kolegou Jiřím Holzmannem natáčí videa s trochou černého humoru o životě handicapovaných. Na sociálních sítích vystupuje pod přezdívkou Stounman29, která odkazuje na syndrom zkamenělých lidí, se kterým se potýká od sedmi let. „Ukazujeme lidem, že i s handicapem se dá žít a že život není až tak špatný, jak si mnohdy myslí,“ vysvětluje Burda ve speciálním vysílání Dobrý den Radiožurnálu.
Ve svých videích si ze sebe s kolegou Jiřím Holzmanem poměrně drsně utahujete, váš handicap absolutně shazujete. Jaké jsou na to reakce především z vaší komunity?
Jak kdy. Jak jste to popisovala, není to úplně pro každého. Stejně tak v naší komunitě se to ne všem líbí. Myslím, že připadáme stupidní spoustě lidem, je jedno, jaká komunita to je.
A proč taková videa natáčíte?
V podstatě ty důvody byly dva. První byl ukázat lidem bez handicapu, že i s handicapem se dá žít a teď se tím dá i slušně přivydělávat. Druhý důvod je prostě ukazovat lidem, že život není až tak špatný, jak si mnohdy myslí. I se mi to vrací v komentářích občas, kdy někdo píše „zlepšil jsi mi den“. Je fajn působit motivačně.
Může vás ještě někdo urazit třeba v komentářích? Dotkne se vás to?
Počítal jsem s tím, když jsem na sítě šel, protože shodit někoho je to nejjednodušší, co můžete udělat, zvlášť když je to anonymní prostředí. Mě to neuráží, počítal jsem s tím. Bohužel občas když čtu některé komentáře – a teď nemyslím u sebe, ale na internetu všeobecně – tak je mi z toho trošku smutno, jak jsou lidi nenávistní a zlí.
Váš příběh jsem si přečetla na stránkách Konta Bariéry. Proč se jmenujete na sociálních sítích Stounman29?
V podstatě jde o to, že moje nemoc se do češtiny překládá jako syndrom zkamenělých lidí, takže mi v těle rostou kosti navíc – jako taková nepovedená figurka Wolverina, nebo nevím, jak bych to připodobnil. Ono se říká, že ty šlachy a kostní klouby „kamení”, takže proto foneticky Stounman jako kamenný muž.
Váš kolega Jiří Holzmann trpí svalovou dystrofií. Vy jste to pojmenovali tak, že vy tvrdnete a on měkne.
Je to tak. My jsme třeba dělali geocaching, zakládali jsme si účet, tak jsme se pojmenovali Bahno a Skála, protože ty naše onemocnění jsou protichůdná.
„Trochu mě to štve”
Vy musíte měsíčně platit 40 tisíc korun třeba za rehabilitace nebo osobní asistenci. Pomáhá vám stále Konto Bariéry? Přicházejí tam peníze a můžete je čerpat?
Aktuálně ne. Ta sbírka byla na konkrétní částku, kterou jsme ku mému podivu přesáhli. Šel jsem tam s tím, že jsem říkal: „Dělali jsme Donio a vybírali jsme 300 tisíc, vyšlo to. Teď mě zná o pár lidí jako víc. Pojďme tu částku dát nesmyslnou, ať to nemusím za tři měsíce dělat znova.“
Tak nastavili půl milionu. Když jsem to viděl, tak jsem si říkal, jestli to nepřecenili, ale vybralo se skoro o 100 tisíc víc, takže dobrý. Aktuálně teda nic neběží, ale říkám, je to 40 tisíc, což de facto těch 500 tisíc je rok a kousek.
Za chvíli to doběhne a budu muset zase nějak shánět, rozhlížet se, jak to řešit. Nesnažím se spoléhat jenom na to. Mně to trošku štve nebo uráží. Přijdu si, jako kdybych žebral, protože normálně pracuji.
Teď mám nějakou tu influencerskou kariéru, která mi taky něco přináší, plus mám samozřejmě od státu invalidní důchod, příspěvek na péči. Hraji v kapele, která taky generuje nějaké zisky. Není to tak, že bych jenom měl nataženou ruku a žebral. Zároveň si tak trochu přijdu.
Jak to bylo s kapelou The Tap Tap, jak jste se tam dostal? Protože to je kapela, jejíž hráči jsou především z Jedličkova ústavu.
Kapela působí v domově mládeže Tap, což je jeden z internátů školy Jedličkova ústavu. Kapelník tehdy byl dost iniciativní, vždycky obíhal nové prváky, ze kterých rekrutoval hráče do kapely. Mě oslovil taky. Byl to takový vlak, ze kterého se pak blbě vyskakovalo, tak jsem tam zůstal. Teď tam budu dvacet let.
A na co hrajete?
Občas na nervy, jako každý. Jinak sampler, což je elektrický bubeník, kde mám nahrané různé zvuky a zvukové plochy. Ovládám to paličkou.
ČRo – radiozurnal.cz
Přidejte odpověď