DUHA – David Herbert Lawrence

KAPITOLA 2

Žijí na Blatech

Byla dcerou polského velkostatkáře, který se notně zadlužil u židů, oženil se s bohatou Němkou a zemřel těsně před povstáním. Dost mladá se vdala za Paula
Lenského, intelektuála, který vystudoval v Berlíně a do Varšavy se vrátil jako vlastenec. Matka se provdala za německého obchodníka a odjela pryč.
Lydie Lenská, provdaná za mladého doktora, se vedle něj stala také vlastenkou a emancipovanou ženou. Byli chudí, ale měli o sobě vysoké mínění. Na důkaz
své emancipace se naučila ošetřovatelskému řemeslu. V Polsku představovali nové hnutí, které právě vzniklo v Rusku. Ale byli velcí vlastenci a zároveň
velmi „evropští“.
Měli dvě děti. Pak vypuklo velké povstání. Fanatický a výmluvný Lenský podněcoval své spoluobčany. Ulice Varšavy se jen hemžily Poláky, kteří se chystali zastřelit každého Rusa. Pak přišli na jih Ruska a běžně se stávalo, že do malé židovské vesnice dorazilo šest bezvýznamných povstalců, oháněli se zbraněmi
i slovem a vy­hrožovali, že zastřelí každého Rusa, který je ještě naživu.

Lenský byl také dost horká hlava. Lydie, která měla v sobě zčásti německou krev a pocházela z jiné rodiny, přesto potlačila sama sebe a nechala se unášet ohnivými prohlášeními svého muže a jeho bouřlivým vlastenectvím. Byl to skutečně odvážný muž, ale žádná odvaha se nemohla tak docela vyrovnat živosti, s jakou mluvil. Dřel do úmoru, až z něho zbývaly jen ty planoucí oči. A Lydie ho omámeně následovala jako stín, sloužila, opakovala to, co on. Někdy měla s sebou své dvě děti, jindy je nechala doma.

Jednou se k nim vrátila a zjistila, že obě zemřely na záškrt. Její manžel hlasitě plakal a nikoho si nevšímal. Ale válka pokračovala a on se brzy vrátil ke své práci. Lydiinu mysl obestřela tma. Kráčela jako pohroužená ve stínu, mlčky, v moci podivné, hluboké hrůzy, přála si jen se nechat tou hrůzou pohlcovat, vstoupit do kláštera, naplnit ty děsivé pohnutky v sobě službou temnému náboženství. Ale nemohla.

Pak následoval útěk do Londýna. Drobný, hubený Lenský nežil pro nic jiného než pro odboj a nedokázal se ani na chvíli odpoutat. Dostal se do stavu jakési šílenecké podrážděnosti, byl nedůtklivý, pyšný na nejvyšší míru, svárlivý, takže se jako pomocný lékař v jedné nemocnici brzy znemožnil. Stali se z nich téměř žebráci, ale on si přesto udržoval vysoké mínění o sobě, jako by žil odtržen v jakési halucinaci, kde on sám byl přední a vysoce postavenou osobou.
Žárlivě střežil svou ženu před potupností jejího postavení, neustále jí byl nablízku jako tasená zbraň, což anglickému oku připadalo podivné, měl ji ve své moci, jako by ji hypnotizoval. Ona se mu pasivně poddávala, neproniknutelná, neustále ve stínu.

Vytrácel se před očima. Už když se dítě narodilo. Dívala se, jak umírá, starala se o něj, starala se o miminko, ale ve skutečnosti nic nevnímala. Zahalila ji tma, jako výčitky svědomí, či jako vzpomínka na temný, divošský nájezd hrůzy, smrti,
stínu pomsty. Když manžel zemřel, pocítila úlevu. Už nebude kolem ní pobíhat. Anglie se svou rezervovaností a cizostí odpovídala jejímu rozpoložení. Než sem přijeli, uměla trochu jazyk a schopnost papouškovat slyšené jí umožnila, že se dost snadno učila dál. Ale nevěděla nic o Angličanech, ani o životě v Anglii. Vlastně pro ni neexistovali. Jako by kráčela podsvětím, kde cítíte shluky stínů, ale nemají s vámi nic společného. 

Angličané se k ní naopak chovali téměř uctivě, církev se postarala, aby jí nic nechybělo. Pohybovala se bez jakékoli vášně, jako stín, dítětem útrpně nucena k okamžikům lásky. Její umírající manžel se zmučenýma očima a napjatou kůží na obličeji byl pro ni vidinou, ne skutečností. Jako vidina byl také pohřben a uložen do hrobu. Pak ta vidina pominula, ona se zklidnila, čas plynul dál, bezbarvě šedý, jako dlouhá cesta, kdy nepřítomně seděla, zatímco kolem ubíhala krajina. Když večer kolébala dítě, zabředla třeba do polské ukolébavky, nebo si někdy sama pro sebe mluvila polsky. Jinak nemyslela na Polsko, ani na ten život, kterému dřív náležela. V povrchní činnosti svého života se Anglii úplně přizpůsobila. Dokonce myslela anglicky. Ale její dlouhotrvající nepřítomné výrazy a abstraktní temnota byly polské.

Tak žila nějakou dobu. Pak neochotně a pomalu začala vnímat ulice Londýna. Uvědomovala si, že kolem ní je cosi velmi cizího, že je v cizině. A pak ji poslali na venkov. Tam se jí vybavila představa domova, když byla malá, velkého domu v krajině, sedláků z vesnice.
Poslali ji do Yorkshiru, aby se starala o starého faráře na faře u moře. Tu se poprvé zatřásl kaleidoskop a ukázal jí před očima něco, co musela vidět.
V duchu ji to bolelo, ta otevřená krajina a vřesoviště. A přece se jí to vnucovalo jako cosi živého, podněcovalo to v ní jakousi sílu z dětství, mělo to k ní nějaký vztah.
Ve vzduchu kolem ní nyní byla zeleň a stříbro a modř. A podivně se vtíralo světlo od moře. Kolem zářily petrklíče, byla jich spousta a ona se shýbala k tomu zneklidňujícímu jevu u svých nohou, dokonce utrhla jednu či dvě květiny a s tou novou barvou v životě se matně rozpomínala na to, co bylo. Po celý den, kdy seděla u okna nahoře, přicházelo od moře to světlo, stále a stále, nikdy neochabovalo, až jako by ji začalo unášet pryč a hluk moře v ní vyvolal ospalost, uvolnění podobné spánku. Její automatické vědomí se trochu podvolilo, někdy klopýtla, zahlédla na chvilku své živé dítě, což ji nevýslovně bolelo. Její duše se nechala vyburcovat k pozornosti.

Jak zvláštní byl třpyt moře obnažovaného nebem, jak teplý a milý hřbitov v zákoutí kopce, když chytal slunce a držel je, jako člověk drží v dlaních zkřehlou včelku. Šedá tráva a lišejník a kostelík a sněženky v drsné trávě a doušek neuvěřitelně teplého slunečního světla.
Slyšela zurčení bystřiny dole pod stromy, lekalo ji to a přemýšlela, co to je. Když sešla dolů, našla mezi stromy ladoňky, které matně žhnuly jako cosi živého.

Přišlo léto a vřesoviště zaplavily zvonky jako voda vyjeté koleje na cestě, vřes pod oblohou zrůžověl a celý svět se probouzel. Byla z toho nesvá. Když procházela kolem keřů hlodáše, nechtěla je vidět, vstupovala do vřesu jako do vířivé koupele, která skoro bolela. Prsty přejížděla po zaťatých pěstičkách dítěte, slyšela jeho úzkostný hlas, jak se ji, duchem nepřítomnou, snažilo přimět k hovoru.
A ona se znovu uchýlila do své temnoty a dlouhou dobu zůstala bezpečně uzavřena před všemi živými. Ale přišel podzim s červeným mihotáním zpívajících čermáčků,
a s příchodem zimy potemněla vřesoviště a ona se téměř divoce znovu obrátila k životu, chtěla svůj život zpátky, chtěla, aby byl takový, jako když byla malá, venku pod oblohou tam doma. Všude leželo plno sněhu, telegrafní sloupy kráčely po bílé zemi pod zamračenou oblohou. A v ní sílila touha, chtěla, aby tohle bylo Polsko, její mládí, aby jí to všechno znovu patřilo.
Ale tady nebyly ani saně, ani rolničky, neviděla vycházet ven sedláky v beraních kožiších, se zdravými, načervenalými, veselými tvářemi, které jako by se obnovovaly a oživovaly, když sníh rozjasnil svět. Nevrátil se k ní, ten život jejího mládí. Chvíli se bolestně bránila, pak upadla opět do temnoty klauzury, kolem jejíž zdí řádí satan a ďábli, ale uvnitř visí bílý Kristus na vítězném kříži.

Z pokoje nemocného se dívala, jak se sníh žene kolem, spěšně jako hejna stínů, letí s jakýmsi posledním pověřením tam k tomu olověnému, nezměnitelnému moři, až za tu konečnou bělost vlnícího se pobřeží a posněženou čerň napůl ponořených skal. Ale blíž na stromech sníh měkce kvetl. Pouze hlas umírajícího faráře za ní byl ponurý a hašteřivý.
Avšak než vykvetly sněženky, byl mrtev. Ale navracející se žena s vyrovnaností sledovala sněženky na okraji trávníku dole, jak bíle povívaly ve větru, ale nikam se neodvály. Dívala se, jak se třepotají a pohupují, bílá, zavřená kvítka, vláknem připoutaná k šedozelené trávě, nikdy neodvátá větrem.

Když ráno vstávala, úsvit se dobýval svou bělostí, od východu letěly nárazy světla jako sněhová bouře, stále silněji a divočeji, až se objevila růžová a zlatá a moře dole se rozzářilo. Sledovala to bez zaujetí a lhostejně. A přece už vystoupila ze zajetí tmy.
A znovu se objevil stín, povědomé propadání hrůze, když se lhostejně přestěhovala do Cossethay. Tam nejdřív nebylo nic – prostě šedé nic. Ale pak jednoho rána zazářil žlutě jasmínovec, který ji zaujal, a poté se ráno i večer ozýval vytrvalý zpěv drozdů z houští kolem, až její zmožené srdce muselo proti tomu pozvednout svůj hlas a odpovědět. V mysli se jí začaly vynořovat krátké melodie. Naplňovalo ji znepokojení rovnající se téměř utrpení. Věděla, že ve svém odporu podléhá a strach ze tmy se obrátil v strach ze světla. Byla by se skryla někde uvnitř domu, kdyby mohla. A především toužila po míru a neproniknutelném zapomnění svého dřívějšího stavu. Nechtěla se vzpamatovat, uvědomit si skutečnost. 
Raději by zůstala dál mimo život, než se nechat rvát a mrzačit tímto zrodem, který nemohla přežít. Neměla sílu probudit se k životu nyní, v Anglii, tak cizí, pod tak nepřátelskou oblohou. Věděla, že zhyne jako časná, bezbarvá květina bez vůně, kterou konec zimy tak nemilosrdně vyžene ven. A chtěla v sobě skrýt tu trošku mihotavého života.

Ale přišel slunečný den naplněný vůní lýkovce, den, kdy se včely nořily do žlutých krokusů a ona zapomněla, cítila se jako někdo jiný, ne ona sama, a byla tomu docela ráda. Avšak věděla, že je to křehký stav, a toho se bála. Farář zasadil mezi krokusy hrachor, aby se včely měly kam slétat, a ona se smála. Pak přišla noc a hvězdy jasně zářily, tak jak to znala z dřívějška, z dětství. Zářily tak silně, že věděla, že zvítězily.
Nemohla ani bdít, ani spát. Jakoby drcena mezi minulostí a budoucností, jako květina, která se prodere ze země a zjistí, že nad ní leží velký kámen, byla bezmocná.
Zmatek a bezmoc pokračovaly, obklopovaly ji velké pohybující se síly, které ji nutně musely rozdrtit. A nebylo úniku. Kromě toho, že by zase upadla v to staré zapomnění, v tu chladnou tmu, kterou se snažila si podržet. Ale farář jí ukázal vajíčka v drozdím hnízdě u zadního vchodu. Viděla samu sebe jako drozdici sedící na hnízdě, viděla, jak měla rozprostřená křídla, jak dychtivě bránila své ta­jemství. Napjatá, hnízdící křídla ji dojímala k nesnesení.
Myslela na ně ráno, když uslyšela drozda zpívat, a myslela si: „Proč jsem tam neumřela, proč mě přivezli sem?“
Lidi kolem sebe si neuvědomovala jako osoby, ale jako přízraky přecházející kolem. Přišlo jí velmi zatěžko se přizpůsobit. Když se teď probouzela, připadala si ztracená.

Ale když kolem ní prošel Brangwen, ucítila ho, skoro jako by se o ni otřel. Tělem jí proniklo příjemné mrazení, když stoupala dál po silnici. Poté, co s ním strávila chvíli v kuchyni na Blatech, hlas jejího těla zesílil a naléhal. Brzy ho chtěla. Byl to člověk, který se jí nejvíc přiblížil, aby ji probudil.
Mezitím však stále ještě upadala do bývalého nevědomí, lhostejnosti a měla v sobě vůli zachránit se před dalším životem. Ale jednou ráno se probudila a cítila, jak jí proudí v těle krev, jak se otevřela jako květina na slunci, a naléhavě a mocně si čehosi žádá.
Poznala ho lépe a pudově se soustředila pouze na něj. Cosi ji nutilo být proti němu, protože nepatřil k její vrstvě. Ale jeden slepý instinkt ji vedl k tomu, aby ho přijala a pak se mu oddala. Cítila v něm zakořeněné bezpečí a život. Byl také mladý a velmi nezkažený. Modrou, neutuchající živost jeho očí měla ráda jako ráno. 
Jejím tělem proudilo teplo, cítila, jak se otvírá, rozvíjí, žádá, jako se květina otvírá a žádá si od slunce, jako se otvírají zobáčky maličkých ptáčků, aby něco dostaly. A takto rozvitá se obrátila k němu. A on přišel, pomalu, v obavách, zadržován záhadným strachem a poháněn touhou větší než on sám.
Když se otevřela a otočila k němu, pak všechno, co se stalo kdysi, nebo se dělo teď, zmizelo, byla nová jako květina, která se rozvine a vyhlíží, neustále připravená, čekající, hotova přijmout. On to nechápal. Protože nechápal, přinutil se dodržovat ctnostné namlouvání a dospět k posvěcenému, povolenému manželskému svazku. Proto poté, co přišel na faru a požádal ji o ruku, ona před ním zůstala několik dní v zajetí toho kouzla, otevřenáho přijmout. Jeho se zmocnil zmatek. Promluvil s farářem a zařídil ohlášky. Pak stál a čekal.

Ona k němu nadále pozorně vzhlížela, instinktivně očekávala. On však nedokázal jednat, protože se bál sám sebe, a také měl pocit, že se k ní musí chovat čestně. Takže setrval v chaotickém stavu.
Po několika dnech se opět postupně zavřela, vzdálila se mu, skryla, hluchá k němu, lhostejná. Pak se před ním ve své skutečnosti zjevilo černé, bezedné zoufalství, věděl, co ztratil. Měl pocit, že to ztratil nadobro, poznal, co to je, že s ní vstoupil do styku, a byl opět odvržen. Se srdcem obtíženým jako kamenem chodil jako bez života.
Až postupně propadl zoufalství, ztratil schopnost chápat, upadl do vzpoury, která neznala hranic. Beze slova s ní chodil po Blatech v chmurné a mlčenlivé vášni, téměř jako by ji nenáviděl. Až postupně ho opět vzala na vědomí, uvědomila si sebe ve vztahu k němu, krev jí znovu ožila, začala se k němu otvírat, znovu se k němu natahovat. Čekal, až se to kouzlo mezi ně opět dostaví, až je oba zachvátí divoký, rychlý plamen. A pak znovu pocítil ten zmatek, cítil se svázaný jako provazy a nemohl k ní přistoupit. Tak ona přišla k němu, rozepnula mu vestu a košili a dotkla se ho rukou, protože ho potřebovala poznat.
Bylo to pro ni kruté, když se mu otvírala a nabízela, ale nevěděla, jaký je, dokonce ani to, jestli je tam s ní. Ona se plně oddala tomu okamžiku, ale on nemohl a nepodařilo se mu vzít si ji.

Takže žil v napětí, jako by působila pouze polovina jeho schopností, až do svatby. Ona tomu nerozuměla. Ale znovu ji obklopil ten mlžný stav a dny ubíhaly.
Nemohl se k ní úplně přiblížit. Zatím to tak nechala.
Velice trpěl pomyšlením na vlastní manželství, na důvěrnost a nahotu manželského stavu. Znal Lydii tak málo. Byli si tak cizí, jeden pro druhého tak neznámí lidé. A nemohli spolu mluvit. Když mluvila ona, o Polsku nebo o tom, co bylo kdysi, připadalo mu to tak cizí, že mu vlastně skoro nic nesdělila. A když se na ni díval, přehnaná úcta a strach z neznáma měnily povahu jeho touhy v jakési zbožňování, vytvářely odstup mezi jeho fyzickou touhou a jí, potlačovaly jeho samého.
To ona nevěděla a nechápala to. Přece už se na sebe podívali a jeden druhého uznali. Bylo tomu tak, nebylo tedy čemu se vzpouzet, nebylo překážek.

Na svatbě měl nehybnou tvář bez výrazu. Chtěl pít, zbavit se předvídání i přemítání, chtěl ten okamžik od všeho osvobodit. Ale nedokázal to. Srdce se mu pouze ještě víc sevřelo napětím. Žerty, bodré, veselé a laškovné narážky hostí jen způsobily, že se víc uzavřel. Neslyšel. Byl jako posedlý tím, co se mělo stát, nemohl se od toho oprostit.
Ona seděla klidně, s nehybným úsměvem. Nebála se. Když už se pro něho jednou rozhodla, chtěla si ho vzít, náležela cele tomuto okamžiku.
Žádná budoucnost, žádná minulost, teď, její hodina. Dokonce si ho ani nevšímala, jen seděla vedle něj v čele stolu. Byl velice blízko, jejich spojení bylo na dosah. Co víc!
Když přišel čas, aby se hosté zvedli, její záhadná tvář se mírně projasnila, sklon její hlavy byl hrdý, její šedé oči jasné a rozšířené, takže muži se na ni nemohli dívat a ženy povznášela, sloužily jí. Vypadala úžasně, když se s nimi loučila, nehezká ústa se usmívala pýchou a poznáním, rozšířené oči si nevšímaly ani jednoho odcházejícího hosta. Chovala se půvabně a okouzlovala, ale bytosti těch, s nimiž se loučila, nevnímala.
A Brangwen stál vedle ní, mocně potřásal rukou svým přátelům, vděčně přijímal jejich pozdravy, byl rád, že mu věnují pozornost. Srdce měl zmučené, ani se nesnažil usmívat. Doba jeho zkoušky a přijetí, jeho zahrady getsemanské a zároveň triumfálního vjezdu přišla.
Stálo za ní tolik neznámého. Když se k ní přiblížil, přistoupil k strašlivé a bolestné neznámé. Jak to mohl obejmout a prozkoumat? Jak mohl vzít do náruče všechnu tu temnotu, přivinout si ji k hrudi a odevzdat se jí? Co se mu třeba stane? I kdyby se natahoval a snažil věčně, nikdy nebude schopen to všechno uchopit a ze svých rukou se obnažený odevzdat té neznámé síle! Jak by mohl být muž dost silný na to, aby ji vzal, objal a měl ji, a byl si přitom jist, že dokáže zvítězit nad tím hrozným neznámem blízko svého srdce? Co to tedy je, co je ona a čemu se on musí také odevzdat a musí to zároveň obejmout a přijmout za své?

Měl se stát jejím manželem. A on to chtěl víc, než chtěl život, než cokoli jiného. Stála vedle něj v hedvábných šatech, podivně na něj pohlížela, takže se ho zmocnila určitá hrůza, děs, protože ona byla neznámá a hrozivá a on neměl na vybranou. Nedokázal snést pohled zpod toho hustého obočí.
„Je pozdě?“ zeptala se.
Podíval se na hodinky.
„Ne – půl dvanácté,“ odpověděl. A s nějakou výmluvou se odebral do kuchyně, nechal ji tam stát v pokoji mezi tím nepořádkem a skleničkami.
Tilly seděla v kuchyni u ohně, hlavu v dlaních. Cukla sebou, když vešel.
„Proč jsi ještě nešla spát?“ zeptal se.
„Myslela jsem, že počkám a všecko zamknu, a tak,“ řekla. Její vzrušení ho uklidnilo. Dal jí nějaký drobný příkaz, pak se vrátil, nyní už klidný, skoro zahanbený, ke své ženě. Chvíli stála a dívala se na něj, jak se pohybuje s odvrácenou tváří. Pak řekla:
„Budeš na mě hodný, viď?“
Byla malá a dívčí a vystrašená, s rozšířenýma očima. Srdce v něm poskočilo utrpením z lásky a touhy, slepě k ní přistoupil a vzal ji do náruče.
„To chci,“ řekl a přitahoval si ji stále blíž. Tlakem jeho objetí se uklidnila a zůstala docela nehybná, uvolněná u něj, splývala s ním. A on se oprostil od minulosti a budoucnosti, omezil se na ten okamžik s ní, v němž si ji vzal a byl s ní a nic víc neexistovalo, octli se spolu v živelném objetí, které přesáhlo jejich povrchní cizost. Ale ráno byl zase celý nesvůj. Stále byla ještě cizí, stále ji neznal. Pouze v tom strachu už byla pýcha, víra v sebe sama jako partnera pro ni. A ona, když v hodině nového procitnutí do života zapomněla na vše, vyzařovala sílu a radost, takže se chvěl, aby se jí mohl dotknout.

Manželství pro něj znamenalo velkou změnu. Jiné věci se tak vzdálily a tak ztratily na důležitosti, když poznal silný pramen svého života, oči se otevřely 
novému světu a při pomyšlení, jak nicotně žil předtím, se jen divil. Objevil nový, klidný vztah ke svému viditelnému okolí – k dobytku, s kterým zacházel,k mladé pšenici, jež vířila ve větru.
A pokaždé, když se vracel domů, šel neochvějně, v očekávání, jako muž blížící se k hlubokému, zatím neznámému uspokojení. Když přišel čas večeře, chvíli otálel ve dveřích a díval se, jestli tam je. Viděl, jak prostírá talíře na stůl vydrhnutý doběla. Paže měla štíhlé, štíhlé tělo a nabírané sukně, temnou, krásnou hlavu s vlasy stočenými v týlu. Právě ta hlava, dojemně krásná, mu nějak vypovídala, že je jeho ženou. Když chodila sem a tam v těsném živůtku, s nabíranými sukněmi a hedvábnou zástěrkou, temné vlasy rozdělené pěšinkou a uhlazené, její hlava se mu zjevovala ve vší své jemné vnitřní kráse a on věděl,
že je to jeho žena, věděl o její podstatě a o tom, že mu patří. A tím jako by vstupoval ve styk s ní, dotýkal se toho neznáma, toho nevysvětlitelného a nevypočitatelného.
Vědomě si jeden druhého moc nevšímali.
„Jsem tu brzy,“ řekl.
„Ano,“ odpověděla.
Obrátil se k psům, nebo k holčičce, pokud tam byla. Malá Anna si hrála na farmě, neustále přibíhala dovnitř a volala něco na matku, objímala matčiny sukně,
aby si jí všimla, možná ji dokonce pohladila, vzápětí na to zapomněla a zase vyklouzla ven.
Pak když Brangwen mluvil s dítětem nebo se psem mezi svými koleny, vnímal svou ženu, jak se ve svém přiléhavém temném živůtku s krajkovým fiší natahuje pro něco do kredence v rohu. S prudkou bolestí si uvědomoval, že patří jemu a on jí. Uvědomoval si, že jí žije. Vlastní ji? Je tady navždycky? Nebo by třeba mohla odejít? Nebyla ve skutečnosti jeho, nebylo to skutečné manželství, ten svazek mezi nimi. Mohla by odejít. Necítil se jako pán, manžel, otec jejích dětí. Patřila jinam. Každou chvíli mohla zmizet. A jeho neustále přitahovala, šel za ní s věčně bouřící, věčně neukojenou touhou. Vždycky se musel vracet domů, ať ho kroky vedly kamkoli, vždycky k ní, a nikdy ji tak docela nedobyl, nikdy nebyl tak docela ukojen, nikdy v klidu, protože by mohla odejít.

Po večerech byl spokojený. Když skončil práci venku a umyl se, když holčička odešla spát, sedal u krbu s pivem na polici vedle sebe a s dlouhou dýmkou v prstech a věděl, že ona sedí naproti němu, cosi vyšívá nebo mu povídá, a až do rána pak neměl strach. Byla zvláštně soběstačná a moc toho nenamluvila.
Občas zvedla hlavu a šedé oči jí zářily světlem, které nemělo nic společného s ním, ani s tímto místem, a vyprávěla mu o sobě. Jako by se navrátila do minulosti, hlavně do dětství a dívčích let, kdy žila u otce. Velice málokdy mluvila o prvním manželovi. Ale někdy se s rozzářenýma očima navracela do svého domova, vyprávěla mu o dobách nepokojů, o cestě s otcem do Paříže, zkazky o šílených činech sedláků, když se zemí převalila bouře náboženského, sebeničivého fanatismu.
Zvedala hlavu a říkala:
„Když postavili napříč zemí železnici, vybudovali menší trati, o užším rozchodu, které vedly až do našeho městečka – sto padesát kilometrů. To jsem byla ještě holka a má německá guvernantka Gisla utrpěla šok a nechtěla mi o tom říct. Ale slyšela jsem, jak si povídalo služebnictvo. Vzpomínám si, že to byl kočí Pierre. Můj otec a pár jeho přátel, taky statkářů, vzali vagon, celý železniční vagon – v kterém se cestuje.“
„Železniční vůz,“ řekl Brangwen.
Zasmála se pro sebe.
„Vím, že to byl děsný skandál: ano – celý vagon a měli tam dívky, víš, filles, nahé, plný vagon, a tak přijely až k nám do vesnice. Projížděli židovskými vesnicemi a byl to děsný skandál. Dovedeš si to představit? Po celém venkově! A mé matce se to vůbec nelíbilo. Gisla mi řekla: „Madame nesmí vědět, že jsi slyšela takové věci.“
„Má matka plakávala a chtěla otce bít. Když plakala, protože prodal les, dřevo, aby mohl cinkat penězi v kapse a zajet si do Varšavy nebo do Paříže nebo do Kyjeva, když mu říkala, že musí své slovo vzít zpátky, nesmí prodávat les, on si stoupl a řekl: ‚Já vím, já vím, už jsem to všechno slyšel, to už jsem všecko slyšel. Nemůžeš mi říct pro změnu něco jiného?‘ Ale dovedeš pochopit, jak jsem ho milovala, když stál v těch dveřích a říkal jen: ‚Já vím, to už přece všechno vím.‘ Nemohla ho změnit, ani kdyby se kvůli tomu zabila. A přitom dokázala změnit každého jiného, jenom jeho ne.“
Brangwen to nedokázal pochopit. Viděl před očima dobytčák plný nahých dívek, které se vezly odnikud nikam, Lydii, která se smála, protože její otec dělal velké dluhy a říkal jen „Já vím, já vím“; Židy běžící po ulici a křičící v jidiš „Nedělejte to, nedělejte to,“ a přesto je šílení sedláci zkosili – říkala jim „dobytek“, ale přihlížela se zájmem, dokonce trochu pobaveně; měl představu domácích učitelů a guvernantek a Paříže a kláštera. Pro něj to bylo příliš.
A ona tam seděla, vykládala ty historky do vzduchu, ne jemu, osobovala si nad ním jakousi zvláštní převahu, vzdálenost mezi nimi, cosi cizího a mimo jeho život, mluvila, tlachala o sto šest, smála se, když ho šokovala nebo omráčila, nic neodsuzovala, zatracovala jeho myšlení a z celého světa činila chaos, bez jakéhokoli řádu či stability. Pak, když šli spát, věděl, že s ní nemá nic společného. Vrátila se do dětství, on byl sedlák, nevolník, sluha, milenec, amant, stín, nic. Ležel celý užaslý, upřeně si prohlížel pokoj, který tak dobře znal, a přemýšlel o tom, jestli tam opravdu je – to okno, ten prádelník –, nebo zda je to pouze výplod fantazie. A postupně na ni dostával šílený vztek. Ale protože byl tak užaslý a existovala mezi nimi stále ještě taková vzdálenost, a ona představovala cosi tak úžasného, se všemi těmi divy otvírajícími se za ní, nijak se jí nepomstil. Jenom tam tiše ležel, s očima rozšířenýma vzteky, beze slova, nic nechápaje, ale ztuhlý nevraživostí.
A zůstal v tom hněvivém stavu, jiný než ona, vnějškově ve vztahu k ní nezměněn, ale pod povrchem jako pevná nevraživá síla proti ní. Což si postupně uvědomila.
A dráždilo ji, že ho vnímá jako odloučenou sílu. Upadla do jakési pochmurné vyloučenosti, do zvláštního spojení s tajemnými silami, do jakéhosi mystického, temného stavu, který jeho a dítě doháněl téměř k šílenství. Celé dny chodil strnulý odporem vůči ní, strnulý vůlí zničit ji, tak, jak byla. Pak se náhle,
zničehonic, objevilo mezi nimi zase spojení. Přišlo to, když pracoval venku na poli. Napětí a spoutanost povolily, vyhrnula se záplava vášně a řítila se úžasným, skvělým proudem, a jak šel, pocítil, že by mohl lámat stromy a znovu vytvářet svět.
Ale když přišel domů, nic mezi nimi tomu nenasvědčovalo. Čekal a čekal, až přijde ona. A jak čekal, jeho vlastní údy mu připadaly silné a nádherné, ruce jako by se staly půvabnými sluhy vášně, cítil v sobě úžasnou sílu života a naléhavou, silnou krev.
Musela konečně přijít a dotknout se ho. Pak pro ni vyšlehl v plamen a zapomněl na sebe. Pohlédli na sebe se smíchem na dně očí a on si z ní znovu bral, co mohl, šílel radostí nad jejím nevyčerpatelným bohatstvím, hroužil se do jejích hlubin v nevyčerpatelném hledání, a ona se zároveň radovala z toho, že on se raduje z ní, odhodila stranou všechna svá tajemství a vrhla se do toho, co bylo tajemné i pro ni, třesouc se strachy a poslední mukou rozkoše.
Co na tom záleželo, kdo jsou, zda jeden druhého znají, či ne?

Ta hodina opět pominula a znovu mezi nimi vyrostla zeď, ona se pohroužila do své zlosti a mizérie a zármutku po zemřelých a on, jakoby sesazen z trůnu, opět musel jen otrocky dřít. Ale to nevadilo. Prožili svou hodinu, a pokud by znovu odbila, byli na ni připraveni, hotovi obnovit hru v bodě, kde ji přerušili,na hranici vnější tmy, kdy se tajemství uvnitř ženy stávají neúnavně hnanou kořistí a dobrodružstvím muže a oba se tomu dobrodružství oddávají.

Otěhotněla a vrátilo se mezi ně mlčení a vzdálenost. Nechtěla ho, ani ta jeho tajemství či jeho hru, byl sesazen, byl vyvržen. Vřel v něm vztek na tu drobnou ženu s ošklivými ústy, která s ním neměla nic společného. Někdy se na ni sesypal jeho hněv, ale ona neplakala. Bránila se jako tygřice a svedli boj.
Musel se opět naučit obejít se bez ní, a to nenáviděl. Nenáviděl ji za to, že tu není pro něj. A odcházel, kamkoli.
Ale instinktivní vděčnost a vědomí, že ho zase přijme zpět, že později tu zase bude pro něj, mu bránily zatoulat se daleko. Věděl, že by mohla upadnout do stavu nevšímavosti vůči němu, znovu se od něj odvrátit, dál a dál, až by ji ztratil. Natolik byl rozumný a natolik si toho byl vědom a choval se podle toho. Neboť ji nechtěl ztratit: nechtěl, aby se odvrátila.
Říkal jí, že je chladná, sobecká, stará se jen o sebe, cizinka se špatnou povahou, které vlastně na ničem nezáleží, nemá ve svém nitru ty správné city a správné vychování. Vztekal se a vršil na ni obvinění, jež vždycky obsahovala špetku pravdy. Ale jistá slušnost mu bránila, aby zašel příliš daleko. Věděl, a třásl se při tom pomyšlení vzteky a nenávistí, že v sobě všechny tyhle špatnosti má, že je celá špatná a opovrženíhodná. Ale někde v nitru choval cit, který mu říkal, že ji především nechce ztratit.
Uchovával si tedy vůči ní jisté ohledy, udržoval jakýsi vztah. Častěji teď vycházel ven, opět chodil k Červenému lvu, aby unikl šílenému pocitu, že sedí doma vedle ní, a ona mu přitom nepatří, že je tak nepřítomná, jak jen žena v neshodě může být. Nemohl zůstat doma, a proto chodil k Červenému lvu. A někdy se opil. Ale udržoval si míru, některé věci mezi nimi nikdy nedával v sázku.
Do očí mu vstoupil zmučený pohled, jako by ho pořád něco pronásledovalo. Zprudka a náhle vzhlížel, nedokázal sedět v klidu a nic nedělat. Musel vyjít ven, vyhledat společnost, vydat se ze sebe. Neměl na to totiž žádnou jinou metodu, nemohl pracovat, aby to ze sebe dostal, nevěděl, jak na to.

Jak míjely měsíce jejího těhotenství, nechávala ho stále více o samotě, méně a méně ho vnímala, jako by přestal existovat. A on si připadal svázaný a neschopný pohybu, začínal ztrácet rozum, octl se na pokraji běsnění. Neboť ona byla klidná a zdvořilá, jako by neexistoval, jako je člověk klidný a zdvořilý ke sluhovi.
Nicméně nosila jeho dítě a bylo na něm, aby se podvolil. Seděla proti němu, šila, její tvář cizinky neproniknutelná a lhostejná. Měl pocit, jako by ji chtěl přimět, aby ho vzala na vědomí, aby ho vnímala. Nemohl snést, že ho tak vymazala ze světa. Měl chuť ji uhodit, aby mu věnovala pozornost. Prahl po tom udělat něco takového.
Ale cosi většího mu bránilo, znemožňovalo mu pohyb. Tak vycházel z domu, aby si ulevil. Nebo se obracel k holčičce pro účast a lásku, celou svou silou se obracel k malé Anně. Brzy byli otec a dítě jako milenci.
Neboť se své ženy bál. Seděla tam se skloněnou hlavou a tiše pracovala nebo četla, ale tak nevýslovně tiše, že srdce jako by mu tím obtížila kamenem, stala se sama takovým mlýnským kamenem, který na něm spočíval, drtil ho tak, jako někdy těžká obloha drtí zem.
A přesto věděl, že ji nedokáže vytrhnout z té těžké temnoty, v níž vězela. 
Bylo by to katastrofální, bezbožné. Takže ať si ho sžírá vztek, jak chce, musí se ovládnout. Ale zápěstí se mu třásla, jako by se měla rozskočit.

Když v listopadu začalo na okenice pleskat listí, cukal sebou a v očích mu blýskaly plaménky. Pes k němu vzhlédl a on zase sklopil hlavu k ohni. Ale jeho ženu to polekalo. Uvědomil si, že poslouchá.
„Když fouká vítr, dělá to rámus,“ vysvětlil jí.
„A co?“ zeptala se.
„Listí.“
Znovu se ponořila do sebe. To cizí listí pleskající ve větru o dřevo se přiblížilo víc než ona. Napětí v místnosti bylo silné, sotva mohl pohnout hlavou.
Seděl tam a každičký nerv v těle, každá žíla, každé svalové vlákno se tím napětím prohýbaly. Připadal si jako zlomený luk, bezmocně vyvržený ze své opory, neboť ona na něj nereagovala, útočil na nic. Ale zůstal sám sebou, zachránil se před pádem do nicoty, před roztříštěním způsobeným pouhým vnitřním napětím,
pouhou zpětnou odezvou.

V posledních měsících jejího těhotenství se pohyboval v bezprostředně hrozícím stavu přetížení, který nestravoval sám sebe. Ona byla také sklíčená a někdy plakala. Bylo zapotřebí tolik života, aby začala znovu, poté co tolik ztratila. Pak stál nehnutě s pocitem, že mu pukne srdce. Neboť ona ho nechtěla, nechtěla ani, aby se jí připomínal. Už podle toho, jak se jí zkrabatila tvář, věděl, že musí ustoupit, nechat ji být, nechat ji na pokoji.Neboť se v ní vzmáhal ten starý zármutek, ta stará ztráta, bolest starého života, mrtvý manžel, mrtvé děti. To pro ni bylo svaté a on se jí nesmí svou útěchou dotknout. Pro to, co chtěla, si k němu přijde. Se vzdutým srdcem stál opodál.
Musel se dívat, jak slzy přicházejí, padají po téměř nehybném obličeji, který se krabatil pouze někdy, dolů na prsa, jež byla tak klidná, sotva se hýbala.
A nebylo slyšet nic, leda když občas podivným, náměsíčným pohybem vytáhla kapesník a utřela si tvář a vyčistila nos, a dál pak neslyšně plakala. Věděl, že jakákoli nabídka útěchy z jeho strany by byla víc než zbytečná, Lydie by ji nesnesla, jen by jí působila drásavou bolest. Musela se vyplakat. Ale jeho to dohánělo k šílenství. Srdce ho pálilo, mozek bolel v hlavě, musel jít pryč, z domu.
Jeho velkou a hlavní útěchou byla holčička. Nejdřív se k němu chovala odměřeně. A i když se třeba jeden den chovala přátelsky, nazítří upadala do své původní nevšímavosti k němu, chladná, zdrženlivá, držela si odstup.
První ráno po svatbě zjistil, že to s dítětem nebude tak snadné. Za svítání se s leknutím probudil, když uslyšel hlásek, který se za dveřmi žalostně dožadoval:
„Mami!“
Vstal a otevřel dveře. Stála na prahu v noční košilce, jak vylezla z postele, černé oči na něj zíraly rozšířené a nevraživé, vlasy jí trčely na všechny strany jako chomáče vlny. Muž a dítě stáli proti sobě.
„Chci svou mámu,“ řekla a žárlivě zdůraznila „svou“.
„No tak pojď dál,“ vyzval ji mírně.
„Kde je moje máma?“
„Je tady – pojď dál.“
Oči dítěte, které upřeně sledovaly toho muže s rozcuchanými vlasy a vousy, se nezměnily. Tiše se ozval matčin hlas. Ty malé bosé nožky vstoupily rozechvěle do pokoje.
„Mami!“
„Pojď sem, holčičko.“
Malé bosé nožky se rychle přiblížily.
„Nevěděla jsem, kde jsi,“ ozval se znovu vyčítavý hlásek. Matka rozpřáhla náruč. Dítě si stouplo vedle vysoké postele. Brangwen holčičku lehce zvedl, pak opět zaujal své místo v posteli.
„Mami!“ ozvala se holčička jako v mukách.
„Copak, koťátko?“
Anna se uvelebila hloub u matky, pevně se jí držela a schovávala se před tím mužem. Brangwen ležel bez hnutí a čekal. Následovalo dlouhé ticho.
Pak se náhle Anna otočila, jako by čekala, že mezitím zmizel. Uviděla tvář muže obrácenou ke stropu. Z té krásné tvářičky na něj nevraživě pohlížely její černé oči, rukama pevně objímala matku, bála se. Nějakou dobu se nepohnul, nevěděl co říci. Tvář měl vyhlazenou a láskyplně něžnou, oči plné hebkého světla.
Podíval se na ni, skoro při tom nepohnul hlavou, očima se smál.
„Ty ses zrovna probudila?“ zeptal se.
„Jdi pryč,“ odpověděla a maličko vyjela hlavičkou, trošku jako zmije.
„Ne,“ odpověděl, „já nikam nejdu. Ty můžeš jít.“
„Jdi pryč,“ ozval se ostrý rozkaz.
„Máš tu přece dost místa,“ namítl.
„Nemůžeš vyhodit tatínka z jeho vlastní postele, děťátko,“ ozvala se přívětivě matka.
Dítě na něj metalo blesky, nešťastné ve své bezmocnosti.
„Vejdeš se sem přece taky,“ řekl. „Je to dost velká postel.“
Ona místo odpovědi dál sršela, pak se otočila a přitiskla k matce. Nechtěla to.
Během dne se matky několikrát zeptala:
„A kdy už půjdeme domů, mami?“
„My jsme doma, kočičko, teď tady bydlíme. Je to náš dům, bydlíme tady s tvým tatínkem.“
Holčička se s tím musela smířit. Ale zůstala proti muži zaujatá. Když nastal večer, zeptala se:
„Kde budeš spát, mami?“
„Teď spím s tatínkem.“
A když vešel Brangwen, Anna se zostra zeptala:
„Proč spíš s mou maminkou? Má maminka spí se mnou,“ a třásl se jí hlas.
„Tak přijdeš a budeš spát s námi oběma,“ snažil se. 
„Mami!“ vykřikla a otočila se, aby jí matka proti němu pomohla.
„Ale já musím mít manžela, děťátko. Všechny ženy musejí mít manžela.“
„A ty jsi přece ráda, že máš k mamince taky tatínka, ne?“ zeptal se Brangwen.
Anna na něj metala blesky. Jako by začala uvažovat. 
„Ne,“ vykřikla konečně, „ne, nechci ho.“ A pomalu nakrabatila obličejík a hořce se rozvzlykala. Stál, díval se na ni a bylo mu jí líto. Ale nedalo se na
tom nic měnit.
A když se to dozvěděla, uklidnila se. Uměl to s ní, povídal si s ní, ukazoval jí živé tvory, přinášel jí v čepici první kuřátka, bral ji, aby sbírala vajíčka,
nechával ji házet kůrky koni. Klidně se k němu přidávala, brala vše, co jí dával, ale stále ještě zůstávala neutrální.
Zvláštně, nepochopitelně žárlila na matku, neustále si o ni dělala starost. Když jel třeba Brangwen s ženou do Nottinghamu, Anna spokojeně pobíhala kolem
domu a dlouho se tvářila bezstarostně. Pak, když přišlo odpoledne, nepřestávala plakat – „Já chci svou maminku, chci svou maminku“ vzlykala hořce a žalostně,
takže brzy rozplakala i citlivou Tilly. Dítě mělo strach, že maminka už se nikdy nevrátí.
Zpravidla se ale Anna chovala k matce chladně, něco jí na ní vadilo, kritizovala ji:
„Nechci, abys tohle dělala, mami,“ nebo „Nechci, abys to říkala.“ Pro Brangwena a všechny ostatní na Blatech představovala palčivý problém. Většinou však
byla živá, lehce poletovala sem a tam po dvoře farmy a objevovala se jen občas, aby se ujistila, že matka nezmizela. Jako by nikdy nebyla šťastná, ale
spíš chytrá, bystrá, pohroužená do vlastních myšlenek, s notnou dávkou představivosti a proměnlivosti. Tilly o ní říkala, že je uhranutá. Ale to nevadilo,
dokud nezačala plakat. Na Annině pláči bylo cosi srdcervoucího, její dětské utrpení bylo tak bezbřehé a tak nadčasové, jako by tu trvalo celé věky.
Hrála si se zvířaty na dvoře, povídala si s nimi, vyprávěla jim pohádky, které znala od matky, radila jim a vychovávala je. Jednou ji Brangwen našel u branky
vedoucí k výběhu a kachnímu rybníčku. Dívala se skrze mříže a křičela na majestátní bílé husy, které tam stály v obloučku.
„Nesmíte pokřikovat na lidi, když k vám jdou. To nesmíte!“
Těžké, vyvážené husy pohlédly na ten rozzlobený obličejík a hřívu nepoddajných vlásků mezi mřížemi, zvedly hlavu a za protáhlého kejhání se řadou odkolébaly
pryč, pohupujíce krásnými bílými těly podobnými lodím.
„Jste zlobivé, jste zlobivé,“ křičela Anna se slzami úleku a zloby v očích. A dupla si bačkorkou.
„Proč, co provádějí?“ zeptal se Brangwen.
„Nedovolí mi, abych šla až k nim,“ řekla a obrátila k němu zarudlou tvář.
„Ale ano. Můžeš k nim jít, jestli chceš,“ a strčil do branky.
Chvilku nerozhodně stála a pohlížela na skupinku bělošedých hus s protáhlými krky pod šedým, chladným nebem.
„Jen jdi,“ vybídl ji.
Statečně popošla pár kroků. Její tělíčko sebou ale prudce škublo, když se ozvalo náhlé, posměšné husí kejhání. Nevěděla, co dělat. Husy odpochodovaly se
zdviženými hlavami pod nízkou šedou oblohou.
„Neznají tě,“ řekl Brangwen. „Měla bys jim říct, jak se jmenuješ.“
„Není to od nich hezké, že na mě křičí,“ vyjelo z ní.
„Myslí si, že tady nebydlíš,“ řekl.
Později ji našel u branky, jak na ně pronikavě a panovačně volá:
„Jmenuju se Anna, Anna Lenská a bydlím tady, protože pan Brangwen je teď můj tatínek. Je, ano, je. A já tu bydlím.“
To Brangwena moc potěšilo. A postupně, aniž to sama věděla, k němu utíkala ve chvílích dětské ztracenosti a opuštěnosti, kdy bylo dobré uchýlit se k něčemu velkému a teplému a schovat tu svou malou bytůstku v tom velkém, neomezeném bytí. Instinktivně se o ni staral, věnoval se jí a dával se jí.
Náklonnost nerozdávala na potkání. Pro Tilly měla dětské, zásadní opovržení, téměř nechuť, protože chudák ženská všem tak sloužila. Holčička nedovolila služebné, aby se o ni starala, dělala pro ni něco osobního, alespoň ne dlouho. Zacházela s ní jako s někým méněcenným. To se Brangwenovi nelíbilo.
„Proč nemáš Tilly ráda?“ ptal se jí.
„Protože – protože – protože se na mě dívá se sklopenýma očima.“
Pak postupně přijala Tilly jako někoho, kdo náleží do domu, ale nikdy jako člověka.
V prvních týdnech se černé oči dítěte neustále měly na pozoru. Brangwen, dobrosrdečný, ale netrpělivý, rozmazlený od Tilly, se snadno nechal vyprovokovat k vzteku. Kdykoli se na pár minut objevil doma, vyvedl svou hlučnou netrpělivostí domácnost z míry, a nakonec zjistil, že holčička na něj metá blesky z těch svých upřených černých očí, a určitě také cukla hlavičkou jako had a sykla na něj:
„Jdi pryč.“
„Já nikam nepůjdu,“ křičel, když ho nakonec vydráždila. „Jdi si sama - už ať jsi pryč - pohni sebou - hop.“ A ukázal na dveře. Dítě před ním couvlo, bledé strachy. Když pak ale holčička uviděla, že se uklidnil, sebrala odvahu.
„Nebydlíme u tebe!“ řekla a pohodila hlavičkou směrem k němu. „Ty jsi - ty jsi - ty jsi hampula.“
„Cože jsem?“ křikl.
Maličko jí selhal hlas, ale vyslovila to.
„Hampula.“
„Jo, a ty jsi kampula.“
Chvíli zauvažovala. Pak po něm zase sekla hlavičkou.
„A nejsem.“
„Nejsi?“
„Kampula.“
„A já snad jsem hampula?“
Skutečně se zlobil.
Jindy mu říkala:
„Moje maminka tu nebydlí.“
„Vážně?“
„Chci, aby šla pryč.“
„Chtít můžeš,“ odpověděl jí lakonicky.
Tak se pomalu sbližovali. Brával ji s sebou, když jel někam bryčkou. Kůň stál připravený u brány a on hlučně vstoupil do domu, kde všechno zjevně tonulo
v klidu a míru, dokud se neobjevil a všechny nezburcoval.
„Tak, popleto, oblíkni si čepec.“
Holčička se uraženě stáhla, nedůstojné oslovení se jí dotklo.
„Neumím si sama čepec uvázat,“ řekla povýšeně.
„Ještě z tebe není chlap,“ řekl a nemotornými prsty jí zavázal stuhy pod bradou.
Zvedla k němu tvářičku. Když nešikovně zavazoval stu­hu, její jasně červené rty se pohybovaly.
„Mluvíš - nesmýsly,“ řekla v ozvěně na jednu z jeho prů­povídek.
„Máš špinavou pusu,“ řekl, vytáhl velký červený kapes­ník, který byl cítit silným tabákem, a začal ji utírat.
„Čeká na mě Kitty?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděl. „Ale nejdřív tě musíme zušlechtit – jako se olizuje kočka.“
Poddajně se podvolila. Pak, když ji pustil, začala poska­kovat a legračně přitom vyhazovala jednou nožkou dozadu.
„Tak, králíčku,“ řekl. „Kabát!“
Přišla, nechala se navléknout do kabátku a společně vy­razili. Seděla v bryčce těsně u něj, pečlivě přikrytá, cítila, jak se jeho velké tělo kymácí vedle
ní, byla to krása. Milo­vala kymácení bryčky, kdy jeho velké, živé tělo padalo k ní, na ni. Smála se nakažlivým pronikavým smíchem a černé oči jí zářily.
Dovedla být podivně tvrdá, a pak vášnivě něžná. Když byla matka nemocná, holčička se plížila v ložnici po špič­kách celé hodiny a ohleduplně a pilně ji ošetřovala. Jindy matka byla nešťastná. Anna pak stála rozkročená, chmuři­la se, balancovala na vnější hraně svých bačkorek. Smála se, když se v Tillyiných rukou kroutily mladé husy, jak je cpa­la šiškami, smála se nervózně. Ve vztahu ke zvířatům byla tvrdá a panovačná, neplýtvala na ně láskou, honila je jako krutá paní.

Přišlo léto a senoseč, Anna jako snědý skřítek tančila dál. Tilly se jí nepřestávala divit, spíš než by ji měla ráda.
Ale v dítěti se neustále projevovalo jakési úzkostné spo­jení s matkou. Pokud byla paní Brangwenová v pořádku, holčička si hrála a skoro si jí nevšímala.
Ale když uplynuly žně a nastával podzim, když matka v posledních měsících těhotenství upadla do podivné a zdrženlivé nálady a Brangwen se začal chmuřit, na dítě dolehla opět ta dávná, nezdravá tíže, uzavřená rozdychtěnost. Pokud vyšla s otcem do polí, pak místo aby si bezstarostně hrála, zlobila:
„Chci domů.“
„Domů? Vždyť jsme před chvílí vyšli.“
„Chci jít domů.“
„A proč? Co je ti?“
„Chci k mamince.“
„K mamince! Maminka tě tam teď nepotřebuje.“
„Chci domů.“
Už už se draly slzy.
„No a netrefíš tam snad?“
A díval se, jak cupitá zpátky, mlčky a zaujatě, podél živého plotu, vyrovnaným, netrpělivým krokem, až zahnula a zmizela. Pak ji viděl o dvě pole dál,
stále ještě spěchala vpřed, malá a tvrdošíjná. Když se obrátil a začal orat strniště, měl zachmuřenou tvář.

Rok pokračoval, na holých větvičkách živých plotů červeně zazářily bobule, ukázaly se červenky, velká hejna ptáků vyletovala z úhoru jako gejzíry, objevily
se černé vrány a s plácáním křídel se usazovaly na zem. Když tahal tuřín, hlína studila, cesty byly samé hluboké bláto. Jakmile tuřín zakrechtoval, práce
už moc nezbývalo.
Uvnitř v domě byla tma a ticho. Holčička celá nesvá běhala sem a tam a čas od času se ozýval její naříkavý a polekaný hlas:
„Mami!“
Paní Brangwenová ztěžkla a znetečněla, unavená, uzavřená. Brangwen se snažil dál pracovat venku.
Večer, když se vrátil podojit, běhala holčička za ním. V útulném chlévě se zavřenými dveřmi a teplým světlem zavěšené lucerny nad rozeklanými rohy krav stála a dívala se, jak jeho ruce rytmicky tahají za cecíky pokorných zvířat, až prýští a pění mléko, jak rukou někdy pomalu, citlivě mne visící vemeno.
Tak dělali jeden druhému společnost, ale s odstupem a moc u toho nenamluvili.
Nastaly nejtemnější dny roku, holčička byla rozmrzelá, vzdychala, jako by ji něco tížilo, bezútěšně běhala sem a tam. A Brangwen si šel po své práci s těžkým
srdcem, těžkým jako nasáklá zem.
Zimní tma padala brzy, už před svačinou rozsvěceli lampu, zavírali okenice, seděli pak zavřeni v místnosti s tím napětím a tlakem. Paní Brangwenová chodila
brzy spát, Anna si pak hrála na podlaze vedle ní. Brangwen seděl v prázdnotě dolního pokoje, kouřil, sotva si vědom i své vlastní mizérie. A velmi často
chodil mimo dům, aby tomu unikl.

Minuly Vánoce a jednotvárně se opakovaly mokré, promáčené, chladné lednové dny, s občasným problesknutím jasně modré oblohy, kdy vzduch zvonil a na živých plotech poletovalo a posedávalo mnoho hbitých ptáků. Pak mu stoupla nálada, nehledě na všechno ostatní – na to, zda se mu žena odcizila a je smutná, nezáleželo na tom, vzduch zvonil jasnými zvuky, obloha zářila jako křišťál, jako zvon a zem mrzla pod nohama. Pak pracoval a byl šťastný, oči mu zářily, tváře zčervenaly. A měl v sobě silnou chuť do života.
Ptáci kolem něj pilně zobali, koně byli svěží a hotovi vyrazit, holé větve stromů se napjaté energií protahovaly, jako když člověk zívá, větvičky se blyštěly v jasném světle. Cítil se živý a plný radosti z toho všeho. Ať si je jeho žena ztěžklá, odloučená od něj, vyprahlá, ať je, ale on zůstane sám sebou. Věci půjdou svou cestou. Prozatím slyšel ryčné kokrhání kohouta někde v dálce, viděl bledou skořepinu měsíce, jak se vytrácí na modré obloze.
Křikl na koně a cítil se šťastný. Když po cestě do Ilkestonu potkal svěží mladou ženu jdoucí na nákup, pozdravil ji, zastavil koně a naložil ji. Pak byl rád, že ji má blízko sebe, oči mu zářily, se srdečným smíchem v hlase ji škádlil, přiměl ji, že krásně vztyčila hlavu, rozproudila se jí krev. Oba je to povzbudilo, bylo krásné ráno.
Co na tom záleželo, že na dně srdce měl starost a bolest? Byla na dně, tam ať taky zůstane. Jeho žena, její utrpení, její budoucí bolest – tak to prostě musí být. Ona trpěla, ale on byl venku, plný života a bylo by směšné, dokonce neslušné, kdyby protáhl obličej a trval na své mizérii. Byl dnes ráno šťastný, jel do městečka a podkovy koně klapaly o tvrdou zem. Cítil se šťastný, i kdyby si půlka světa měla plakat na pohřbu té druhé poloviny. A vedle něj seděla hezká dívka. A Žena byla nesmrtelná, ať se stane cokoli, ať umře kdokoli. Nechť bídný smutek převládne, až když mu nebude možno odporovat.
Večer nastal ten den později a byl velmi krásný. Po západu slunce se udržela na obzoru růžová záře, která se poté proměnila ve fialovou a modravou, s tyrkysovou
modří na obloze na jihu i severu, na východě se pak mocně rozzářil velký žlutý měsíc. Byla to nádhera kráčet mezi západem slunce a měsícem, po cestě, kde se nízké cesmíny černě odrážely na pozadí té růžové a modravé a špačci v hejnech protínali světlou oblohu. Ale jak ta cesta skončila? Později se, jak jinak, dostavila bolest, srdce i nohy mu ztěžkly, mozek zmrtvěl, život v něm ustal.

Jednou odpoledne na paní Brangwenovou přišly bolesti, uložili ji do postele, přišla porodní bába. Setmělo se, zavřeli okenice, Brangwen se vrátil domů k večeři, k bochníku chleba a cínové konvici s čajem, dítě si mlčky a rozechvěle hrálo se skleněnými korálky, dům, jakoby prázdný či vydaný napospas zimní noci, jako by přišel o zdi.
Chvílemi se domem rozléhal dlouhý a vzdálený, vše pronikající sténavý výkřik ženy v porodních bolestech. Brangwen, který seděl dole, se cítil rozpolcený.
Jeho spodní, hlubší já bylo s ní a spojeno s ní, trpělo. Ale velká schránka jeho těla se rozpomínala na houkání sov, které létaly kolem farmy, když byl
kluk. Ocitl se zpátky ve svém mládí, chlapec, kterého strašilo soví houkání a který probouzel bratra, aby se o svůj strach podělil. A v myšlenkách se zatoulal k ptákům, k jejich vážným, důstojným tvářím, k jejich tak měkkému letu na širokých křídlech. A pak k ptákům, které jeho bratr střílel, s nadýchanými peříčky
barvy prachu, vybavil si mrtvé měkké hromádky s absurdně spícími tvářemi. Byla to podivná věc, taková mrtvá sova.
Pozvedl šálek ke rtům, díval se na holčičku s korálky. Ale v myšlenkách se zaobíral sovami a atmosférou svého chlapectví, bratry a sestrami. Někde uvnitř, kde to bylo důležité, byl se svou ženou při porodu, dítě se dralo na svět z těla jich obou. On a ona, jedno tělo, z něhož musí vzejít život. K tomu rvaní nedocházelo v jeho těle, ale jeho tělu náleželo. Na ni dopadaly rány, ale to chvění běželo až k němu, až k poslednímu nervu. Ji musejí roztrhnout, aby mohl vyjít život, ale oni dva byli pořád jedno tělo, a potom, vzdáleněji, ten život vzešel od něho k ní, a proto on byl ten neporušený s porušenou skálou ve své náruči, jejich tělo bylo jedna skála, z níž vytryskl život, z ní, která byla drcena a trhána, od něj, který se chvěl a poddával.
Šel nahoru k ní. Když přistoupil k posteli, promluvila na něj polsky.
„Je to hodně zlé?“ zeptal se.
Podívala se na něj – ta únava, když se musela snažit pochopit cizí řeč, ta únava, když ho poslouchala, věnovala mu svou pozornost, snažila se pochopit, kdo to je, jak tam stál s tím světlým vousem a cizí, a díval se na ni. Něco z něho znala, ty oči. Ale nedokázala ho zařadit. Zavřela oči.
Otočil se, bledý jako stěna.
„Není to tak hrozné,“ ujistila ho porodní bába.
Věděl, že své ženě jen přitěžuje. Odešel dolů. Holčička k němu polekaně vzhlédla.
„Chci svou maminku,“ ozvala se roztřeseně.
„Ano, ale je jí špatně,“ řekl mírně, netečně.
Dívala se na něj ztracenýma, vyděšenýma očima.
„Bolí ji hlava?“
„Ne – bude mít miminko.“
Dítě se rozhlédlo kolem. On si jí nevšímal. Holčička se opět octla sama ve své hrůze.
„Chci svou maminku,“ vykřikla panicky.
„Jdi za Tilly, ať tě svlékne,“ řekl jí. „Jsi unavená.“
Opět se rozhostilo ticho. A znovu se ozval výkřik porodní bolesti.
„Chci maminku,“ zaznělo automaticky od vystrašeného, panikou zachváceného dítěte, které se cítilo odříznuté a ztracené v děsivém odloučení.
Přišla Tilly sklíčená srdcervoucí bolestí.
„Tak pojď a já ti pomůžu se svlékáním, koťátko,“ zabroukala. „Maminku uvidíš ráno, nic se neboj, kuřátko, nic si z toho nedělej, andílku.“
Ale Anna stála na pohovce zády ke zdi.
„Chci maminku,“ plakala, tvářička se jí chvěla a kanuly jí velké slzy té nejzazší dětské bolesti.
„Je jí špatně, koťátko, dneska večer je jí špatně, ale ráno už to bude lepší. Neplač, neplač, dítě moje, maminka nechce, abys plakala, srdíčko, to přece
nechce.“
Tilly se jemně chopila sukniček děvčátka. Anna jí šatičky vytrhla z ruky a hystericky křičela:
„Ne, ty mě nebudeš svlíkat – chci svou maminku,“ – a po tváři jí kanul smutek a slzy, tělíčko se třáslo.
„Ale nech přece Tilly, aby tě odstrojila. Ať tě Tilly odstrojí, víš přece, že tě má ráda, přestaň si stavět hlavu. Mamince je špatně, nechce, abys takhle křičela.“
Dítě nepřítomně vzlykalo, nemohlo ji slyšet.
„Chci svou maminku,“ plakala.
„Až se svlékneš, půjdeš se podívat nahoru na maminku – až se svlékneš, děťátko, až tě Tilly odstrojí, až budeš jako andílek v noční košilce, kotě. Neplač
přece, neplač –“ 
Brangwen seděl v křesle jako přikovaný. Cítil, jak se mu cosi svírá v hlavě. Přešel přes místnost, vnímaje pouze to šílené vzlykání.
„Nedělej takový povyk,“ napomenul ji.
Když děvčátko zaslechlo jeho hlas, ovládl je nový strach.
Plakala už mechanicky, přes slzy očima vše bedlivě sledovala, v děsu z toho, co se může stát.
„Chci – svou – maminku,“ třásl se vzlykající, slepý hlásek.
Končetinami muže projelo podrážděné zachvění. Byl to ten bezedný, neutuchající nerozum, šílená slepota hlasu a pláč.
„Musíš se nechat odstrojit,“ řekl tichým hlasem, sevřeným vzteky.
A vzal ji za ruku a stiskl ji. Cítil, jak se její tělíčko vzepjalo v křečovitém vzlyku. Ale sám už byl také slepý a tvrdošíjný, vydráždila ho k mechanickému jednání. Začal jí rozvazovat zástěrku. Byla by cukla, ale nemohla. Tak to tělíčko zůstalo v jeho stisku, zatímco zápasil s malými knoflíčky a kalounky,
bezmyšlenkovitě, tvrdošíjně, nevnímaje nic, jen to, jak ho dráždí. Tělíčko se napjalo a vzdorovalo, on však stáhl šatičky a spodničky a odhalil bílé paže.
Stála ztuhle, přemožená, dotčená, on pokračoval ve své práci. A celou dobu přiškrceně vzlykala:
„Já chci svou maminku.“
On nevšímavě mlčel, tvář měl nehybnou. Dítě ho nyní nemohlo chápat, holčička se stala mechanickým vyjádřením umanuté vůle. Plakala, tělíčko se otřásalo
v křečích, hlásek opakoval stále táž slova.
„Propánakrále!“ vykřikla Tilly, kterou už to také zmáhalo. Brangwen pomalu, nešikovně, slepě a cílevědomě svlékl všechny ty kousky oděvu a postavil dítě
ve spodní košilce na pohovku.
„Kde má noční košili?“ zeptal se.
Tilly ji přinesla a on jí Anně navlékl. Nehýbala končetinami podle jeho přání. Musel jí strkat. Stála tam umanutá, slepá, vzpurná jako cosi malého, jatého křečí, nezměnitelného, nepřestávala plakat a opakovat táž slova. Zvedl jednu nožku po druhé, zul jí bačkorky a ponožky. Byla hotová.
„Chceš napít?“ zeptal se.
Ani se nehnula. Nevšímavá, lhostejná, stála na pohovce, sama, s rukama pozvednutýma a sevřenýma v pěst, s uslzenou, slepou tváří vzhůru. A přes vzlyky a přidušené zvuky se ozývalo přerývané:
„Já – chci – svou – maminku.“
„Chceš se napít?“ zeptal se znovu.
Nedostalo se mu odpovědi. Zvedl to ztuhlé, odmítavé tělíčko v rukách. Jeho nepoddajná slepota ho dohnala k dalšímu záchvěvu vzteku. Chtělo se mu ji zlomit.
Vzal si dítě na klín a usadil se znovu v křesle u ohně, přičemž se mu bublavý, vzlykající, neartikulovaný hluk teď ozýval blízko ucha, dítě sedělo celé ztuhlé, nepoddalo se mu, nevšímalo si ho.
Zmocnil se ho nový stupeň zlosti. Co na tom všem záleží? Co záleží na tom, že matka mluví polsky a křičí v porodních bolestech, že tohle dítě ztuhlo vzdorem a pláče? Proč by si to měl brát? Jen ať si matka křičí v bolestech, ať dítě pláče a vzpouzí se, když je to baví. Proč by proti tomu měl něco dělat, proč tomu odporovat? Ať to tak je, když to musí být. Ať si dělají, co chtějí, když jinak nedají.
A seděl tam jako omámený, s děckem se nepřel. Holčička plakala dál, minuty odtikávaly, zmocnila se ho jakási strnulost.
Chvíli to trvalo, než se vzpamatoval a otočil se k holčičce. Otřásl jím její mokrý, zaslepený obličejík. Ještě v mírném omámení jí odhrnul mokré vlásky z čela. Jako živoucí socha zármutku plakala její slepá tvář dál.
„No tak,“ řekl, „nebude to snad tak zlé. Není to přece tak zlé, Anno, holčičko moje. No tak, proč tak hrozně pláčeš? Tak už přestaň, vždyť ti z toho bude špatně. Už neplač ty mokrý slzičky, neplač, bude to tak lepší. Neplač – není přece tak zle. Tiše – no tak, tiše – to už stačilo.“
Jeho hlas zněl podivně, jakoby z dálky a klidně. Podíval se na dítě. Bylo úplně bez sebe. Chtěl, aby přestala plakat, chtěl, aby to všechno přestalo, aby se vrátil přirozený stav.
„Pojď“, řekl a zvedl se, „půjdeme dát dobytku něco k večeři.“
Vzal velký šál, celou ji zabalil a vyšel do kuchyně pro lucernu.
„Snad nechcete to dítě vzít ven, v tomhle nečase?“ namítla Tilly.
„Ale ano, uklidní ji to,“ odpověděl.
Pršelo. Když holčička zjistila, že jí prší na tvář a že je tma, náhle ztichla.
„Dáme kravičkám trochu sena, než půjdou spát,“ říkal jí Brangwen a tiskl ji k sobě, aby se nebála.
Do kádě stékal čůrek vody a pár kapek jí cáklo na vlňák, světlo pohupující se lucerny ozařovalo mokrou dlažbu a úpatí mokré zdi. Jinak byla černočerná tma: jako by člověk tmu i dýchal.
Otevřel horní i dolní část dveří a vstoupili do vysoké, suché stodoly, která voněla teplem, i když tam teplo nebylo. Zavěsil lucernu na hřebík a zavřel dveře. Octli se v jiném světě. Světlo se teple odráželo od trámů stodoly, ozařovalo nabílené zdi a velkou hromadu sena; nářadí vrhalo dlouhé stíny, žebřík čněl až k temnému oblouku seníku. Venku se ozývaly nárazy deště, uvnitř panovala měkce osvětlená nehybnost a klid stodoly.
S dítětem na jedné ruce začal připravovat krmení pro krávy – nasekaným senem, sladovnickým ječmenem a trochou mouky naplnil hrnec. Dítě zaujatě sledovalo jeho počínání. V nových podmínkách v holčičce vznikala nová bytost. Chvílemi otřáslo tělíčkem ještě zachvění v ozvuku na přešlou bouři vzlyků. Oči měla
rozšířené a za­ujaté, smutné. Byla zticha, ani se nepohnula.
Jakoby ve snu sneslo se jeho srdce do samého nitra a zanechalo ho na povrchu nehybným. Nehnutě se zvedl s hrncem krmení, opatrně držel dítě na jedné ruce a hrnec ve druhé. Hedvábné třásně na šálu jemně povívaly, zrní a seno se trousily na podlahu; šel potemnělou chodbou za žlaby, tmou probodávanou kravskými rohy. Dítě se schoulilo, on s námahou držel rovnováhu, opřel si hrnec o stěnu koryta a sypal krmení, půlku téhle krávě, půlku té další. Ozývalo se řinčení
řetězů, jak se krávy zvedaly a zprudka skláněly hlavy; pak protáhlý, uklidňující zvuk, jak dobytek v tichosti žral…
Musel jít několikrát. Ozývalo se rytmické nabírání lopaty v sýpce, pak kroky muže, který strnule kráčel mezi těmi dvěma závažími, tvářička dítěte vyhlížela z vlňáku. Příště pak, když se sehnul, uvolnila si ruku a vzala ho kolem krku, měkce a teple k němu přilnula a vše mu usnadnila.
Když byl dobytek nakrmený, položil hrnec a posadil se na bednu, aby si dítě srovnal na ruce.
„A kravičky teď půjdou spát?“ zeptala se zajíkavým hlasem.
„Ano.“
„Snědí nejdřív všechno, cos jim dal?“
„Ano. Jen si je poslechni.“
A ti dva tam tiše seděli a naslouchali, jak krávy očichávají potravu, dýchají a živí se v chlévech sousedících s malou stodolou. Od zdi vrhala lucerna
měkké, rovnoměrné světlo. Všechno venku stále ještě smáčel déšť. Shlédl na hladké záhyby kašmírového šálu. Připomínal mu matku. Chodívala v něm do kostela.
Vrátil se do dávno minulého věku nezodpovědnosti a pocitu bezpečí, kluk doma.
Seděli velice potichu. Dostal se do jakéhosi transu, a jako by se mu všechno rozostřovalo. Přitiskl dítě pevněji k sobě. Končetinami jí ozvěnou ještě od
vzlykotu proběhlo zachvění. Ještě víc ji objal. Postupně se uklidnila, víčka jí začala padat na temné, pozorné oči. Jakmile usnula, v hlavě se mu úplně vyprázdnilo.
Když se vzpamatoval, jakoby ze spánku, měl pocit, že sedí v nadčasové nehybnosti. Čemu to naslouchal? Jako by naslouchal nějakému zvuku z velké dálky, zpoza života. Vzpomněl si na svou ženu. Musí se k ní vrátit. Dítě spalo, za mírně nedovřenými očními víčky bylo vidět část lesklé černé panenky. Proč nedovřela oči? Ústa měla také maličko pootevřená.
Rychle se zvedl a vrátil do domu.
„Už spí?“ šeptem se zeptala Tilly.
Přikývl. Služebná se šla podívat na holčičku spící v šálu s tvářemi zarudlými a bledostí kolem očí.
„Pane na nebi!“ zašeptala Tilly a zavrtěla hlavou.
Shodil boty a i s dítětem šel nahoru. Uvědomil si, jak mu srdce svírá úzkost, kvůli ženě. Ale zůstal klidný. V domě bylo ticho, kromě větru, který skučel venku, a crčení a cákání vody v kádích pod střechou. Pod dveřmi pokoje ženy uviděl proužek světla.
Uložil holčičku do postýlky, tak jak byla zabalená v šálu, protože lůžkoviny byly studené. Pak se bál, že by nemohla pohnout rukama, tak ji rozbalil. Černé
oči se otevřely, nepřítomně na něm ulpěly, pak se znovu zavřely. Přikryl ji. Z úst se jí vydral poslední záchvěv předchozích vzlyků.
Byl to jeho pokoj, než se oženil. Všechno v něm znal. Vzpomněl si, jaké to bylo, když byl mladík, nedotčený.
Zůstal tiše stát. Dítě spalo, zpod šálu vysunulo pěstičky. Může ženě říci, že její dítě spí. Ale musí přejít na druhou stranu. Trhl sebou. Ozvalo se cosi
jako soví houkání – sténání ženy. Jaký je to neskutečný zvuk! Není lidský – alespoň ne pro muže.
Sešel do jejího pokoje a tiše vstoupil. Ležela nehnutě se zavřenýma očima, bledá, unavená. Srdce se mu rozbušilo z úleku, že je mrtvá. A přece věděl naprosto jistě, že ne. Uviděl, jak má rozpuštěné vlasy na spáncích a ústa sevřená bolestí do jakéhosi šklebu. Připadala mu krásná – ale nebylo to lidské. Měl z ní děs, jak tam tak ležela. Co s ním má společného? Byla jiná než on.
Cosi ho přimělo popojít k ní a dotknout se prstů svírajících pokrývku. Její hnědošedé oči se otevřely a podívaly se na něj. Nepoznala ho. Ale poznala, že je to ten muž. Podívala se na něj, jako se žena při porodu dívá na muže, který zplodil dítě v ní: byl to pohled ve vypjaté chvíli, pohled ženy na muže. Oči se jí znovu zavřely. Zmocnil se ho ohromný, spalující mír, pálil ho v srdci a v útrobách, mizel v nekonečnu.
Když jí znovu začaly bolesti a rvaly ji, otočil se stranou, nemohl se na ni dívat. Ale jeho mučené srdce bylo v míru, jeho útroby měly radost. Odešel dolů a vyšel ven, nastavil tvář dešti a cítil, jak ho pravidelně bičuje neviditelná tma.
To rychlé, neviditelné bičování noci ho umlčelo – byl přemožen. Vrátil se opět domů, pokořen. Existuje nekonečný, věčný, neměnný svět, stejně jako svět života.

překlad a úprava: Nikola Bílá

nakladatelství MEISTERKOCH knihy ZDE