Román zachycuje životní osudy tří generací farmářské rodiny, žijící na anglickém venkově ve druhé polovině 19. století. Po smrti otce převezme péči o farmu nejmladší syn Tom. Ožení se s emigrantkou Lydií Lenskou, vdovou po polském lékaři, která má z prvního manželství dceru Annu. Ta se ve velmi mladém věku provdá za svého nevlastního bratrance. Po počáteční harmonii se jejich vztah zkomplikuje a dochází mezi nimi k častým konfliktům. Anna nachází naplnění v mateřství a v péči o domácnost. Třetí generaci Brangwenů představuje její nejstarší dcera Ursula, kterou již neuspokojuje život na venkově a touží po vzdělání a nezávislosti. Štěstí nenachází v práci učitelky ani ve studiu na vysoké škole. Rozčarováním končí i její milostný vztah k poručíku Skrebenskému.
Autor nejvíce prostoru věnuje citovému životu svých hrdinů, především proměnám vzájemného vztahu muže a ženy. Sugestivně zobrazuje nejen okamžiky milostného okouzlení a vášně, ale i nedorozumění, konflikty a odcizení.
KAPITOLA 1
Jak se Tom Brangwen oženil s polskou dámou
I.
Po celé generace žili na farmě Na Blatech, na lukách, kde se řeka Erewash líně proplétá mezi olšemi a dělí Derbyshire od Nottinghamshiru. Tři kilometry odsud stála na kopci kostelní věž a k ní se úslužně šplhaly domky venkovského městečka. Kdykoli někdo z Brangwenů na poli zvedl hlavu od práce,
uviděl na obloze kostelní věž Ilkestonu. Když se opět obrátil k vodorovné zemi, uvědomoval si cosi v dálce, co se tyčilo nad ním a zároveň ho přesahovalo.
Brangwenové měli v očích pohled, kterým jako by očekávali cosi neznámého, po čem dychtili. Měli výraz připravenosti na to, co se jim přihodí, jakousi jistotu, pocit očekávání, výraz dědice.
Byli to zdraví, plavovlasí, zvolna mluvící lidé, kteří se projevovali jasně, ale pomalu, takže jim na očích bylo možno pozorovat změnu od smíchu k zlosti, od modré prozářené smíchem až po tvrdou modrou hněvu; přes všechny ty kolísavé fáze oblohy, když se mění počasí.
Jelikož obývali žírnou půdu a svou vlastní, poblíž rozrůstajícího se městečka, už zapomněli, co to je žít ve stísněných poměrech. Nikdy nezbohatli, protože vždycky měli děti a rodinný majetek se stále dělil. Ale na Blatech byl vždycky dostatek.
Tak Brangwenové přicházeli a odcházeli beze strachu z bídy, pracovali pilně, protože je k tomu vedlo cosi vnitřního, ne proto, že by jim chyběly peníze.
Ovšem také se nechovali nehospodárně. Počítali i tu poslední půlpenci a pud jim velel nevyhodit ani oloupanou slupku z jablka, protože se hodila k obživě dobytka. Avšak nebe i země kolem nich plodily, a jak by to mohlo přestat? Cítili proudění mízy na jaře, znali tu nezadržitelnou vlnu, která každý rok vyvrhuje plodivé sémě, a když opadne, nechává na zemi mladé. Znali to dotýkání nebe a země, sluneční zář nasávanou do prsou a břicha, déšť vsakovaný za dne, nahotu stromů bez listí servaného podzimním větrem, v níž se odhalí ptačí hnízda, která už nestojí za to skrývat. Jejich život a vzájemné vztahy byly takové; cítili puls a tělo hlíny, jež se otvírala brázdou k zasetí a po orbě se stala hebkou a tvárnou a lepila se jim na nohy tíhou, která je táhla jako touha, kdežto když nastal čas úrody, ztvrdla a neodpovídala na dotek. Mladé obilí se vlnilo a bylo jak hedvábné a jeho lesk klouzal po údech mužů, kteří je uviděli.
Brali do rukou vemena krav a krávy předávaly jim do rukou mléko a puls, puls krve kravských cecíků bil spolu s pulsem mužských rukou. Nasedali na koně svírajíce mezi koleny život, koně zapřahali do vozů a s rukou na uzdě krotili vůli koní.
Na podzim se s šuměním zvedly koroptve, nad úhorem se jak sprška nesla hejna ptáků, na šedé, vodnaté obloze se objevili havrani a s krákáním odlétali do zimy. Tehdy už muži seděli u ohně doma, kde se s jistotou pohybovaly ženy, a z údů a těl mužů vyzařoval celý den, dobytek a země, vegetace a obloha, muži seděli u ohně a na nic nemysleli, protože krev jim ztěžkla tím, co se nahromadilo za živoucího dne.
Ženy byly jiné. Též si nesly malátnost krevního sblížení, sajících telátek a slepic pobíhajících v hejnu a mladých hus, chvějících se jim v rukou, když jim do chřtánu cpaly šišky. Avšak ženy vzhlížely od vyhřáté, slepé každodennosti života na farmě k mluvícímu světu za ním. Uvědomovaly si rty a mysl světa,
který mluvil a cosi vyjadřoval, slyšely ten zvuk v dálce a usilovně se mu snažily naslouchat.
Mužům stačilo, že se zem zvedala a otvírala jim své brázdy, že vítr foukal a sušil vlhkou pšenici a svěže rozhýbával mladé klasy; jim stačilo, že pomáhali krávě rodit či vyháněli krysy ze stodoly nebo jedním klepnutím ruky zlomili vaz králíkovi. V jejich krvi obíhalo tolik tepla, vznikání, bolesti a smrti,
země, oblohy, zvířat a zelených rostlin, tolik s nimi měli muži co dočinění, že jejich život byl plný až přeplněný, jejich smysly plně uspokojené, tváří vždy otočeni k teplu krve zírali do slunce, oslepeni pohledem na zdroj vší energie, neschopni se odvrátit.
Avšak žena chtěla jiný život, něco, co nebyla spřízněnost krve. Její dům se směle odvracel od hospodářských stavení a polí, vyhlížel k silnici a vesnici s kostelem a k panskému sídlu a ke světu dál. Stála a dívala se na ten vzdálený svět měst a rozsahu mužské činorodosti, jenž pro ni představoval kouzelnou zemi, kde se zjevují tajemství a vyplňují touhy. Dívala se tam, kde se muži pohybovali jako vládci a tvořili – poté, co se otočili zády k pulsujícímu žáru tvorstva, a majíce ho za sebou, vydávali se objevovat, co je dál, aby rozšířili svůj vlastní obzor, dosah a svobodu; zatímco Brangwenovi muži se obraceli dovnitř k plodnému životu tvorstva, který jim nepřetavený proudil do žil.
Když tak hleděla od průčelí svého domu na činnost muže v širším světě, zatímco její manžel hleděl zpátky na oblohu, žně, zvířata a půdu, snažila se dohlédnout, co udělal muž v zápase o vědění, snažila se doslechnout, jak se ve svém dobývání vyjadřuje, a její nejhlubší tužby se upínaly k bitvě, kterou slyšela v dálce a v níž se sváděl boj na pokraji neznáma. Chtěla se také účastnit toho zápasu.
Doma, dokonce už v Cossethay, byl farář, který mluvil tím druhým, magickým jazykem, a měl jiné, vznešenější způsoby, jež ona dokázala vnímat, ale nikdy si je nemohla osvojit. Farář se pohyboval v širších světech, než kde existovali muži z její rodiny. Jako by neznala své vlastní muže: zdravé, pomalé, dobře
stavěné muže, dostatečně pánovité, ale mírné, muže, kteří byli doma na zemi, avšak nedokázali vyjít ze sebe a neměli volnost pohybu. Farář, který vedle jejího manžela vypadal tmavý, suchý a malý, měl přesto živost a dosah bytí, vedle nichž Brangwen se svou bodrostí působil nudně a provinciálně. Znala svého
manžela. Ale farářova přirozenost obsahovala cosi, co přesahovalo její vědomosti. Tak jako měl Brangwen moc nad dobytkem, měl farář moc nad jejím mužem.
Co měl v sobě farář, že ho to povyšovalo nad obyčejného člověka, jako je muž povýšen nad zvíře? Toužila to vědět. Toužila po tom, aby dosáhla tohoto vyššího bytí, a pokud ne ona sama, tedy alespoň ve svých dětech. Co činí člověka silným, byť je malý a tělesně slabý, stejně jako je každý člověk malý a slabý
vedle býka, a přesto silnější než býk? Nebyly to ani peníze, ani moc, ani postavení. Jakou moc měl farář nad Tomem Brangwenem – žádnou. A přece, kdybyste je svlékli a postavili na opuštěný ostrov, byl by farář pánem. Jeho duše byla pánem duše toho druhého. A proč? Řekla si, že je to otázka vzdělanosti.
Farář byl dost chudý a jako muž nijak zvlášť zdatný, a přesto se řadil k těm druhým, k těm nadřazeným. Viděla, jak se mu narodily děti, viděla je maličké běhat vedle matky. A už tehdy se odlišovaly od jejích dětí, byly jiné. Proč stály její děti níž než ty druhé? Proč by měly mít farářovy děti nevyhnutelně přednost před jejími dětmi, proč by měly získat převahu hned na začátku? Nebyla to otázka peněz ani třídy. Je to ve vzdělání a zkušenostech, řekla si.
A právě to – vzdělání, tu vyšší formu bytí si přála matka dát svým dětem, aby mohly žít naplněný život na zemi. Neboť její děti, blízké jejímu srdci, měly tu dokonalou přirozenost, která by měla žít v rovnosti s živoucími, energickými lidmi v jejich zemi, a ne zůstat skrytá mezi nádeníky. Proč by se měly schovávat a dusit celý svůj život, proč by měly trpět nedostatkem svobody pohybu? A jak by se měly naučit vstupu do toho vznešenějšího a živějšího okruhu života?
Její představivost rozproudila paní místního šlechtice z Shelly Hall, která chodila do kostela v Cossethay se svými malými dětmi – holčičkami v úhledných pláštěnkách z bobří kožešiny a elegantních kloboučcích, sama jako zimní růže, tak krásná a jemná. Když byla paní Hardyová tak prozářená, co asi cítila, co ona, paní Brangwenová, ne? Jak se přirozenost paní Hardyové lišila od přirozenosti obyčejných žen v Cossethay, v čem je přesahovala? Všechny ženy z Cossethay si dychtivě povídaly o paní Hardyové, o jejím manželovi, dětech, hostech, oblečení, služebnictvu a domácnosti. Paní ze zámečku byla živoucím snem jejich života, její život byl příběhem, který inspiroval jejich. Skrze ni rozněcovaly svou představivost, a když klevetily o jejím muži, který pil, či o jejím skandálním bratrovi nebo o lordu Williamu Bentleyovi, jejím příteli a poslanci parlamentu za jejich okrsek, jako by se před nimi odehrávala jejich vlastní Odyssea, jako by měly před sebou Penelopu a Odyssea a Kirké a svině a celé to nekonečné předivo.
Tak měly ženy z vesnice štěstí. Viděly samy sebe v paní ze zámečku, každá z nich žila své naplnění v paní Hardyové. A žena Brangwena z Blat aspirovala někam dál, směrem k dalšímu životu vznešenější ženy, směrem k prodlouženému bytí, které odhalovala, tak jako cestovatel svým nesdílným způsobem odhaluje
vzdálené země přítomné v sobě samém. Ale proč by měla povědomost o vzdálených zemích činit ze života člověka cosi jiného, vznešenějšího, většího? A proč je člověk víc než zvíře, které mu slouží? Je to přece totéž.
Mužské role v té básni hráli muži, jako byl farář a lord William, hubení, dychtiví muži zvláštních pohybů, muži, kteří ovládali ta vzdálenější pole, muži, jejichž život se rozprostíral do větší šíře. Ach, stálo velice zato tohle znát, přicházet do styku s těmi úžasnými muži, kteří ovládali myšlení a chápání.
Ženy z vesnice mohly mít daleko raději Toma Brangwena a mohly se s ním cítit daleko přirozeněji, avšak kdyby z jejich života někdo uzmul faráře či lorda Williama, znamenalo by to odseknutí hlavního výhonku, a ony by ztěžkly, ztratily by inspiraci a tíhly by k nenávisti. Dokud byl ten zázrak něčeho vyššího před nimi, mohly se potýkat s životem, ať už měly jakýkoli osud. A paní Hardyová, farář a lord William se pohybovali uvnitř toho zázraku a jejich pohyby byly pro Cossethay viditelné.
II
Asi tak v roce 1840 postavili napříč lukami farmy Na Blatech kanál, který spojoval nově otevřené doly v údolí řeky Erewash. Kolem polí vedl vysoký břeh kanálu, procházel těsně kolem statku a tam, kde protínal silnici, klenul se nad ním těžký most.
Tak se stalo, že Blata byla odříznuta od Ilkestonu a octla se na dně malého údolí, které končilo křovinatým pahorkem a vesnickou vížkou Cossethay.
Brangwenovi dostali za tento průnik přes jejich půdu slušnou sumu. Nedlouho poté byl zahájen provoz v dole na druhé straně kanálu a zakrátko vedla kolem úpatí ilkestonského kopce železnice, čímž se vpád dovršil. Městečko rychle rostlo, Brangwenovi měli spoustu práce s jeho zásobováním, zbohatli, téměř se z nich stali obchodníci.
A přesto stále ještě Blata zůstávala stranou a v původní podobě na starém, klidném břehu kanálu, ve slunném údolí, kde se líná voda valila ve společnosti vzpřímených olší a kolem zahradní branky Brangwenových vedla pod jasany silnice.
Avšak při pohledu od zahradní branky po silnici vpravo bylo temným průhledem hranatého akvaduktu kanálu vidět poblíž točící se kolo dolu, ještě dál se na údolí nalepily řady nevzhledných domků z červených cihel a za tím vším stál matný zakouřený kopec s městečkem.
Usedlost stála ještě na bezpečné straně civilizace, hned za brankou. Od silnice bylo vidět holý dům, k němuž se chodilo po rovné zahradní pěšině, podél níž na jaře zhusta kvetly žlutozelené narcisy. Po stranách domu rostly keře šeříku, kaliny a ptačího zobu, které dokonale skrývaly hospodářská stavení za ním.
Změť stájí a dvou či tří nezřetelných dvorků vzadu vytvářela zadní trakt. Za zdí vzadu se pak nacházel kachní rybníček, z něhož odletovalo bílé peří na zatravněné břehy a dál, zašpiněná pírka pronikala až na trávu a keře hlodáše pod navigací kanálu, jež se tu tyčila jako vysoký val, takže se občas objevila silueta mužské postavy či po obloze přešel muž a tažný kůň.
Nejdřív Brangweny všechen ten ruch udivoval. Stavba kanálu přes jejich území z nich učinila cizince ve vlastním domově, ten syrový navršený val z hlíny, který je odřízl od světa, je vyváděl z míry. Jak pracovali na polích, doléhal k nim zpoza břehu rytmický chod těžních strojů, který je nejdříve děsil, ale později omamoval mozek jako narkotikum. Pak se jim nitro s děsivou rozkoší rozeznívalo pronikavým pískáním vlaků, jež ohlašovalo hrozící příchod všeho toho vzdáleného k nim.
Když se farmáři vraceli z městečka domů, potkávali umouněné horníky, kteří se trousili od šachty. Sklízeli úrodu a západní vítr s sebou přinášel slabý sirný pach hořící hlušiny. Když v listopadu tahali ze země tuřín, kovové řinčení prázdných vozíků přesunujících se po trati jim v srdcích chvějivě připomínalo jinou činnost, která probíhala mimo ně.
Alfréd Brangwen se oženil s ženou z Heanoru, dcerou hospodského od „Černého koně“. Byla to štíhlá, hezká, tmavá žena zvláštní řeči, a tak výstřední, že ty štiplavosti, které říkala, nebolely. Byla to samorostlá žena poněkud hašteřivé povahy, ale vnitřně odpoutaná a lhostejná, takže její dlouhé stížnosti a nářky, kdy zvyšovala hlas, zvláště proti svému muži a pak proti všem ostatním, jenom způsobovaly, že ti, kdo ji slyšeli, nad ní žasli a cítili k ní náklonnost už ve chvíli, kdy je dráždila, a ztráceli trpělivost. Dlouze a zvučně spílala svému muži, ale vždycky vyrovnaným a melodickým hlasem a se zvláštní dikcí, která rozehřívala jeho útroby pýchou a mužským pocitem vítězství, i když se zahanbeně kabonil nad tím, co říkala.
V důsledku toho měl Brangwen legrační vrásky kolem očí, smál se sytým smíchem, velice klidným a plným a byl rozmazlený jako pán tvorstva. Klidně si dělal, co chtěl, smál se jejím výpadům, vymlouval se škádlivým tónem, který milovala, řídil se svými přirozenými sklony a někdy, když ho skoro ťala do živého, ji děsil a ničil hlubokou, nervózní zlostí, která jako by se na něj snesla a držela ho celé dny, a ona by dala nevím co, aby ji utišila. Byly to dvě velice rozdílné bytosti, životně spjaté, nevědouc jedna o druhé nic, a přesto rostoucí odděleně z jednoho kořene.
Měli čtyři syny a dvě dcery. Nejstarší chlapec utekl v mladém věku na moře a už se nevrátil. Druhý syn Alfréd, jehož matka nejvíc obdivovala, byl nejméně přístupný. Poslali ho do školy v Ilkestonu, kde dosáhl určitého pokroku. Ale i přes své urputné snahy se neprosadil v ničem kromě kreslení. Protože kreslení mu celkem šlo, pracoval na něm, jako by to byla jeho naděje.
Po notné dávce reptání a divoké vzpouře proti všemu, po mnoha pokusech a posunech, kdy štval svého otce a matku doháněl téměř k zoufalství, se stal návrhářem v krajkářské továrně v Nottinghamu.
Zůstal těžkopádný a poněkud neotesaný, mluvil silným derbyshirským přízvukem a úporně se držel své práce a zaměstnání v městečku – návrhy se mu dařily a celkem slušně si vydělal. Ale při kreslení mu ruka přirozeně klouzala v silných, odvážných a dost uvolněných liniích, takže bylo kruté, když se musel pachtit s návrhy krajek a pracovat na drobných čtverečcích papíru, počítat a zakreslovat a nimrat se s tím. Dělal to tvrdošíjně, trpěl přitom, jako by si drtil střeva v břiše, avšak držel se svého zvoleného osudu za každou cenu. A do života se vracel jako zatvrzelý, přísný, nemluvný a téměř mrzoutský člověk.
Vzal si dceru lékárníka, která ho společensky mírně převyšovala, a stal se z něj tak trochu snob, tím svým zarputilým způsobem choval vášeň pro vnější vytříbenost domácnosti a zlobilo ho, když se někdo choval nemotorně či necitlivě. Když později vyrůstaly jeho tři děti a on téměř ve středním věku vypadal usedle, začal se oddávat cizím ženám a stal se z něj tichý a nevyzpytatelný vychutnávač zakázaných rozkoší, který bez jakékoli výčitky zanedbával svou rozhořčenou měšťáckou ženu.
Třetí syn Frank od samého začátku odmítal mít s vlastním vzděláváním cokoli společného. Od dětství se potuloval kolem jatek, která stála na třetím dvoře vzadu. Brangwenovi si odjakživa zabíjeli vlastní dobytek a maso dodávali i do okolí. Z toho postupně vznikla stálá řeznická živnost spojená s farmou.
Už v dětství Franka přitahoval pramínek ztmavlé krve, který se táhl po dláždění od jatek k čeledníku, pohled na člověka, který přes masnu přenášel obrovský hovězí bok, z něhož vyčnívaly ledvinky zarostlé v těžkých vrstvách tuku.
Byl to hezký hoch s jemnými hnědými vlasy a pravidelnými rysy, podobný mladíkovi z pozdního období Říma. Snadněji než ostatní se vzrušil a rychleji nechal unést, měl slabší povahu. V osmnácti se oženil s mladou tovární dělnicí, bledou, boubelatou, tichou bytůstkou s šikmýma očima a vemlouvavým hlasem, která se mu vlichotila, jednou ročně mu povila dítě a udělala z něj troubu. Když převzal řeznictví, vzrůstající otrlost a jakési opovržení způsobily, že je zanedbával. Pil a často v hospodě blábolil, jako by pobral všechnu moudrost, a zatím to byl jen užvaněný blázen.
Starší dcera Alice se vdala za horníka a nějakou dobu žila bouřlivý život v Ilkestonu, než se s početnou mladou rodinou odstěhovala do Yorkshiru. Mladší Effie zůstala doma.
Poslední syn, Tom, byl o hodně mladší než bratři, a proto spíš patřil do společnosti svých sester. Byl to matčin miláček. Vyburcovala se k rozhodnému činu, a když dosáhl dvanácti let, poslala ho do gymnázia v Derby. Nechtělo se mu tam a otec by se podvolil, ale paní Brangwenová se do toho vložila celým srdcem. Její štíhlé, hezké, neprodyšně oblečené tělo v nabíraných sukních se stalo doma baštou odhodlanosti, a když se jednou k něčemu rozhodla, což nebylo často, rodina s ní nic nezmohla.
Tak odešel Tom do školy a od začátku to byl nechtěný neúspěch. Věřil, že matka má pravdu, když mu předepsala školu, ale věděl také, že má pravdu jen proto, že nedbá jeho přirozenosti. Hlubokou, pudovou předvídavostí dítěte tušil, co se mu stane – že ve škole bude smutnou postavičkou. Ale přijal to postižení
jako nevyhnutelnost, jako by si za svou povahu sám mohl, jako by jeho bytost byla omylná a matčin záměr správný. Kdyby mohl být něčím podle svého přání, byl by tím, za co ho matka láskyplně, ale mylně považovala. Chtěl by být chytrý a schopný stát se džentlmenem. To si pro něho přála, a tak věděl, že je to ten správný cíl pro každého chlapce. Ale z písku provaz neupleteš, řekl své matce dost brzy coby příměr ke svým schopnostem – k jejímu velkému zahanbení a smutku.
Když se dostal do školy, sváděl lítý boj se svou fyzickou neschopností studovat. Seděl jako přikovaný a bledl úsilím, jak se soustřeďoval na knihu a snažil se vstřebat to, co se měl naučit. Ale nebylo to k ničemu. Byť zmohl svůj počáteční odpor a pustil se do učení s odhodláním sebevraha, o moc dál se nedostal.
Nedokázal se cíleně něco naučit. Prostě mu tak nefungovala hlava.
Měl silně vyvinuté cítění na prostředí kolem sebe, možná trochu neotesaný, ale zároveň velice jemný. Měl tudíž o sobě hodně nízké mínění.
Znal svá omezení. Věděl, že jeho mozek pracuje pomalu a je beznadějně k ničemu. To ho pokořovalo.
Zároveň měl daleko vyvinutější citlivost než většina chlapců a mátlo ho to. Měl vyvinutější smysly a vytříbenější instinkty. Nenáviděl kluky za jejich mechanickou hloupost a krutě jimi opovrhoval. Ale když došlo na duševní úkony, octl se v nevýhodě. Byl jim vydán na milost. Byl to bláhovec. Neměl v sobě
schopnost odporovat ani tomu nejhloupějšímu argumentu, takže musel připouštět věci, kterým ani v nejmenším nevěřil. A když je připustil, nevěděl pak, jestli jim věří, nebo ne, myslel spíš, že ano.
Miloval však každého, kdo mu zprostředkoval osvícení citem. Když učitel literatury dojemně předčítal Tennysonova „Odyssea“ či Shelleyho „Ódu na západní vítr“, zrazoval ho vlastní cit. Pootevřel rty a oči se mu naplnily přepjatým, téměř chorobným světlem. A učitel četl dál, poháněn mocí, kterou nad chlapcem
měl. Toma Brangwena tento zážitek naprosto dojal, skoro se ho bál, jak byl hluboký. Avšak když téměř tajně a zahanbeně vzal knížku do ruky sám a začal číst „Západní větře, dýcháš podzimem“, už tisk způsobil, že ho začala svědit kůže odporem, tvář mu zčervenala a srdce mu překypovalo vášnivým
vztekem a pocitem neschopnosti. Odhodil knihu na zem, překročil ji a vyšel ven na kriketové hřiště. Knížky nenáviděl, jako by to byli jeho nepřátelé.
Nedokázal vůlí ovládat svou pozornost. Jeho mysl neměla žádné ustálené návyky, kterými by se řídila, neměl čeho se chytit, neměl kde začít. Nenacházel v sobě nic hmatatelného, nic, o čem by věděl, že by to mohl k učení použít. Nevěděl, jak začít. Proto byl bezmocný, když měl vědomě něco pochopit nebo
se něčemu naučit.
Měl instinkt pro matematiku, ale pokud ten ho zradil, byl bezmocný jako idiot. Trpěl tudíž pocitem, že nikdy nemá pevnou půdu pod nohama, nemůže se nikam dostat. Hlavní kámen úrazu představovala jeho naprostá neschopnost věnovat se otázce, která nenabízela odpověď. Když měl napsat kompozici na téma „Armáda“, mohl zopakovat těch pár skutečností, které znal: „Do armády se můžete nechat zapsat v osmnácti. Musíte mít přes metr sedmdesát.“ Ale celou dobu trpěl přesvědčením, že tímhle jen uhýbá a že ty všeobecně známé pravdy si zaslouží víc než opovržení. Pak vzteky zbrunátněl, v břiše ucítil strach z hanby, přeškrtal to, co napsal, protrpěl se úsilím vymyslet něco, co by odpovídalo stylu kompozice, nepodařilo se mu to, zatvrdil se vzteky a pokořením, položil pero a raději by se nechal roztrhat na kusy, než by se pokusil napsat jediné další slovo.
Brzy si na gymnázium zvykl a gymnázium si zvyklo na něj a zařadilo si ho mezi beznadějně tupé studenty, ale ctilo ho za jeho velkorysou, čestnou povahu.
Pouze jeden úzkoprsý panovačný člověk, učitel latiny, ho tyranizoval a ty modré oči pak šílely hanbou a vzteky. Došlo k jedné hrůzné scéně, kdy chlapec rozsekl učiteli hlavu tabulkou, a pak šly věci zase dál svou cestou. Učitele skoro nikdo nelitoval. Ale Brangwenem to otřáslo a nemohl na ten čin ani pomyslet,
dokonce i mnohem později, když už byl dospělý muž.
Školu opouštěl rád. Nebylo to nepříjemné, měl rád společnost ostatních chlapců, nebo si to alespoň myslel, ten čas uběhl velice rychle, v neutuchající činnosti. Celou dobu však věděl, že je v této vzdělávací instituci v potupném postavení. Celou dobu si byl vědom pocitu neúspěchu, neschopnosti. Byl však
příliš zdravý a optimistický, aby si z toho dělal hlavu, na to byl příliš živý. A přece jeho duše trpěla skoro k beznaději.
Miloval jednoho milého, chytrého kluka, který byl tělesně slabý, takový souchotinářský typ. Vzniklo mezi nimi téměř klasické přátelství jako mezi Davidem a Jonathanem, přičemž Brangwen byl ten Jonathan, ten, co slouží. Nemohl se svému kamarádovi rovnat, protože myšlení toho druhého předbíhalo jeho vlastní a on zůstával, celý zahanbený, pozadu za ním. Když opustili školu, jejich cesty se tudíž okamžitě rozešly. Avšak Brangwen na svého bývalého přítele nikdy nezapomněl, nosil ho v hlavě jako jakési světlo, příjemnou vzpomínku.
Tom Brangwen se rád vrátil na farmu, kde byl zase ve svém živlu. „Kouká mi sláma z bot, nech mě hospodařit,“ řekl nespokojené matce. Měl o sobě příliš nízké mínění. Ale s radostí se zase pustil do práce na farmě, s radostí činorodě pracoval a cítil znovu vůni země. Měl v sobě mládí a sílu, humor a komickou
vtipnost, měl vůli a sílu zapomenout na své nedostatky. Občas se dokázal rozzuřit, ale většinou se všemi dobře vycházel a vše se mu dařilo.
Když mu bylo sedmnáct, otec spadl ze stohu a zlámal si vaz. Matka, syn a dcera žili dál na farmě, vyrušováni občasnými, hlučně naříkavými a závistivými návštěvami řezníka Franka, kterému svět neustále křivdil a dával mu méně, než mu patřilo. Frank byl zvlášť zaujatý proti mladému Tomovi, kterému říkal
rozmazlenec, a když mu Tom jeho nenávist zprudka vracel, tvář mu brunátněla a modré oči temněly. Effie stála na straně Toma proti Frankovi. Ale když přijel z Nottinghamu Alfréd se silnou bradou a ponižujícími způsoby, který toho moc nenamluvil, ale k domácím choval jisté opovržení, Effie s matkou se postavily
na jeho stranu a Toma nechali zastínit. Mladíka dráždilo, že ze staršího bratra dělají ženy hrdinu jen proto, že nežije doma, navrhuje krajky a je téměř pán. Avšak Alfréd byl tak trochu Spoutaný Prométheus, a proto ho ženy milovaly. Později Tom bratrovi rozuměl lépe.
Jakožto nejmladší syn pocítil Tom jistou důležitost, když byla péče o farmu svěřena jemu. Bylo mu teprve osmnáct, ale uměl dělat veškerou práci, kterou dříve zastal otec. Matka samozřejmě zůstala srdcem domu.
Vyrostl z něj zdravý a hbitý mladý muž s chutí do každého okamžiku života. Pracoval a jezdil na koni, dojížděl na trh, chodil s kamarády za zábavou, občas se trochu napil a hrál kuželky a také chodil do malých kočovných divadel. Když se jednou v hospodě opil, odešel nahoru s prostitutkou, která ho svedla.
To mu bylo devatenáct let.
Byl to pro něj trochu šok. V těsné důvěrnosti kuchyně na farmě zaujímala žena výsostné postavení. Muži k ní doma vzhlíželi s úctou, ve všech otázkách domácnosti a ve všech ohledech morálky a chování se jí podřizovali. Žena symbolizovala ten vzdálenější život, jenž do sebe pojímal náboženství, lásku a morálku. Muži jí vkládali do rukou své svědomí se slovy: „Buď ochránkyní mého svědomí, buď andělem u dveří, který mě povede na cestě ven i zpátky domů.“ A žena tuto důvěru nezklamala, muži se jí bezvýhradně odevzdávali, její chválu či hanu přijímali s potěšením či se zlostí, bouřili se, ale v duši jí nikdy ani na okamžik neodepřeli výsadní právo. Byli na ní závislí, pokud chtěli najít rovnováhu. Bez ní by se cítili jako stéblo ve větru, kterým vítr po libosti zmítá sem a tam. Byla tou kotvou a jistinou, svazující rukou, kterou bylo nutno občas proklínat.
A když tedy Tom Brangwen, mladík svěží jako kytka, s kořeny v matce a sestře, ve svých devatenácti letech zjistil, že šel s prostitutkou v obyčejné hospodě, velice ho to vyplašilo. Až dosud pro něj existoval jediný druh ženy – matka a sestra.
Ale teď? Nevěděl, co má cítit. Pociťoval slabý údiv, záchvěv hněvu, zklamání, první pachuť hořkosti a strachu, že třeba tohle už je všechno, že mezi ním a ženou se už nikdy neodehraje víc než tato nicota; styděl se také před prostitutkou, měl strach, že jím bude opovrhovat pro jeho neschopnost;
pocítil k ní také chladnou nechuť a zároveň se jí bál; přišel i okamžik strnulé hrůzy, kdy si uvědomil, že se od ní mohl nakazit; a na celý ten vyděšený vír emocí dolehla uklidňující ruka zdravého rozumu, který mu říkal, že se zase tak moc nestalo, pokud něco nechytil. Brzy opět nabyl duševní rovnováhu a opravdu se zase tolik nestalo.
Ale otřáslo jím to a do srdce se vloudila nedůvěra, která umocnila strach z toho, co má v sobě. Avšak za několik dní už se mu zase vrátil ten lehkomyslný, bezstarostný způsob, modré oči měl tak jasné a poctivé jako dřív, tvář nezkaženou, chuť k jídlu stejně zdravou.
Nebo alespoň to tak vypadalo. Ve skutečnosti přišel o trochu optimistické sebedůvěry a jeho bezprostřednosti se postavila do cesty pochybnost.
Nějakou dobu potom byl spíše nemluvný, dával si větší pozor, když pil, a mírně se stranil kamarádů. Zklamání z prvního tělesného styku se ženou, posílené vrozenou touhou najít v ženě ztělesnění všech svých nevyslovených, ale mocných náboženských podnětů, ho brzdilo. Měl co ztratit a bál se, že to ztratí,
nebyl si ovšem ani jistý, že to má. Ta první zkušenost moc neznamenala: ale otázka lásky byla v hloubi jeho duše tou nejvážnější a nejděsivější vůbec.
Nyní ho mučily sexuální touhy a v představách se vždy uchyloval k chlípným obrazům. Ale v návratu k ženě volných mravů mu spíše než přirozená pruderie bránila vzpomínka na ubohost toho zážitku. Bylo to tak nicotné, tak odporné, rozmělněné a věcné, že se styděl vystavit se riziku opakování.
Pudovou silou bojoval o to, aby si udržel svou přirozenou veselost nedotčenou. Měl v sobě od přírody silný proud života a humoru, pocit soběstačnosti a bujnosti,
které ho uklidňovaly. Ale nyní mu spíš působily pocit napětí.
V očích se mu objevil nepřirozený lesk, obočí se mírně svraštilo. Jeho energický humor vystřídalo zachmuřené mlčení a dny míjely v jakémsi napjatém očekávání.
Nevěděl tak docela, že se v něm něco změnilo; většinou pociťoval nejasný hněv a odpor. Ale věděl, že myslí stále na ženy nebo na ženu, dennodenně, a to ho dohánělo k zuřivosti. Nemohl si pomoci a styděl se za to. Měl jednu dvě dívky, s kterými si začal v naději na rychlý vývoj. Avšak když měl hodné děvče, zjistil, že není schopen dotáhnout kýžený vývoj do konce. Sama přítomnost dívky to znemožňovala. Nemohl si představit její nahotu. Byla to dívka a jemu se líbila a hluboce ho děsilo i pomyšlení na to, že by ji svlékl. Věděl, že když dojde až na tu nahotu, neexistuje on pro ni, ani ona pro něj. A když měl naopak dívku povolnější a začalo to někam spět, urážela ho celou dobu tak hluboce, že nikdy nevěděl, jestli od ní co nejrychleji uteče, nebo jestli si ji vezme jen z vydrážděné nutnosti. A opět se poučil: pokud si ji vzal, bylo to tak neuspokojivé, že tím musel opovrhovat. Neopovrhoval sebou či tou dívkou, ale opovržení v něm vyvolával čistý výsledek toho zážitku, který v něm zbyl – tím opovrhoval hluboce a trpce.
Pak, když mu bylo třiadvacet, zemřela mu matka a zůstal doma sám s Effií. Matčina smrt byla dalším bleskem z čistého nebe. Nemohl tu smrt pochopit a věděl, že nemá cenu se o to pokoušet. Člověk se musel podvolit těmto nepředvídaným ranám, jež přicházejí nečekaně a zanechávají jizvu, která zůstává a bolí, kdykoli se jí dotknete. Začal se bát všeho toho, co ho ještě čeká. Svou matku velmi miloval.
Poté nastaly vášnivé hádky s Effií. Znamenali jeden pro druhého mnoho, ale oba se octli pod zvláštním a nepřirozeným tlakem. On se co možná nejvíc vyhýbal domovu. V hospodě U červeného lva v Cossethay si našel svůj koutek a jako pravidelný návštěvník sedával u krbu – zdravý, hezký mladík s těžkými údy a hlavou pyšně zdviženou, většinou mlčenlivý, byť bdělý a pozorný. Srdečný, když se zdravil se známými, stydlivý před cizími. Škádlil všechny ženy a nesmírně se jim líbil, pozorně naslouchal hovoru mužů, sledoval je s úctou.
Došlo ještě k jednomu setkání s prodejnou ženou. Jednou o Letnicích si vyjel na koni se dvěma dalšími mladými kamarády do Matlocku a odtud do Bakewellu.
Tou dobou se Matlock stával známým výletním místem, jezdili sem lidé z Manchesteru a staffordshirských měst. V hotelu, kde mladíci poobědvali, seděly dvě dívky a obě skupinky se spřátelily.
Slečna, která se zaměřila na Toma Brangwena, tehdy čtyřiadvacetiletého, byla hezká, lehkovážná dívka, kterou to odpoledne zanedbával muž, jenž si s ní vyrazil. Brangwen se jí zalíbil, jako ostatně všem ženám, pro svou vřelost a velkorysou povahu a pro jakousi vrozenou jemnost. Avšak viděla, že ho bude muset dohnat před rozhodnutí sama. Nicméně ten druhý muž nesplnil její očekávání a měla chuť něco provést, našla v sobě tedy odvahu ke všemu.
Měla to být příjemná mezihra, která jí vrátí hrdost.
Byla to hezká dívka s plnými ňadry, tmavými vlasy a modrýma očima, dívka, která se ráda smála, zarůžovělá od slunce a se sklonem velice přirozeným a podmanivým způsobem si rukou přejíždět po rozesmátém obličeji.
Brangwen byl ve stavu jakýchsi pochybností. Choval se k ní se svou škádlivou úctou, přitahovala ho, ale sám sebou si byl velmi nejistý, k smrti se bál, aby se snad nechoval příliš směle, ale zároveň se styděl, že by ho mohla považovat za příliš nesmělého. Šílel touhou, a přesto mu instinktivní úcta k ženám bránila, aby dal nepochybně najevo své úmysly, a celou dobu cítil, jak je směšný, a ve zmatku se silně červenal. Jak se ho zmocňoval neklid, ona se naopak tvrdě odvažovala víc a víc a bavilo ji sledovat, jak ho dráždí.
„Kdy se musíte vrátit?“ zeptala se.
„Na tom celkem nezáleží,“ odpověděl.
Pak hovor opět uvízl.
Brangwenovi společníci chtěli už jet dál.
„Jedeš s námi, Tome, nebo tu zůstaneš?“ ptali se.
„Ano, pojedu,“ odpověděl a váhavě se zvedl, začal se ho zmocňovat navztekaný pocit marnosti a zklamání.
Zachytil upřený, téměř dráždivý pohled dívky a zachvěl se, protože na to nebyl zvyklý.
„Nepůjdete se podívat na mou kobylku?“ navrhl jí s tou svou srdečnou laskavostí, kterou nyní rozechvíval neklid.
„Ano, moc ráda,“ řekla a následovala jeho poněkud svěšená ramena a plátěné rajtky, z místnosti ven. Mladíci vyvedli koně ze stáje.
„Umíte jezdit na koni?“ zeptal se jí Brangwen.
„Ráda bych to uměla – nikdy jsem to nezkusila,“ odpověděla.
„Tak si to pojďte vyzkoušet,“ vybídl ji.
A se začervenáním, doprovázeným jejím smíchem, ji zvedl do sedla.
„Spadnu z toho – to není dámské sedlo,“ vykřikla.
„Držte se pevně,“ řekl a vyvedl ji z hotelové brány.
Dívka seděla velice nejistě a držela se jako klíště. Položil jí ruku kolem pasu, aby se nebála. Držel ji pevně, svíral ji jako v objetí a touha ho stravovala, jak kráčel vedle ní.
Kůň šel podle řeky.
„Měla byste sedět obkročmo,“ navrhl jí.
„To vím,“ odpověděla.
Byla to doba bohatě nabíraných sukní. Celkem slušně se jí podařilo přesednout obkročmo a projevila přitom velkou starost, aby si stáhla sukni přes hezkou nožku.
„Takhle je to mnohem lepší,“ řekla a shlédla na něj dolů.
„Ano, je,“ řekl a cítil, jak mu z pohledu jejích očí taje morek v kostech. „Nevím, proč nutí ženy sedat na koně bokem, když se tím celé zkroutí.“
„Máme tě tu tedy nechat – vypadáš, že bys tu radši zůstal?“ volali Brangwenovi společníci ze silnice.
Zrudl vztekem.
„Ano – nedělejte si starost,“ odpověděl jim.
„Jak dlouho se zdržíš?“ ptali se.
„Nejvýš do Vánoc,“ odpověděl.
Dívka se zvonivě rozesmála.
„Tak dobře – nashle!“ volali jeho přátelé.
Odklusali a on tam zůstal celý ruměný, snažil se před dívkou vypadat normálně. Brzy se však vrátil do hotelu, svěřil koně do péče podkoního a vydal se s dívkou do lesa, aniž tak docela věděl, kde je nebo co dělá. Srdce mu divoce bušilo, připadalo mu to jako skvostné dobrodružství a šílel touhou po dívce.
Potom jen zářil radostí. U boha, to bylo něco! Celé odpoledne strávil s dívkou a chtěl s ní zůstat i na noc. Ona mu však řekla, že to je vyloučené: pán, s nímž přijela, se měl vrátit se setměním a ona pak musí být s ním. Brangwen nesmí vyzradit, že mezi nimi k něčemu došlo.
Důvěrně se na něj usmála, což ho uvedlo ve zmatek a potěšilo.
Nemohl se od dívky odtrhnout, i když slíbil, že se nebude plést do jejích záležitostí. Zůstal v hotelu přes noc. Toho druhého člověka pak viděl u večeře:
malého muže středního věku s ocelově šedými vlasy a zvláštní tváří, jakoby opičí, ale zajímavou a svým způsobem krásnou. Brangwen uhádl, že je to cizinec.
Doprovázel ho jiný člověk, Angličan, suchý a drsný. Seděli u stolu čtyři, dva muži a dvě ženy. Brangwen na nich mohl oči nechat.
Viděl, jak se cizinec chová k těm ženám se zdvořilým opovržením, jako by to byla zvířátka pro potěšení. Brangwenova dívka se na první pohled chovala jako dáma, ale hlas ji prozrazoval. Chtěla svého muže získat zpět. Když však přinesli dezert, ten drobný cizinec se otočil od stolu a klidně si prohlížel místnost,
jako by neměl co na práci. Brangwen s údivem pozoroval tu chladnou, animální inteligenci jeho tváře. Měl kulaté hnědé oči, vlastně bylo vidět jen hnědé panenky jako u opice, a ty pouze klidně pozorovaly, vnímajíce druhou osobu, aniž o ní cokoli řekly. Zastavily se na Brangwenovi. Toho ta stará tvář, otočená k němu, udivila – ten muž se na něj dívá, a ani nepovažuje za nutné ho vůbec poznat. Obočí nad kulatýma, vnímajícíma, ale nezaujatýma očima bylo poněkud vysoko, nad ním pak drobné vrásky, jako má opička. Byl to starý obličej neprozrazující věk.
Ten člověk byl celou tu dobu udivujícím způsobem pán, aristokrat. Brangwen na něj fascinovaně zíral. Dívka rozpačitě postrkovala drobečky po ubruse, celá rudá a nazlobená.
Když Brangwen seděl potom bez hnutí v hale, příliš zmámený a ztracený, aby věděl, co má dělat, ten drobný cizinec k němu přistoupil s krásným úsměvem a chováním, nabídl mu cigaretu a řekl:
„Zakouříte si?“
Brangwen nikdy cigarety nekouřil, ale vzal si ji, neohrabaně ji svíral v silných prstech a červenal se až po kořínky vlasů. Pak pohlédl hřejivýma modrýma očima na téměř cynické, přivřené oči cizince. Ten se posadil vedle něj , Brangwenovi se ten druhý člověk velice líbil pro svou úžasnou graciéznost, takt a odstup a pro tu opičí sebejistotu, neodvislou od věku. Mluvili o koních, o Derbyshiru a o farmaření. Cizinec se choval k mladíkovi s opravdovou vřelostí a Brangwena to rozjařilo. Uchvátilo ho, že se osobně poznal s tím podivným mužem středního věku a scvrklé kůže. Příjemně si povídali, ale na tom by tak nezáleželo. Hlavní byly ty graciézní způsoby, ten vznešený kontakt. Pak si popřáli dobrou noc a potřásli rukou. A cizinec
se opět uklonil a opakoval přání dobré noci.
„Dobrou noc a bon voyage.“
Pak se pustil ke schodišti.
Brangwen odešel nahoru do svého pokoje, ležel na posteli a díval se ven na hvězdy letní noci, celá jeho bytost se zmítala ve víru. Co to všechno bylo?
Existuje život tak odlišný od toho, který zná. Co je to, co leží mimo dosah jeho vědomostí, a kolik toho je? Co je to, čeho se dotkl? A co to všechno znamená? Kde je život – v tom, co zná, nebo je úplně mimo něj?
Usnul a ráno odjel dříve, než se ostatní hosté probudili.
V hlavě mu hučelo vzrušením. Ta dívka a ten cizinec; neznal ani jejich jména. A přesto podpálili sídlo jeho přirozenosti a chystali se vyhnat ho z něj ven. Z těch dvou zážitků bylo možná setkání s cizincem významnější. Ohledně té dívky ještě neměl jasno. Musel to nechat tak, jak to bylo.
Výsledkem těchto setkání bylo, že dnem i nocí snil, odtržený od světa, o smyslné ženě a setkání s malým, vysušeným cizincem z pradávného rodu. Začal si představovat důvěrné vztahy s jemnými lidmi vybraných způsobů, jako byl ten cizinec v Matlocku, a součástí těch nepostižitelně důvěrných vztahů bylo vždy ukojení se smyslnou ženou.
Žil pohlcen zajímavostí a skutečností tohoto snu. Oči mu žhnuly, kráčel se vzpřímenou hlavou, prosycen tím skvělým potěšením z aristokratické jemnosti a grácie, mučen touhou po té dívce.
Pak se postupně ten žár vytrácel. Propadl snad klamné iluzi? Vzpíral se omezení skutečnosti, jako sveřepý býk stál u brány a odmítal znovu vstoupit do dobře známého okruhu svého vlastního života.
Pil víc než obvykle, aby v sobě ten oheň udržel. Ale jenom o něj víc a víc přicházel. Zatínal zuby před všedností, do níž nechtěl zabřednout. Přesto se před ním zjevovala ve své holé podobě.
Chtěl se oženit, nějak se usadit, vymanit se z té obtížné situace, do níž se dostal. Ale jak? Měl pocit, že nevládne svými končetinami. Kdysi viděl malého tvora, který se chytil na ptačí lep, a ten pohled ho nepřestával děsit. Začal zuřit bezmocným vztekem.
Chtěl něco, čeho by se mohl zachytit, a tak se vymanit. Ale nic se nenabízelo. Nepřestával hledat mezi mladými ženami tu, kterou by si mohl vzít. Ale ani jednu nechtěl. A věděl, že život mezi takovými lidmi, jako byl ten cizinec, je směšně nedostižný.
A přesto o něm snil a držel se svých snů a nechtěl přijmout realitu Cossethay a Ilkestonu. Zarytě seděl ve svém koutku v hospodě U červeného lva, kouřil, dumal a občas zvedal korbel s pivem, nemluvný, pro všechny ostatní lidi jako tupý zemědělský nádeník, jak sám říkal.
Pak ho přepadla horečka neklidného hněvu. Chtěl odjet pryč – hned. Snil o cizích krajích. Ale tak nějak s nimi neměl žádný styk. A k Blatům a vlastnímu domu a půdě ho poutal velice silný kořen.
Pak se vdala Effie a on zůstal doma pouze s Tilly, šilhavou služebnou, kterou zaměstnávali už patnáct let. Cítil, že se cosi uzavírá. Avšak nyní musel něco udělat.
Díky své přirozené konstituci nepil přes míru. Byl citlivý a vzrušivý a případná nevolnost mu bránila, aby pil příliš.
„Krucinál,“ říkal si, „musí to jít tak, nebo onak – nemůžeš přivazovat koně ke stínu sloupu –, a pokud máš nohy, musíš jednou zvednout zadek a jít.“
Tak se zvedl a šel do Ilkestonu, poněkud rozpačitě zaujal místo ve společnosti mladých, hostil je tu a tam skleničkou a zjistil, že mu to docela dobře jde. Nabyl představy, že každý ve výčepu je člověk podle jeho gusta, že všechno je dokonalé. Když ho někdo poplašeně upozornil, že mu hoří kabát, jeho zarudlý, spokojený obličej jen zazářil se slovy: „To je v pořádku – nic se neděje –“ spokojeně se smál a spíš ho zlobilo, že podle názoru ostatních by ta kapsa hořet neměla: – byla to přece ta nejšťastnější a nejpřirozenější věc na světě – ne?
Když šel pak domů, povídal si sám se sebou a s měsícem, který stál vysoko a byl malý, klopýtal v odlescích měsíčního světla na kalužích pod nohama, říkal si No a co?, pak se sebevědomě smál na měsíc a ujišťoval ho, že je to prostě skvělé, skvělé.
Ráno se probudil a přemýšlel o tom a poprvé v životě poznal, co je to, když se člověk cítí opravdu podrážděný, když trpí skutečně mizernou náladou. Poté, co si vylil vztek na Tilly, se zahanbeně vzdálil, aby byl sám. A při pohledu na popelavá pole a blátivé cesty přemýšlel o tom, co má k čertu dělat, aby
se zbavil toho neodbytného pocitu znechucení. A věděl, že je to důsledek předešlého skvělého večera.
A žaludek odmítal další brandy. Brangwen se tvrdošíjně pustil s teriérem přes pole a na všechno pohlížel záštiplným okem.
Pak už to nemohl vydržet. Nahromaděné žhavé vědomí v jeho hrudi neustále bdělo, zápěstí měl jakoby oteklá a rozechvělá, v hlavě se mu honily smyslné představy, oči jako by se podlily krví. Sváděl zuřivý boj sám se sebou. Nevyhledával žádné ženy. Prostě žil dál, jako by byl normální. Do té doby, než buď něco udělá, nebo začne bít hlavou o zeď.
Pak se schválně vypravil do Ilkestonu, mlčky, soustředěný a poražený. Pil, aby se opil. Obracel do sebe jednu brandy za druhou, až mu zbledla tvář a oči začaly hořet. A pořád se ještě nedokázal osvobodit. Usnul v opileckém bezvědomí, probudil se ve čtyři hodiny ráno a pokračoval v pití. Měl vůli se osvobodit.
Tak po třech dnech nepřetržitého pití vypálil ze své krve mládí, dosáhl vzníceného stavu spojení se světem, kterým končí ta nejvášnivější touha mládí. Avšak uspokojení dosáhl jen za cenu potlačení vlastní individuality, kterou mělo jeho mužství uchovat a rozvíjet.
Tak se z něj stal piják, který měl čas od času tohle tří či čtyřdenní období, kdy musel pít brandy a celou dobu byl opilý. Nepřemýšlel o tom. Hořela v něm hluboká zášť. Všem ženám se antagonisticky vyhýbal.
Když dosáhl osmadvaceti let, nepoddajný, světlovlasý muž svěží tváře a silných končetin, jehož modré oči upřeně hleděly před sebe, vracel se jednoho dne z Cossethay s nákladem osiva z Nottinghamu. Byl to čas, kdy se chystal na další pijáckou orgii, takže zaujatě zíral před sebe, bdělý, ale zahloubaný, všechno viděl, ale ničeho si nebyl vědom, uzavřený do sebe.
Šel stejnoměrným krokem vedle koně, náklad na voze lomozil, jak kopec prudčeji klesal. Před ním se mezi náspy a živými ploty klikatila cesta dolů, viditelná jen na pár metrů.
Když pomalu vjel do zatáčky v nejprudším místě kopce a kůň se vzpíral mezi postraňky, uviděl nějakou ženu, jak stoupá vzhůru. V tu chvíli ovšem myslel na koně.
Pak se otočil, aby se na ni podíval. Byla oblečena v černém, pod dlouhým černým pláštěm se rýsovala spíš malá a drobná postava a na hlavě měla černý čepec.
Šla spěšně, jako by neviděla nic kolem sebe, s hlavou mírně předkloněnou. Právě ten její zvláštní, soustředěný a kmitavý pohyb, jako by šla nikým neviděna, ho zaujal nejdřív.
Uslyšela povoz a vzhlédla. Měla bledou a jasnou tvář, husté tmavé obočí a široká ústa zvláštního tvaru. Viděl jasně její tvář, jako by ji ozářilo nějaké světlo. Viděl její tvář tak zřetelně, že se zarazil.
„To je ona,“ řekl si bezděčně. Když povoz projížděl kolem ní a rozstřikoval řídké bláto, ustoupila stranou zády k náspu. Pak, jak kráčel vedle svého vzpírajícího se koně, se střetli očima. Rychle pohledem uhnul a díval se zase před sebe, projela jím bolestná radost. V tu chvíli nemohl na nic myslet.
V posledním okamžiku se otočil. Zachytil její čepec, postavu v černém plášti, pohyb, jak šla. Pak zmizela za zatáčkou.
Měl pocit, jako by se znovu octl v tom vzdáleném světě, ne v Cossethay, ale v dalekém světě, v té křehké realitě. Šel dál tiše jako zasažený, zušlechtěný. Nemohl na nic myslet, ani mluvit, ani vydat nějaký zvuk či znamení. Sotva snesl pomyšlení na její tvář.
Teď když o ní věděl, pohyboval se ve světě, který se octl mimo realitu.
Jako šílence se ho zmocnil mučivý pocit, že se vzájemně poznali. Jak si mohl být jist? Ta pochybnost byla zničující jako pocit nekonečného prostoru, nicoty.
Několik dalších dní se pohyboval v tomto stavu. A pak se mu opět začal rozpadat jako mlžný opar, aby vpustil dovnitř ten obyčejný, pustý svět. Choval se velmi jemně k lidem i ke zvířatům, ale děsil se zřetelnosti, s kterou se znovu začínala vynořovat deziluze.
Když o pár dní později stál po obědě zády k ohni, uviděl, jak ta žena jde kolem. Chtěl vědět, zda ho pozná. Chtěl, aby bylo řečeno, že mezi nimi něco je. Tak ji napjatě sledoval, jak jde po silnici. Zavolal na Tilly.
„Kdo to asi je?“ zeptal se.
Tilly, šilhavá čtyřicátnice, která ho zbožňovala, dychtivě přiběhla k oknu, aby se podívala. Těšilo ji, když po ní něco chtěl. Zpoza krátké záclony natahovala krk a malý tmavý drdůlek jí při tom pohybu smutně trčel.
Zvedla hlavu a brejlila ven těma dychtivýma, šilhavýma hnědýma očima, „přece víte, kdo to je – to je ta z fary – víte –“
„Jak to mám vědět, ty slepice,“ křikl na ni.
Tilly se začervenala, narovnala hlavu a podívala se na něj tím šilhavým, téměř vyčítavým pohledem.
„To je ta nová hospodyně.“
„Tak – a co je s ní?“
„Co by s ní jako mělo být?“ opáčila rozzlobená Tilly.
„Nějak se přece jmenuje?!“
„No, jestli ano, já nevím jak,“ odpověděla Tilly, která se nenechá od toho kluka vyrostlého v muže balamutit.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se už vlídněji.
„To vám opravdu neřeknu,“ odvětila důstojně Tilly.
„A to je všecko, co o ní víš, že dělá hospodyni na faře?“
„Už jsem někde zaslechla její jméno, ale za boha si nevzpomenu.“
„Ty jedna ženská potrhlá, tak na co máš hlavu?“
„Asi na to jako jiný lidi,“ opáčila Tilly, kterou nic nemohlo potěšit víc, než když jí takhle všelijak nadával.
Nastalo na chvíli ticho.
„Nedovedu si představit, že by to někomu uvízlo v hlavě,“ zkusila to služka.
„Co?“ zeptal se.
„No přeci to její jméno.“
„A proč jako?“
„Je odněkud z ciziny.“
„A kdo ti to povídal?“
„To je všecko, co vím, že je z ciziny.“
„A odkud teda myslíš, že je?“
„To nevím. Povídá se, že snad pochází z pólu. Já ale nevím,“ spěšně dodala Tilly, protože čekala další útok.
„Z pólu, ty snad pocházíš z pólu? Kdo si celou tuhle pitomost vymyslel?“
„Tak se to povídá – já nevím“
„A kdo to povídá?“
„Paní Bentleyová říká, že je z pólu – nebo, že je to Pólka, tak ňák.“
Tilly se jen obávala, že se do toho ještě víc zamotává.
„A kdo říká, že je Polka?“
„To říkají všici.“
„No a co ji tedy přivedlo sem k nám?“
„To teda vážně nevím. Má s sebou malou holčičku. Tak tři čtyři roky, s hlavičkou jako pýchavka.“
„Černou?“
„Ne, bílou – teda děsně blonďatou a samé chmýří.“
„Takže má někde tatínka?“
„Co já vím ne. Ale nevím.“
„Co ji přivedlo sem?“
„To teda nevím, ledaže by ji farář vyhodil.“
„To dítě je její?“
„Myslím, že jo – říká se to.“
„Kdo ti to o ní vykládal?“
„No přece Lizzie – v pondělí – viděly jsme ji jít kolem.“
„Vám taky neuteče ani myš, co?“
Brangwen stál a přemítal. Toho večera si vyšel k Červenému lvu do Cossethay, napůl s úmyslem dozvědět se víc.
Vyrozuměl, že je to vdova po polském lékaři. Její manžel umřel jako utečenec v Londýně. Ona mluví trochu cize, ale je jí dobře rozumět. Má malou holčičku jménem Anna. A jmenuje se Lenská.
Brangwen měl pocit, že ta neskutečná vize se konečně dostavila. Cítil také zvláštní jistotu, pokud šlo o její osobu, jako by mu byla souzena. To, že je cizinka, ho naplňovalo hlubokým uspokojením.
Na zemi se pro něj udála náhlá změna, jako by došlo k novému stvoření, v němž on má svou skutečnou existenci.
Jednoho dne ji potkal, když šla s holčičkou po silnici. Dítě mělo tvářičku jako jabloňový květ a lesklé světlé vlásky jako chmýří bodláku, které jí divoce jako plaménky trčely do všech stran, a velmi tmavé oči. Když se na ně podíval, holčička se žárlivě přitiskla k matčinu boku a upřeně ho sledovala záštiplnýma
černýma očima. Ale matka mu věnovala ještě jeden pohled, téměř nepřítomný. A právě ta nepřítomnost jejího pohledu ho vzrušovala, široké šedohnědé oči s velmi tmavými, neproniknutelnými panenkami. Cítil, jak mu pod kůží proudí hbitý plamínek, jako by se mu rozhořely žíly. A šel nevědomky dál.
Věděl, že to přijde, jeho osud. Svět se podvoloval té přeměně. Neučinil žádné kroky: přijde, co přijít má.
Když přijela na Blata na týden sestra Effie, šel s ní do kostela. V malém prostoru s pouhým tuctem lavic seděl nedaleko té neznámé. Měla v sobě cosi vznešeného a dojemného, jak seděla se vzpřímenou hlavou. Byla cizí, přišla z velké dálky, a přesto tak důvěrně známá. Vlastně když seděla v cossethayském kostele vedle své holčičky, ve skutečnosti tam nebyla. Nežila navenek patrný život svých dní. Patřila někam jinam. Pociťoval to výrazně, jako něco skutečného a přirozeného. Ale zároveň pociťoval bolestný strach a obavu o svůj vlastní konkrétní život, který se odehrával pouze v Cossethay.
Její husté tmavé obočí téměř srůstalo nad nepravidelným nosem, měla široká a dost silná ústa. Ale její tvář se povznášela k jinému světu života: ne k nebi či ke smrti, ale k nějakému místu, kde dosud žila, přestože její tělo už tam nepřebývalo.
Dítě vedle ní pozorovalo vše široce rozevřenýma, černýma očima. Holčička měla zvláštně vzpurný výraz a pevně stažená malá ústa. Jako by žárlivě cosi střežila a neustále se měla na pozoru. Zachytila Brangwenův nepřítomný a důvěrný pohled a v široce rozevřených, ostražitých očích se jí objevilo téměř rozechvělé nepřátelství, skoro jako záblesk bolesti.
Starý kněz monotónně odříkával své, Cossethay tu sedělo nedotčeno jako obvykle. A do toho ta cizí žena s výrazem cizinky, nedotknutelná, a to podivné dítě, také cizí, které žárlivě cosi střežilo.
Když bohoslužba skončila, vycházel jakoby v jiném světě z kostela. Jak šel se sestrou po kostelní cestě za tou ženou a dítětem, holčička se najednou pustila matčiny ruky a rychlým, téměř nepostřehnutelným pohybem se vrátila a sbírala cosi skoro Brangwenovi pod nohama. Její drobné prstíčky byly jemné a rychlé, ale ten červený knoflík jim unikl.
„Našla jsi něco?“ zeptal se jí Brangwen.
A také se sehnul pro knoflík. Ale ona už ho měla a kousek odstoupila a tiskla si ho ke kabátku, černé oči po něm metaly blesky, jako by mu chtěla zakázat, aby si jí všímal. Když ho takto umlčela, otočila se s rychlým „Mami –“ a zmizela po cestě.
Matka stála a netečně scénu pozorovala, nedívala se na dítě, ale na Brangwena. Uvědomil si, že se žena na něj dívá, jak tam stála osamocená, ale pro něj ve své cizí existenci výsostně důležitá.
Nevěděl, co dělat, a otočil se k sestře. Ale široké šedé oči, téměř nepřítomné, a přesto tak dojemné, ho hypnotizovaly.
„Mami, můžu si ho nechat, že?“ zazněla hrdá, stříbřitě zvonivá slova holčičky. „Mami,“ – jako by neustále na matku volala, aby se jí připomínala – „mami“ –
ale když matka odpověděla, „Ano, mé dítě,“ už neměla co říci. S pohotovou vynalézavostí však pokračovala: „Jak se jmenují ti lidé?“
Brangwen zaslechl roztržité:
„Nevím, děťátko.“
Pokračoval v chůzi po silnici, jako by nežil uvnitř sebe, ale někde vně.
„Kdo byla ta osoba?“ zeptala se sestra Effie.
„To ti nedokážu říct,“ odpověděl nevědomky.
„Je taková směšná,“ řekla Effie téměř odsuzujícím způsobem. „To dítě je jako posedlé.“
„Jak posedlé?“ chtěl vědět.
„Však to vidíš sám. Matka je obyčejná, ale to dítě jako by k ní nepatřilo. Bude jí tak pětatřicet.“
Ale on si toho nevšímal. Sestra mluvila dál.
„Tady máš ženu,“ pokračovala. „Tuhle by sis měl vzít.“ Ale on ji pořád ještě nevnímal. Věci šly svou cestou.
Jindy, v době večeře, když seděl sám u stolu, se ozvalo zaklepání u hlavního vchodu. Vyděsilo ho to jako osudové znamení. Na přední dveře nikdy nikdo neklepal.
Zvedl se a začal odsunovat západky a otáčet velkým klíčem. Otevřel dveře a ona neznámá žena stála na prahu.
„Můžete mi dát libru másla?“ zeptala se se zvláštním odstupem, jako mluví cizinec.
Snažil se porozumět její otázce. Dívala se na něj tázavě. Ale co to bylo pod tou otázkou, co ho zasáhlo, jak tam nehnutě stála?
Ustoupil stranou a ona okamžitě vešla dovnitř, jako by ty dveře otevřel, aby ji vpustil. To ho překvapilo. Bylo zvykem čekat na prahu, dokud vás nepozvou dovnitř. Šel do kuchyně a ona ho následovala.
Věci od večeře byly rozložené na vydrbaném stole z fošen, hořel tu plápolavý oheň a od krbu se zvedl pes a šel k ní. Stála bez hnutí těsně u dveří do kuchyně.
„Tilly,“ zavolal, „máme nějaké máslo?“
Cizinka tam stála v černém plášti jako ztělesněné mlčení.
„Cože?“ ozval se z dálky pronikavý hlas.
Zopakoval svou otázku.
„Máme to, co je na stole,“ odpověděl Tillyin pronikavý hlas z mléčné spižírny.
Brangwen pohlédl na stůl. Na talíři ležel velký kus másla, skoro libra. Byl kulatý a zdobený žaludy a dubovými listy formy.
„Nemůžeš přijít, když tě volám?“ křikl zase.
„Proč, co chcete?“ bránila se Tilly, když tázavě nahlédla dovnitř druhými dveřmi.
Uviděla neznámou ženu a upřela na ni svůj šilhavý pohled, ale neřekla nic.
„Nemáme nějaké máslo?“ ptal se Brangwen znovu, nedůtklivě, jako by si mohl nějaké tou otázkou vymoci.
„Povídám vám, že je tu to, co je na stole,“ řekla Tilly také nedůtklivě, protože na jeho žádost nedokázala žádné vykouzlit. „Kromě tohodle nemáme ani ždibec.“
Následovala chvíle ticha.
Cizinka promluvila tím zvláštně zřetelným, rezervovaným způsobem člověka, který musí nejdřív vymyslet, co řekne.
„Tak to moc děkuji. Mrzí mě, že jsem vás obtěžovala.“
Nemohla pochopit ty způsoby, trochu ji to udivovalo. Jakákoli zdvořilost by byla situaci odosobnila. Ale tady šlo o případ zmatených vůlí. Brangwen se na její zdvořilou větu začervenal. Ale nenechal ji odejít.
„Sežeň něco a zabal jí tohle,“ nařídil Tilly s posunkem na máslo na stole.
Vzal do ruky čistý nůž a odřízl tu stranu, kde bylo máslo načaté.
Jeho řeč, to „jí“ pomalu pronikly k cizí ženě a rozzlobily Tilly.
„Farář bere máslo od Brownů,“ řekla ta neporazitelná služebná. „My budem stloukat hned zejtra časně ráno.“
„Ano,“ – to protáhlé cizí ano – „ano,“ řekla Polka. „Byla jsem u paní Brownové. Nemá žádné.“
Tilly uraženě zvedla hlavu, jako by chtěla říci, že podle vžitých způsobů lidí, kteří chodí kupovat máslo, je nepřípustné přijít si, zaklepat na hlavní dveře a říci si o půl kila másla v nouzi, když zrovna těm, od kterých berete jindy, došlo. Když chodíte k Brownům, tak chodíte k Brownům, a moje máslo tu není od toho, aby posloužilo, když u Brownů jsou na dně.
Brangwen naprosto chápal tuto nevyslovenou Tillyinu námitku. Polka ne. A protože chtěla máslo pro faráře a protože Tilly měla ráno stloukat, čekala.
„Tak si pospěš,“ dodal Brangwen nahlas, poté co uplynula tato němá pauza; Tilly zmizela ve dveřích do spíže.
„Asi jsem k vám neměla chodit,“ řekla neznámá a tázavě na něj pohlédla, jako by od něj chtěla vědět, co bývá zvyklostí.
Měl pocit zmatku.
„A pročpak to?“ zeptal se ve snaze o bodrý tón, ale vyznělo to, jako by ji chránil.
„Vy snad –?“ začala se ptát, ale nebyla si jista, kde stojí, a hovor skončil. Celou dobu ho sledovala očima, protože nemluvila dobře anglicky.
Stáli proti sobě. Pes přešel od ní k němu. Sehnul se k němu.
„A jak se daří holčičce?“ zeptal se.
„Děkuji, má se velmi dobře,“ zazněla odpověď, jako pouhá zdvořilá fráze v cizí řeči.
„Posaďte se přeci,“ vybídl ji.
A ona se posadila do křesla, její štíhlé paže vyčnívající z prostřižených otvorů pláště spočinuly v klíně.
„Nejste v našem kraji zvyklá,“ řekl a pořád ještě stál na předložce před krbem zády k ohni, bez kabátu a s otevřenou zvědavostí hleděl na ženu. Její vyrovnanost ho těšila a povzbuzovala, dodávala mu zvláštní pocit svobody. Připadalo mu skoro nemístné, že se natolik cítí pánem svým i situace.
Chvíli na něm ulpěla tázavým pohledem, jako by přemýšlela o smyslu jeho řeči.
„Nejsem,“ řekla, když pochopila, co myslí. „Ne – je to cizí.“
„Přijde vám to tu trochu drsné?“ zeptal se.
Očima ho vybídla, aby to řekl ještě jednou.
„Naše způsoby jsou na vás drsné,“ opakoval.
„Ano – ano, rozumím. Ano, je to tu jiné, podivné. Ale byla jsem v Yorkshiru.“
„V tom případě,“ řekl, „to tady není o nic horší než tam na severu.“
To tak docela nechápala. Jeho způsob, kterým jako by ji chtěl chránit, jeho jistota a jeho důvěrnost ji mátly. Co tím chtěl říci? Pokud je roven jejímu postavení, proč se chová tak neformálně?
Ne, řekla neurčitě a opět na něm spočinula očima.
Viděla, jak je mladý a naivní, nevytříbený, téměř úplně mimo jakoukoli možnost vzájemného vztahu. A přece byl pohledný, světlé vlasy a modré oči působily energickým dojmem, zdravé tělo jako by se jí stavělo na roveň. Upřeně se na něj dívala. Bylo pro ni obtížné mu rozumět, rozumět té jeho vřelosti, nevycválanosti a sebedůvěře, jako by nikdy neměl blízko k nejistotě. Co mu to dodávalo tak zvláštní rovnováhu?
Nevěděla. Tápala. Rozhlédla se po místnosti, v níž žil. Měla v sobě cosi důvěrně blízkého, co ji fascinovalo a téměř děsilo. Nábytek byl starý a povědomý jako staří lidé, celé to místo jako by sdílelo příbuznost s ním, s jeho bytostí, až z toho byla nesvá.
„Už dlouho bydlíte tady v tom domě – ano?“ zeptala se.
„Bydlím tu odjakživa,“ řekl.
„Ano – ale vaši – vaše rodina?“
„Žijem tu asi dvě stě let,“ odpověděl. Celou tu dobu z něj nespustila oči, široce otevřené, kterýma jako by se ho pokoušela uchopit. Měl pocit, že je tam pro ni.
„Patří vám to tu, ten dům, farma –?“
„Ano,“ odpověděl. Shlédl k ní a setkal se s jejím pohledem. Neznala ho. Byl to cizinec, neměli nic společného. A přesto ji jeho pohled rozrušil a snažila se o něm dozvědět víc. Byl tak zvláštně sebevědomý a přímý.
„Bydlíte tu docela sám?“
„Ano – pokud se tomu dá říct sám.“
Tomu nerozuměla. Připadalo jí to neobvyklé. Co to znamená?
A kdykoli se její oči, poté co se na něj nějakou dobu dívala, nevyhnutelně setkaly s jeho pohledem, uvědomovala si jakýsi žár, dotírající na její vědomí.
Seděla bez hnutí a svářely se v ní protichůdné pocity. Kdo je ten podivný muž, který jí byl okamžitě tak blízký? Co se to s ní děje? Cosi v jeho mladých, usměvavých očích jako by si na ni osobovalo právo, právo s ní mluvit a ochraňovat ji. Ale jak? Proč s ní mluvil? Proč měl v očích takovou jistotu, takové světlo a sebedůvěru a ani nečekal na dovolení či nějaké znamení?
Tilly se vrátila s velkým listem a nalezla ty dva mlčky. Když se služebná vrátila, okamžitě cítil, že je na něm, aby promluvil.
„Kolik je té vaší holčičce?“ zeptal se.
„Čtyři,“ odpověděla.
„Takže její otec není mrtvý tak dlouho?“ zeptal se.
„Byl jí rok, když zemřel.“
„Tři roky?“
„Ano, tři roky už je mrtvý – ano.“
Jak mu odpovídala na tyto otázky, byla zvláštně tichá, téměř duchem nepřítomná. Znovu se na něj podívala, v očích jako by se jí objevilo cosi panenského.
Měl pocit, že se nemůže pohnout, ani k ní, ani od ní. Cosi v jejím vystupování ho bolelo, až byl před ní téměř neschopen pohybu. Viděl, jak dívce v očích sílí tázavý pohled.
Tilly jí podala máslo a ona se zvedla.
„Moc vám děkuju,“ řekla. „Kolik stojí?“
„Dáme ho panu faráři darem,“ odpověděl. „Místo toho, abych šel do kostela.“
„Vypadalo by líp, kdybyste šel do kostela a vzal si za svý máslo peníze,“ namítla Tilly, která si svůj nárok na něj nedala jen tak vzít.
„Ty aby ses do toho nemíchala, viď?“ odpověděl.
„Kolik, prosím?“ zeptala se Polka Tilly. Brangwen zůstal stát a nechal to tak.
„Pak vám tedy pěkně děkuju,“ zopakovala.
„Přiveďte sem někdy holčičku, aby se podívala na drůbež a na koně,“ řekl, „ – jestli by se jí to líbilo.“
„Ano, to by se jí líbilo,“ odvětila cizinka.
A odešla. Po jejím odchodu stál Brangwen jako oslabený. Ani si nevšiml Tilly, která na něj celá nesvá hleděla a chtěla nějaké ujištění. Nemohl na nic myslet.
Měl pocit, že se s tou neznámou ženou nějak neviditelně spojil.
Mysl měl omámenou, ale vědomí se zdržovalo jinde. V hrudi či v břiše, někde v jeho těle se spustila jiná činnost. Jako by v něm zahořelo silné světlo a on v něm oslepl, neschopen cokoli vědět, krom toho, že mezi ním a ní hoří tato proměna a jako tajná moc je spojuje.
Od té doby, co přišla k němu domů, chodil jako omámený, sotva viděl i věci, které bral do ruky, bezcílný, utlumený, jako ve stavu proměny. Poddal se tomu, co se s ním dělo, nechal svou vůli vůlí, jak ztrácel sebe sama, jakoby stále v polobdělém stavu na pokraji extáze, jako tvor blížící se znovuzrození.
Dvakrát s dítětem navštívila farmu, ale jako nějaká otupělost se mezi nimi usadila ta zvláštní nehybnost, dokonalý klid a pasivita, takže nedošlo k žádné změně. Holčičku jako by téměř nevnímal, ale přesto si svou vrozenou dobrotivostí získal její důvěru, dokonce náklonnost, když ji vysazoval na koně, aby
se projela, a když jí dával zrní pro slepice.
Jednou naložil matku a dítě na silnici a vezl je z Ilkestonu domů. Děcko se k němu tulilo, jako by hledalo lásku, matka seděla velice nehybně. Všechny je halilo cosi mlhavého, jako jemný opar, a zmocnilo se jich mlčení, jako by pozbyli vůle. Uviděl její ruce bez rukavic složené v klíně a všiml si snubního prstýnku. Ten ho vylučoval: byl to uzavřený kruh. Svazoval její život, ten snubní prsten, představoval její život, v němž on nemohl hrát žádnou roli. Nicméně za tím vším byla ona a on, kteří se měli setkat.
Když jí pomáhal z bryčky a téměř ji přitom zvedl, měl pocit, že má jakési právo brát ji takhle do rukou. Zatím ještě patřila tomu cizímu, tomu, co zůstalo za ní. Ale on se o ni musí také zajímat. Byla příliš živá, aby ji mohl zanedbávat.
Někdy ho její mlhavost, v níž se ztrácel, doháněla k hněvu, dokonce k zuřivosti. Ale držel se. Neposkytovala mu žádnou odezvu, žádné bytí směrem k němu.
Mátlo ho to a vztekalo, ale dlouho se podřizoval. Pak, jak narůstalo jeho utrpení z její nevšímavosti vůči němu, postupně se vzmáhala ničivá zlost a on chtěl odejít někam pryč, uniknout jí.
Stalo se, že přišla s holčičkou na Blata, zrovna když byl v tomto stavu. Pak se jí postavil, silný a mocný ve své vzpouře, a třebaže nic neřekl, ucítila, jak se zlobí a jak se jí zmocňuje jeho silná netrpělivost, otřáslo jí to znovu, tentokrát z otupělosti. Její srdce se opět pohnulo tím rychlým popudem k útěku, podívala se na něj, na toho cizince, který nebyl šlechtic, a přesto trval na tom, že vstoupí do jejího života, a bolest znovuzrození v ní napjala všechny žíly v cosi nového. Bude muset začít znovu, najít nové bytí, novou formu v odezvě k té slepé, naléhající postavě stavící se proti ní.
Projelo jí jakési zachvění, bolest znovuzrození, plamen vyšlehl až k němu, dostal se mu pod kůži. Chtěla ho, ten nový život od něj, s ním, ale přesto se mu musí bránit, neboť je to zkáza.
Když o samotě obdělával půdu nebo vysedával u ovcí v čase jehňat, fakta a materiální stránka jeho každodennosti odpadly a zanechaly pouze jádro jeho cíle.
A tehdy ho napadlo, že se s ní ožení a ona bude jeho životem.
Postupně, dokonce aniž se s ní vídal, ji poznal. Rád by ji považoval za cosi svěřeného do jeho ochrany, jako dítě bez rodičů. Ale to měl zakázáno.
Od tohoto příjemného pohledu na věc musel ustoupit. Mohla by ho odmítnout. A krom toho se jí bál.
Ale za dlouhých únorových nocí, když ovce rodily a on vyhlížel z ovčína na jiskřivé hvězdy, věděl, že už nepatří sám sobě. Musel připustit, že je ho jen zlomek, že je něčím nehotovým a podřízeným. Na temné obloze se posouvaly hvězdy, celé houfy jich letěly kolem na jakési věčné pouti. Tak tam seděl, malý
a podřízený většímu řádu.
Pokud k němu nebude chtít přijít ona, bude muset zůstat tou nicotou. Byla to tvrdá zkušenost. Ale poté, co si ho opakovaně nevšímala, poté, co tolikrát viděl, že pro ni neexistuje, poté, co zuřil a snažil se vymanit a říkal si, že je dost dobrý sám o sobě, je muž a dokáže stát sám, musel se v hvězdné mnohočetnosti noci ponížit a přiznat a vědět, že bez ní není nic.
Nebyl nic. Ale s ní by byl skutečný. Kdyby teď šla po ojíněné trávě kolem ovčína, tím rozčileným bečením bahnic a jehňat, přinesla by mu celistvost a dokonalost.
A kéž by to tak bylo, kéž by k němu přišla! Mělo by se to stát.
Dlouho se rozhodoval, kdy ji požádá o ruku. A věděl, že pokud ji požádá, ona bude muset souhlasit.
Něco se o ní dozvěděl. Byla chudá, úplně sama, a v Londýně zažila krušné doby, jak předtím, tak potom, co jí zemřel manžel. Ale v Polsku to byla urozená dáma, dcera velkostatkáře.
Tohle všechno pro něj byla pouze slova, to, že ho převyšovala urozeností, že její muž byl skvělý lékař, že on sám byl horší než ona téměř v každém ohledu. Existovala vnitřní realita, logika duše, která ho s ní spojovala.
Jednoho březnového večera, kdy venku burácel vichr, přišla chvíle, kdy ji chtěl požádat o ruku. Seděl s rukama před sebou, nakláněl se k ohni. A jak se díval do ohně, věděl najednou skoro bez přemýšlení, že to udělá ten večer.
„Máš pro mě čistou košili?“ zeptal se Tilly.
„Víte, že máte čisté košile,“ odpověděla.
„Tak mi přines bílou.“
Tilly přinesla dolů jednu z lněných košil, které podědil po otci, a položila ji před něj, aby se u ohně nahřála. Milovala ho němou, bolestnou láskou, když seděl s rukama opřenýma o kolena a nakláněl se k ohni, tiše, ponořen do sebe, ji nevnímaje. V poslední době ji přepadalo chvějivé nutkání k pláči, kdy pro něj v jeho přítomnosti chtěla udělat cokoli. Jak nyní rozprostírala košili, třásly se jí ruce. Nyní už na ni nekřičel, ani ji neškádlil. Z hlubokého ticha, které panovalo v domě, dostávala chvění.
Šel se umýt. Z hlubin jeho nehybnosti jako by vytryskávaly záblesky vědomí a rozprskávaly se.
Když se shýbal ke košili na mřížce před krbem, říkal si: „udělat se to musí, tak proč se tomu vyhýbat?“ A když si česal vlasy před zrcadlem na zdi, jako by si sám odpovídal: „Ta žena přece není němá. Prostě jen není užvaněná. Má právo dělat, co se jí líbí, a štvát, koho chce.“
Tento záblesk zdravého rozumu ho zavedl ještě dál.
„Přál jste si něco?“ zeptala se Tilly, která se náhle objevila, když ho uslyšela mluvit. Stála a dívala se, jak si pročesává světlý vous. Oči měl klidné a soustředěné.
„Ano,“ odpověděl, „kam jsi dala nůžky?“
Přinesla mu je a dívala se, jak si s vystrčenou bradou zastřihuje vousy.
„Jen abyste to s tím stříháním nepřehnal,“ řekla s úzkostí. Rychle si odfoukl jemně zvlněné vousy ze rtů.
Oblékl se celý do čistého, pečlivě si upravil náprsenku a vzal si svůj nejlepší kabát. Pak, když byl připraven a šedý soumrak začal temnět, vyšel do zahrady natrhat narcisy. Vítr burácel v jabloních, žluté květiny se prudce zmítaly, slyšel i jemné ševelení jejich listů, když se shýbal a trhal ploché, křehké stvoly květů.
„Kampak máš namířeno?“ křikl na něj kamarád, s kterým se potkal, když vycházel z branky.
„Tak trochu na námluvy,“ odpověděl mu Brangwen.
A Tilly se celá rozechvělá a vzrušená nechala větrem bičovat až k velké bráně, odkud ho mohla vidět, jak odchází.
Vyšel do kopce a dál směrem k faře. Vítr se proháněl živými ploty a on se snažil držet kytičku narcisů u těla, aby ji ochránil. Na nic nemyslel, jen vnímal, že fouká vítr.
Stmívalo se, holé stromy duněly a hvízdaly. Věděl, že farář bude v pracovně a Polka s dítětem v útulné kuchyni. Za temného soumraku prošel brankou a po cestě, kde se pár narcisů ohýbalo ve větru a roztroušené krokusy se spřádaly v bledou, bezbarvou motanici.
Na keře vzadu za domem proudilo světlo z kuchyňského okna. Začal váhat. Jak to dokáže? Když se podíval oknem, uviděl ji sedět v houpacím křesle s holčičkou v noční košilce na klíně. Světlá hlavička s nepoddajnými vlásky se nakláněla k teplu ohně, který se odrážel na jasných tvářičkách a čisté pleti děcka, jež jako by o něčem přemítalo, skoro jako dospělý. Matčina tvář vypadala neproniknutelně a klidně a on s bolestí uviděl, že je zase zpátky v tom bývalém životě. Vítr silně dul. Matka a dítě seděly
bez hnutí, tiše, dítě zíralo nepřítomnýma tmavýma očima do ohně, matka se dívala do neznáma. Holčička už skoro spala. Jen silou vůle měla stále ještě otevřené oči.
Náhle se rozhlédla, zneklidněná tím, jak vítr otřásal domem, a Brangwen uviděl, jak pohnula malými rty. Matka se začala houpat. Pak uslyšel tiché, monotónní pozpěvování v cizí řeči. Poté velký nápor větru, matka jako by odplula někam jinam, oči dítěte zčernaly a zvětšily se. Brangwen vzhlédl na oblaka, která s velkým, zneklidňujícím spěchem houstla na tmavé obloze.
Pak se ozval vysoký hlas holčičky, kterým si stěžovala a nařizovala:
„Tohle už nezpívej, mami, nechci to poslouchat.“
Zpěv utichl.
„Půjdeš spát,“ řekla matka.
Viděl, že holčička zaprotestovala a pevně se mámy chytila, viděl neoblomnou vzdálenost matky, snahu dítěte pevně se chytit. Pak náhle jasnou dětskou výzvu: „Chci, abys mi něco povídala.“
Vítr foukal, příběh začal, dítě se pohodlně usadilo u matky, Brangwen stál a vyčkával venku, díval se, jak divoce se zmítají stromy ve větru a padá stále hustší tma. Šel za svým osudem a prodléval tady na prahu.
Dítě se schoulilo, bylo zřetelně vidět, jak se tulí k matce, zpod nepoddajných chomáčů vlásků upřeně vyhlížely tmavé oči. Až na ty oči vypadalo jako spící stočené zvířátko. Matka seděla jakoby ve stínu, příběh plynul jakoby sám od sebe. Brangwen nepozoroval plynutí času. Ruka, v níž držel narcisy, se ani nehnula a vychladla.
Příběh skončil, matka se konečně zvedla, dítě jí viselo na krku. Musí být silná, když tak snadno unese tak velké dítě. Anička se tulila k matčině šíji.
Krásná a podivná tvářička holčičky pohlížela přes rameno matky, už celá pohroužená ve spánku, kromě těch očí, a ty, široce otevřené a tmavé, jako by dál vzdorovaly a bojovaly s čímsi, co nebylo vidět.
Když odešly, Brangwen se poprvé pohnul z místa, kde stál, a obhlédl noc. Přál si, aby to bylo opravdu tak krásné a známé, jako mu to připadalo v těchto několika okamžicích klidu. Spolu s dítětem pociťoval jakési zvláštní napětí, cosi osudového.
Matka opět sešla dolů a začala skládat oblečení děvčátka. Zaklepal. Otevřela se zvědavostí, trochu nejistě, jako cizinka, nesvá.
„Dobrý večer,“ pozdravil. „Přišel jsem jen na chvilku.“
Její tváří proběhla rychlá změna; nebyla připravena. Podívala se na něj, jak tam stál ve světle padajícím od okna, narcisy v ruce, tmu za sebou. V černých šatech ho opět neznala. Skoro dostala strach.
Ale on už překračoval práh a zavíral za sebou dveře. Vrátila se do kuchyně, celá polekaná tím vpádem ze tmy. Smekl klobouk a přistoupil k ní. Pak stál v černých šatech a černé náprsence, s kloboukem v jedné ruce a žlutými květinami v druhé. Ona odstoupila, vydána mu na milost, vyrušena ze své podstaty. Neznala ho, věděla jen to, že si pro ni přišel. Viděla jen tu černě oděnou postavu, jak tam na ni čeká, a květiny sevřené v pěsti. Neviděla tvář a živoucí oči.
Díval se na ni a nepoznával ji, pouze někde ve svém nitru vnímal její přítomnost.
„Přišel jsem si s vámi promluvit,“ řekl a odkráčel ke stolu, kde si položil klobouk a květiny, které se rozpadly a ležely tam na neuspořádané hromádce.
Celá se před ním schoulila. Neměla žádnou vůli. V komíně burácel vítr a on čekal. Když měl nyní volné ruce, sevřel je v pěsti.
Uvědomoval si, že ona tam stojí neznámá, ustrašená, a přece s ním spřízněná.
„Přišel jsem,“ začal zvláštně věcným a klidným tónem, „se vás zeptat, jestli byste se za mě vdala. Jste volná, ne?“
Následovalo dlouhé ticho a jeho modré oči podivně neosobně pohlížely do jejích a hledaly tam pravdivou odpověď. A ona, jakoby zhypnotizovaná, musela nakonec odpovědět.
„Ano, jsem volná a mohu se vdát.“
Výraz jeho očí se změnil, byl méně neosobní, jako by se díval téměř na ni. Díval se nehnutě a soustředěně, jako by se výraz jeho očí neměl nikdy změnit. Jeho oči jako by ji znehybňovaly a rozpouštěly. Chvěla se, s pocitem znovustvoření, bez vůle se mu oddávala, splývala ve společnou vůli s ním.
„Vy mě chcete?“ zeptala se.
Tvář se mu obestřela bledostí.
„Ano,“ odpověděl.
Stále ještě se neporušilo napětí a mlčení.
„Ne,“ řekla celá nesvá. „Ne, já nevím.“
Cítil, jak v něm napětí opadá, pěsti povolily, nebyl schopen se pohnout. Stál a díval se na ni, bezmocný v jakémsi zhroucení. Na chviličku jako by mu připadala neskutečná. Pak viděl, jak k němu přistoupila, zvláštně přímo a jakoby bez pohybu, náhlým plavným hnutím. Položila mu ruku na kabát.
„Ano, chci,“ řekla neosobně a dívala se přitom na něj širokýma, upřímnýma, nově otevřenýma očima nyní tou nejvyšší pravdou. Zbledl, jak tam tak stál a nehýbal se, a jenom její pohled poutal jeho oči, a trpěl.
Jako by ho viděla svýma nově otevřenýma, širokýma očima podobnýma dětským a zvláštním pohybem, který ho mučil, mu pomalu nastavila tvář a ňadra, pomalým vemlouvavým gestem se mu nabídla k polibku, načež jako by cosi povolilo v jeho mozku a na pár okamžiků se mu zatmělo před očima.
Držel ji v náruči a v naprostém odevzdání ji líbal. A bylo to pro něj doslova utrpení, to, že se odloučil od sebe sama. Připadala mu v náruči tak malá a lehká, tak odevzdaná jako dítě, a přece ho s takovou silou nutila, aby ji nekonečně objímal, že to nemohl vydržet, nemohl stát.
Otočil se a hledal židli a stále ještě s ní v náruči se posadil a přivinul si ji pevně k sobě. Pak na pár vteřin úplně usnul a pohroužil se do toho nejtajemnějšího spánku, do naprostého, nejvyššího zapomnění.
Z toho se postupně vzpamatoval a stále ji ještě držel v teple těsně u sebe a ona mlčela stejně tak naprosto jako on, pohroužena ve stejné zapomnění, v plodnou tmu.
Vracel se pomalu, ale nově stvořený, znovuzrozen v lůně tmy. Všechno bylo vzdušné a lehké, nové jako ráno, svěží a nově započaté. Jako úsvit sem proudila novost a rozkoš. A ona seděla u něj naprosto bez hnutí, jakoby v témže vytržení.
Pak se na něj podívala a široké, mladé oči zaplály světlem. A on se sehnul a políbil ji na ústa. Úsvit v nich plál, jejich nový život se stal skutečností, bylo to nepředstavitelně krásné, že se to skoro podobalo smrti. Náhle si ji přitáhl ještě blíž.
Neboť brzy začalo světlo v ní pomíjet, postupně, a jak tam tak seděla v jeho náruči, sklonila hlavu, opřela si ji o něj a ležela bez hnutí, se sklopenou hlavou, zbavena tváře, protože byla unavena. A v její únavě jako by bylo jeho popření.
„Je tu dítě,“ řekla po dlouhém mlčení. Nechápal to. Už dlouho neslyšel hlas. Nyní slyšel také dutí větru, jako by právě znovu začal foukat.
„Ano,“ řekl a nechápal. U srdce jako by ho bodla bolest, na čele se objevilo napětí. Jako by se chtěl něčeho zmocnit, a nemohl.
„Budeš ji milovat?“ zeptala se.
Znovu se dostavila ta náhlá křeč, jako bolest.
„Mám ji rád už teď,“ odpověděl.
Ležela bez hnutí u něj, bezděčně nasávala jeho fyzické teplo. Bylo mu velkým zadostiučiněním, že ji tam cítí, jak z něj nasává teplo a oplátkou mu dává svou tíži a svou zvláštní důvěru. Ale kde je, že mu připadá tak nepřítomná? Hloubal nad tím. Neznal ji.
„Ale jsem mnohem starší než ty,“ poznamenala.
„Kolik je ti?“ zeptal se.
„Třicet čtyři,“ odpověděla.
„Mně je osmadvacet,“ řekl.
„O šest let.“
Zvláštně se tím zabývala, dokonce jako by ji to trochu těšilo. Seděl, poslouchal a přemýšlel. Měl téměř skvostný pocit z toho, že u něj jakoby nic leží, opírá se o něj a on ji nadzvedává, jak dýchá, a cítí její váhu na svém žití, takže si připadá celistvý a nedotknutelně mocný. Nechal ji tak. Bylo to tak zvláštní, že tam ležela a celou vahou na něm spočívala. Mlčky se z toho radoval. Cítil se fyzicky silný, jak ji nadnášel svým dýcháním.
Podivná, nedotknutelná celistvost jich obou mu vnukala pocit jistoty a stability, jako by byl Bůh. Pobaveně si pomyslel, co by tomu asi řekl farář, kdyby to věděl.
„Už tady nebudeš muset dělat hospodyni,“ řekl.
„Mně se tu ale taky líbí,“ odpověděla. „Když člověk poznal víc míst, je to tady velice pěkné.“
Na to zase mlčel. Tak těsně se ho dotýkala, a přesto mu odpovídala z takové dálky. Ale nevadilo mu to.
„Jak to vypadalo u vás doma, když jsi byla malá?“ zeptal se.
„Můj otec byl velkostatkář,“ odpověděla. „Bydleli jsme u řeky.“
To mu mnoho neosvětlilo. Všechno zůstalo tak mlhavé jako předtím. Ale dokud byla tak blízko, nedbal na to.
„Já jsem vlastně taky statkář – malý,“ řekl.
„Ano,“ odpověděla.
Neodvažoval se pohnout. Seděl tam, objímal ji rukama, ona se pohybovala pouze jeho dechem. Pak se jeho ruka jemně a bojácně usadila na jejím kulatém rameni. Jako by se k němu ještě přiblížila. Horký plamen mu vyšlehl z břicha do hrudi.
Ale bylo příliš brzy. Zvedla se a přešla přes místnost k zásuvce, odkud vytáhla malý ubrousek na podnos. Měla v sobě cosi klidného a profesionálního. Dělala manželovi ošetřovatelku – ve Varšavě i za pozdějšího povstání. Prostírala na podnos. Jako by si Brangwena vůbec nevšímala. Zpříma se posadil, neschopen snášet ten rozpor v ní. Nevyzpytatelně se pohybovala po místnosti.
Pak, jak tam seděl, celý zamyšlený a zvědavý, přišla k němu a dívala se na něj širokýma šedýma očima, které se téměř smály malými ohníčky. Ale její ošklivá i krásná ústa se dosud nezměnila a byla smutná. Měl strach.
Jeho oči, namáhané a vzrušené nezvykem, před ní trochu couvly, cítil, jak couvá, a přece se zvedl, jako by ji poslouchal, sehnul se a políbil ji na těžká, smutná, široká ústa, která se polibkem neproměnila. Strach ho ovládl. Opět ji nezískal.
Odvrátila se. Farská kuchyň byla nepoklizená, a on přesto vnímal nepořádek její a jejího dítěte jako krásný. Byla mu tak úžasně vzdálena, ale pak tu bylo cosi, v čem se potkávali a z čeho mu srdce poskočilo v hrudi. Stál tam a čekal, fascinován.
Opět k němu přistoupila, jak tam stál v těch černých šatech, s modrýma očima jasnýma a zmatenýma kvůli ní, s tváří vzrušenou napětím, s rozcuchanými vlasy.
Přistoupila až k němu, k jeho napjatému černě oděnému tělu a položila mu ruku na paži. Zůstal nehnutě stát. Její oči, v nichž se čerň vzpomínek svářela s primitivní a elektrizující vášní někde v pozadí, ho odmítaly a pojímaly zároveň. Ale on zůstal sám sebou. Nemohl dobře dýchat, u kořínků vlasů a na čele mu vyrazil pot.
„Chceš se se mnou oženit?“ zeptala se pomalu, stále nejistá.
Bál se, aby se mu nestáhlo hrdlo tak, že by nemohl mluvit. Zhluboka se nadechl a řekl:
„Ano.“
Pak znovu nastalo to utrpení, kdy se s jednou rukou jemně spočívající na jeho paži trochu naklonila dopředu a s pradávným náznakem objetí mu nastavila ústa. Byla ošklivá i krásná a on to nemohl vydržet. Dotkl se svými ústy jejích a pomalu, pomalu se dostavila odezva, nabývala na síle a vášni, až se mu zdálo, že do něj buší tak, že už to nevydrží. Odtáhl se, bledý, bez dechu. Jenom v jeho modrých očích zbývalo cosi z něj, soustředěno v tuto chvíli do jeho očí. A v jejích očích se objevil náznak úsměvu na černé prázdnotě.
Znovu se mu vzdalovala. A on chtěl odejít. Bylo to nesnesitelné. Nemohl to déle vydržet. Musel jít. A přesto se choval nerozhodně. Ale ona se od něj odvrátila.
Ten malý záchvěv utrpení, odmítnutí, to rozhodl.
„Zítra se vrátím a promluvím s farářem,“ řekl a sebral klobouk.
Dívala se na něj očima bez výrazu a plnýma tmy. Neviděl žádnou odpověď.
„Tak to bude v pořádku, ne?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla jako pouhou ozvěnou bez podstaty a významu.
„Dobrou noc,“ řekl jí.
„Dobrou noc.“
Odešel a ona tam zůstala stát, bez výrazu, s pocitem prázdna. Pak pokračovala v přípravě večeře pro faráře. Potřebovala stůl, a proto narcisy odložila na příborník, aniž si jich nějak povšimla. Pouze jejich chlad, jak se jich dotkla rukou, na ní dlouho ulpěl.
Byli si tak cizí, musejí navždy zůstat tak cizí, že jeho vášeň byla pro něj žhoucím utrpením. Taková důvěrnost v objetí, a taková naprostá cizost styku!
Bylo to nesnesitelné. Nesnesl být jí nablízku a vědět o té naprosté cizosti mezi nimi, vědět, jak naprosto neznámí jsou jeden pro druhého. Vyšel ven do větru. Na obloze se vyfoukaly velké díry, vzduchem poletovalo měsíční světlo. Někdy v mezeře rychle vyplul a zase zmizel rozzářený úplněk, ukryl se pod
elektrickými, hnědě světélkujícími okraji mraků. Pak se objevil velký mrak a stín. Pak kdesi ve tmě další záře, jako pára. Celá obloha se hemžila a trhala, ohromná změť létajících tvarů a tmy a cárů osvětlených plynů a velká hnědá kulatá svatozář, pak ten hrozný okamžik, kdy měsíc jako tekutý briliant na chvíli vyplul a oslnil zrak, aby pak opět zmizel pod pláštíkem mračna.
překlad a úprava: Nikola Bílá
nakladatelství MEISTERKOCH knihy ZDE
Přidejte odpověď