„Dnešní doba dává člověku velké možnosti. Chce to jen nevzdat,“ říká David Drahonínský (foto), který navštívil libereckou traumatologii, aby mezi vozíčkáři vzbudil naději. „Důležité je smířit se s realitou vozíku a hledat nové cesty,“ vysvětluje na svém turné po nemocnicích a rehabilitačních ústavech.
Na vozík dostal Davida Drahonínského pád ze třetího patra. Bylo mu šestnáct let a na balkón, odkud se zřítil k zemi, ho dovedla náměsíčnost. Během dalších čtrnácti let se stal paralympijským vítězem v lukostřelbě, vystudoval Metropolitní univerzitu a našel si místo ve zdravotní pojišťovně.
V Liberci začal Drahonínský v pátek svou tuzemskou jízdu po českých spinálních jednotkách a rehabilitačních ústavech, kde se po vážných úrazech léčí lidé s poškozenou míchou. Jeho tour se jmenuje „Když má člověk o čtyři kola víc“ a jejím patronem je německý koncern B. Braun.
„Říkám lidem na vozíčku svůj příběh a snažím se je motivovat,“ podotýká Drahonínský. Na vlastní kůži zná pocity, kdy kvůli poškozené míše člověk může pohybovat nejdříve jen očima. A brzy zná na stropě každou prasklinu.
Na spinální jednotce v liberecké krajské nemocnici stojí patnáct lůžek a ročně se na nich vystřídá kolem stovky pacientů. Mezi personálem jsou i dva vozíčkáři – instruktor soběstačnosti Jiří Suchánek a klinický psycholog Pavel Selinger. „Jirka tady ale dneska není. Na velkém turnaji v Bratislavě sbírá body, aby se mohl kvalifikovat na mistrovství světa a na olympiádu,“ prozrazuje staniční sestra Alena Kyriánová. Suchánek je pro řadu vozíčkářů podobnou inspirací jako Drahonínský.
Oba se sešli v české reprezentaci na loňské paralympiádě v Londýně. Suchánek bojoval v pingpongovém turnaji. Právě stolní tenisté a lukostřelci dokážou z vozíků často porážet „chodící“ soupeře.
Sport se stává pro nejednoho paraplegika novým smyslem života. „Povím vám ale jednu možná kacířskou myšlenku,“ dodává primář z liberecké spinální jednotky Jaroslav Šrám. „Sport a další koníčky jsou dobrým způsobem, jak se vozíčkáři dostanou mezi lidi. Ale hlavní věc je, aby někde pracovali. Z našich zkušeností však bohužel vyplývá, že zaměstnání sežene jen asi třicet až čtyřicet procent z nich. Práce si přitom velmi váží, a ke svým firmám jsou velmi loajální.“
Mezi případy, kdy vozíčkáři získali dobré zaměstnání, uvádí Šrám muže, který se těžce zranil při automobilové rallye. Stal se odborníkem na evropské projekty. Někdy se prosadí i handicapovaní lidé s dělnickými profesemi. Například jeden muž na vozíčku opravuje úspěšně auta a motocykly.
Šrám považuje za důležité, aby vozíčkáři měli co nejvyšší vzdělání a navzdory úrazům dokončili rozdělanou střední nebo vysokou školu. „Jen málo škol je však bezbariérových,“ prohlašuje Šrám. „Podmínky pro pohyb vozíčkářů jsou v v naší republice stále ještě pro ostudu.“ Podle Selingera patří mezi výjimky mimo jiné českolipské gymnázium, kde vybudovali výtahy.
Selinger se ocitl na vozíku před osmi lety, kdy havaroval s autem. „Stačí okamžik a život se vám úplně změní,“ upozorňuje psycholog. Dopravní nehody patří mezi nejčastější důvody, proč lidé leží na spinální jednotce. Hodně pacientů tam přivedly rovněž úrazy při sjezdovém lyžování. „Na českých horách se jezdí hodně mezi lesy a k poškození míchy dochází po nárazech do stromů,“ uvádí Šrám.
Podle Selingera se někteří lidé smiřují s celoživotním upoutáním na vozík velmi dlouho. „Já jsem si přiznal, že to takhle už zůstane, asi po půl roce,“ poznamenává psycholog. „Někdo ale ještě po dvou nebo třech letech navštěvuje léčitele a věří, že ho uzdraví.“
Drahonínský se prý nikdy nevyrovná se skutečností, že už nikdy nebude chodit. „Ale na nohy jsem se postavil jinak,“ tvrdí. „Prací, sportem, díky rodině i přátelům.“
Na spinální jednotce ukázal, co se dá naučit i s nehybnýma nohama. Před okno postavil terč a posílal do něj z druhého konce chodby jeden šíp za druhým. Nezapřel, že už před osudným pádem z balkonu hodně sportoval. Dělal taaekwondo, fotbal a hokejbal.
„Kdo žil aktivně před úrazem, tak mu to většinou vydrží i po něm“ shrnuje Selinger. Na vozíku zůstal věrný turistice. Jezdí na Třeboňsku, ale i po Jizerských horách.
Mladá fronta Dnes
Miloslav Lubas
David Drahonínský se může pochlubit dvěma medailemi z paralympijských her, zlaté v Pekingu a stříbrné loni z Londýna. „Chlácholení, že jednou budou možná chodit, jim nepomůže. Někteří možná budou, dobře, ale důležité je smířit se s i realitou vozíku a hledat nové cesty,“ vysvětluje v rámci svého turné po nemocnicích a rehabilitačních ústavech.
Přidejte odpověď