Hlas má skoro jako Daniel Hůlka. Sytý, nepřeslechnutelný baryton. Paradoxně ho právě to handicapuje. Už nejednou slyšel od známých osobností: »Druhého Hůlku nepotřebujeme.« Přitom Radek Žalud (foto) má jiný, skutečný handicap – inkubátor mu po narození spálil zrak.
Přesto miluje vše krásné v životě a nebojí se otevřeně hovořit o tom, jak dravé prostředí je showbyznys, jehož zákonitosti sám pocítil. Radek se věnuje i charitativní činnosti a cítí se dobře mezi upřímnými lidmi. Ač nevidomý, za posluchači po celé republice jezdí veřejnou dopravou, a sám.
– Kam vás zařadit – jste více operní, či muzikálový zpěvák?
Vystudoval jsem klasickou techniku, ale těžko se mohu někam zařadit. Nezpívám totiž ani v muzikálech ani operách, ale v repertoáru mám všechno. Takže jsem zpěvák.
– Kde se váš hlas vzal? Které sudičky to způsobily?
Je to zvláštní, ale u nás v rodině nikdo nezpívá, nehraje na žádný hudební nástroj. Jen bratranec z otcovy strany nebo praděda. Paradoxně je můj tatínek nedoslýchavý. Někdy v pěti letech mi tatínkův spolupracovník daroval helikonku. Sedávali jsme totiž s tátou a jeho kamarádem před domem na schodech, poslouchali rozhlasové písničky, hlavně to byly dechovky, a zpívali jsme. Otcův kamarád jednou řekl: »Poslyš, ty pěkně zpíváš, tak tady máš helikonku.«
V šesti letech jsem začal chodit do běžné hudebky, tedy ZUŠ, v Českých Budějovicích, kde jsem se začal učit hrát na harmoniku. A měl jsem štěstí – paní učitelka Syrovátková, která se mě jako nevidomého ujala, byla vynikající. Dosud jsme v kontaktu – a je to už přes 20 let. Občas si zajdeme i na pivo.
Pak jsem v téže ZUŠ nastoupil i do pěveckého oddělení. Zrovinka v té zušce na záskok vyučovala operní pěvkyně národní umělkyně Naděžda Honzíková. K ní jsem chodil rok a po roce se vrátila původní paní učitelka Mikulášová. Ta byla pro změnu zpěvačkou z dechové kapely Budvarka. Tak jsem získal vztah a průpravu k různým hudebním stylům. Prostě už odmala se ve mně hudební styly míchaly.
– Kde jste chodil do základní školy?
V Budějovicích, kde jsem na jedné základce absolvoval bezvadný systém integrované výuky. Při normální ZŠ otevřeli dvě specializované třídy – jedna pro nevidomé, druhá pro slabozraké. Každým rokem bylo více a více hodin vyučovaných v integrované třídě, kde se všechny děti míchaly. Skvělé bylo, že jsme se všichni znali, vznikl výborný kolektiv. To, co se prosazuje dnes – zavádění asistentů u nevidomých dětí na ZŠ – nevidím jako rozumné, protože se postižené děti nesžijí a »neobouchají« v kontaktu s ostatními. Na této škole jsem moc rád »vegetil« do 6. třídy.
Tehdy v rámci Konzervatoře Jana Deyla pro zrakově postižené fungovaly i vyšší ročníky ZŠ, byla to taková přípravka pro konzervatoř. Někdo usoudil, že talent mám, takže jsem od 7. třídy vyměnil Budějovice za Prahu.
I když to byl dobrý systém jakési přípravy na střední školu, posléze někdo na ministerstvu se rozhodl, že tuto přípravku zruší, k čemuž došlo. Přitom to bylo fantastické! Vyzkoušel jsem si různé hudební nástroje i zpěv.
Když jsem udělal přijímačky do 1. ročníku konzervatoře, uměl jsem již řadu věcí, byl jsem sžitý s prostředím. Vidím jako velkou chybu, že tuto možnost přípravy na konzervatoř zrušili.
– Jak zasáhlo do vašich pěveckých studií období, kdy jste mutoval?
Vlastně nijak, protože jsem se zpěvu v době mutování nevěnoval, což bylo právě v době, kdy jsem na tuto školu nastoupil. Na vysvětlenou – v tomto období se totiž může hlas poškodit, proto by se nemělo zpívat. A pozor – to se týká i děvčat.
Na Deylově konzervatoři, která trvá pět let k maturitě a pak dva roky absolutorium, jsem nejdříve začal studiem kytarové hry a harmoniky. Kytara byla logická, bylo mi 15 let a říkal jsem si, jak budu »balit holky« u táboráku. Jednou se však na konzervatoři konal pěvecký seminář s prof. Andrejem Kucharským, pěveckým pedagogem. Jemu jsem jen tak od boku zazpíval jednu Dvořákovu Biblickou píseň a on tehdy pronesl památnou větu, že jsem zpěvák jako poleno.
Protože to byl profesor Gabriely Beňačkové, kapacita, tak mě jeho slova natolik nakopla, že jsem ve 3. ročníku přešel z kytary na zpěv. Do té doby jsem studoval harmoniku jako hlavní obor a kytaru jako obor vedlejší. Takže jsem si udělal maturitu ze zpěvu a harmoniky a pak jsem si řekl, že si vystuduji i obor ladění pian, což jsem právě v tomto týdnu úspěšně zakončil další maturitou.
– Shrňte, co všechno vlastně kromě zpěvu umíte?
Hrát na harmoniku, klávesy, ladění, ale také poradenství v oboru počítačů, překládám z angličtiny. Říkám si: Když mám tu možnost, tak proč bych nedělal více oborů. Jsem takový »multi«.
– To asi není pro hudebníka typické…
Asi ne. Dělám to i proto, abych měl jistotu zaměstnání. Víte, jak to nyní chodí. Když nebudu zpívat, budu ladit, když nebudu ani to, budu hrát, atd. Taky nemám rád stereotypy. Spousta lidí mi říká: »Jsi super zpěvák, tak zpívej!«
No jo, ale to znamená chodit jen po koncertech. Nyní to mám pestré, nenudím se. Koupil jsem si klávesy a baví mě i hrát po zábavách, po bálech. Ale mám i klasické recitály s písňovými cykly. Jak říkám, líbí se mi všestrannost.
– Váš hlas, který je tolik podobný hlasu populárního Daniela Hůlky, vám přináší radost, nebo i starosti?
Radost to je, ale taky starosti. Například Michal David mi řekl, že už jeden takový hlas v našem showbyznysu je. Tak co s druhým, že…
– S jakými zpěváky jste měl štěstí vystupovat?
Tak třeba v kapele jako hráč s Danielem Landou. Tam jsem se odnaučil mít trému. Dnes, když jdu zpívat, mě nic nerozhodí. Natočil jsem s harmonikou nějaké písničky pro Zorku Jandovou, Michala Horáčka, Tomáše Kluse, spolupracoval jsem s Evou Urbanovou, doprovázel jsem Anetu Langerovou, taky Báru Basikovou. Ale na žádné desce jsem nefiguroval coby zpěvák.
– Jak to z vašeho pohledu dnes chodí v showbyznysu?
Buď musíte být absolutní špička, nebo mít známosti. Situace je fakt blbá. Hlásil jsem se na různé pěvecké konkursy, které se vysílají i v televizi, třeba Superstar, Hlas ČeskoSlovenska. Prošel jsem základními konkursy, ale pak mě vždycky vyhodili. Řekli mi: »Vy nezpíváte čistě.«
– To musela být záminka. Jak si to vysvětlujete?
Podívejte, jim se nehodí, že jsem slepý. Nepasuje jim to do scénáře. Jim nejde o zpěv. Vždyť mám za sebou i mezinárodní pěvecké kurzy, hudební sluch mám. Ale to, jak to chodí na takových soutěžích, se nesmí říkat veřejně.
Docela jsem se znal s Michalem Davidem. Nejdříve jsem slyšel od něho obdivná slova a pak, když jsem v soutěži zazpíval píseň Stín katedrál, tak mi porotce Michal David i Dara Rolins řekli – no, dělejte to, co děláte teď, přejeme vám hodně štěstí. A do dalšího kola mě neposunuli. Oni přece nepotřebují kvalitní lidi, ale hvězdičky, které je neohrozí, které budou dělat různé šaškárny.
– A zúčastnil jste se i jiných soutěží, kde to nečpí showbyznysem?
Ale ano, např. Hvězdy nad Ještědem, Czech Talent Zlín, Jihočeský vrabčák ad. Tam šlo o opravdové soutěžení. Těší mě, že mám z těchto soutěží i nějaká ocenění. Také jsem se zúčastnil mistrovských operních kurzů, například známého pěvce Petera Dvorského.
Víte, český showbyznys mezi sebe nikoho nepustí. Uvedu další příklad – dostal jsem písničku, kterou mi napsal kolega. Ale žádné rádio nám to nevezme – prý, kdybyste byl Karel Svoboda. Hodně mi pomáhá zpěvák Petr Dopita. Stal se pro mě takovým světýlkem ve tmě. Je to velmi lidský člověk, opravdový kolega. Ten mě taky seznámil se zpěvačkou Magdou Malou, která mě pozvala na pár koncertů, a je to moc fajn holka.
Petr Dopita, ačkoli se pohybuje v showbyznysu, zůstal normální. Představte si, že mi nabídl písničku jako duet! Málokdo by udělal takové gesto vůči začínajícímu! Zmínil se o mně také na TV Šlágr, a to je to, co potřebuji – dostat příležitost.
– Někdo může namítnout, že TV Šlágr není dostatečně »na úrovni«.
Ale tam si nikdo na nic nehraje, tam všichni hrají srdcem! Pravda, vystupují tam lidé, kteří hrají i po barech, ale vy tam přijdete a nikdo vám nic nezávidí. Když zpíváte, tak vám všichni fandí.
– Naznačil jste, že vás objevil pedagog pěvkyně Gabriely Beňačkové. To by bylo, kdyby s vámi duet zazpívala třeba ona!
To by bylo fantastické.
– Dělá něco Deylova konzervatoř pro podporu talentů?
Ne, krédem této konzervatoře je, aby z ní vyšli učitelé hudby, nikoli výkonní umělci. Nechci nijak zpochybňovat práci učitelů, možná budu jednou taky učit, ale později. Nemohu přece vyjít z konzervatoře a hned učit. Nyní se zpěvu věnuji u pěvce Romana Janála. To je operní špička! Platí totiž, že čím lépe zvládnu klasickou techniku, tím lépe budu zpívat i muzikálový repertoár.
– Jak hodnotíte současnou muzikálovou produkci?
Mrzí mě, že se spousta nových muzikálů píše proto, aby se něco napsalo, a pomíjí se krása. Ale takové dílo, jako je Svobodův Dracula, nenajdete. Snad Michal David, který složil Kata Mydláře, napsal dobrou hudbu. Byť jsme se s Michalem nepohodli, tak titulní písní z Kata, kterou rád zpívám, jsem přece jen nějaké publikum zaujal. Petr Dopita říká, že je to takový můj majstrštyk, protože mohu ukázat, jaký mám hlas. Věřím, že nějaká příležitost na mě čeká.
– Jak vidím, na růžích rozhodně ustláno nemáte…
Podívejte, v životě máte dvě možnosti: Buďto si řeknete, že jste chudinka, a to je pak strašný. Nebo že jste na světě jenom jednou, a pak musíte po sobě na tom světě něco zanechat.
Haló noviny
Monika HOŘENÍ
Přidejte odpověď