
David Herbert Lawrence
KAPITOLA 18.
Musela se rozhodnout, co udělá. Odjede z Benátek tu sobotu, kdy on odjede z Wragby: za šest dní. Takže se dostane do Londýna v pondělí nato a pak ho uvidí. Napsala mu na londýnskou adresu a požádala ho, aby jí poslal psaní do hotelu Hartland a přišel tam pro ni v pondělí v sedm hodin večer.
Vnitřně byla složitě rozzlobená a všechny reakce měla otupené. Nechtěla se svěřit dokonce ani Hildě a Hilda, uražená jejím vytrvalým mlčením, se dost důvěrně spřátelila s jistou Holanďankou. Connie nenáviděla tyhle dusivé důvěrnosti mezi ženami, důvěrné vztahy, které Hilda vždycky důležitě navazovala.
Sir Malcolm se rozhodl cestovat s Connií a Duncan mohl jet s Hildou. Starý umělec si vždycky potrpěl na pohodlí: objednal dvě lůžka v Orient expresu přes Conniinu nechuť k luxusním vlakům, k té atmosféře vulgární zkaženosti, která v nich dnes vládne. Jenomže se tím zkrátí cesta do Paříže.
Sir Malcolm byl vždycky nesvůj, když se vracel ke své ženě. Byl to zvyk z prvního manželství. Ale čekal doma hosty na lov tetřívků a chtěl to stihnout včas. Connie, opálená a hezká, seděla mlčky a zapomínala pozorovat krajinu.
"Je to pro tebe trochu nudné, vracet se na Wragby," poznamenal její otec, když si všiml její mrzutosti.
"Nejsem si jistá, že se na Wragby vrátím," vyhrkla se zarážející náhlostí a zadívala se mu do očí svýma velkýma modrýma očima. V jeho velkých modrých očích se objevil polekaný výraz člověka, který nemá společensky docela čisté svědomí.
"Chceš říct, že se zdržíš nějakou dobu v Paříži?"
"Ne! Chci říct, že se na Wragby nevrátím už nikdy."
Trápily ho jeho vlastní drobné problémy a upřímně doufal, že mu dcera nenaloží na bedra žádný problém svůj.
"Jak to, že tak najednou?" zeptal se.
"Budu mít dítě."
Bylo to poprvé, co ta slova vyslovila před jakoukoli živou duší, a zdálo se, že to znamená předěl v jejím životě.
"Jak to víš?" zeptal se jí.
Usmála se.
"Jak bych to věděla?"
"Ale ne s Cliffordem, samozřejmě?"
"Ne. S někým jiným."
Skoro ji těšilo týrat ho.
"Znám ho?" zeptal se sir Malcolm.
"Ne. Nikdy jsi ho neviděl."
Na dlouho se odmlčeli.
"A jaké máš plány?"
"Nevím. To je právě to."
"Nechceš to s Cliffordem dát zase dohromady?"
"Clifford by to nejspíš přijal," řekla Connie. "Po tom posledním rozhovoru s tebou mi řekl, že by mu nevadilo, kdybych měla dítě, pokud bych to zařídila diskrétně."
"Jediná rozumná věc, co za těchhle okolností mohl říct. Takže doufám, že se to všechno vyřídí."
"Jak?" podívala se Connie otci do očí, byly to veliké modré oči podobné jejím, ale byla v nich nějaká nejistota, někdy výraz nejistého chlapečka, někdy výraz mrzutého sobectví, obvykle však dobromyslnost a obezřetnost.
"Můžeš Clifforda obdařit dědicem všech Chatterleyů a posadit na Wragby dalšího baroneta." Obličej sira Malcolma se rozsvítil napůl smyslným úsměvem.
"Jenže to se mi právě nechce," odpověděla.
"Proč ne? To ses tak zapletla s tím druhým? No dobrá! Jestli ode mne chceš slyšet pravdu, dceruško, tak poslouchej! Svět trvá dál. Wragby stojí a bude stát. Svět je víceméně pevný a navenek se mu musíme přizpůsobit. Podle mého soukromého názoru, si můžeme dopřát, co chceme. City se mění. Letos se ti může líbit jeden muž, napřesrok jiný. Ale Wragby stojí dál. Drž se Wragby, pokud se Wragby
drží tebe. Jinak si dopřávej. Ale z roztržky budeš mít moc málo. Můžeš ji vyvolat, jestli chceš. Máš nezávislý příjem, to jediné, co tě nikdy nenechá na holičkách. Ale moc z toho nezískáš. Posaď na Wragby malého baroneta. Je to zábavná představa."
A sir Malcolm se opřel do sedadla a znovu se usmál. Connie neodpovídala.
"Doufám, že sis konečně našla pořádného mužského," řekl po chvíli, smyslně vzrušen.
"Našla. To je právě ta potíž. Není jich kolem tak moc."
"Namouduši, to ne!" zasnil se. "To vážně ne! No, miláčku, když se tak na tebe dívám, měl z pekla štěstí. Určitě ti nebude dělat žádné potíže?"
"Kdepak! Nechává mi ve všem naprostou svobodu."
"Správně! Správně! Jako opravdový mužský."
Sira Malcolma to těšilo. Connie byla jeho miláček, vždycky se mu líbila její ženskost. Nebyla tolik po matce jako Hilda. A Clifforda neměl rád nikdy. Takže ho to těšilo a byl k dceři velmi něžný, jako by to nenarozené dítě bylo jeho.
Jel s ní do hotelu Hartland a dohlédl na její ubytování; pak odešel do svého klubu. Odmítla pro ten večer jeho společnost.
Našla vzkaz od Mellorse.
Nepřijdu za tebou do tvého hotelu, ale počkám na tebe v sedm před Zlatým kohoutem v Adamově ulici.
Stál tam, vysoký a štíhlý a tak jiný ve večerním obleku z tenké tmavé látky. Choval se od přirozenosti vybraně, ale nebyl přistřižený na míru jako muži z její třídy. Viděla však okamžitě, že se může ukázat všude. Měl vrozené dobré způsoby, což bylo opravdu daleko příjemnější než na míru střižené manýry dané třídní společností.
"Á, tady jsi! Jak dobře vypadáš!"
"Ano. Ale ty ne." Podívala se mu úzkostlivě do tváře. Byl hubený
a vystupovaly mu lícní kosti. Ale jeho oči se na ni usmívaly a připadala si s ním doma. Tady to bylo: napětí, se kterým udržovala zdání, v ní najednou povolilo. Něco z něho tělesně vyzařovalo, co jí dávalo vnitřní pocit lehkosti a štěstí, pocit domova. S náhle probuzeným ženským instinktem pro štěstí si to okamžitě uvědomila. Jsem šťastná, když je se mnou! Ani všechno benátské slunce jí nedalo to vnitřní rozpětí a vřelost.
"Bylo to pro tebe strašné?" zeptala se, když proti němu seděla u stolu. Hrozně zhubl; teď to viděla. Jeho ruka ležela na stole, jak ji znala, v tom zvláštním uvolněném zapomenutí spícího živočicha. Tolik si přála vzít tu ruku a políbit ji. Ale neměla k tomu dost odvahy.
"Lidi jsou vždycky strašní," řekl.
"A vadilo ti to moc?"
"Vadilo, a vždycky mi to bude vadit. A přitom jsem věděl, že jsem blázen, když mi to vadí."
"Připadal sis jako pes s plechovkou přivázanou na ocas? Clifford mi psal, že ses tak cítil."
Podíval se na ni. Bylo to od ní v tom okamžiku kruté, protože to těžce ranilo jeho hrdost.
"Nejspíš připadal," řekl.
Nevěděla dosud, jak prudce a roztrpčeně nesnáší urážky.
Nastala dlouhá pauza.
"A stýskalo se ti po mně?" zeptala se.
"Byl jsem rád, že u toho nejsi."
Znovu se odmlčeli.
"A věřili tomu lidé, o tobě a o mně?" řekla.
"Ne. Myslím, že ani na okamžik."
"A Clifford?"
"Řekl bych, že ne. Odbyl to, a vůbec na to nemyslel. Ale přirozeně to v něm vyvolalo přání víckrát mě nevidět."
"Budu mít dítě."
Z obličeje mu vymizel jakýkoli výraz, z celého jeho těla. Díval se na ni potemnělýma očima, pohledem, který vůbec nechápala: jako by se na ni díval nějaký temně planoucí duch.
"Řekni, že jsi rád!" zaprosila a zatápala po jeho ruce. A viděla, jak v něm vytryskla jakási jásavá radost. Ale ta byla vzápětí sražena věcmi, které nechápala.
"To je budoucnost," řekl.
"Ale nejsi rád?" naléhala.
"Mám k budoucnosti tak strašnou nedůvěru."
"Nemusíš si lámat hlavu s žádnou odpovědností. Clifford by to dítě přijal za vlastní, byl by rád."
Viděla, jak zbledl, a ucukl před tímhle prohlášením. Neodpověděl.
"Mám se vrátit ke Cliffordovi a posadit na Wragby malého baroneta?" zeptala se.
Podíval se na ni, bledý a velmi vzdálený. Na tváři mu pohrával ten ošklivý úšklebek.
"Nemusela bys mu říct, kdo je otcem?"
"Á!" mávla rukou. "Kdybych chtěla, přijal by je i tak."
Na chvíli se zamyslel.
"Jo!" řekl konečně sám pro sebe. "To by nejspíš udělal."
Nastalo ticho. Rozevřela se mezi nimi hluboká propast.
"Ale ty přece nechceš, abych se vrátila ke Cliffordovi, že ne?"
"Co chceš ty sama?" odpověděl.
"Já chci žít s tebou," řekla prostě.
Proti jeho vůli mu břichem prošlehly žhavé plamínky, když ji to slyšel říkat, a svěsil hlavu. Pak k ní opět vzhlédl těma uštvanýma očima.
"Jestli ti to za to stojí," řekl. "Já nic nemám."
"Máš víc než většina mužů. Ale jdi, to přece víš," řekla mu.
"V jistém smyslu to vím." Chvíli mlčel a přemýšlel. Pak promluvil znovu: "Říkávali o mně, že mám v sobě moc ženského. Ale v tom to není. Proto, že nechci střílet ptáky, ani vydělávat peníze, ani dělat kariéru, nejsem ještě žádná ženská. Mohl jsem udělat kariéru na vojně, docela snadno, jenže se mi na vojně nelíbilo. I když jsem dokázal chlapy zvládnout docela dobře, měli mě rádi a kapku přede mnou trnuli hrůzou, když jsem se dopálil. Ne, armádu zabíjí ta pitomá umrtvující vyšší autorita, dočista a do zblbnutí ji zabíjí. Mám rád chlapy a chlapi mají rádi mě. Ale nemůžu vystát tu užvaněnou panovačnou drzost lidí, co řídí tenhle svět. Proto nemůžu dělat kariéru. Nenávidím drzost peněz a nenávidím drzost třídní nadřazenosti. Tak co můžu ve světě, jaký je, nabídnout ženě?"
"Ale proč vůbec něco nabízet? Nejde přece o žádný obchod. Jenom o to, že se milujeme," řekla.
"Ba ne, to ne! Jde o víc. Život je pohyb, pohyb, dopředu. A můj život nechce plout tím správným kanálem, zkrátka nechce. Takže jsem tak trochu sám jako nevyužitá jízdenka. A nemám co vtahovat do svého života nějakou ženu, pokud můj život nic netvoří, a nikam nevede, aspoň vnitřně, aby nás oba udržel svěží. Muž musí ženě dát nějaký smysl života, jestli spolu mají žít osaměle a jestli je to opravdová žena. Nemůžu prostě dělat mužskou konkubínu."
"Proč ne?" zeptala se.
"Proč? Prostě nemůžu. A ty bys to za chvíli nesnesla."
"Jako bys mi nemohl důvěřovat."
Obličejem se mu mihl ten úšklebek.
"Peníze jsou tvoje, postavení je tvoje, rozhodnutí budou záležet na tobě. Nejsem ostatně jenom k tomu, abych mrdal milostivou paní."
"A k čemu jsi jinému?"
"Klidně se ptej! Nepochybně to není vidět. Ale přece jsem něco, aspoň sám pro sebe. Vidím smysl svého vlastního života, i když docela chápu, že ho nikdo jiný nevidí."
"A bude tvůj život mít menší smysl, když budeš žít se mnou?"
Na dlouho se odmlčel, než odpověděl:
"Možná."
I ona se nad tím zamyslela.
"A co je smysl tvého života?"
"Říkám ti, že to není vidět. Nevěřím ve svět, ani v peníze, ani v kariéru, ani v budoucnost naší civilizace. Jestli má mít lidstvo nějakou budoucnost, bude se muset ohromně změnit všecko, co je teď."
"A jak bude muset vypadat ta správná budoucnost?"
"Bůhsámví! Cítím něco v sobě, smíchaného se spoustou vzteku. Ale kam to opravdu povede, to nevím."
"Mám ti to říct?" zeptala se a podívala se mu do obličeje. "Mám ti říct, co v tobě je a co není v ostatních mužích a z čeho vyroste budoucnost? Mám ti to říct?"
"Tak mi to řekni," odpověděl.
"Máš odvahu k něžnosti, tu máš; jako když mi položíš ruku na zadek a řekneš, že ho mám hezký."
Obličejem se mu mihl úšklebek.
"Tohle!" zasmál se.
Pak se zamyslel.
"No jo," řekl potom. "Máš pravdu. Vážně je to v tom. V jednom kuse. Poznal jsem to s vojáky. Musel jsem s nimi být ve styku, fyzicky, a nebát se toho. Musel jsem si je tělesně uvědomovat a chovat se k nim trochu něžně, i když jsem jim dával sakra zabrat. Jde o uvědomění, jak říká Buddha. Ale i on couval před tělesným uvědoměním a tou přirozenou fyzickou něhou, která je to nejlepší, i mezi muži; pořádným mužným způsobem. Dělá to z nich chlapy, ne šašky. No jo, jde o pravou něžnost, o vědomí kundy. Sex je vlastně jen dotyk, nejdůvěrnější ze všech dotyků. A z dotyku máme právě strach. Jsme jen napůl při vědomí a napůl naživu. Musíme ožít a nabýt vědomí. Hlavně Angličani by se měli mezi sebou dotýkat, trochu jemně a trochu něžně. Potřebujeme to až k pláči."
Podívala se na něj.
"Tak proč máš strach ze mne?" zeptala se.
Dlouze se na ni zahleděl, než odpověděl.
"Jde vlastně o peníze, o postavení. O ten svět v tobě."
"Ale copak ve mně není žádná něžnost?" řekla toužebně.
Podíval se na ni potemnělýma, nepřítomnýma očima.
"I jo. Přichází a zase mizí, jako ve mně."
"Ale copak té něžnosti mezi námi nemůžeš důvěřovat?" zeptala se s úzkostlivě upřeným pohledem.
Viděla, jak mu obličej roztává a ztrácí svůj pancíř.
"Možná," připustil.
Oba se odmlčeli.
"Chci, abys mě držel v náručí," ozvala se. "Chci, abys mi řekl, že se těšíš na naše dítě."
Vypadala tak líbezně a teple a roztouženě, že se mu útroby pohnuly touhou po ní.
"Snad bychom mohli jít do mého pokoje," řekl. "I když je to zase skandální."
Ale viděla, jak se znovu propadá do zapomenutí na svět, jak jeho obličej nabývá jemného a čistého výrazu něžné vášně.
Šli odlehlejšími ulicemi na Coburské náměstí, kde měl v nejvyšším patře pokojík, podkrovní pokojík, ve kterém si sám vařil na plynovém vařiči. Byl malý, ale slušný a uklizený.
Svlékla se a přiměla ho, aby se svlékl taky. Byla rozkošná v prvním hebkém rozkvětu těhotenství.
"Měl bych tě nechat na pokoji," řekl.
"Ne!" odpověděla. "Miluj mě! Miluj mě a řekni, že si mě necháš. Řekni, že si mě necháš, že mě nikdy nedáš, ani světu, ani nikomu jinému."
Přitiskla se k němu a přitulila se k jeho hubenému silnému nahému tělu, jedinému domovu, který kdy poznala.
"Tak si tě nechám," řekl. "Dyž chceš, tak si tě halt nechám."
Objímal ji pevně.
"A řekni, že se těšíš na to dítě!" opakovala. "Polib ho! Polib můj klín a řekni, že jsi rád, že tam je."
Jenže tohle pro něho bylo těžší.
"Bojím se přivádět na svět děti," řekl. "Mám takovej strach vo jejich budoucnost."
"Ale mne jsi k němu přivedl. Buď k němu něžný, a už to bude jeho budoucnost. Polib ho!"
Zachvěl se, protože to byla pravda. "Buď k němu něžný, a to bude jeho budoucnost." - V tom okamžiku k ní pocítil ryzí lásku. Zlíbal ji na břicho a na Venušin pahorek, jako by chtěl políbit její lůno a plod v něm.
"Ty mě miluješ! Miluješ mě!" vykřikla, jako vykřikovala nazdařbůh a neartikulovaně při milování. A on do ní vstoupil hebce a cítil proud něhy, uvolněně plynoucí z jeho nitra do jejího, jak mezi nimi zažhnulo vzájemné soucítění.
A když do ní vstupoval, uvědomil si, že právě to musel udělat, vejít do něžného styku, aniž by ztratil svou vlastní hrdost či důstojnost či mužskou neporušenost. Koneckonců, jestliže ona má peníze a prostředky, kdežto on ne, bylo by od něj příliš hrdé a čestné, kdyby jí kvůli tomu odpíral svou něhu. "Jsem pro dotyk tělesného uvědomění mezi lidmi," řekl si v duchu, "a pro dotyk něžnosti. A ona je moje družka. A jde o boj proti penězům, proti mašinám a proti necitelné myšlenkové šaškárně světa. A ona v tom boji bude stát při mně. Zaplaťpánbůh, že mám ženu! Zaplaťpánbůh, že mám ženu, která je při mně a je ke mně něžná a uvědomuje si mě! Zaplaťpánbůh, že to není ani semetrika, ani hloupá husa! Zaplaťpánbůh, že je to něžná a uvědomělá žena!" A když do ní vytrysklo jeho semeno, vytryskla jí vstříc i jeho duše v tvůrčím aktu, který je daleko víc než pouhé plození.
Byla teď pevně rozhodnutá, že se od něho neodloučí. Ale způsob a prostředky si budou muset teprve najít.
"Nenáviděl jsi Bertu Couttsovou?" zeptala se.
"Nemluv o ní!"
"Ano! Musíš mě o ní nechat mluvit. Vždyť jsi ji kdysi měl rád. A stýkal ses s ní kdysi stejně důvěrně jako se mnou. Tak mi to musíš říct. Není to strašné, když jsi s ní byl tak důvěrný, že ji tak nenávidíš? Proč to?"
"Já nevím. Nějak si proti mně vždycky stavěla hlavu, v jednom kuse, tu svou příšernou ženskou vůli, svou svobodu! Tu příšernou ženskou svobodu, která končí nejhroznějším sekýrováním! Vždycky proti mně stavěla svou svobodu, jako by mi chrstala vitriol do obličeje."
"Ale vždyť se od tebe neosvobodila ani teď. Miluje tě ještě?"
"Ne, ne! Jestli se ode mě neosvobodila, tak jenom kvůli té své bláznivé zuřivosti, která ji nutí, aby se mě pokoušela sekýrovat."
"Ale jistě tě milovala."
"Ne! Leda tu a tam. Táhlo ji to ke mně. A myslím, že i to jí bylo proti srsti. Byly chvíle, kdy mě milovala. Ale vždycky to popřela a začala sekýrovat. Její nejhlubší touha byla sekýrovat mě a v tom se nedala změnit. Její vůle byla od začátku na falešné cestě."
"Ale třeba cítila, že ji ty nemiluješ opravdu, a chtěla tě k tomu přinutit."
"Bože, to teda bylo sakra nucení!"
"Ale tys ji opravdu nemiloval, viď? Tím jsi ty ukřivdil jí."
"Copak jsem moh? Začal jsem. Začal jsem ji milovat. Ale ona mě vždycky nějak srazila. Ne, nemluvme o tom. Byla to kletba, nic jiného, a ona byla prokletá ženská. Touhle poslední dobou bych ji byl odstřelil jako škodnou, kdybych byl směl: zuřivou prokletou škodnou v ženské podobě! Kdybych ji jen moh odstřelit a skoncovat celou tu mizérii! Mělo by se to smět. Když je ženská úplně posedlá svévolí, svévolí proti všemu, pak z ní jde strach a měla by se nakonec odstřelit."
"A neměli by se nakonec odstřelit i muži, když jsou posedlí svévolí?"
"Jistě - zrovna tak! Ale musím se jí zbavit, nebo ji budu mít zase na krku. To jsem ti chtěl říct. Musím se s ní rozvést, když to jen trochu půjde. Takže si musíme dát pozor. Nesmíme se spolu dát vidět, my dva. Nikdy, nikdy bych to nesnes, kdyby se vrhla na nás dva."
Connie se nad tím zamyslela.
"Takže nemůžeme zůstat spolu?" zeptala se.
"Aspoň půl roku ne. Ale myslím, že k rozvodu dojde v září, takže až do března."
"Ale dítě se nejspíš narodí koncem února," řekla.
Mlčel.
"Skoro bych chtěl, aby všichni Cliffordové a Berty byli po smrti," řekl pak.
"To k nim není zrovna něžné," poznamenala.
"Něžné? Ale jo, třeba by to bylo to nejněžnější, co by se pro ně dalo udělat, poskytnout jim smrt. Vždyť nedokážou žít! Jenom život marní. Mají hrozné duše. Smrt by pro ně byla sladká. A já bych měl smět odstřelit je."
"Ale neudělal bys to," řekla.
"I udělal! A s menšími výčitkami svědomí, než když zastřelím lasičku. Ta je aspoň hezká a osamělá. Kdežto jich jsou zástupy. Klidně bych je postřílel."
"Tak je snad dobře, že si to netroufáš."
"No, nejspíš."
Connie teď měla o čem uvažovat. Bylo zřejmé, že se chce Berty Couttsové nadobro zbavit. A cítila, že má pravdu. Ten poslední útok byl příliš surový. - To znamenalo, že ona zůstane sama až do jara. Třeba by dosáhla rozvodu s Cliffordem. Ale jak? Kdyby při tom padlo Mellorsovo jméno, znamenalo by to konec s jeho rozvodem. Jak odporné! Nemůže se člověk sebrat a odejet na druhý konec světa a zbavit se toho všeho?
Ne, nemůže. Druhý konec světa dnes není dál než pět minut od středu Londýna. Kde pracuje rádio, není žádný druhý konec světa. Králové v Dahomeji a lámové v Tibetu poslouchají Londýn a New York.
Trpělivost! Trpělivost! Svět je obrovská a příšerně složitá mašinérie a člověk si musí dát náramný pozor, aby ho nerozdrtila.
Connie se svěřila otci.
"Víš, táto, byl Cliffordovým hajným, ale býval důstojníkem v Indii. Jenomže je jako plukovník C. E. Florence, který se radši stal zase prostým vojákem."
Sir Malcolm však nijak nesympatizoval s neuspokojivým mysticismem proslulého C. E. Florence. Viděl za vší tou pokorou příliš mnoho reklamy. Vypadalo to přesně jako ten druh ješitnosti, kterým rytíř Malcolm nejvíc opovrhoval, jako ješitnost sebeponížení.
"Odkud je ten tvůj hajný?" zeptal se podrážděně.
"Je hornický syn z Tevershallu. Ale obstojí v nejlepší společnosti."
Umělec s rytířským titulem se ještě víc dopálil.
"Připadá mi jako zlatokop," řekl. "A ty jsi zřejmě přístupný zlatý důl."
"Ne, táto, tak to není. Uviděl bys, kdybys ho poznal. Je to muž. Clifford ho nikdy nemohl vystát, protože není pokorný."
"Zřejmě měl Clifford pro jednou dobrý nos!"
Sir Malcolm se nemohl smířit se skandálem, že jeho dcera má poměr s hajným. Poměr mu nevadil, ale skandál.
"Do toho chlapíka mi nic není. Tebe si zřejmě dokázal omotat kolem prstu. Ale proboha, mysli na všechny ty řeči! Mysli na svou nevlastní matku, jak ta to bude brát!"
"Já vím," řekla Connie. "Řeči jsou děsné, zvlášť když člověk žije ve společnosti. A on se tolik chce sám rozvést. Napadlo mě, že bychom snad mohli prohlásit, že je to dítě někoho jiného, a o Mellorsovi se vůbec nezmiňovat."
"Někoho jiného! Koho jiného?"
"Třeba Duncana Forbese. Je odjakživa náš přítel. A je to známý umělec. A má mě rád."
"Krucinál! Chudák Duncan! A co z toho bude mít?"
"To nevím. Ale třeba by se mu to dokonce líbilo."
"Líbilo, co? To je tedy divný patron, kdyby se mu to líbilo. Vždyť jsi s ním nikdy nic neměla, či snad měla?"
"Ne. Ale on o to vlastně ani nestojí. Má jenom rád, když jsem s ním, ale nedotýkám se ho."
"Panebože, to je generace!"
"Nejradši by, abych mu stála modelem. Jenomže já nikdy nechtěla."
"Pánbůh s ním! Ale vypadá dostatečně ušlápnutě,
"Ale řeči o něm by ti tolik nevadily?"
"Proboha, Connie, všechny tyhle zatracené intriky!"
"Já vím! Je mi z toho nanic. Ale co mám dělat?"
"Intriky, kompromisy, intriky, kompromisy! Člověk si začíná myslet, že už žije na světě zbytečně dlouho."
"Ale jdi, táto! Jestli sis sám za celý život jaksepatří nezaintrikoval a nenadělal dost kompromisů, tak můžeš mluvit."
"Ale to bylo něco jiného, ujišťuju tě."
Přijela Hilda a také zuřila, když se dověděla o novém vývoji. A také prostě nemohla vystát pomyšlení na veřejný skandál své sestry s hajným. Něco tak ponižujícího!
"Co abychom prostě oba zmizeli, každý zvlášť, do Britské Kolumbie, a skandálu se vyhnuli?" navrhla Connie.
Ale to nikam nevedlo. Ke skandálu by došlo tak jako tak. A jestli Connie s tím člověkem chodí, bude lepší, když si ho bude moci vzít. To byl Hildin názor. Sir Malcolm si tím nebyl tak jistý. Aféra mohla ještě propuknout.
Chudák sir Malcolm! Nijak se do toho nehnal. A chudák Mellors se do toho hnal ještě míň. Ale setkali se: při obědě v soukromé místnosti v klubu, sami dva muži, zkoumající jeden druhého od hlavy až k patě.
Sir Malcolm vypil slušnou dávku whisky, Mellors pil také. A mluvili celou tu dobu o Indii, o které byl mladší muž dobře informován.
Tak to šlo, dokud jedli. Teprve když jim číšník přinesl kávu a odešel, sir Malcolm si zapálil doutník a začal bodře:
"Tak co, mladíku, a co bude s mou dcerou?"
Mellorsovi se kmitl obličejem úšklebek.
"A co s ní má být, sire?"
"Udělal jste jí dítě."
"Měl jsem tu čest!" zazubil se Mellors.
"Čest, namouduši!" Sir Malcolm vyprskl smíchy a stal se z něho skotský chlípník. "Čest! Jak se vám to vyrábělo, he? Pěkně, kamaráde, co?"
"Pěkně!"
"To bych se vsadil! Haha! Moje dcera, ratolest z dobrého kmene, co? Sám jsem taky nikdy nepohrd dobrým zašoupáním. Jenže její máma, propánakrále!" Obrátil oči k nebi. "Ale vy jste ji rozehřál, sakra, rozehřál, to je teda vidět! Haha! Má mou krev! Zapálil jste jí koudel jaksepatří! Hahaha! Udělalo mi to hromskou radost, to vám teda řeknu. Potřebovala to. Je to fajn holka, je to fajn holka, a já věděl, že bude dobrá, když ji dostane do rukou pořádnej chlap! Hahaha! Hajnej, he, kamaráde! Spíš dobrej pytlák, jestli chcete slyšet můj názor. Haha! Ale teď se podívejte, mluvme vážně, co s tím podnikneme? Mluvme vážně, víte!"
Vážný rozhovor je daleko nedovedl. Mellors, třebaže měl trochu špičku, byl o hodně střízlivější než jeho partner. Udržoval konverzaci na tak inteligentní úrovni, jak to jen šlo, což mnoho neznamenalo.
"Tak vy jste hajnej! Máte docela pravdu. Takováhle zvěř už stojí za kapku snažení, co? Ženská se nejlíp vyzkouší, když se štípne do zadku. Už jak jí sáhnete na zadek, poznáte, jaká bude. Haha! Závidím vám, kamaráde. Kolik je vám let?"
"Devětatřicet."
Rytíř povytáhl obočí.
"Tolik? No, máte před sebou ještě dobrých dvacet let, podle toho, jak vypadáte. Hajnej nehajnej, kohout jste dobrej. To se vidí už jedním okem. Ne jako ten nekňuba Clifford. Psí povaha, nikdy v něm nebyla kapka mrdu, nikdy. Líbíte se mi, kamaráde, vsadím se, že máte koule jaksepatří, bantamová váha, to se vidí. Jste rváč. Hajnej! Haha, krucinál, vám bych teda svou zvěř nesvěřil. Ale podívejte se, vážně, co s tím podnikneme? Svět je plnej zatracenejch starejch drben."
Vážně nedospěli k ničemu, jenom mezi sebou zkonstatovali starý zednářský svazek mužské smyslnosti.
"A podívejte se, kamaráde, jestli pro vás můžu něco udělat, spolehněte se na mě. Hajnej! Kristepane, to stojí za to! To se mi líbí! Sakra líbí! Je vidět, že ta holka má mízu! Co? Konečně víte, má svůj vlastní příjem, skromný, skromný, ale hlady neumře. A já jí odkážu, co mám sám. Namouduši! Zaslouží si to, za to, že má jiskru ve světě starejch bab. Já sám se snažím už sedmdesát let, abych se vyplet z babských sukní, ale dodneška jsem to nedokázal. Jenže vy jste chlap, to vidím."
"Jsem rád, že si to myslíte. Obyčejně mi dávají oklikou najevo, že jsem šašek."
"To je jim podobné! Kamaráde, co jiného nežli šašek můžete být pro všechny ty báby?"
Rozloučili se velice srdečně a Mellors se v duchu smál celý zbytek dne.
Příští den obědval s Connií a s Hildou v jistém diskrétním lokále.
"Hrozná smůla, že jste se dostali do takové ošklivé situace," prohlásila Hilda.
"Já z toho mám ohromnou legraci," řekl.
"Taky jste nemuseli přivádět dítě na svět, dokud nejste oba volní, abyste se mohli vzít a mít děti."
"Pánbůh rozfoukal tu jiskru kapku moc brzy," poznamenal.
"Pánbůh s tím nemá co dělat. Samozřejmě, Connie má dost peněz, aby uživila oba, ale ta situace je nesnesitelná."
"Ale vy ji tak moc snášet nemusíte, ne?" namítl.
"Kdybyste byl aspoň z její vlastní třídy!"
"Nebo kdybych byl v kleci v zoo."
Nastalo ticho.
"Nejlíp myslím bude," řekla Hilda, "když Connie uvede jako otce někoho docela jiného a vy zůstanete stranou."
"Ale já myslel, že jsem v tom naplno."
"Já myslím na rozvodový proces."
Vytřeštil na ni udiveně oči. Connie se neodvážila zmínit se mu o plánu s Duncanem.
"Nechápu," řekl.
"Mám jednoho přítele, který by možná svolil, aby byl uveden jako spoluviník, takže se vaše jméno nemusí vůbec objevit," řekla Hilda.
"Myslíte jiného muže?"
"Samozřejmě!"
"Ale ona přece jiného nemá?"
Podíval se udiveně na Connii.
"Ne, ne!" vyhrkla kvapně. "Je to starý kamarád, docela prostě, žádná láska."
"Tak proč by to bral na sebe? Když z tebe nic neměl?"
"Někteří muži jsou kavalíři a nepočítají jenom, co ze ženy mají," řekla Hilda.
"To míří na mě, co? A kdo je ten janek?"
"Jeden přítel, kterého známe od dětství ze Skotska, je to malíř."
"Duncan Forbes!" řekl okamžitě, protože mu Connie o něm povídala. "A jak to na něj chcete svalit?"
"Mohli by spolu zůstat v nějakém hotelu, nebo by Connie mohla dokonce přenocovat v jeho bytě."
"To mi připadá jako spousta povyku pro nic," řekl.
"Tak co navrhujete jiného?" zeptala se Hilda. "Jestli se objeví vaše jméno, zmaří vám to rozvod s vaší ženou, která je zřejmě docela nemožná osoba, aby s ní člověk měl co do činění."
"To teda je!" řekl ponuře.
Nastalo dlouhé mlčení.
"Mohli bychom rovnou odjet," řekl konečně.
"Connie nemůže rovnou odjet," namítla Hilda. "Clifford je moc známý."
Zase to mlčení čiré beznaděje.
"Svět je takový, jaký je. Jestli spolu chcete žít bez pronásledování, musíte se vzít. Abyste se mohli vzít, musíte se oba rozvést. Tak jak to chcete zařídit?"
Dlouho mlčel.
"Jak nám to zařídíte vy?" řekl pak.
"Uvidíme, jestli bude Duncan ochotný figurovat jako spoluviník; pak musíme přimět Clifforda, aby se rozvedl s Connií; a vy musíte dosáhnout svého vlastního rozvodu, a nesmíte se spolu stýkat, dokud nebudete volní."
"To je úplný blázinec."
"Možná. A svět se na vás bude dívat jako na blázny nebo na něco ještě horšího."
"Co je horší?"
"Zločinci nejspíš."
"Doufám, že tam ten nůž budu moct vrazit ještě párkrát," zašklebil se. Pak dopáleně umlkl.
"Dobrá!" řekl konečně. "Souhlasím se vším. Svět je zuřivý idiot a nikdo ho nemůže zabít, třebaže pro to udělám, co bude v mých silách. Ale máte pravdu. Musíme se zachránit, jak jen to půjde."
Podíval se na Connii pokořeně, vztekle, unaveně a zoufale.
"Holka moje," řekl. "Svět ti to teda zasolí!"
"Když mu to nedovolíme, tak ne," odpověděla.
Tenhle ústupek světu jí nevadil tolik jako jemu.
Když se obrátily na Duncana, trval také na tom, aby poznal provinilého hajného, a tak se sešli na večeři, tentokrát v Duncanově bytě, všichni čtyři. Duncan byl dost malý, zavalitý a mlčenlivý hamletovský chlapík s rovnými černými vlasy a s podivnou keltskou ješitností. Jeho obrazy byly samé trubky a ventily a spirály a nezvyklé barvy, ultramoderní, ale měly určitou sílu, dokonce určitou čistotu formy a tónu; jenom Mellorsovi připadaly kruté a odpuzující. Netroufal si to vyslovit, protože Duncan byl na své umění skoro nepříčetně nedůtklivý: byl to jeho osobní kult, osobní náboženství.
Prohlíželi si obrazy v ateliéru a Duncan nespouštěl z druhého muže malé hnědé oči. Chtěl slyšet, co hajný řekne. Znal už mínění Conniino a Hildino.
"Je to jako hotová vražda," řekl Mellors konečně; prohlášení, které Duncan od nějakého hajného rozhodně nečekal.
"A koho to zavraždili?" zeptala se Hilda chladně a posměšně.
"Mě! Vraždí to v člověku všechno soucítění."
V malíři se vzedmula vlna čiré nenávisti. Zaslechl v hlase druhého muže tón nelibosti a pohrdání. A jemu samotnému byla odporná zmínka o soucítění. Chorobná sentimentalita!
Mellors tu stál, vysoký, hubený a unavený, a zíral na obrazy s roztržitou neúčastí, která připomínala třepetavé poletování mola.
"Třeba je to vražda hlouposti, sentimentální hlouposti," ušklíbl se malíř.
"Myslíte? Já zase myslím, že všechny tyhle roury a vlnité vibrace jsou hloupé ažaž, a sentimentální taky. Čiší z nich spousta sebelítosti a hrozná spousta nervózní domýšlivosti, jak se mi zdá."
Malířova tvář zežloutla další vlnou nenávisti. Ale s jakousi mlčenlivou povýšeností obrátil obrazy lícem ke stěně.
"Mohli bychom snad do jídelny," řekl.
A sklíčeně se vytrousili z ateliéru.
Po kávě Duncan řekl:
"Nemám nic proti tomu pózovat jako otec Conmina dítěte. Ale jenom pod tou podmínkou, že mi Connie bude pózovat jako model pro obraz. Říkám jí o to už léta, ale vždycky odmítala." Vyslovil to s temnou osudovostí inkvizitora, který vyhlašuje autodafé.
"Hm," řekl Mellors. "Děláte to tedy jenom pod podmínkou?"
"Jistě! Udělám to jenom pod touhle podmínkou." Malíř se vynasnažil vložit do svých slov krajní pohrdání k tomu druhému. Vložil ho do nich trochu moc.
"Měl byste si vzít za model taky mě," řekl Mellors. "Měl byste nás namalovat ve dvou. Vulkán a Venuše v síti umění. Dělal jsem kováře, než jsem se stal hajným."
"Děkuju," řekl malíř. "Nemyslím, že by mě zajímala postava Vulkána."
"Ani zrourovatělá a napucovaná?"
Nedočkal se odpovědi. Umělec byl příliš povznesen, než aby replikoval.
Byl to skličující večer; malíř od té chvíle ignoroval přítomnost druhého muže a mluvil jenom stručně se ženami, jako by rval slova z hlubin své pochmurné velkoleposti.
"Nelíbil se ti, ale je lepší, než se zdá, vážně. Je vážně hodný," vysvětlovala Connie, když odešli.
"Je to černý štěně se zprohýbanou psinkou," řekl Mellors.
"No, dneska se nechoval příjemně."
"A dělala bys mu model?"
"Už by mi to ani nevadilo. Nesáhne na mě. A nevadí mi nic, když nám to urovná cestu ke společnému životu."
"Jenom tě na tom plátnu pošpiní."
"To je mi jedno. Namaluje jenom svoje vlastní city ke mně, a to mi nevadí. Nedovolila bych mu, aby na mě sáhl, ani za nic. Ale jestli si myslí, že něco dokáže tím svým uměleckým vejráním, ať si vejrá! Může ze mne nadělat kolik chce rour a vlnitého plechu. Je to jeho pohřeb. Šlo mu proti srsti, cos mu řekl: že jeho rourovité umění je sentimentální a ješitné. Ale samozřejmě máš pravdu."
překlad a úprava: Nikola Bílá
nakladatelství MEISTERKOCH knihy ZDE
(7, 1)
Přidejte odpověď