David Herbert Lawrence
KAPITOLA 15.
Na podnose se snídaní ležel dopis od Hildy. „Tatínek jede tenhle týden do Londýna, a já si pro tebe přijedu příští čtvrtek, tedy 17. června. Buď připravená, abychom mohly hned vyrazit. Nechci na Wragby ztrácet čas, je to strašná díra. Zůstanu patrně přes noc v Retfordu u Colemanových, takže k tobě se dostanu ve čtvrtek k obědu. Mohly bychom pak vyjet po svačině a přespat třeba v Granthamu. Nemá cenu trávit večer s Cliffordem. Jestli nerad vidí, že jedeš, neměl by z toho stejně žádné potěšení.“
Tak! Už zase s ní někdo postrkuje po šachovnici!
Clifford její odjezd viděl nerad, ale jenom proto, že v její nepřítomnosti ztrácel jistotu. Její přítomnost mu naopak z nějakého důvodu dávala pocit jistoty a volnosti dělat věci, kterými se zabýval. Trávil spoustu času v dolech a lámal si hlavu skoro beznadějnými problémy, jak vytěžit své uhlí co nejhospodárněji a pak je také prodat. Věděl, že by měl najít nějaký způsob, jak ho využít nebo je zpracovat, aby je nemusel prodávat či zlobit se s tím, že je prodat nedokáže. Ale kdyby vyráběl elektřinu, dokázal by pak prodat nebo zužitkovat ji? A zpracovat uhlí v tekuté palivo bylo ještě příliš nákladné a složité. Aby se průmysl udržel v chodu, potřeboval další průmysl, hotové šílenství.
Bylo to skutečně šílenství a jenom šílenec v tom mohl mít úspěch. No, Clifford tak trochu šílený byl. Connie si to aspoň myslela. Jeho zaujatost a ostrovtip v důlních záležitostech jí připadaly jako projevy šílenství, samy jeho nápady byly inspirovány nepříčetností.
Vykládal jí o všech svých vážných plánech a ona ho poslouchala s jakýmsi údivem a nechávala ho mluvit. Pak proud ustal, Clifford si zapjal amplión a dostal prázdný výraz, zatímco jeho plány se v něm patrně rozvíjely dál jako nějaký sen.
A každý večer teď hrál s paní Boltonovou oko, tu hru vojáků v zákopech, o hazardní šestipencové sázky. A při karbanu zase upadal do jakéhosi prázdného opojení či opojení prázdnotou, nebo co to vlastně bylo. Connii byl pohled na něho v tom stavu nesnesitelný. Ale když odešla spát, karbanil s paní Boltonovou do dvou či do tří ráno, nerušeně a s podivnou vášní. Paní Boltonovou ta vášeň strhávala stejně jako Clifforda, tím spíš, že skoro vždycky prohrávala.
Jednou Connii řekla: „Prohrála jsem včera večer se sirem Cliffordem třiadvacet šilinků.“
„A to od vás ty peníze vzal?“ zděsila se Connie.
„Inu ovšem, milostivá paní! Čestný dluh!“
Connie jim za to ostře vyčinila a na oba se rozzlobila. Mělo to ten výsledek, že sir Clifford zvýšil paní Boltonové plat na sto liber ročně, aby měla s čím hazardovat. Zatím se Connii zdálo, že Clifford ve skutečnosti čím dál víc odumírá.
Konečně mu řekla, že sedmnáctého odjíždí.
„Sedmnáctého!“ poznamenal. „A kdy se vrátíš?“
„Nejpozději dvacátého července.“
„Hm, dvacátého července.“
Podíval se na ni zvláštním prázdným pohledem, roztěkaně jako dítě, ale s podivně prázdnou stařeckou zchytralostí.
„Nenecháš mě na holičkách, viď, že ne?“ řekl.
„Jak to?“
„Zatímco budeš pryč; myslím, jestli se určitě vrátíš?“
“ Jestli jsem si vůbec něčím jistá, tak určitě tím, že se vrátím.“
„No dobrá! Dvacátého července.“
A podíval se na ni znovu tak divně.
A přece ve skutečnosti chtěl, aby jela. To právě bylo zvláštní. Chtěl rozhodně, aby jela, prožila si ty svoje avantýrky a vrátila se domů třeba těhotná, to všechno ano. A zároveň se jejího odjezdu bál.
Třásla se nedočkavostí a vyhlížela příležitost, aby od něho odešla nadobro, čekala, až k tomu uzraje čas, ona i on.
Seděla s hajným a mluvila s ním o své cestě za hranice.
„A pak, až se vrátím,“ řekla, „povím Cliffordovi, že od něho musím odejít. A my dva bychom spolu mohli někam odjet. Nikdo se ani nemusí dovědět, že jsi to ty. Mohli bychom odjet do nějaké jiné země, co říkáš? Do Afriky nebo do Austrálie. Co říkáš?“
Její plán ji ohromně vzrušoval.
„Tys nikdy v koloniích nebyla, viď?“ zeptal se jí.
„Ne! Ty ano?“
„Byl jsem v Indii a v Jižní Africe a v Egyptě.“
„Co abychom odjeli do Jižní Afriky?“
„Třeba,“ řekl po pauze.
„Nebo nechceš?“ zeptala se.
„Mně je to jedno. Je mi dost jedno, co udělám.“
„Ale nemáš z toho radost? Proč ne? Chudí nebudeme. Mám asi šest set liber ročně, zeptala jsem se na to dopisem. Není to moc, ale stačí to, ne?“
„Pro mě je to bohatství.“
„Uvidíš, bude to báječné!“
“ Jenže bych se měl dát rozvést a ty taky, jestli z toho nechceme mít komplikace.“
Bylo třeba promyslet spoustu věcí.
Jindy se ho začala vyptávat na jeho život. Byli v chatě a venku byla bouřka.
„A netěšilo tě, když jsi byl poručík – důstojník a džentlmen?“
„Těšilo? Proč ne? Měl jsem rád svého plukovníka.“
„Měl jsi ho hodně rád?“
„Ano. Hodně rád.“
„A měl on hodně rád tebe?“
„Ano. Svým způsobem ano.“
„Povídej mi o něm!“
„Co bych ti povídal? Začínal od píky. Měl vojnu rád. A nikdy se neoženil. Byl o dvacet let starší než já. Byl to ohromně inteligentní člověk, a byl mezi vojáky sám, jak už takový člověk bývá; vášnivý člověk svým způsobem; a ohromně schopný důstojník. Moc na mě působil, když jsem s ním byl. Vlastně jsem si od něho nechal řídit život. A nikdy jsem toho nelitoval.“
„A dolehlo to na tebe hodně, když umřel?“
„Měl jsem sám smrt na jazyku. Ale když jsem se vylízal, uvědomil jsem si, že je ve mně zase s něčím konec. Jenže to jsem ostatně věděl vždycky, že to skončí smrtí. Končí tak všecko, když se to tak vezme.“
Connie seděla a přemýšlela. Venku burácel hrom. Připadala si jako v malé arše při potopě světa.
„Ty toho máš zřejmě tolik za sebou,“ řekla.
„Tak? Mně se zdá, že jsem už párkrát umřel. Ale pořád jsem tady, táhnu to dál a ženu se do dalších malérů.“
Usilovně přemýšlela, ale poslouchala přitom bouřku.
„A pak už tě netěšilo, že jsi důstojník a džentlmen, když ten tvůj plukovník umřel?“
„Ne. Byla to banda chcípáků!“ Najednou se zasmál. „Plukovník mi říkával: Chlapče, Angličan ze středních vrstev musí třicetkrát rozžvejkat každej žvanec, protože má tak úzká střeva, že by mu kousek velikosti hrášku způsobil zácpu! Jsou to nejhorší chcípáci ze všech třasořitek, co jich kdy bylo na světě: nafukujou se až běda, zelenají strachy už když nemají v pořádku tkaničky u bot, zamřeli jsou jako uleželá zvěřina, a vždycky jsou v právu! Z toho bych právě pošel! Poklonkujou, prdelkujou, lízají zadky, až mají na jazykách mozoly, ale jsou vždycky v právu! Ještě ke všemu jsou to šosáci. Šosácké třasořitky s jednou kulkou -„
Connie se zasmála. Venku šuměl liják.
„Ten je nenáviděl!“
„To ne,“ namítl. „Za to mu nestáli. Neměl je prostě rád. V tom je rozdíl. Protože i z obyčejných vojáků, jak říkal, se dneska stávají zrovna takoví šosáci s jednou kulkou a s úzkými střevy. To už je tak osud lidstva.“
„I z obyčejných lidí? Z dělníků?“
„Ze všech dohromady. Vysychá jim míza. Auta a bijáky a éroplány z nich vycucávají poslední kapky. Říkám ti, každá generace plodí generaci ještě podobnější králíkům, s gumovýma hadičkama místo střev a s plechovýma nohama. Plechoví šašci! Je to všecko nějaká sorta zažraného bolševismu, co ubíjí lidskost a zbožňuje jenom mašiny. Peníze, peníze, peníze! Celá ta moderní pakáž se vyžívá jen tím, že v člověku ubíjí starý lidský cit a ze starýho Adama a Evy dělá fašírku. Je to všecko jedna banda. Všecko na jedno brdo – zabít lidskou skutečnost, libru za každou předkožku, dvě libry za každej pár kulek! Co je dneska kunda než mašina na šoustání! Všecko na jedno brdo! Zaplať jim – a uříznou světu ptáka! Strkej do nich prachy, prachy, prachy, aby lidstvu vycucali všecku mízu a nadělali ze všech hrací mašinky!“
Seděl v chatě s obličejem sešklebeným posměšnou ironií. Ale i v té chvíli napínal jedno ucho a sledoval bouřku v lese. Připadal si v ní tak osamělý.
„Ale copak to nikdy neskončí?“ řekla Connie.
„Jo, skončí. Dohrabe se to samo ke spáse. Až zabijou posledního vopravdovskýho člověka a všichni budou vochočený; bílý, černý, žlutý; vochočený ve všech barvách, pak budou všichni nepříčetný. Protože základ zdravého rozumu je v koulích. Potom budou všichni nepříčetný a uspořádají si svoje kolosální autodafé. Víš to, že autodafé znamená akt víry? Tak teda uspořádají svůj kolosální aktíček víry. Obětujou jeden druhýho.“
„Myslíš, pozabíjejí jeden druhého?“
„Právě to, pusinko! Jestli budeme pokračovat tím dnešním tempem, do sta let nezbude na tomhle ostrově ani deset tisíc lidí; možná ani deset ne. Vyhladí se láskyplně navzájem.“ Hrom zaburácel o něco dál.
„Pěkné vyhlídky!“ poznamenala.
„Docela! Když si člověk představí vyhubení lidského druhu a pak tu dlouhou přestávku, než se zase objeví nějaký jiný druh, uklidní ho to víc než všecko ostatní. A jestli takhle budeme pokračovat, jestli všichni – intelektuálové, umělci, vláda, průmyslníci i dělníci – budou jako blázni pokračovat v ubíjení posledních zbytků lidského citu, posledních zbytků své intuice a posledních zdravých instinktů; jestli to půjde dál tou geometrickou řadou jako teď, tak sbohem, lidstvo! Adié, drahouškové! Had spolkne sám sebe a nechá po sobě prázdnotu, pořádně zaneřáděnou, ale ne beznadějnou. Ohromně pěkné vyhlídky! Až budou na Wragby štěkat zdivočelí psi a na tevershallských haldách dupat zdivočelí důlní poníci! Te deum laudamtis!“
Connie se zasmála, ale ne zrovna vesele.
„Tak bys měl být rád, že jsou to samí bolševici,“ řekla. „Měl bys byt rád, že se tak ženou ke konci.“
„To taky jsem. Já je nezastavím. Protože nemůžu, ani kdybych chtěl.“
„Tak proč jsi tak zatrpklý?“
„To zase nejsem. Jestli můj kohout kokrhá naposledy, mně je to jedno!“
„Ale kdybys měl dítě?“ řekla.
Svěsil hlavu.
„Hm,“ řekl nakonec. „Připadá mi to jako hrozná křivda, přivádět dítě na tenhle svět.“
„Ne! To neříkej! Tohle neříkej!“ zaprosila. „Myslím, že ho budu mít. Řekni, že jsi rád!“ Položila mu ruku na jeho ruku.
„Jsem rád, protože jsi ráda ty,“ řekl. „Ale mně to připadá jako hrozná zrada na tom nenarozeném stvoření.“
„To ne!“ vykřikla zděšeně. „To mě nemůžeš opravdu chtít! Nemůžeš mě chtít, když si tohle myslíš!“
Znovu se odmlčel a zachmuřil. Venku jenom bubnoval déšť.
„Není to docela pravda!“ šeptala. „Není! Je ještě jiná pravda.“ Cítila, že je teď roztrpčen částečně i proto, že ho ona opouští, že úmyslně jede do Benátek. A to ji skoro těšilo.
Rozepjala mu šaty a odhalila mu břicho a políbila ho na pupek. Pak mu položila na břicho tvář a pevně ho objala paží kolem teplých beder. Byli sami uprostřed potopy.
„Řekni mi, že chceš dítě, že v ně doufáš!“ mumlala s obličejem přitisknutým k jeho břichu. „Řekni mi to!“
„Víš,“ ozval se konečně a ona ucítila, jak mu tělem projelo zvláštní zachvění, jak se mu myšlenky obrátily jiným směrem a jak se mu ulevilo. „Víš, někdy si říkám, kdyby to jen člověk zkusil, i tady mezi havířema! Nenajdou teď tak snadno práci a moc toho nevydělají. Kdyby jim tak někdo moh říct: Nemyslete furt jenom na peníze! Dyž de vo to, co vopravdu potřebujeme, tak nám toho stačí moc málo. Nehoňme se jen za penězma -„
Třela se hebce tváří o jeho břicho a vzala do ruky jeho koule. Pyj se lehce zaševelil podivným životem, ale nevstal. Déšť venku drtivě mlátil.
„Žijeme pro něco jinýho! Nežijme jenom, abysme vydělávali peníze, pro sebe ani pro nikoho jinýho! Nejčko nás k tomu nutěj. Nutěj nás vydělat pár krejcarů pro sebe a fůru peněz pro pány. Vykašleme se na to! Krůček za krůčkem toho nechme! Nemusí to bejt s kraválem a randálem. Krůček za krůčkem, nechme fabriky fabrikama a vraťme se zpátky! Troška peněz nám stačí. Každýmu, mně i vám, šéfům a pánům, i samotnýmu králi. Docela maličko peněz vopravdu stačí. Jen se k tomu rozhoupat, a dostanete se z toho svinstva.“ Odmlčel se a pak pokračoval:
„A já bych jim řek: Podívejte se! Jen se podívejte tady na frantíka! Jak pěkně se hejbá! Podívejte, jak se hejbá, jako živej! To je krása! A nejčko se koukněte na toho svýho! Je nemotornej a vošklivej, poněvač nikdá nechce zvednout hlavu. Řek bych jim: Podívejte se sami na sebe! Jedno rameno vejš než druhý, nohy paťatý a na nich kopyta! Kam ste to přivedli s tou svou zatracenou rachotou? Zmrzačili ste se. Dyť nemusíte tolika dřít! Slíkněte se a koukněte se na sebe! Měli byste bejt živý a krásný, a ste šeredný a napůl mrtvoly. Tak bych jim to řek. A navlík bych je do jinejch šatů, třeba do přilehavejch červenejch nohavic a do krátkejch bílejch kabátků. Namouduši, kdyby chlapi měli hezký nohy v červenejch nohavicích, už to by je za měsíc změnilo! Stali by se z nich chlapi! A ženský by se mohly strojit, jak by chtěly. Kdyby mužský chodili v přilehavejch šarlatovejch nohavicích s hezkejma zadkama pod těma bílejma kabátkama, tak by ze ženskejch začaly bejt ženský. To jen proto, že mužský nejsou mužský, tak si na ně musej hrát ženský. – A za čas bych zboural Tevershall a postavil pár krásnejch budov, tam bysme se vešli všichni. A vyčistil bych krajinu kolem. A nikdo by neměl moc dětí, poněvač svět je přelidněnej.
Ale nikomu bych nekázal. Jenom bych lidi slík a řek jim: Podívejte se na sebe! To máte z toho, že děláte pro peníze! – Poslechněte si ty svoje skřeky! To máte z tý práce pro peníze! Dřeli ste se pro peníze! Podívejte se na Tevershall! Je strašnej! Poněvač ste si ho postavili, dyž ste dělali pro peníze. Podívejte se na svoje holky! Kašlou na vás, poněvač vy kašlete na ně. To proto, že ste utratili všechen čas honěním za penězma. Neumíte mluvit, hejbat se, ani žít, neumíte se ani pořádně vyspat s ženskou. Dyť vy vůbec nežijete. Podívejte se na sebe!“
Nastalo naprosté ticho. Connie napůl poslouchala a vplétala mu přitom do chlupů pod břichem pár pomněnek, které natrhala cestou k chatě. Venku svět zmlkl a trochu zledovatěl.
„Máš čtyři druhy vlasů,“ řekla mu. „Na prsou jsou skoro černé, ale na hlavě je tmavé nemáš, a vousy máš tvrdé a tmavorezavé, a ty chloupky tady, tuhle šošolku, tu máš jako metličku zlatorezavého jmelí. Ty jsou ze všech nejrozkošnější!“
Podíval se dolů a uviděl mléčné pomněnky v chlupech na svém ohanbí.
„No jo! To je akorát místo pro pomněnky, mužská nebo panenská šošolka. Ale tobě na budoucnosti nezáleží?“
Vzhlédla k němu.
„Ale ano, hrozně!“ řekla.
„Protože já, když mám pocit, že je lidský svět odsouzen k záhubě, že se odsoudil sám svým chcípáckým hamouněním, tak se mi zdá, že ani kolonie nejsou dost daleko, protože i odtamtud by se člověk moh ohlídnout a vidět zeměkouli, špinavou, hnusnou a nechutnou mezi všemi hvězdami, zaneřáděnou lidmi. A pak mám pocit, jako bych spolk žluč a žere mě to vevnitř a žádná dálka se mi nezdá dost daleko, abych tomu utek. Ale když dostanu jinou náladu, zase na to všecko zapomenu. Jenže je to stejně hanba, jak se lidem ublížilo za těch posledních sto let; z mužských se stali upracovaní mravenci, přišli o všechnu mužnost a všechen opravdový život. Smetl bych zase všechny ty mašiny z povrchu země a skoncoval nadobro s průmyslovou érou jako se smutným omylem. Ale protože to nemůžu a nikdo to nemůže, držím radši hubu a snažím se žít si svým životem, jestli nějaký mám, a o tom dost pochybuju.“
Hromobití venku ustalo, ale déšť, který na chvíli povolil, se najednou rozšuměl znovu s posledním bleskem a s rachotem vzdalující se bouřky. Connie byla nesvá. Mluvil teď už tak dlouho a mluvil vlastně sám pro sebe, ne na ni. Jako by ho celého zalehlo zoufalství, a ona teď byla šťastná, nenáviděla zoufalství. Věděla, že ho do té nálady strhl zpátky její blízký odjezd, který si teprve teď pořádně uvědomil. A trochu nad tím triumfovala.
Otevřela dveře a vyhlédla do hustého těžkého deště, padajícího jako ocelová opona, a zatoužila náhle vyrazit do toho deště a běžet pryč. Vstala a začala si rychle svlékat punčochy, pak šaty a prádlo, a jemu se zatajil dech. Její hrotitá, živočišně dychtivá ňadra se jí při pohybu špičatila a houpala. Její tělo mělo v zelenavém přísvitu barvu slonoviny. Vklouzla znovu do gumovek a vyběhla ven s divokým zasmáním, nastavila prsa lijáku, rozpřáhla paže a rozběhla se, rozmazaná deštěm, rytmickými tanečními pohyby, kterým se naučila před tak dávnými časy v Drážďanech. Byla to zvláštní bledá postava, vztyčující se a klesající, shýbající se tak, že déšť bubnoval a leskl se na plných kyčlích, znovu se vzpínající a běžící, s vystrčeným břichem v dešti, a pak se znovu sklánějící, takže mu nabízela jen plné boky a zadek v jakémsi holdu, v opakovaných divokých poklonách.
Křivě se zasmál a odhodil svoje šaty. Tohle bylo trochu moc! Vyskočil ven, nahý a bílý a trochu roztřesený, ven do šikmého šlehajícího deště. Flossie se hnala před ním se zuřivým poštěkáváním. Connie s mokrými vlasy, které se jí lepily k hlavě, se ohlédla rozpálenou tváří a uviděla ho. Modré oči jí zahořely vzrušením, když se od něho odvrátila a zvláštním útočným krokem se prudce rozběhla pryč z mýtiny a po pěšině, kde ji bičovaly mokré větve. Běžela a on neviděl nic než její mokrou kulatou hlavu, mokrá záda, předkloněná v prudkém běhu, a bleskotající kulaté půlky; báječnou přikrčenou ženskou nahotu v plném trysku.
Doběhla skoro k širokému průseku, když ji dohonil a objal ji nahou paží kolem hebkého a naze mokrého pasu. Vykřikla a vztyčila se a hmota jejího hebkého prochladlého těla narazila na jeho tělo. Přitiskl si ji celou k sobě, jako šílenec, celou tu spoustu hebkého prochladlého ženského masa, které se při dotyku rychle rozehřálo jako plamen. Déšť se na ně lil, až se z nich kouřilo. Popadl každou rukou jednu její rozkošnou hutnou půlku a tiskl ji celou vášnivě k sobě, nehybně rozechvělý v dešti. Pak ji najednou povalil a padl s ní na pěšinu v hučícím tichu lijáku a krátce a ostře se jí zmocnil, krátce a ostře a byl hotový jako nějaké zvíře.
Okamžitě vstal a vytíral si déšť z očí.
„Pojď dovnitř!“ vyzval ji a rozběhli se zpátky k chatě. On běžel přímo a rychle; neměl rád déšť. Ale ona šla pomaleji, trhala cestou pomněnky a hvozdíky a modré zvonky, pár kroků popoběhla a dívala se za ním, jak od ní utíká.
Když se udýchaná vrátila s kvítím do chaty, rozdělal už oheň a větvičky praskaly. Její ostrá ňadra se zdvihala a klesala, vlasy měla přilepené deštěm, obličej zardělý a tělo se jí lesklo a čůrkem po něm stékaly praménky vody. S očima dokořán a bez dechu, s mokrou hlavou a s plnými, naivními kyčlemi, lesknoucími se vodou, vypadala jako jiná bytost.
Vzal staré prostěradlo a začal ji třít, zatímco stála jako dítě. Pak se osušil sám, když předtím zavřel dveře chaty. Oheň plápolal. Sklonila hlavu na druhý konec prostěradla a vysušovala si mokré vlasy.
„Utíráme se do jednoho ručníku, to se pohádáme!“ poznamenal.
Na okamžik vzhlédla, s vlasy jako vrabčí hnízdo.
„Ne!“ namítla s očima dokořán. „To není ručník, to je prostěradlo.“
A drbala si dál důkladně hlavu, zatímco on si důkladně drbal svou.
Ještě udýchaní tou námahou, každý zabalený do jedné vojenské pokrývky, ale vpředu rozhalený vstříc ohni, seděli vedle sebe na poleně před plameny, aby se uklidnili. Connii byl protivný dotyk pokrývky na kůži. Jenže prostěradlo bylo docela mokré.
Odhodila pokrývku a klekla si na udusanou hlínu ke krbu, strčila hlavu k ohni a čechrala si vlasy, aby jí uschly. Pozoroval krásnou zaoblenou křivku jejích kyčlí. To ho dnes fascinovalo. Jak se svažovala vykrouženým obrysem k hutné kulatosti jejích půlek! A mezi nimi, schoulené v hřejivém tajemství, její tajné vchody!
Přejel jí zadek rukou, dlouze a něžně vychutnávaje křivky a zaoblenou plnost.
„Ty máš tak nádhernej zadek,“ řekl hrdelním mazlivým nářečím. „Nejnádhernější prdel na světě. Nejkrásnější prdel ze všech ženskejch! A docela ženskou, ženskou k zbláznění! Ty nejseš jako ty vizuny s prdelkama jako knoflíky, co by měly bejt radši kluci, to teda né. Máš pořádnou měkkou kulatou prdel, jak si jen chlap může přát. Taková prdel by udržela celej svět, holka!“
A celou tu dobu něžně hladil kulatý zadek, až se zdálo, jako by mu z něho sálal do dlaní nějaký klouzavý plamen. A chvílemi se špičkami prstů dotýkal obou tajných otvorů jejího těla, až pokaždé zaplál hebký plamínek.
„A mám rád, i dyž sereš a chčiješ. Nechtěl bych ženskou, která by nesrala a nechcala.“
Connie se neubránila náhlému vyprsknutí užaslého smíchu, ale on nevyrušeně pokračoval.
„Seš totiž vopravdovská! Seš vopravdovská, i dyž seš kapku mrcha. Tudy sereš a tudy chčiješ, a já ti tam dávám ruku, a mám tě proto rád. Mám tě proto rád. Máš pořádnou ženskou prdel, která je na sebe pyšná. Ta se za sebe nestydí, to zase né.“
Položil jí ruku pevně do tajné úžlabinky, jako by ji tam důvěrně zdravil.
„Mám ji rád,“ řekl, „mám ji rád! A kdybych žil jenom deset minut a moh takhle hladit tvoji prdel a vědět vo tom, namouduši bych si moh říct, že sem prožil jeden celej život. Fabriky nefabriky! Tady ten život držím v ruce!“
Otočila se, posadila se mu do klína a přivinula se k němu. „Polib mě!“ špitla.
A věděla, že oba tajně myslí na své nastávající rozloučení, a konečně zesmutněla.
Seděla mu na stehnech s hlavou opřenou o jeho prsa a s trochu roztaženýma nohama, které se jí leskly jako slonovina, jak je nestejnoměrně ozařovaly plameny. On seděl se sklopenou hlavou a díval se na záhyby jejího těla v záři ohně a na hebké rouno hnědých chlupů, které jí visely do špičky mezi rozevřenými stehny. Sáhl za sebe na stůl a vzal kytici jejího kvítí, dosud tak mokrého, že na ni skanuly kapky deště.
„Kytky zůstávají venku za každýho počasí,“ prohodil. „Nemají baráky.“
„Dokonce ani chatu ne,“ zamumlala.
Vpletl jí klidnými prsty několik pomněnek do jemného hnědého rouna na Venušině pahorku.
„Tak!“ řekl. „To místo je pro pomněnky jako stvořený.“
Podívala se dolů na mléčné drobné kvítky v hnědé šošolce svého klína.
„Nejsou tam hezké?“ řekla.
„Hezký jako sám život,“ odpověděl.
A zastrčil do rouna růžové poupě hvozdíku.
„Tak! A todle sem já, abys na mě nezapomněla! Jako Mojžíš v rákosí.“
„Nezlobíš se, že jedu pryč, viď, že ne?“ zeptala se ho zamyšleně a podívala se mu do obličeje.
Ale jeho tvář pod nachmuřeným obočím byla nevyzpytatelná. Tvářil se úplně bezvýrazně.
„Dělej si, co chceš,“ řekl.
A řekl to spisovně.
„Ale já nepojedu, jestli nechceš ty,“ řekla a přitulila se k němu.
Nastalo ticho. Naklonil se a přiložil další kus dřeva do ohně. Plameny ozářily jeho mlčenlivý nepřítomný obličej. Čekala, ale neřekl nic.
„Myslela jsem jen, že to bude dobrý způsob, jak začít rozchod s Cliffordem. Chci mít dítě. A tohle mi dá příležitost, abych, abych -“ promluvila znovu.
„Abys lidem nabulíkovala pár lží,“ řekl.
„Ano, to mezi jiným. Nebo chceš, aby si mysleli pravdu?“
„Mně je to jedno, co si lidi myslí.“
„Mně ne! Nechci, aby mě přemílali ve svých nepříjemných studených mozcích, aspoň pokud jsem ještě na Wragby. Pak ať si myslí, co chtějí, až nadobro odejdu.“
Mlčel.
„Ale sir Clifford čeká, že se k němu vrátíš?“
„Musím se vrátit,“ řekla a znovu se odmlčeli.
„A to chceš mít dítě na Wragby?“ zeptal se.
Ovinula mu paži kolem krku.
„Jestli mě odtud neodvedeš, budu muset,“ řekla.
„Kam tě mám odvést?“
„Kamkoli! Pryč! Ale docela pryč z Wragby.“
„A kdy?“
„Přece až se vrátím.“
„Ale jakou má cenu vracet se a dělat to nadvakrát, když už odejdeš jednou?“ namítl.
„Musím se vrátit. Slíbila jsem to! Slíbila jsem to napevno. Ostatně se vrátím vlastně k tobě.“
„K hajnému svého muže?“
„Nechápu, že by to nějak vadilo,“ řekla.
„Ne?“ Na okamžik se zamyslel. „A kdy bys pak chtěla odejít znovu, nadobro? Kdy přesně?“
„To ještě nevím. Nejdřív se vrátím z Benátek. A pak všechno připravíme.“
„Jak připravíme?“
„No, řeknu to Cliffordovi. Budu mu to muset povědět.“
„Aha!“
Odmlčel se. Objala ho kolem krku oběma pažemi.
„Neztěžuj mi to!“ zaprosila.
„Co ti nemám ztěžovat?“
„Tu cestu do Benátek, abych všechno zařídila.“
Obličejem se mu mihl lehký úsměv, napůl pošklebek.
„Nic ti neztěžuju,“ řekl. „Chci jenom slyšet, oč ti vlastně jde. Jenže ty to nevíš sama. Chceš získat čas, odjet si a podívat se na to z odstupu. Nevyčítám ti to. Myslím si, že jednáš moudře. Třeba dáš přednost tomu, že zůstaneš paní na Wragby. Nevyčítám ti to. Já ti žádné Wragby nabídnout nemůžu. Víš ostatně, co ode mě můžeš čekat. Ne, ne, myslím si, že máš pravdu! Namouduši! A nijak se neženu, abych žil z tebe, dal se od tebe vydržovat. S tím je třeba taky počítat.“
Měla nějak pocit, jako by jí oplácel ránu za ránu.
„Ale chceš mě, ne?“ zeptala se.
„A chceš ty mě?“
„To přece víš. To je samozřejmé.“
„Jistě! A kdy mě chceš?“
„Víš, že to všechno můžeme zařídit, až se vrátím. Teď jsi mi trochu vyrazil dech. Musím se uklidnit a myslet jasně.“
„Jistě! Uklidnit a myslet jasně!“
Trochu ji to urazilo.
„Ale věříš mi snad, ne?“ zeptala se.
„Ovšem, naprosto!“
Slyšela v jeho hlase posměch.
„Řekni mi to rovnou,“ zaútočila, „myslíš si, že by bylo lepší, abych do těch Benátek nejezdila?“
„Jistě bude lepší, když do těch Benátek pojedeš,“ odpověděl chladným, lehce posměšnýn tónem.
„Víš, že to je příští čtvrtek?“ řekla.
„Vím!“
Teď se zamyslela ona. Konečně řekla:
„Až se vrátím, budeme líp vědět, na čem jsme, že?“
„To určitě!“
A podivná propast mlčení mezi nimi.
„Byl jsem u advokáta kvůli svému rozvodu,“ řekl konečně nuceně.
Trochu se zachvěla.
„No ne!“ zvolala. „A co říkal?“
„Že jsem to měl udělat už dřív, že se to může zkomplikovat. Ale poněvadž jsem byl na vojně, doufá, že to půjde hladce. Jenom aby to ji nepoštvalo proti mně!“
„Musí se to dovědět?“
„Musí. Pošlou jí vyrozumění, stejně jako tomu chlapovi, co s ním žije, jako spolužalované straně.“
„Není to hrozné, všechny ty komedie? Budu to zřejmě taky muset prodělat s Cliffordem.“
Odmlčeli se.
„A samozřejmě,“ pokračoval, „já budu muset příštích šest či osm měsíců sekat dobrotu. Takže když pojedeš do těch Benátek, nepropadnu aspoň na tejden či na čtrnáct dnů pokušení.“
„Pokušení!“ řekla a pohladila ho po tváři. „Jsem tak ráda, že jsem pro tebe pokušení! Nemysleme už na to! Naháníš mi strach, když začneš myslet; úplně mě tím vyřídíš. Nemysleme na to! Ještě se tolik namyslíme, až spolu nebudeme. To je právě to! Řekla jsem si, že k tobě musím přijít ještě na jednu noc, než odjedu. Musím přijít ještě jednou do hájovny. Mám přijít ve čtvrtek večer?“
„Ale to tady budeš mít sestru, ne?“
„Ano. Ale psala, že vyjedeme po svačině. Tak bychom mohly vyjet po svačině, ale ona by mohla spát někde jinde a já bych mohla spát u tebe.“
„Ale to se bude muset dovědět.“
„Však já jí to povím. Stejně jsem jí to už víceméně řekla. Musím si s Hildou promluvit o tom všem. Mám v ní velkou oporu, je taková rozumná.“
Zamyslel se nad jejím plánem.
„Tak vyjedete z Wragby po svačině, jako byste jely do Londýna? Kudy pojedete?“
„Přes Nottingham a Grantham.“
„A pak by tě sestra někde vysadila a ty bys přišla nebo přijela sem zpátky? To se mi zdá hodně riskantní.“
„Myslíš? Tak mě sem může zavézt Hilda. Mohla by spát v Mansfieldu, přivézt mě večer sem a ráno si pro mě zase přijet. Je to docela snadné.“
„A když tě někdo uvidí?“
„Vezmu si automobilové brýle a závoj.“
Chvíli uvažoval.
„No,“ řekl nakonec. „Jak je libo, jako obvykle.“
„Ale tobě by se to nelíbilo?“
„I líbilo! A jak!“ řekl trochu navztekaně. „Proč bych nekul, dokud je železo žhavé?“
„Víš, co mě teď napadlo?“ zeptala se náhle. „Docela najednou. Že jsi rytíř Rozpálená Palička!“
„Jo? A co jsi ty? Jsi ty baronka Žhavá-Hmoždířová?“
„Ano! Ano, ty jsi rytíř Palička a já baronka Hmoždířová!“
„No dobrá, tak jsem pasován na rytíře. Můj frantík je pan Frantík pro tvou milostivou paní Blaženku.“
„Ano! Tvůj pan Frantík je pasován na rytíře! A já tedy mám svou baronskou korunku a ty musíš dostat korunku taky. Ano!“
A vpletla dva růžové hvozdíky do houští rezavě zlatých chlupů nad jeho pyjem.
„Tak!“ řekla. „To je báječné! Pan Frantík!“
A zastrčila mu pár pomněnek do tmavých chlupů na prsou.
„A tady teď na mě taky nezapomeneš, viď?“ Políbila ho na prsa, zastrčila mu snítku pomněnek nad každou bradavku a políbila ho znovu.
„Udělej si ze mě kalendář!“ zasmál se a kvítka mu spadla z prsou.
„Počkej chvilku!“ řekl.
Vstal a otevřel dveře chaty. Flossie ležící na prahu se zvedla a podívala se na něj.
„No jo, to sem já!“ řekl jí.
Přestalo pršet. Venku bylo mokré, těžké, voňavé ticho. Blížil se večer.
Vyšel ven a pustil se pěšinkou na opačnou stranu od průseku. Connie se dívala za jeho hubenou bílou postavou, a ta jí připadala jako duch, jako nějaký přízrak vzdalující se od ní.
Když jí zmizel z očí, zabolelo ji u srdce. Stála ve dveřích chaty zahalená pokrývkou a dívala se do promočeného nehybného ticha.
Ale on už se vracel nezvyklým klusem a nesl kvítí. Trochu se ho bála, jako by nebyl docela lidský. A když se přiblížil, podíval se jí do očí, ale ona nechápala, co tím chce vyjádřit.
Přinesl orlíčky a hvozdíky a čerstvě pokosené seno a dubové větvičky a poupata zimolezu. Ovinul jí hebké dubové snítky kolem ňader, za snítky zastrkal zvonky a hvozdíky, do pupku jí vložil květ hvozdíku a do šošolky v klíně jí vpletl pomněnky a mařinku.
„To jsi ty v celé své slávě. Milostivá paní Blaženka při svatbě s panem Frantíkem.“
A zastrkal si kvítí do chlupů na svém vlastním těle a ovinul si stvol pryskyřníku kolem pyje a do pupku si vsadil jediný zvonek hyacintu. Pozorovala pobaveně jeho podivnou horlivost. A strčila mu květ hvozdíku do knírů, kde zůstal trčet a kýval se mu pod nosem.
„Pan Frantík se žení s milostivou paní Blaženkou,“ řekl. „A Constanci s Oliverem musíme nechat, ať si jdou po svejch. Třeba -„
Zagestikuloval roztaženýma rukama a pak kýchl, až mu odletěly květy zpod nosu a z pupku. Znovu kýchl.
„Třeba co?“ pobídla ho a čekala, co řekne.
Podíval se na ni trochu udiveně.
„He?“ řekl.
„Třeba co? Dořekni, cos měl na jazyku!“ naléhala.
„No jo, co jen jsem to měl na jazyku?“
Zapomněl. A že to nikdy nedopověděl, bylo jedním ze zklamání jejího života.
Nad stromy zazářil žlutý sluneční paprsek.
„Slunce!“ řekl. „A čas, abys šla. Čas, milostivá, čas! Co letí bez křídel, vaše milosti? Čas! Čas!“
Sáhl si pro košili.
„Dej panu Frantíkovi dobrou noc!“ řekl a podíval se na svůj pyj. „Je bezpečně v objetí pryskyřníku. Na rozpálenou paličku teď zrovna moc nevypadá.“
A navlékl si flanelovou košili přes hlavu.
„Nejnebezpečnější moment pro muže,“ řekl, když se mu hlava vynořila, „je při oblékání košile. To strká hlavu do pytle. Právě proto dávám přednost těm americkým košilím, co se oblíkají jako sako.“ Stála tiše a pozorovala ho. Navlékl si krátké spodky a zapínal si je v pase.
„Podívej se na Blaženku!“ řekl. „Celá nám rozkvetla! Kdo ti přinese květy napřesrok, Blážo? Já, nebo někdo jiný? ‚Sbohem, má růžičko, sbohem, na shledanou!‘ Nenávidím tuhle písničku, je z prvních dnů války.“ Pak se posadil a natahoval si punčochy.
Connie dosud stála nehybně. Položil jí ruku na oblinu zadku. „Malá hezká Blaženka!“ řekl. „Třeba v Benátkách najdeš někoho, kdo ti vplete do klína jasmín a do pupku ti dá květ pomeranče. Chudinko Blaženko!“
„Nemluv takhle,“ ohradila se. „Říkáš to jenom, abys mě ranil.“
Svěsil hlavu. Pak řekl nářečím:
„No jo, možná že jo. Tak halt už neřeknu nic a budu držet hubu. Ale ty se musíš voblíct a vrátit se na svý vznešený anglický sídlo, na svoje panství. Čas vypršel! Čas vypršel pro pana Frantíka a pro malou Blaženku! Voblíkni si košili, lady Chatterleyová! To bys mohla bejt ledajaká, dyž tady tak stojíš bez košile a máš na sobě jen těch pár kytiček. Tak poď, poď, já tě slíknu, ty sejkorko s přistřiženejma křidýlkama!“ A vytahal jí listí z vlasů a na vlhké vlasy ji políbil, sundal jí kvítí z ňader a políbil ji na ňadra a políbil ji na pupek a políbil ji na šošolku v klíně, kde nechal květy vpletené.
„Ty tam zůstanou, jak dlouho budou chtět,“ řekl. „Tak nejčko si zase jen nahatá, nic než holka s holou prdelí a s tou svou Blaženkou! A nejčko si navleč košili, nebo příde lady Chatterleyová pozdě na večeři, a sivá holubičko, kdes byla?“
Connie nikdy nevěděla, jak mu odpovědět, když byl v téhle náladě. Tak se tedy oblékla a přichystala k trochu potupnému návratu domů na Wragby. Nebo to tak aspoň cítila: k trochu potupnému návratu.
Chtěl ji doprovodit k širokému průseku. Jeho mladí bažanti byli v bezpečí pod stříškou.
Když spolu vyšli na cestu průsekem, klopýtala jim vstříc bledá paní Boltonová.
„Ach, milostivá paní, už jsme měli strach, jestli se něco nestalo!“
„Ne! Nic se nestalo.“
Paní Boltonová se podívala muži do obličeje, který byl hladký a jako nový láskou. Střetla se pohledem s jeho napůl rozesmátýma a napůl posměšnýma očima. Vždycky se smál nehodám. Ale díval se na ni vlídně.
„Dobrý večer, paní Boltonová! Milostpaní, teď už budete v pořádku, tak vás můžu opustit. Dobrou noc, milostivá paní! Dobrou noc, paní Boltonová!“
Zasalutoval a otočil se k odchodu.
překlad a úprava: Nikola Bílá
nakladatelství MEISTERKOCH knihy ZDE
Přidejte odpověď