Radiožurnál
Dobrý den. Hezké dopoledne. Mým hostem je dneska Daniel Krejcar, klinický psycholog, psychoterapeut, vedoucí centra Nákel, vítám vás tady, dobrý den.,
Vy jste pracoval v Psychiatrické nemocnici Bohnice, potom jste se rozhodli s kolegy, že založíte centrum Nákel. Co vás k tomu vedlo?
Daniel Krejcar, klinický psycholog, psychoterapeut, Nákel
——————–
Tak vedla nás k tomu…., původní myšlenka byla trošku jiná, protože jsme se báli, že zanikne jedno velmi důležité zařízení, které se věnuje schizofrenním mladým pacientům, ale to nakonec nezaniklo, naštěstí. Tak jsme ale pak říkali, že nás už nebaví nadávat v hospodě na to, že není kam posílat děti zvlášť a mladé lidi a tak jsme prostě s těma kolegama, nás bylo pět z branže a jeden pán jakoby známý jednoho z nás, který donesl nějaký investice na začátek, tak jsme se dali dohromady a udělali jsme něco, co v té službě chybělo.
moderátorka
——————–
Rodiče dětí, kteří mají to štěstí, že ty děti s nimi mluví, se často dozvídají o různých podobách úzkosti. Jak vypadá ta pravá úzkost?
Daniel Krejcar,
Tak není, já myslím, že není pravá a levá, těch podob je trošku víc, ale nejčastějším projevem, myslím, že to většina lidí zná, že jen málokdo neví, co je úzkost, řekl bych, třetina lidí to možná neví, možná jsou na to nějaký výzkumy. Já se omlouvám, já nejsem vědec a nepamatuju si ty čísla. Úzkost typicky se projevuje staženým hrudníkem, staženým ústrojím zažívacím. Já osobně přestávám prostě mít sílu, podlamujou se mi kolena, když na mě jde úzkost, je to prostě stav, jako kdyby člověk ztratil síly a najednou nebyl sám sebou. Já myslím, že to je jako dost nepříjemný stav
moderátorka
——————–
Když mladí hovoří o úzkosti, tak někdo říká, no, prosím vás, ta vaše generace nic nevydržíte, prostě jenom malá odolnost.
Daniel Krejcar,
No, to se teď říká hodně.
moderátorka
——————–
Říká, no. Mě to trošku vytáčí, abych pravdu řekla.
Daniel Krejcar,
To jako naše generace, tím chci říct jako sedmdesátý léta a šedesátý, osmdesátý, to, co teď máme ty děti, že, tak to se říká hodně, že ty děti málo vydržej.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
To prostě musíš vydržet.
Daniel Krejcar,
No, a říkají nám to často rodiče, se setkávám vlastně s prarodičema našich klientů, kteří jsou mnohem méně chápaví než jejich rodiče, což třeba v jiných oblastech jako příprava do školy a sladkosti bývá často opačně. Je to docela zajímavý.
moderátorka
——————–
A jak to vlastně celé vzniklo? Vzniklo to tak, že ta poválečná generace musela být jako extrémně odolná, zažila si svoje, potom přišla ta generace, která už nechtěla opakovat rodičovské chyby. Kam se to posouvá? Jak to funguje ten řetězec?
Daniel Krejcar,
Tak, Lucie, dáváte mi otázku za milion. Myslím, že na tohle se zeptejte sociologa, až si ho sem pozvete a zeptejte se nějakýho kulturního antropologa a tak.
moderátorka
——————–
Jasně, ale my se bavíme o sněhových vločkách a o tom, že někteří říkají, no, ty děti nic nevydrží, ale někde to vzniklo, že jo?
Daniel Krejcar,
Někde to vzniklo. Já můžu mluvit z titulu svý jako profese, která ale nevím, jestli mě se v tom moc vybavuje, protože my zkrátka pracujeme s těmi dětmi, kteří už vypadávají ze systému nebo jsou nemocní, to znamená, oni vypadávají, protože jsou nemocní a velmi často jim fakt něco je. To je potřeba říct, že ty, který potkáváme my v tom zdravotnictví, tak většinou z 90 % už fakt potřebujou pomoct. Myslím, že ty, kteří nepotřebujou, tak tam zbytečně nikdo netlačí. A plus z titulu rodiče já mám sedmiletého syna, třináctiletou dceru, tak prostě pozoruju, co pozoruju a můžu říct, že i kolegové, kteří jsou ve věku 25–30 třeba, tak mně připadají křehčí, než jsme byli my ve věku 25–30. A zároveň, a teď možná mnoho z nich naštvu, zároveň jsou vlastně jako asertivnější, takže je to taková kombinace asertivity a křehkosti, která pak nakonec navenek působí na mě tak, že to není moc sympatické, takže se jim paradoxně nedostává tolik přirozené podpory, protože vypadají hrozně suverénně, ale podle mě v jádru jsou o to méně suverénní.
moderátorka
——————–
Ale my jsme je tak vychovali, ne? Možná proto, že jsme nechtěli opakovat chyby našich rodičů.
Daniel Krejcar,
No, myslím si, že v tom jako kus pravdy bude, že přece jenom ty dvacetileté a starší lidi, pardon, mladé vychovávají rodiče, kteří vyrůstali ještě do velké míry za minulého režimu a prostě džíny byly modla a jedny džíny prostě byly něco. To znamená, byl nedostatek a myslím si, že ta kompenzace, ať už vědomá či nevědomá, tam hodně funguje a že to, že ty děti nezažívají nedostatek je, zní to fakt triviálně, asi každý už to slyší a možná to moc lidí štve, ale já si myslím, že to je fakt základní věc, že zažít, že potřeba není naplněná rychle, je vlastně upevňující zážitek, je to prostě upevňující věc.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Když děti přijdou do centra Nákel, co to je nejčastěji, co je trápí? Je to sebepoškozování? Je to, já nevím, co to vlastně všechno v té aktuální době je?
Daniel Krejcar,
Je toho docela dost, abych začal trošku zlehka, tak velmi často je trápí rodiče, protože je fakt trápí, protože jim nerozumí a oni mají pocit, že jim nerozumí. Velmi často je trápí samota, pocity odcizenosti a opuštěnosti. To jsou takové ty hlubší prožitky, které jsou pod těmi příznaky a pak je tam ta rovina příznaků, to znamená to, co je vidět, a to, co vidíme, jsou úzkosti, o kterých jsme se na začátku chvíli bavili. Ty děti nemají chuť do života, myslí na sebevraždu, to znamená depresivní projevy a velmi často, řekl bych, třeba 50 % těch všech klientů, kteří přichází a k nám přichází vyšší stovky ročně, tak se sebepoškozují nějakým způsobem, ať už se opravdu řežou dost nebezpečně někdy, tak se jenom tak jako nípají, ale je to vlastně obrácená agrese vůči sobě, ať už je to deprese nebo sebepoškozování.
moderátorka
——————–
Daniel Krejcar, klinický psycholog z centra Nákel je dneska mým hostem. Už tady padla taková slova, jako úzkost, taky deprese. Jak moc jsou ta slova nadužívaná tou naší aktuální společností?
Daniel Krejcar,
Já myslím, že jako nadužívaná jsou v tom smyslu, že se staly běžnou součástí slovníku. Já si nevybavuju, že by moje máma používala slovo úzkost.
moderátorka
——————–
Taky si to nevybavuju. Pojďme být konkrétní. Rodič nebo prarodič má v rodině dítě a zjistí, že se sebepoškozuje. A když je to všechno dobře nastaveno, tak to dítě se s tím svěří, ale zároveň řekne větu, ale ty vůbec nevíš, jak mi je. Co s takovou situací, aby to člověk vlastně v tu chvíli nepokazil?
Daniel Krejcar,
Dobrá otázka. Situace, která může potkat opravdu každého z nás a může potkat i nás, co si myslíme, že nás to potkat nemá, takže proto se budu snažit něco odpovědět, aby to fakt mělo hlavu a patu. Já myslím, že nejlepší věci jsou fakt ty nejjednodušší. Já bych prostě u tý mé holky zůstal sedět, zůstal bych sedět a nic bych moc neříkal, vzal bych jí za ruku a tím bych jí dal najevo, že můj prostor pro ni je neomezený, ale tlak z mé strany není velký.
moderátorka
——————–
Takže spíše jaksi nějaká fyzická přítomnost než nějaká reálná odpověď?
Daniel Krejcar,
No, myslím, že ty slova jsou dost těžká v tu chvíli, že ty děti mají pocit právě přes ty slova, že jim často nerozumíme, že se snažíme vysvětlit naše jednání, ale tímto ještě pokazíme víc, že vlastně si myslím, že žijeme v době slov, že se to hodně přeceňuje, že se dává tlak na to, aby se člověk vyjádřil, aby právě popsal, jestli nemá úzkost nebo depresi, ale si myslím, že když prostě v 15 letech najdete doma pořezanou holku, která se vám svěří s tím, že už nějakou dobu jí nebaví život a že se dívá na videa na YouTube, který jí říká, jak se má řezat a že není ve třídě sama, tak si myslím, že nemá cenu nic říkat v tu chvíli velkýho, jenom takovýho obyčejnýho, jako třeba, že jí mám rád a že s tím něco uděláme, až bude potřebovat a prostě vyjádřit to, že jsem tam s ní, ale zároveň jí nenaložit tlakem, že s tím hned musíme jít něco dělat, protože přece to je jen další nárok na ni a ona se řeže, protože nezvládá ten život.
moderátorka
——————–
Když ti rodiče přijdou právě s těmihle dětmi k vám, tak co následuje?
Daniel Krejcar,
Když se u nás objednají a přijdou k nám, tak je v první linii vidí psycholog. Má to primární důvod , proč jsme takhle vymysleli tu službu, že z toho neděláme psychiatrické zařízení a z těch dětí neděláme pacienty jako a priori. Pragmatický důvod je ten, že psychologů je trošku víc než psychiatrů, ale ten důvod to primárně není, i když ukazuje, i když by to stejně jinak nešlo, to jsem tím chtěl říct a poté, co dostanou v recepci nějaký dotazník rychlý na nějakém iPadu od recepční, tak s nima hovoří psycholog, pak posílá rodiče za psychiatrickou sestrou, ta s nima dodělá tzv. rodinnou psychiatrickou anamnézu, takovej sesterskej úkon, který je hrozně důležitej, plus tý sestřičce řeknou zas něco jiného než tomu psychologovi, taky tím, že jsou bez děcka a taky tím, že to je sestřička. Psycholog si tam dál hovoří a vyšetřuje v uvozovkách, abyste si nepředstavovali nějaký složitý metody nebo přístroje, hovorem a pozorováním, zejména to dítě a po domluveném čase, který nějakou dobu trvá, hodina plus to většinou bývá ještě i víc často, tak se sejde dole v místnosti s psychiatrem, s tou sestřičkou, často ještě s druhým psychologem, který má ten samý příjem, akorát jinou rodinu a radí se nad tím, co to může znamenat, protože se ukazuje, že je strašně důležité, aby na začátku někdo, kdo ty lidi neviděl, aby řekl, co je k tomu napadá, protože, když přijde rodič, rodina s dítětem, tak já se nemůžu ubránit ani po 30 letech praxe tomu, že mi někdo z nich je sympatičtější, to tam hraje v tom poli roli a tím, že jsem táta, tak samozřejmě mám tendenci ochraňovat víc ty děti. Do toho mě ta kolegyně, která třeba to teď neřeší to téma, řekne, ale počkej, v tom seš moc ponořenej, možná je potřeba tohle, a to je bezvadné, protože odcházím po tý půlhodinové poradě s tím, že mám nějakej jinej ještě pohled, plus že na tu zodpovědnost té zpětné vazby, to znamená, třeba je vaše dítě ohrožené sebevraždou nebo není, tak nejsem sám na to, minimálně dva jsme tu rodinu viděli, často i psychiatr pak tu rodinu může vidět a ta rodina se dozví nějaký výsledek.
moderátorka
——————–
Když je dítě ohrožené sebevraždou, posíláte ho na psychiatrii?
Daniel Krejcar,
Když je akutně ohrožené sebevraždou, tak se volá záchranka, posílá se na psychiatrii.
moderátorka
——————–
Když není, jakým způsobem se potom pracuje dál?
Daniel Krejcar,
No, ono to úplně často, bohužel, není tak, že buď je nebo není, když není, tak je to vlastně dost v pohodě, ale velmi často to je tak, že nějak je, jenom to není tak, aby se dostalo na ta přeplněná lůžka, proto je potřeba se rozhodnout týmově, multidisciplinárně, abysme se rozhodli když tak blbě, ve víc lidech. Ono to zní dost děsivě, ale když se vám opravdu zabije mladý pacient, anebo i starý, tak ta sdílená tíha toho, že jsme možná něco pokazili, opravdu jinak škodí, než když bych na tom měl být sám, proto si myslím, že s takovouhle klientelou se nedá pracovat v klasické malé ambulanci.
moderátorka
——————–
Vám se to stalo někdy?
Daniel Krejcar,
Stalo se nám to už i v Nákelu a samozřejmě se mi to párkrát za život stalo.
moderátorka
——————–
Mám téměř nutkání se ptát, jaké to je, protože to musí být asi jeden z nejtěžších momentů v té vaší práci, ne?
Daniel Krejcar,
Stalo se mi to poprvé, když mi bylo 30 možná, což bylo dost blbý, zdálo se mi o tom a měl jsem velké kolem toho úzkosti, neštěstí, jsem pracoval v zařízení. Já myslím, že hrozně dobré je v mladém věku pracovat v týmu, protože zas tam byl psychiatr, který toho pacienta vedl také, to znamená, jako já, jako psycholog jsem byl trošku méně zodpovědný než chudák ten psychiatr, ale i tak, jsme si na to dali pak v hospodě pivo, řekli jsme, že to je špatné, to je nějak jako psychohygiegenicky důležitý.
moderátorka
——————–
Když začal covid, teď odbočuju, tak moje známá psycholožka, která tady seděla také na Vašem místě, řekla, až tohle skončí, tak dozvuky budou enormní hlavně u dětí. Měla pravdu?
Daniel Krejcar,
No, jasně, že měla pravdu. Dozvuky byly, dozvuky byly enormní, podobně jako druhý rok covidu byl enormní, ale ty dozvuky samozřejmě byly delší, ještě dneska se velmi často stává, covid je pryč čtyři roky, a ještě dneska se stává, že to zhoršování života dneska třeba osmnáctiletých lidí začalo ve 14, protože covid, respektive covid za to nemohl, ale mohly za to za uzávěry, já se trochu usmívám, protože já jsem byl tehdy v takové skupině, která radila vládě, co má dělat, a ona říkala, že to mají být ty uzávěry, tak dneska vidím důsledky toho, co se to tehdy vymýšlelo, ale to byly nejlepší z možného. Někdo to nevymyslel líp, nicméně ta izolace byla pro dětský věk frustrující.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Když slyšíte o případu, který je celkem nedávný, že mladý muž jde v Hradci Králové do obchodu, kde pobodá dvě prodavačky, které zemřou, co Vás jako psychologa první napadne?
Daniel Krejcar,
Že se měl hodně špatně ten člověk,. To mě napadne jako první a myslím, že jako psychologa mě pak k tomu můžou napadnout nějaké úvahy diagnostické nebo nějaké takové hlubší, které ale vychází čistě z projekcí mých zkušeností, protože já ten případ neznám a nebyl jsem u toho.
moderátorka
——————–
No, já se na to ptám proto, že jsem slyšela spoustu odsudků od dospělých lidí, kteří třeba nemají vaše vzdělání. Samozřejmě jako dvojitá vražda je strašlivá věc. Ale na druhou stranu, vlastně všechno se to háže do jednoho pytle a ta generace to potom odnese jako taková. Podívejte se, rostou z nich násilníci prostě a tady se vraždí a kam jsme to dospěli? Atd.
Daniel Krejcar,
Tak pojďme oddělit odsudek od té generalizace. Odsoudit to musíme, to je přece jasný. S úctou k pozůstalým je to prostě strašné, a to by nemělo být, akorát bohužel to neumíme zařídit v naší společnosti, která funguje otevřeně. To zevšeobecňování je hrozně nebezpečné, proto já nemám rád takovéto sněhové vločky jako nálepku pro nějakou skupinu. Myslím, že to je dost hanlivé označení, které říká, že vy všichni jste vlastně slabší než my, to je jenom příklad toho, co teď hodně lítá v éteru, že, toto označení a to, že prostě jsme všichni, když se hraje mistrovství světa v hokeji, trenéři, a když se tohle stane, tak jsme všichni psychologové a psychiatři, to je normální.
moderátorka
——————–
Centrum Nákel poskytuje pomoc dětem a mladým lidem ve věku od 12 do 26 let, kteří nejsou nikde jinde v psychologické péči. Je to tak? Fungujete i ve skupinách?
Daniel Krejcar,
Ano, to je velmi důležitý a efektivní prostředek pomoci a léčby.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Já si právě, já si právě myslím, že v té skupině, když vlastně ten člověk zjistí najednou, že v tom není sám a že vlastně z toho může vybřednout. Jak dlouho ty skupiny trvají u vás?
Daniel Krejcar,
No, u nás jsou skupiny, patří do té sekce, která je mnohem, časově zabírá mnohem místa, a to je ta dlouhodobější práce, protože ta hlavní logika Nákelu je ta včasnost, ale abyste mohla přijmout 15, 20 rodin týdně, tak musíte taky ten samý počet propustit velmi rychle po třech, čtyřech, pěti sezeních. A skupiny u nás fungují na bázi školního roku. Většinou se začíná koncem září a trvají, buď se předělí opravdu v lednu, nebo trvají až do září a jsou různě propustné, že někdo může přijít, někdo odejít, ale vlastně někdy se uzavřou aspoň na půl roku, aby tam byla nějaká intimita, ale jako v jádru mají pomoct efektivně, rychle těm mladým lidem, protože to, co je pro čtrnáctileté dítě měsíc, tak pro nás je rok, tam zkrátka není na co čekat.
, moderátorka
——————–
Děvčata asi přicházejí nejčastěji se sebepoškozováním. Vsadila bych se, že tam budou poruchy příjmu potravy. Co kluci?
Daniel Krejcar,
Kluci se taky někdy sebepoškozují, taky někdy nejí, ale není to tak často jako u holek, kluci jsou spíš úzkostní, depresivní a řekl bych, že i obsedantní, to znamená, takové ty neurotické projevy. Všechno musí být přesně na svých místech. Bojím se, musím si mýt furt mít ruce, nejsem schopen jít ve veřejných prostorech kamkoliv, jako na něco sáhnout, tak to je u kluků trošku častější než u holek, bych řekl.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Kolikrát se vám stane, že si vás to dítě vyhledá samo? Že nepřijdou rodiče, kteří si něčeho všimli, ale že fakt prostě ten člověk prostě přijde sám?
Daniel Krejcar,
Úplně sám. Úplně sami chodí až tak od střední školy nahoru a velmi často to je za doprovodu někoho, nějakého kámoše, buď kámoše, který už někde takhle byl nebo byl u nás, to je docela častý, anebo že kámoš je jako doprovod, protože to ten člověk někde vyhledal sám, ale sám to nedá, takže si někoho vezme s sebou, což je hrozně milý, jo. Já rád vidím, ale je to podle legislativy, my nemůžeme ošetřit do 18 let bez svolení rodičů, takže je to většinou nad 18. My musíme říct, ať s sebou vezme nějakého zákonného zástupce, ne státního.
moderátorka
——————–
Tu dětskou psychologii, většinou psychologové moc dělat nechtějí, protože je to asi náročnější s těmi rodiči, ne?
Daniel Krejcar,
No, já myslím, že je nějaká skupina, není úplně malá, která je menší než poloviční, která s těmi dětmi vlastně dělá ráda, ale ono to je opravdu náročnější. A protože do hry vstupují rodiče, kteří jsou velmi často složitější než ty děti, respektive něco chtěj.
moderátorka
——————–
A ti rodiče na tom sezení jsou přítomni?
Daniel Krejcar,
Na tom vyšetření, prvním jsou dětsky přítomni.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Ale pak už ne?
Záleží dle situace, většinou ne, ale pak jsou velmi důležití, protože my jsme krátkodobá péče, která zdiagnostikuje, zedukuje a vymyslí, co dál nebo pomůže poradit, co dál, tak potom při tom propouštění jsou zas velmi důležití, protože ti rodiče musí zajistit tu další péči, pokud je potřebná.
moderátorka
——————–
Takže si řeknou nějaký další plán a tak dál?
Daniel Krejcar,
Ano, ano, když, se řekne nějaký další plán a u toho rodiče musí být. Bohužel každý psycholog, každý v pomáhající profesi to trochu zná, kdo dělá s dětma, tak velmi často je to prostě tak, že by se měli léčit rodiče, to jde za rodičema, aby se pomohlo dítěti, pomozme rodiči.
moderátorka
——————–
Takže vám stačí vidět ty rodiče. No, fakt je ten, že nedávno mi někdo říkal, že by zakázal dětem pobyt na sociálních sítích, ale jak to mají udělat, když se dívají na maminku, jak půl hodiny nebo hodinu scrolluje v obýváku, prostě po sockách?
Daniel Krejcar,
Tak maminka, která scrolluje po sockách, nemůže zakazovat svému potomkovi, aby nescrolloval po sockách.
moderátorka
——————–
A jak Vy se díváte na děti a sociální sítě?
Daniel Krejcar,
Já se, nemáte jednodušší otázku?
moderátorka
——————–
Nemám. Všechny nás to trápí.
Daniel Krejcar,
Já vím. Mě se tam motá víc rolí. Já nemám moc sociálních sítí cíleně, ale respektuju to, že moje žena nějaký má a naše dcera se dívá na nějaký sociální sítě, ale já myslím, že důležitý je, kolik toho je, aby ten kontakt s tím reálným životem, aby ten kontakt na tom táboře v létě, na tom kroužku nebo v tom oddíle sportovním a v tý třídě byl prostě dominující, a to výrazně, protože 90 % dětí, který skončí u nás, tak skončí proto, že se vypadly z těch běžných životů, z toho běžného kontaktu, což je zásadní pro psychologický vývoj, ale jak ukazují výzkumy posledních let, tak i pro somatický vývoj mozku a dalších věcí. Zkrátka ta, ta obrazovka, myslím, že nás fakt předběhla vývojově jako lidstvo a že to, když to řeknu takhle, tak je v souladu s hostem, který tady byl minulý týden, je to zlo.
moderátorka
——————–
No, máte dvanáctiletou dceru a jste psycholog, víte toho hodně. Jak to funguje u vás v rodině?
Daniel Krejcar,
Myslím, že v tomhle směru nějak jinak a lépe než kdekoliv jinde. Naše dcera dostala před pár dny poprvé iPhone, protože si ho dva roky hrozně přála a vydržela se starým Androidem po mně, kde se jí ve třídě smáli, tak díky tomu, že vydržela, ho dostala. Ale přemýšlím, jaký uděláme omezení a jak to vymyslíme. Prostě není to lehký.
moderátorka
——————–
Ne, právě zajímalo, jako jestli prostě ti rodiče, kteří se samozřejmě bojí všeho možného a bojí se právem, tak jestli fungují omezení nebo jestli je to opravdu, prostě dítě od dítěte a navíc děti jsou technologicky daleko vyspělejší než my, takže nás druhdy, včetně našich omezení přelstí.
Daniel Krejcar,
Ano, přelstí, ale já opravdu nemůžu kázat víno, když vodu piju. My jsme neměli nikdy omezení, takové ten parenting controlling, kdy můžete vypít na tom dítěti ty aplikace, my to prostě nepoužíváme a věřím tomu, že když jednou za čas s dcerou hovořím o tom, co dělá a jak často to dělá, tak mi říká pravdu.
moderátorka
——————–
Vracím se ještě k našim dětem a k tomu, čeho se někteří lidé bojí, až jednou prostě zjistí, že jejich dcera, když se poodhrne rukáv, je pořezaná a oni si toho nikdy nevšimli. A toho, jak se všichni snažíme nějakým způsobem tomu zabránit. Jak se tomu dá zabránit?
Daniel Krejcar,
Tomu se přímo zabránit nedá způsobem, jako že když budu jezdit opatrně, tak i tím v autě třeba zabráním havárii. Já myslím, že je to prostě projev nějakýho vnitřního neštěstí, samoty, opuštěnosti. Já jsem to ve 14 fakt nezažil. Já jsem to zažil až později…
moderátorka
——————–
Já myslím, že já tak jako v 15, v 16, ale nějak jsem to neměla s kým řešit a vlastně jsem to ani neuměla pojmenovat.
Daniel Krejcar,
Jo. Já myslím, že vy holčičky jste byli citlivější a daleko před námi v tom věku, takže já jsem hrál tenis a vy jste chodily na „Bunuela“, tam rozumím, tam se to prostě nabízelo, ale já myslím, že ty děti to mají opravdu víc jak znají dneska nebo respektive je to nějak normálnější s tím být. A tím pádem na jednu stranu je to fajn, že žijou ve svobodné době, kde se nemusí stydět za úzkost nebo za menstruaci nebo za věci, které pro naše rodiče ještě nepřipadalo v úvahu, ale zároveň s tím nějak v tom zůstávají, je to vlastně prostor, kde se potkávají na těch tématech i s druhýma spolužákama, takže oni se o tom opravdu mezi sebou baví a ono to ne vždycky pomáhá, to je prostě potíž. Takže já si myslím, že základní prevence je bavit se se svými dětmi, nepodceňovat čas, který potřebují, abysme s nimi byli, i když nic moc se neděje, není potřeba pořád jezdit na super kolovýlety a na dovolenou k moři. Já myslím, že je hrozně důležitý s dětma trávit úplně obyčejně čas a že tím, jak už málokdo z nás má zahrady s česnekem a s bramborama, tak toho času objektivně, kdy jenom tak prostě jsme na tý zahradě a hrabe se listí, jak u těch babiček se hrabávalo, tak je prostě míň. Teď mluvím hlavně samozřejmě k městským lidem, ale myslím, že takový to, že já jsem nemohl na tenis dřív, než jsem dopoledne dvě hodiny pomohl venku, že to byl hrozný opruz, ale byl jsem s těma rodičema a ono to někde vzadu prostě něco dělá, že je cejtím, že jsou se mnou, že nejsem sám, že se na mě rozzlobí. Ale i rozzlobení znamená, že mají zájem.
moderátorka
——————–
Já se ještě vrátím možná k té babiččině zahrádce nebo k tomu, co jsme dělali naše generace. Já myslím, že za nás ten svět nebyl takhle přehlcen informacemi, jinými slovy, nejevil se být tak složitý. Jakým způsobem těm dětem pomoct se v tom rozebrat? Jaké rady Vy jim třeba dáváte, když z Nákelu odcházejí, aby mohli se vpravit do nějakého normálního fungování, aby se dostali blíž k realitě a dál od těch elektronických kouzel?
Daniel Krejcar,
Já ty rady moc neumím a moc zapomínám vždycky to, co jsem jako vymyslel a teď mě napadl takový obraz, který se, myslím, někdy už použil. Myslím, že jsem to někomu někde vysvětloval. Je to, jako když jdete do obrovského supermarketu, kde je strašně moc věcí, potravin, třeba oříšků. Tak co jako přirozeně uděláme? My přece si najdeme ty věci, který chceme koupit, protože je máme rádi a proběhneme to co nejdříve, abysme to měli z krku, ale nejenom z krku, ale abysme se tam neztratili v tom množství těch nabídek. Já myslím, že tohleto je vlastně obraz, který se děje i v tom virtuálním světě informačních technologií a informací, který přes ně přicházejí. Já myslím, že je hrozně potřebné pomoc těm mladým lidem naučit se najít ten regál s tím svým oblíbeným zbožím, které opravdu potřebuju a o ostatní se moc nezajímat. Těžké je, že ono to pak vypadá, že jim něco uteče a že budou hloupější než ostatní.
moderátorka
——————–
Jinými slovy, FOMO, neboli Fear of missing out.
Prostě pocit, že u něčeho budu chybět.
Daniel Krejcar,
Ano, ono na to není české jako takhle, úderné vyjádření, ale ten prožitek je samozřejmě velmi častý a přítomný. Prostě něco mi uteče. Ale zároveň to je velmi lidské. Já myslím, že na tom není nic špatného, jak jste říkala, těch lákadel je násobně víc, než jich bylo před x lety zpátky. Podobně jako v tom supermarketu.
moderátorka
——————–
Jakým způsobem vysvětlujete dětem, které vlastně mají tenhle pocit, FOMO, jak s tím?
Daniel Krejcar,
to se nedá moc vysvětlit. Já myslím, že jediné, co se dá, je nabízet cestu k tomu… Takhle, já si základní postoj nebo základní můj cíl, když pracuji s mladými lidmi, je, pomoct jim, aby si uvědomili, co je to, co jim dělá dobrý pocit samotný ze sebe, a to většinou není bytí na sociálních sítích. Ani to není desáté tričko stejného střihu do skříně, to jsou věci, které vydrží chviličku, ale potkání se se sebou. A to, když mi někdo řekne, já vlastně, když jdu z toho tréninku, nebo když ve škole se něco normálně zadaří, nebo když si s holkama normálně pokecáme o tom, že máme hlad nebo cosi, tak to jsou věci, u kterých se cítím docela dobře, u toho lovení, aby mi nic neuteklo, u toho běhání po supermarketu zprava, doleva se nikdy dobře necítím.
moderátorka
——————–
Je velký rozdíl mezi prací s dvanáctiletým a šestadvacetiletým člověkem?
Daniel Krejcar,
No, tak je velký rozdíl ve smyslu, že samozřejmě jiná témata, jiná úplně úroveň, protože šestadvacetiletý člověk je prostě hotový Ten už začíná degradovat de facto.
moderátorka
——————–
Já se právě proto na to ptám, protože si říkám, možná s těmi dětmi menšími to bude jednodušší a protože těm starším se různé věci dají racionálněji vysvětlit.
Daniel Krejcar,
Za mě je to naopak, za mě je to mnohem těžší s malými dětmi, taky jsem si neuměl představit třeba do čtyřicítky, že vůbec budu s dětmi pracovat. Já, když jsem začal, když jsme založili naše zařízení, pak jsem začal pracovat na plný úvazek, tak jsem byl jeden z nejméně zkušených. Jenom aby bylo jasno, protože můj respekt k tomu, k tomu dostat se do světa pojmového světa, myšlenkového, emočního světa, obrazového světa dětí dvanáctiletých, je pro mě mnohem těžší cesta, než se dostat k dvacetiletému člověku, to už se nějak domluvíme většinou.
moderátorka
——————–
Já jsem si četla jeden z Vašich citátů a líbí se mi a budu parafrázovat: „Nehledám ve druhých nemoc, patologii, věřím nám lidem.“ Dokážete to tohle motto Vaše pracovní nějakým způsobem víc vysvětlit a rozvést?
Daniel Krejcar,
Jsem to tam napsal, protože takhle to já prostě mám obecně jako se životem, s potížemi v životě, s kontaktama s druhými lidmi. Já prostě si opravdu nemyslím, že je důležité, co je vidět a že bych se měl na druhého člověka koukat jako na někoho, kdo selhává nebo kdo onemocněl. A že bych, a nevěřím na to, že existují zvnějšku prostředky, které mohou pomoct v psychické rozladěné pohodě nebo nemoci, já si prostě myslím, že ty prostředky zvenku jsou jenom možné nástroje k tomu, abysme pomohli tomu člověku dostat se ke svým zdrojům a ke svému zdraví, které tam někde pod tím prostě leží.
moderátorka
——————–
Kolik rodičů vám přivádí do Nákelu děti ve stylu, něco se rozbilo, opravte ho.
Daniel Krejcar,
Víc, než bysme chtěli, ale je to zároveň normální. Já se na ně nezlobím, já myslím, že se na rodiče vůbec nezlobím, ani na ty, u kterých si myslím, že těm dětem škodí, protože si myslím, že zkrátka každý z nás v životě opravdu děláme to nejlepší, co umíme. A protože si neumím představit, že by někdo úmyslně si řekl, ne, já bych to mohl dělat lépe, ale budu to se svým dítětem dělat hůře….
moderátorka
——————–
Já to zestručním. Nikdo není profesionální rodič.
Daniel Krejcar,
Ano.
moderátorka
——————–
Ani psycholog ne?
Daniel Krejcar,
Ne, naopak. Já myslím, že to je nějaká výhoda v tom, že mi některý věci dojdou rychleji nebo když mi někdo druhý řekne, tak je třeba to nepopírám nebo neodmítám. Myslím, že unesu víc kritiky, třeba v tomhle smyslu, protože mi prostě přijde, že ta kritika je dobrá, protože mi rozevře oči, ale jinak si nemyslím, že umím být víc rodič, než jste uměla Vy.
moderátorka
——————–
Daniel Krejcer, klinický psycholog z centra Nákel, dneska můj host. Děkuju za to, děkuju za Vaši práci i práci Vašich kolegů a ať se Vám a vlastně Všem vašim klientům Nákelu daří.
Přidejte odpověď