Jiří Jankovský (foto) vystudoval na kněze, pracoval jako dětský psycholog, přednáší na Jihočeské univerzitě. „Někdy jsem se cítil zoufalý, ale vždy vyšlo najevo, že všechno, co mě potkalo, mělo smysl,“ říká.
Na osudová setkání má Jiří Jankovský štěstí. Díky tomu, že v rodné Želivi v klášteře jako ministrant potkal opata Víta Tajovského, rozhodl se, že bude knězem. O čtyři roky později se zase na svatbě svého bratra zamiloval do dívky Aleny a s plánovaným celibátem byl konec.
Když později jako dětský psycholog v socialistickém Československu s takovou minulostí sháněl zaměstnání, odvahu nabídnout mu ho našla až ředitelka krumlovské pedagogicko-psychologické poradny. „V životě jsem se někdy sice cítil zoufalý, ale nakonec vždycky vyšlo najevo, že všechno, co mě potkalo, mělo smysl. Jenom jsem to poznal až později,“ říká ve chvíli, kdy profesní dráhu pomalu uzavírá.
Ponechal si jen částečný úvazek na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity.
„Bolest je tak velká, že se z ní rodiče nemohou ani vyplakat“
Letos po 20 letech opustil ředitelskou židli v centru Arpida, které se stalo jednou z největších neziskových organizací v republice. „Pro 130 denních klientů je tu více než stočlenný tým odborníků, skvělá parta lidí, která odvádí neskutečně záslužnou práci,“ konstatuje Jankovský.
„Cítil jsem reálné nebezpečí vyhoření. Pokud se snažíte dělat tuhle práci dobře, musíte dát k dispozici svoji sféru prožívání a to vás nakonec semele. Příběhy rodičů, kteří řeší svoji zlomovou životní krizi, když se jim narodí dítě s těžkým zdravotním postižením, to po vás nemůže jen tak stéct jako voda. Střídá se tolik potřebná naděje, ale často i bezmoc, to když na ně dolehne realita. Mnohdy přijde pád až na pomyslné dno, kdy už se ani nemohou z té bolesti vyplakat, a to je velmi těžké. A pak přijde zase úleva, to když se rozpláčou, což bývá dobré znamení, že se vracejí zpět do života. Vznikne tak prostor, kde můžete pomoci,“ říká Jankovský.
Jedním dechem dodává, že je velmi obdivuje a váží si všech, kteří to zvládnou. „Nevím, jak bych v tak vypjatých situacích reagoval já sám. To člověk pozná až tehdy, když musí takový problém sám v životě řešit,“ přiznává.
Pomohl mu biskup Hlouch
Často stál před zlomovými rozhodnutími. „Když jsem potkal svou budoucí ženu, věděl jsem, že je ta pravá. A dnes mohu říci, že to, že jsem se s ní ve 4. ročníku teologické fakulty oženil, byla jedna z těch několika věcí, které se mi v životě opravdu povedly. Dostudoval jsem tehdy teologii jen díky povolení budějovického biskupa Josefa Hloucha. Logicky jsem se tak stal ideálním materiálem pro nejrůznější přisluhovače tehdejšího režimu. Jenže neuspěli,“ vzpomíná.
„Přišla rodina, vystudovaného teologa nikde nechtěli, tak jsem si za rok udělal maturitu na zdravotní škole. Pracoval jsem jako ošetřovatel na psychiatrii v Bohnicích, na devět let zakotvil v Dětské psychiatrické léčebně v Opařanech. Ačkoliv jsem udělal přijímací zkoušky na pražskou filozofickou fakultu jako nejlepší, nevzali mě kvůli mé minulosti. Nakonec mi paradoxně pomohl stranický tajemník, který měl na starosti vysoké školy. Učil jsem se po nocích, doma dvě malé dcery. Ani červený diplom mi ale nepomohl k adekvátní pracovní pozici v Opařanech, tak jsme nakonec zakotvili v Českém Krumlově, kde měli odvahu mě zaměstnat,“ vzpomíná.
Fandí studentům
Posteskne si, že je zklamán současným politickým vývojem. „Jsem spíše pravicově orientovaný, ale nemohu se identifikovat s ODS, vadí mi to jejich kmotrovství. Nechápu ovšem ani pana hejtmana Zimolu, když se jako sociální demokrat spojil s komunisty. Moc fandím těm mladým studentům, kteří našli odvahu proti tomu protestovat,“ míní Jiří Jankovský a dodává, že podstatné je, aby se člověk nemusel za sebe stydět.
„Mnozí dnes kladou důraz na úspěch takřka za každou cenu. Nepovažuji se za úspěšného. Myslím, že je důležité mít nejen zakotvení v životě, ale i ve víře, chovat se odpovědně, dělat smysluplnou práci, být sám sebou, dokázat obhájit svoje názory, rád se vracet domů, kde se cítíme dobře, těšit se na svého životního partnera a na vnoučata, cestovat a poznávat nové. To jsou věci, z nichž mám v životě radost.“
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď