Ten neuvěřitelný příběh se začal psát v den, kdy získali fotbalisté Viktorie Plzeň poprvé v historii mistrovský titul. Parta fanoušků ze Stoda přivezla nevidomému kamarádovi Václavu Šindelářovi kus trávníku, který se tehdy po titulovém utkání s Baníkem likvidoval.
„Měli jsme akci, pekl se čuník, byl soudek, když mě kluci něco strčili pod nos,“ vzpomíná po letech s nostalgií v hlase Václav Šindelář.
„Hned jsem jim řekl, že od příště jezdím s nimi,“ vypráví 55letý chlapík. A protože je muž činu, hned na příští sezonu si koupil permanentku.
O zrak přišel v učení jako teeneger, rázem se mu změnil svět. Ale nepoddal se, je neuvěřitelně aktivní. Udělal si masérský kurz a přes třicet let pracuje ve Stodské nemocnici, každý den v půl šesté je za stolem. Dodnes také poctivě fandí, i když už nebývá na každém zápase. „Poslední dva roky jsem pomáhal synovi na stavbě baráku, každý den jsem tam byl,“ vysvětluje svoje občasné absence. Ani na zápas s Realem Sociedad nakonec nevyrazil, i když do poslední chvíle váhal. Jenže hraje se až v devět večer a on musel v pátek ráno s otcem k lékaři. Manželku má už nějaký čas u dcery a vnoučka v Anglii, a tak je na něm i venčení dvou psů, i čas na rozhovor hledal těžko.
„Jsem pořád v jednom kole, a to jsem nevidomý,“ napsal v jedné ze zpráv při domlouvání. Na milovanou Viktorku si ale čas najde vždycky. Když ne přímo na stadionu, tak s kamarády v oblíbené restauraci Na Zahrádce nebo v klidu domova. Fandit chodil už před úrazem ze studentských let. „Střídal jsem to i s hokejem, zlevněný lístek pro studenty stál sedm korun na stání. Na fotbal už ani nevím kolik, ale chodil jsem na starý Štruncáky pod Bránu borců, Ale to jsme hráli o záchranu nebo i druhou ligu,“ zavzpomíná. O to víc si teď užívá úspěchů. „Pořád je to paráda,“ nepatří k věčným kritikům. „Každému se občas něco nepovede, i vám nebo mně,“ umí zůstat nad věcí. „Ale pokaždý by do toho kluci měli dát plzeňský srdíčko,“ říká.
Zaujalo ho i tažení Konferenční ligou. „Pana Koubka mám strašně rád,“ vyzná se.
Z hráčů to byl Pavel Horváth, s nímž je dodnes v kontaktu, a obdivuje ho i jako komentátora v rádiu.
„On to umí tak krásně vysvětlit. Je vidět, že fotbalu neskutečně rozumí,“ rozplývá se Šindelář, ale má i jiné oblíbence, třeba Lukáše Hejdu, který nesl jeho jméno na dresu při speciálním zápase na jaře 2016, kterým viktoriáni vzdali hold lidem, jejichž osudy si zaslouží velký obdiv a pozornost. „Když přijdu na zápas, můj orientační bod je plzeňský kotel,“ popisuje svoje vnímání fotbalu. Léta už má v hledišti stejné místo, na hranici velkého vápna.
„Naproti mně bývá hostující trenér. Slyšíte, jak křičí na hráče. I Pavel Vrba byl dobře slyšet, jen pan Koubek nemá tak znělý hlas,“ usměje se.
„Slyšíte, jak balon šustí o trávu. Poznáte, kdy se zastaví nebo když do něho hráč kopne,“ vypráví, jak se orientuje. A když něco neví, poradí mu někdo z kamarádů.
Zdeněk Soukup
Plzeňský deník
Přidejte odpověď