Radiožurnál
Předsedkyně správní rady Nadačního fondu Revenium Hana Potměšilová je dneska mým hostem, tak vás tady vítám, dobré dopoledne.
Hanka je odbornice na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, také je hybatel různých věcí. Jako třeba puntíkového dne, který letos slavíme už popáté?
Hana Potměšilová, předsedkyně správní rady, Nadační fond Revenium
——————–
Pátým ročníkem si ho připomínáme, přesně tak.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Proč je důležité připomínat psoriázu alias lupénku?
Hana Potměšilová,
Bohužel i po 20 letech byla podepsána Mezinárodní deklarace práv lidí s touhle diagnózou se ukazuje, že lidi stále považují lupénku za nemoc ušpiněných rukou, špatné hygieny, že je infekční a já jsem se potkala poprvé s lupénkou někdy právě před těmi 20 lety, kdy jsem měla pocit, že se různými osvětovými aktivitami, pacientskými organizacemi mění trošičku to veřejné mínění, ale je to šest let zpátky, kdy ve veřejnoprávním médiu, a nebyl to Český rozhlas, zaznělo, že lupénka je infekční…
moderátorka
——————–
Se vás někdo zeptal, jestli je lupénka nakažlivá?
Hana Potměšilová, předsedkyně správní rady, Nadační fond Revenium
——————–
Ne, zaznělo to ve zpravodajském bloku veřejnoprávního média. Načež má kolegyně Gabča Doležalová, což je naše sestra v akci, která má vlastní zkušenost s lupénkou díky své babičce a mamince a u nás dělá právě různé pomocné projekty pro pacienty a veřejnost, která má zájem o lupénku, tak na mě naběhla, říká, Hanko, musíme s tím něco dělat, musíme napsat stížnost. Tohle není možný, aby v jedenadvacátém století se říkalo, že lupénka je něco jako lepra. A říkám Gabi, ale když si budeme někde stěžovat, tak to něčemu nepomůžeme. Jako uvidíme. No, já myslím, že Jan Amos Komenský se svým, se svojí škola hrou měl jako dobrou pravdu a třeba vymyslíme něco nebo vymyslíte něco, co bude fajn. No, a přišel COVID a Gabi přišla s nápadem v době největší covidový krize obléct lidi do puntíků právě na Světový den lupénky a ukázat vlastně pacientům s lupénkou, že ten, kdo má na sobě ty puntíky jako dneska třeba já, tak ví, že lupénka není infekční. A nám se vlastně v této naší kampani, nebo jak to nazvat, najednou přiřadily školky. Dostali jsme podněty od paní učitelek, že mají děti, které mají lupénku nebo třeba atopický ekzém. Ono jsou to odlišné diagnózy, ale pro vnímání děti velmi podobné a že by přivítali, kdybychom pro ně mohli vytvořit nějaký edukační materiál, kde si děti budou hrát s tou lupénkou, s těmi puntíky, no, tak jsme opuntíkovali republiku.
moderátorka
——————–
Podařilo se, když chci vyjádřit solidaritu, můžu si samozřejmě obléci cokoliv s puntíky, já to dneska nemám, vy jste mě zachránila puntíkovanými ponožkami. Díky za to. Ale dá se ještě na puntikovyden.cz přispět, tam je vlastně QR kód. Přispívám komu letos?
Hana Potměšilová,
My každý rok vybíráme na základě doporučení lékařů nějakého dětského pacienta nebo pacientku, kteří mají těžkou formu lupénky a vybíráme peníze na jejich opravdu ozdravný pobyt u moře. Úzce spolupracujeme s lékaři, aby to byla rodina, která běžně k moři nejezdí dvakrát do roka ze svých vlastních příjmů, ale opravdu aby to byl dětský pacient nebo pacientka, kteří mají těžší formu lupénky, protože lupénka zhruba do 12 let není léčitelná moderními preparáty, ale opravdu ty děti chodí na bahenní koupele, na záření a ta lupénka je hlavně to, že my jí vidíme na tom těle, to už je něco, jako když nám praská omítka…
moderátorka
——————–
My nevidíme to, co je uvnitř.
Hana Potměšilová,
Přesně tak. A nejenže ten dětský pacient v tom kolektivu často je trošičku daný stranou, protože lupénka může mít šupinovou formou nebo to, co má naše letošní pacientka, na kterou vybíráme, tak ta má otevřené lupénkové vláky, který krvácí, takže se musí každý den ošetřovat. Takže naším cílem je po dohodě právě s odborníky vyslat celou rodinu i s tím dětským pacientem nebo pacientkou na ozdravný pobyt k moři, protože tři týdny nebo čtyři týdny u moře pro ně mohou znamenat rok čistého těla.
moderátorka
——————–
Jak funguje biologická léčba v tomhle případě?
Hana Potměšilová,
Já nejsem lékařka, úplně se k tomu nechci vyjadřovat, ale vím, že u dospělých pacientů, kterých se právě biologická léčba týká, profitují z biologické léčby téměř všichni pacienti, pokud se k ní dostají. V České republice to funguje tak, že člověk musí projít nějakou takzvaně systémovou léčbou, to je přesně, když to úplně zjednoduším, lékaři by mě za to ukamenovali, určité mazání, různé koupele, záření a teprve poté, když neprofitují z této léčby, mohou dostat biologickou léčbu, biologická léčba ale není všespásná, nemusí fungovat po celý život, u někoho může fungovat 2-3 roky, poté může dojít zase k propuknutí onemocnění, musí pacient přejít třeba na jiný způsob léčby nebo se vrátit k té původní systémové léčbě. A já sama mám v týmu čtyři kolegyně s lupénkou. Bohužel lupénka není jediná diagnóza, kterou mají ve svém životě. Je to ještě další autoimunitní onemocnění, ale co vidíme, že obrovským způsobeno toho člověka působí psychická pohoda, když je v pohodě, není lupénka.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Já jsem ráda, že jste zmínila teď ty svoje kolegyně, protože když jsem vás představovala, tak jsem říkala, že tady se mnou sedí odbornice na zaměstnávání osob se zdravotním postižením a to bude moje další téma s Hanou Potměšilovou.
Možná by bylo trefnější říci, že jste žena, která se vyzná ve věcech, v kterých se nikdo z nás vyznat nechce. Jak jste k tomu přišla?
Hana Potměšilová,
Lucko, já děkuju za tuhle otázku. Mně pravidelně se lidi ptali, proč to dělám. A já jsem dva roky zpátky dostala otázku, kdy jsem se poprvé v životě potkala s člověkem se zdravotním postižením, a to mě vlastně přivedlo možná zpátky těma nohama na zem, když jsem si uvědomila, že poté, co mě mamka s taťkou přivedli z porodnice, tak mě vzala do náručí babička, která prodělala ve dvou letech tzv. nekrvavou operaci kyčlí a v 35 letech prodělala ablaci prsu a z druhé strany mě vzal dědeček, nikoliv její manžel, dědeček od tatínka, který měl poúrazovou epilepsii a že vlastně já jsem vnímala tu odlišnost, kterou jsem vlastně nevnímala jako odlišnost, to, že babička se mnou nikdy nechtěla jít u nás v Hradci Králové na plovárnu, protože prostě nechtěla jít s vycpávkou místo prsu někam v plavkách a děda se mnou v Brdech nejezdil nikdy na kole. Ani nečesal třešně, což je jinak něco úplně normálního. Věděla jsem, že děda bere každý den léky na epilepsii, věděla jsem, že babička v Hradci nemá prostě prso, že nosí epitésku a nepřišlo mi to nějak divný, a proto v momentě, kdy mi do života začali chodit různé příběhy lidí, kteří měli nějaké zdravotní omezení, ale bylo za ně pro veřejnost něco jako wow, tak já jsem to brala naopak, vždyť žijou normálním životem a není to wow. Já říkám, že strašně důležitý je nečekat, že když má někdo jakékoliv omezení a může to být zdravotní, jazykové, jakákoliv bariéra, že potřebuje naše milodary.Naopak, my si musíme uvědomit, že ho potřebujeme my sami, protože může některé věci umět daleko lépe než my a nemá cenu koukat na toho člověka jako na někoho, kdo je prostě jiný.
moderátorka
——————–
Zaměstnávání znevýhodněných osob ve velkých firmách je už běžnější. Řekla bych teda, myslím si to tak, jak já to potkávám. Jenom občas mě napadne, do jaké míry je to kvótování takové to trošičku jako firemní pokrytectví?
Hana Potměšilová,
Já se teda musím jako přiznat, že se potkávám naopak s tím, že je to běžnou součástí těch týmů, jak nám stárne populace, jak se nám oddaluje věk do starobního důchodu, jak i COVID naučil jako lidi přijmout, že nějaký zdravotní trabl, neznamená osobně jsem zklamal a tak, že se to stává jakoby běžným tématem, že lidi nemají problém přiznat, že je bolí záda nebo že jdou na kolonoskopii nebo že si našli někde bulku nebo že jdou do stanu proti melanomu, nechat si vyšetřit znaménko, prostě už to začíná být jako běžné téma. Jasně, asi ještě se nebudeme bavit o problémech třeba s vyměšováním podobně jako, že jsme upekli skvělej štrůdl, protože bylo hodně jablek o víkendu, ale přijde mi to, ale možná je to i tím, jak sama stárnu, že lidi kolem mě – logicky do života jim přichází nějaký zdravotní trable, tak mám pocit, že už je to čím dál běžnější téma. Já v hodně firmách dělám takové jakoby osobní pohovory s lidmi, kdy za mnou můžou přijít s jakýmkoliv tématem na pomezí sociálně zdravotní problematiky, ať už se týká jich nebo někoho blízkého a mě překvapuje, kolik mladých lidí za mnou chodí. Jako opravdu ve věku mého syna nebo 25 jim je.
moderátorka
——————–
Co s vámi chodí řešit svoje rodiče, svoje kolegy?
Hana Potměšilová,
Překvapivě sami sebe.
moderátorka
——————–
V 25?
Hana Potměšilová,
Řada z něj řeší různé úzkostné problémy a nebo to, že mají z jejich pohledu genetickou vlohu nějakého autoimunitního, nějaké autoimunitní diagnózy a ptají se, jestli to mají řešit nebo neřešit. Řekla bych, že mladá generace, generace, budu říkat mého syna, narozená kolem milénia, je daleko zodpovědnější za svoje zdraví. A uvědomuje si, že jinakost je úplně normální.
moderátorka
——————–
Problém je, že ty podniky neřídí tato mladá generace, ale generace prostě moje třeba.
Hana Potměšilová,
A moje.
moderátorka
——————–
A vaše, která prostě má nějaký doběh toho, jak se to dělalo vždycky. Vy jste pracovala jako neplacený poradce u Sdružení automobilového průmyslu a tehdy vlastně jste dostala výzvu, abyste navrhla něco, aby vlastně lidé, kteří už jaksi jsou zkušení, ale už nejsou v tom věku, kdyby by mohli pracovat na Full Time, tak aby mohli zůstat ve fabrice. Povedlo se vám to tehdy? Protože v uvozovkách pana Radu nebo paní Radovou bychom měli respektovat a potřebujeme je.
Hana Potměšilová,
Ano. Ne všude se mi to podařilo. Vždycky, jak se říká, ryba smrdí od hlavy. Takže pokud je políbený management zrovna v oboru automotive, tak pánové mi odpustí, to je obor testosteronových mužů, kde jakékoliv selhání se považuje za fatální. I kdyby to bylo špatně umístěná tužka na stole. Já jsem ten obor měla šanci poznat a hodně mi otevřel oči, co se týká vůbec výroby a výrobních procesů, ale jak kde. Krásně to zafungovalo třeba v rodinných českých firmách, které pro automotive vyrábí, kde opravdu z toho byla ta rodinná firma, kde to založili rodiče nebo mlaďoši v devadesátých letech a postupně ten generační vývoj přivedl k tomu, že nikdo nebudeme superhrdinou až do 90 let, ale že nutno předávat určité agendy mladším, protože v některých věcech jsou určitě lepší a dokáží jako přemýšlet o dva kroky dopředu. Na druhou stranu některé agendy netřeba dávat mladším a naopak ukazovat to, že já se svojí zkušeností něco můžu přenést dál.
moderátorka
——————–
Jinými slovy, Vám se to v tom automotivu nepovedlo? V té, v té velké firmě, v tom molochu.
Hana Potměšilová,
V té velké firmě ne.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
A co to a co tomu bránilo? Kde vznikl ten problém?
Hana Potměšilová,
Já jsem zažila v jedné japonské automobilce, tak mě nechali nahlédnout do personálních auditů, kdy opravdu se dají kamery nad zaměstnance každé tři roky, každé tři měsíce ty kamery opravdu snímají pohyb každého zaměstnance a pak přijdou auditoři výkonu toho týmu a rozhodnou se změnit pracovní pomůcku o 2 cm, protože v rámci celé fabriky se podaří ušetřit třeba 12 normo minut během celého dne. No a lidé tam nejsou pod jménem Hanka Potměšilová nebo Lucka Výborná, lidé tam jsou pod svými kódy a tam to prostě nejde, tam se jede na normo minuty, normo mikrosekundy, ale naopak, kde se lidé běžně zdraví křestním jménem a nikoliv jenom v týmu jednoho mistra nebo mistrové, tak tam se to daří měnit.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Takže bavíme se o velkých a malých pracovních kolektivech?
Hana Potměšilová,
Ale pro mě ty malé pracovní kolektivy jsou zhruba do nějakých 200 lidí, kde třeba se podařilo a nebudu asi ani jmenovat tu automobilku, aby neměli nos nahoru, ale bylo třeba skvělé, že přizpůsobili doby obědů a svačin opravdu zaměstnancům, kdy to nejsou pevně dané jako píchačky a 30 minut přestávka, ale člověk si opravdu může dojít během 30 minut na oběd, kdy ta továrna má udělanou svoji jídelnu, udělala vhodná jídla nikoliv jenom pro celiaky, ale opravdu pro rodiny s dětmi, kdy si uvědomuje, že když ta máma nebo táta pak přijdou domů a chtějí se věnovat dítěti, že třeba ta hodina každý den strávená vařením pro ně nemusí být zrovna to, co by je bavilo, ale můžou si za zvýhodněné peníze koupit ten oběd nebo tu večeři pro svoje dítě a opravdu taková drobnost jako zvětšit kapacitu jídelny a dát lidem šanci přijít si v době, kdy to opravdu jako výroba ale umožňuje na ten oběd, tak mně přišlo jako skvělý krok ukázat, že člověk je přece na tom prvním místě.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
To je hezké. To znamená, jinými slovy, vy jste v nějakých firmách, v těch menších mohla fungovat velmi dobře. Taková ta sympatická rozbuška. Jak se na vás koukali v těch firmách, kde je člověk jenom QR kódem?
Hana Potměšilová,
Já jsem pravidelně chodila na setkání ředitelů Sdružení automobilového průmyslu, kdy opravdu ten mužský rod je na tom prvním místě. Byla jsem tam jediná žena, nebyla jsem ředitelkou z automotivu, kdy všichni mě považovali za tu bláznivou ženskou z toho nezisku, která tam vplula v těch lodičkách a teď jim bude říkat, jak se mají chovat k těm lidem, když se posunou, vlastně celé se to odehrálo kolem novely zákoníku práce v roce 2012, když se posunu o pět let dál, tak během těch pěti let mě zaklepali na dveře tři generální ředitelé ze třech továren toho velkého charakteru v České republice a všichni tři v tu dobu prodělávali onkologickou diagnózu.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Jinými slovy, musí se nám něco nebo našim blízkým něco strašného stát, aby nám to došlo?
Hana Potměšilová,
Ale ani jeden se nevrátil zpátky do svého oboru. Všichni tři to brali jako svoje osobní selhání, že jim do života přišla nemoc. A v ten moment jsem si uvědomila, že v určitých oborech se potkávají lidé určitého smýšlení, které netřeba. Jako tam neudělá člověk ani tu evoluci. Nemluvím o revoluci, protože to prostě nejde. Ten obor to neumožňuje a nejen v České republice.
moderátorka
——————–
Hana Potměšilová je odbornice na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Začali jsme tím, že jsme upozornili na Světový den lupénky, puntíkový den je právě dnes. Možná bychom se mohli taky bavit o naší společné radosti, protože Josef Suchár, neratovský farář, dostal státní vyznamenání včera. Proč je Neratov jako místo pro vás inspirující?
Hana Potměšilová,
Pro mě Neratov je místem, které by mělo být vzorem každému, kdo chce něco měnit ve společnosti, ať už v podnikání, v neziskové sféře, v sociálním podnikání, vlastně tam se dělají věci pro lidi a zároveň s lidmi a nedělá se nic zbytečně a rozvíjí se jenom to, co Neratov a jeho okolí a téma sociálního podnikání rozvíjí a posunuje dál. Pro mě pan farář je zbytostněním praktického člověka, který se nedělá servítky s nikým a s ničím.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Farář z Bagru, jak…
Hana Potměšilová,
Šílený farář Neratovský, to je vlastně zkratka pivovaru Neratovského, který dokáže plno lidem otevřít oči, pokud se bojí je otevřít. Já do Neratova jezdím pravidelně vedle Domova svaté Máří Magdaleny v Jiřetíně pod Jedlovou, kolem svých narozenin. Letos jedu do Máří 11. 11. a potom třináctého právě do Neratova, kdy se snažím nasávat od pana faráře a jeho bratrance Tondy Nekvendy to, proč má cenu něco ve společnosti měnit a proč nemá cenu třeba rozvíjet téma chráněných dílen jako pojmu, ale proč má cenu se bavit o sociálním podnikání. Neboť to navazuje vlastně i na náš předešlý blok, Lucko, právě o té generační výměně, o tom věku. V Neratově i u nás v Reveniu v týmu máte lidi ve věku 30 nebo 25, ale i důchodového věku. A Neratov je krásnou ukázkou toho, kdy Josef přišel do Neratova před 30 lety plný energie, plný radosti, obklopen malou skupinkou lidí.
moderátorka
——————–
To kostel neměl střechu.
Hana Potměšilová,
Kostel neměl střechu a teď je obklopen velkou skupinkou lidí. Už má nějaký ten svůj věk, zdravotní trable a má ten svůj bagr nebo traktor. A ta normálnost pana faráře, ke kterému se jinak vzhlíží jako k někomu, okolo kterého se chodí po špičkách, jenom se k němu vzhlíží, tak Josef Suchár to úplně rozbíjí právě tou svou normálností.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Vy jste vlastně za projektem nebo stojíte za projektem Naturpark12, což je výběrová pražírna kávy, kde vlastně se vám podařilo dát dohromady veškeré know how, které máte v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Ale vy to na Kokořínsku chcete rozjet podobně jako v Neratově, jestli jsem pochopila?
Hana Potměšilová,
Tak pro mě Neratov, potažmo vlastně speciální základní škola, tak byly ukázkou toho, co v České republice chybí. Já, když jsem se bavila s Broňou, ředitelkou speciální základní školy, která je nově postavená a zrekonstruovaná 3-4 roky zpátky. Ono už je to možná i déle, kdy mi Broňa v létě říkala, hele, my nemůžeme zavřít školu, nám sem na víkendy jezdí rodiče s těžce tělesně postiženými dětmi, protože chtějí poznat Orlické hory a vlastně nemají šanci mít někde vhodné ubytování. Tak jsme se v rámci Revenia rozhodli pořídit celý areál, na kterém pražíme právě výběrovou kávu, tak jsme se rozhodli ten areál přebudovat na vhodné místo pro lidi s různým typem zdravotního postižení. Není naším cílem mít z toho LDNku, naším cílem je, aby se tam každý cítil dobře. Ten, kdo má čtyři děti, kdo má těžký elektrický vozík, kdo má francouzské hole, kdo špatně vidí nebo kdo prostě má kamarády, kteří mají handbiky a chtějí si je bezpečně uložit a děti nechat běhat večer po zahradě, to je naším velkým cílem, jak na Kokořín 12, doprostřed Chráněné krajinné oblasti, kam jsme přinesli něco netypického, jako je výběrová káva, zase vdechnout něco zajímavého.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Kdo všechno pracuje ve vašem sociálním podniku? Kdo praží?
Hana Potměšilová,
Kdo praží? Máme dva kolegy pražiče, z nichž vlastně jeden z nich je původně neratovský. Náš Kryštof, začínal s naší kávou právě v Neratově v bistru, nově postaveném bistru, a to ho přivedlo k tomu, že se chtěl ke kávě víc dostat, více s ní sblížit a stal se vlastně naším pražičem. Společně k němu máme druhého pražiče Tomáše a naše kolegy Ivana a Ondru, kteří mají sami zdravotní postižení. A co je na tom vtipného, ani jeden z nich do té doby, než u nás pracoval, nepili kávu, nebo něco, co se nazývá kávou.
moderátorka
——————–
Nemají to povinně, jo?
Hana Potměšilová,
Nemají to povinně, ale když k nám přijdete do logistiky na Mělník, kde vlastně všechno kolem kávy potom dál probíhá, tak tam jsou asi jedni z největších odborníků kávy, kam jako bych poslala tu, tady pražskou kávovou kolonu jako k nám na Mělník do logistiky, kde máte lidi s různým typem vzdělání, s různými diagnózami a stačí, aby po napražení vzali jedno napražené zrno a rovnou vám řeknou, co v té chuti poznáte, jestli se to bude dobře snoubit s mlékem nebo nebude to dobré s mlékem. Vysvětlí vám dokonale rozdíl zrn na espreso na filtr. Já někdy jako smekám, protože u nás vlastně jsou součástí nebo hlavní, hlavní tváří naší logistiky je kolegyně Hanka, Hanka Millerová, která k nám přišla a měla ze svých předchozích pracovních zkušeností to se sebevědomí trošičku nakopnuté. A teď Háňa, Háňa vede tým 14 lidí. Každý má nějaké zdravotní omezení. Ona se chytla toho mého, zodpovědnost na prvním místě, takže se naučila být zodpovědná hlavně sama za své zdraví, protože i Haně se občas bohužel ukáže ta lupénka ve spojení s její další autoimunitní diagnózou. No, a Háňa to rozvíjí a každý, kdo tam přijde a nepije kávu, tak se ji nemusí naučit pít, ale postupně tou vůní se dostane k tomu, že…. proč neochutnat to nejlepší.
moderátorka
——————–
Mým dnešním hostem je Hana Potměšilová, která se specializuje na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. A dejme tomu, že nás teď někdo poslouchá, kdo si říká, nemusím sedět doma se svým nízkým invalidním důchodem, můžu jít a můžu někam pracovat.Ale třeba nemám úplně sebevědomí, nevím, jak na to prostě někdo z rodiny, můžeme někoho poňouknout, ale jak na to?
Hana Potměšilová,
Tak kdo se podíval na název místa, ze kterého já jsem, to je spolek Revenium, tak může napsat k nám, my ho nakontaktujeme na ta správná místa. Možná pro někoho překvapivě na úřadech práce. Na každém úřadu práce již několik let fungují takzvaní poradci pro osoby se zdravotním postižením.
moderátorka
——————–
A fungují?
Hana Potměšilová,
A fungují, protože to nejsou typičtí referenti, nejsou to státní úředníci, jsou to projektoví lidé, kteří mají pravidelně smlouvu na dobu určitou, to znamená, sami neví, co s nimi bude. Z mé zkušenosti jsou to lidi z praxe, vzešli ze školství, od poskytovatelů sociálních služeb, z neziskové sféry a jsou tam pro každého, kdo chce pracovat, neví si rady nebo potřebuje nějak poňouknout nebo projít nějakou rekvalifikací. Jsou tady pro každého třeba zaměstnavatele, pokud někoho má v dlouhodobě pracovní neschopnosti a neví, jak se zachovat v situaci, jestli se ten člověk vrátí zpátky do práce a hlavně jsou tady pro každého, kdo není v evidenci Úřadu práce. Jsou to poradci, kteří mají od letošního roku možnost proplatit v částkách desetitisícových i rekvalifikaci pro někoho, kdo ví, že třeba díky nemoci už se zpátky nebude moct vrátit do oboru, kterému se věnoval pět, 10, 20, 25 let, ale že chce zkusit nebo může zkusit něco jiného, tak dokonce mají ti poradci šanci toho člověka provést určitým typem vzdělání, které ho nastartuje třeba k nové kariéře nebo i podnikání.
moderátorka
——————–
Hanko, vy znáte za těch víc než 20 let, co tohle děláte, spoustu lidí. Někteří z nich třeba neměli to sebevědomí, ale měli štěstí a někteří naopak měli to sebevědomí a zaklepali někam, kde si prostě vybrali svého zaměstnavatele. Vyprávějte mi o zázracích ve vaší branži.
Hana Potměšilová,
Já musím říct, že v Reveniu i v organizacích dalších, kterým se věnuju a pokouším se nějakým způsobem rozvíjet, tak asi nejvíc funguje, když někdo zaklepe na ty dveře. Určitě by nikdo neměl čekat, kdo vypíše nějaký inzerát, že někoho hledá. I náš vlastně tým Revenia, včetně mé logické logistiky, která je trošku výjimečná tím, že právě tam nám dobře funguje ta spolupráce s mělnickým Úřadem práce, tak téměř každý nám napsal napřímo nebo zaklepal na dveře. Světlou výjimkou, bych řekla, je asi kolega Vítek Kettner, který bydlí ode mě 400 m v Mníšku pod Brdy, ve kterém bydlím. Kdy Víťa odepsal na inzerát na juniorní pozici IT. Ač byl člověk věku mého, ale odborně seniorního, kdy byl velmi překvalifikovaný na tu pozici, chtěl k nám jít, protože chtěl veřejně říct světu, že má paranoidní schizofrenii a že potřebuje uzpůsobit trochu pracovní rytmus své diagnóze. A Víťa k nám nastoupil, nastoupil na tu z mého pohledu méně kvalifikovanou pozici. A nakonec vedle IT věcí a vývoje e-shopů a dalších, dalších záležitostí s tím spojených, kterým já absolutně nerozumím, tak vymyslel bioplynku u nás na Kokoříně.
moderátorka
——————–
Bioplynovou stanici?
Hana Potměšilová,
Jasně, bioplynovou stanici.
moderátorka
——————–
Vy už máte vedle pražírny vlastně bioplynovou stanici.
Hana Potměšilová,
Teď je vypuštěná, teď je vypuštěná. Ale Vítek právě přišel s tím, co se děje s těma slupičkama při pražení a já jsem říkala, hele, naše kolegyně, co uklízí, Naďa, shodou okolností bývalá vysokoškolská pedagožka, tak si to domů bere na zátop. Je to lepší než Pepo jak to projde těma vysokýma teplotama. No, a Víťa přišel za několik málo týdnů s hotovým projektem na bioplynku. Získali jsme loni touhle dobou cenu Zlatá vážka za Českou republiku, letos 1. května na Svátek zamilovaných a práce jsme spolu jeli s Vítkem do Vídně převzít Cenu Social Marií za právě inovační projekt v sociálním podnikání kolem bioplynky a bioplynka je něco, co nás spojuje i s tím Neratovem. Vždyť to je velký boj pana faráře, jestli poté, co mu vyhořela jeho dílna, postavit místo ní truhlárnu nebo bioplynku, protože z pivovaru je strašně mlatu a z Bartošovic asi jen tak někdo plyn do Neratova nedovede, ale vytápět si společenský dům a pivovar právě bioplynkou z mlatu, je ta cirkulární ekonomika, je to sociální podnikání.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Hanko, já vstoupím teď do Vaší řeči, vy jste mi přinesla v rámci puntíkového dne ponožky. Ponožky designoval jeden náš společný známý, který byl na vozíku, byl odsouzen na asistenci pro jaksi na asistenci, byl závislý na asistenci jiných lidí. Už tady není, když pracujete s lidmi tohoto typu, jak moc vlastně, a znáte jich spoustu, jak moc je to pro vás osobní? Takovéhle odchody nebo prostě řešení jejich zdravotních těžkostí?
Hana Potměšilová,
Pro mě je to strašně osobní, já musím říct, že jsem zažila odchod několika mých blízkých kolegů, kolegyň, ale vlastně lidí, kteří nebyli mými kamarády, ale pomáhali mně posunovat nějaké třeba téma určitých diagnóz nějakým způsobem dál. Tak pro mě to je, jako kdyby mě utrhl někdo kus mýho těla, protože ti lidé mě dostávají vlastně k poznání toho, s čím každý den žijí, co skutečně potřebují, že to není o tom, co si Hanka vymyslela, že bude někomu dělat určitě dobře, tak proto to bude dělat. Vlastně to jsou ti lidé, kteří mě přivádí k těm potřebám, k těm tématům. A tady asi můžeme říct, že se jedná o Kubu Koutského, kdy Kuba byl v té bláznivé jízdě žlutými trabanty v Austrálii. Kuba stojí za celou grafikou našeho online magazínu Inspirante, Kuba stojí za obrovským množstvím, jenom v mém životě, projektů, které mě posunuly dál, ať už to byl Adrenalin bez bariér, který mě otevřel oči v tom, že to, že má člověk těžké tělesné postižení, neznamená, že nemůže bláznivě si plnit svoje sportovní sny.A Kuba byl dobrým vzorem i pro obě moje děti, kdy vlastně můj syn taky Kuba Kubák, první vozíčkářskou rallye jel právě na klíně Kuby Koutskýho a moje dcera, kterou strašně zajímalo, jak může chodit na toaletu někdo, kdo nemá nohy, tak se velmi otevřeně ve svých třech letech zeptala, Kubo, jak to děláš na tom záchodě? A on jí vzal s sebou a od tý doby se nezeptala a vnímá to jako úplně normální věc.
moderátorka
——————–
Dobře. Hanko, děkuju za rozhovor. Děkuju za puntíkové ponožky, dneska si je obléknu, protože je puntíkový den, ať se ta osvěta v rámci Světového dne psoriázy daří, stejně jako projekty, které umožňují lidem se zdravotním handicapem pracovat a normálně fungovat. Děkuju Vám mockrát a ať se Vám daří.
Přidejte odpověď