Nabitá optimismem, charismatem a touhou pomáhat ostatním. Taková je Renata Moravcová z Dobrušky, která přestože nevidí, snaží se ukazovat cestu ostatním. Dodává jim víru v lepší zítřky, vrací je do života a na akcích, které za pomoci dalších nadšenců organizuje, propojuje světy hendikepovaných a zdravých. Je dobrou duší nejen Dobrušky. Ne nadarmo je držitelkou ocenění Žena roku Královéhradeckého kraje a také nositelkou ocenění Nadace Karla Janečka Laskavec roku 2018.
O zrak přišla krátce po svých třicátých narozeninách. Zanedlouho na to přišly další vážné komplikace a musela podstoupit transplantaci ledvin a slinivky. Všechno, čím prošla, však nakonec Renatu posílilo.
Už ve 14 letech onemocněla diabetem a denně si píchala inzulín. V devatenácti letech se vdala a ve dvaceti se jí narodil syn Vašek. Ten se jí stal později obrovskou oporou. Před třicátými narozeninami začala mít problémy se zrakem, podstoupila pět operací, ta poslední byla, jak říká, padesát na padesát. „Buď se povede a budu zase dobře vidět, nebo neuvidím vůbec. Operace se bohužel nepovedla,“ vrací se ve vzpomínkách.
Mami, my to spolu zvládnem
Jejímu synovi Vašíkovi bylo tehdy jedenáct.
„On tenkrát přišel domů, celý natěšený a už ode dveří volal: Mami, tak co, kdy se pojedeme projet na kole? A mě před tím vůbec nenapadlo, že s ním na tom kole už nikdy nepojedu, že mu nebudu chodit fandit na fotbal. Ty máš tmavé brýle? zeptal se, to nesmíš koukat na sluníčko? Musela jsem mu říct, že se to už nikdy nespraví, a že už budu napořád nevidomá. Strašně dlouhou dobu bylo ticho, slyšela jsem ho, jak dýchá, a mně tekly slzy po tváři a bála jsem se, že ode mě odejde a řekne, že takovou mamku nechce. On vstal, mně bušilo srdce a zdálo se mi, že slyším, jak otevírá domovní dveře a říká ahoj a jde pryč. Ale on obešel konferenční stolek v obýváku, sedl si mi na klín a řekl: Mami, neboj, my to spolu nějak zvládnem. V tu chvíli jsem věděla, že to dokážeme,“ vzpomíná Renata.
Zapojit se do „normálního“ života ji stálo hodně sil a trpělivosti. Pomohla jí rodina, hlavně její syn, přátelé.
Od té doby ušla velký kus cesty, na níž se hodně naučila. Jejíma očima, pomocníky, průvodci i kamarády ve světě vidících se stali vodicí psi. Už léta pak dodává sílu jiným, snaží se ukázat novou cestu těm, které postihl nějaký hendikep. Přesvědčuje je, že není tak velký, aby jim bránil užívat si života a všeho, co nabízí. Vždyť i ona sama přes ztrátu zraku ráda plete a také peče.
Balzám na bolavé srdce? Pomáhat tam, kde je třeba
Kdo Renatu Moravcovou dobře zná, toho pak nejspíš ani nepřekvapilo, že to byla právě ona, kdo při katastrofálních zářijových povodních v Česku začal v Dobrušce spolu se spolkem Doteky naděje organizovat sbírku. A nešlo jen o materiální pomoc, dárce vyzvala i ke vzkazům:
„Každého z vodou a silným větrem postižených míst určitě potěší upřímné vlídné slovo, na která tam teď není moc času, a tak, pokud napíšete pár milých slov například na pohled z naší Dobrušky, bude vaše pomoc bohatší o jedno potěšení, které určitě zahřeje, třeba jen na chvíli jejich, teď tak bolavé srdce.“
„Hned, jak povodně udělaly tu zkázu, připravila jsem tady sběrné místo nejdříve na potraviny a později i na čistící a hygienické potřeby. Vše jsem rychle obvolala a pomoc mně Vašík po své práci odvážel do Hradce, do potravinové banky, odkud se to rozváželo dál. Jednou musel jet i pan Tojnar a byli jsme moc rádi, že se k nám přidala i Mateřská škola v Českém Meziříčí, kde připravily sbírku paní učitelky a přidaly se tak k nám,“ naznačila, jak nabitý diář letos má.
Věřím, že i ona dokázala zahojit nejedno bolavé srdce. Už řadu let jezdí po školách a knihovnách na besedy, pustila se do organizování Kaváren ve tmě a dokázala již několikrát na pódiu dobrušského kina, že i se ztrátou zraku se dá tančit. Každoročně tu pořádá slavnostní večery nazvané Barevná tma, jejichž zlatým hřebem jsou její taneční vystoupení. Nejvíce jí přitom k srdci přirostl waltz.
Cennou zkušeností bylo setkání s Renatou Moravcovou také pro jejího tanečního partnera Michala Petrů. „Pomohlo mi to i v tom, jak vnímat nevidomé lidi. Zkuste si zavřít oči a dojít si jen pro něco do auta, myslím si, že bych byl ztracený. Nevidomému člověku musíte umět vše detailně popsat a vysvětlit a určitě bych byl pro další nějakou takovou akci, protože se mi líbí, že to je pro dobrou věc. Renča je člověk, který vás nabije energií, takže když bude příležitost, půjdu do toho znovu rád,“ svěřil se.
Na Barevnou tmu do Dobrušky se sjíždějí děti z celého kraje, s různým zdravotním handicapem, ale i děti zdravé, aby společně ukázaly početnému obecenstvu, co umí. Tančí, hrají na hudební nástroje, zpívají, předvádějí svůj herecký talent a početné publikum jim za jejich výkony nadšeně tleská.
Barevná tma se nově bude konat vždy jednou za rok, ta další už má stanovené datum: ve čtvrtek 27. listopadu 2025. Už dnes má přitom Renata v tomto ohledu několik nových nápadů i nově přihlášených dětí se zdravotním postižením.
Do světa hendikepovaných, jež se musejí potýkat v běžném životě s řadou překážek, mohli zájemci už několikrát nahlédnout také na Putováních s hendikepem. I ty jsou dílem Renaty. Jde v nich o poznání, vcítění se do „kůže“ lidí s postižením, pochopení a nakonec i sblížení obou světů. Renáta organizuje i různá setkání či výlety na zajímavá místa.
Se svým handicapem se prostě naučila žít. A nejen přežívat, ale každý den si užívat naplno. Často i plněji než zdraví lidé. Na svůj osud si nestěžuje, ačkoli to vždy není jednoduché. A ostatním vzkazuje, aby si vážili svého zdraví.
„Vidět je podle mě zázrak. Pamatuji se na to. A když mě lidi vypravují, co kde kolem je, vím, že jsou to šťastní lidé, že to všechno můžou vidět,“ říká. „Jsem ráda, že jsem na tom světě něco platná. Navíc tady musím být užitečná nejen za sebe, ale i za mého dárce, od kterého mám ty moje dva orgány a díky kterým zatím funguji na výbornou. A já mohu posílat své prosby tam někam nahoru, aby to ještě nějaký čas vydrželo, jak to je,“ uzavírá.
Renata Moravcová (nar. 1968) pochází z Dobrušky, kde stále žije.
Ve 14 letech onemocněla diabetem, denně si píchala inzulin. I přesto vystudovala na střední škole biochemii a krátce po studiích se v 19 letech provdala, ve dvaceti se jí narodil syn Václav.
Několik dalších let pracovala v obchodě a volný čas věnovala synovi. Před třicátými narozeninami začala mít problémy se zrakem, podstoupila pět operací, ta poslední se nepovedla a přišla o poslední zbytky zraku. Zanedlouho na to přišly další vážné komplikace a musela podstoupit transplantaci ledvin a slinivky.
Dnes je předsedkyní spolku Doteky naděje, organizuje nejrůznější setkání, výlety, akce, kterými se snaží propojit svět zdravých se světem hendikepovaných.
Je držitelkou ocenění Žena roku Královéhradeckého kraje, Laskavec roku.
Na otázku, co ji žene kupředu a motivuje, říká: „Prostě bych chtěla všem koukavcům ukázat, že většina z nás, zrakově postižených, se snaží žít s vámi, nejen vedle vás.“
Když jsem přišla o zrak, najednou mi přišlo, že jsem na světě sama, nejen v té tmě, ale lidi na mě nemluvili, nezdravili mě, jako by se mě báli. Když jsem se trochu „rozkoukala“ a začala jezdit na setkání, mnohokrát jsem od hendikepovaných slyšela, že když byli zdraví, měli kamarády a třeba po autonehodě zůstali najednou doma na vozíku a nikdo je nevzal na pivo, kamarádi nepřišli. I když se vnímání zdravých lidí nás za ty roky posunulo, už nás tak nějak berou za rovnocenné partnery, tak pořád to nefunguje úplně tak, jak by mělo. Přitom se ty dva světy dají propojit. To se také stalo takovým mým cílem a na každé akci, ať už to jsou výlety, pobyty, povídání, putování s hendikepem či kavárna ve tmě, se vždycky snažím lidem dokázat, že nežijeme vedle sebe, ale spolu. Někdy můžeme pomoci jim, jindy jsme hrozně rádi za ty srdíčkové lidi, kteří pomůžou nám.
Renata Moravcová
Jana Kotalová
Prostějovský deník
Přidejte odpověď