Petra Konečná, známá svou pozitivní energií a úsměvem, se věnuje zooterapii s pomocí svých leonbergerů a mainských mývalích koček. Její čtyřnozí terapeuti přinášejí radost a úlevu nejen v Krajské nemocnici Liberec, ale i v mateřských školách a na dětských akcích. Jak se zrodila její vášeň pro zvířata a jak probíhá terapie s těmito výjimečnými parťáky?
Sama o sobě je Petra Konečná nepřehlédnutelná. Prýští z ní pozitivní energie, její tvář zdobí úsměv od ucha k uchu a pro každého má dobré slovíčko. A když jde v doprovodu svých zvířecích terapeutů, stává se středobodem dění. Mnoho let chová leonbergery a mainské mývalí kočky, tedy velká plemena, a právě její čtyřnozí parťáci představují lék na duši. Baví ji pomáhat lidem, přinášet radost a úlevu. Zároveň si je vědoma toho, že terapie si žádá velkou dávku empatie a pochopení.
Kromě toho, že působí v Krajské nemocnici Liberec, je součástí organizace Elva Help. Ve svém volném čase navštěvuje spolu se zvířecími terapeuty mateřské školy, letní tábory a zpestřuje různé dětské dny. „Je to takový edukační program, který má obrovský úspěch u dětí. A i pro nás je to motivující a uvolňující. V naší práci se potýkám se spoustou těžkých, někdy až smutných příběhů, takže děti jsou pro nás takovým odlehčením,“ svěřila se v rozhovoru pro Deník Petra Konečná, která se díky svému nadšení a pomoci stala jednou z Dobrých duší.
Jak se zrodil váš blízký vztah ke zvířatům?
Jednou mi někdo řekl, že jsem se musela narodit s vodítkem v ruce. (smích) Zvířata miluji opravdu od malička. První mé dochované fotky jsou s cizím pejskem. Rodiče neměli pro mou vášeň moc pochopení, musela jsem počkat, až jsem se vdala. Akorát jsem v průběhu let navyšovala velikost zvířat, nakonec chováme velké plemeno s osobitou povahou, a to Leonbergery. Před téměř třiceti lety mi vstoupila do života týraná fenka Leonbergera Beruška.
Díky ní se mi toto plemeno vrylo do srdce a také mě nasměrovalo na úplně jiný životní směr. Byla výjimečná, plná života a dožila se pro toto plemeno naprosto neuvěřitelných 15 let. Založili jsme pro ni chovatelskou stanici s názvem Druhá šance a snila jsem o možnosti nějak se psem pomáhat lidem, dělat něco užitečného pro ostatní. A tak jsme i třeba všichni dárci krve. A například náš Elwis transfúzí krve zachránil před lety pejska z Liberce.
Lásku ke zvířatům jste propojila se zooterapií, ve vašem případě konkrétně v canisterapii a felinoterapii. Pracujete tudíž se psy i kočkami. Můžete přiblížit svou cestu k této aktivitě?
Začala jsem před mnoha lety, kdy v České republice byla canisterapie úplně v začátcích. Už tenkrát jsem si ale říkala, že by se mi to moc líbilo. Nebyl tehdy na to prostor, podnikali jsme a měli jsme malou dceru. Plynul čas a já čekala na správného parťáka. Tím se stal v roce 2013 náš odchovaný Elwis, který byl od malička jiný, a zůstal tak s námi. Má mimořádné povahové vlastnosti a díky němu jsem se rozhodla. Začala jsem si zjišťovat, kde bych si mohla udělat zkoušky a co všechno je pro to zapotřebí. Obrovským zlomem od roku 2018 pro mě bylo navázání spolupráce s libereckou organizací ELVA Help.
Tato neziskovka pomáhá klientům zdarma. Co vše jim může nabídnout?
Nabízíme dvě sociální služby, a to odborné poradenství a rehabilitaci. Umíme pracovat a komunikovat s dětmi a dospělými s mentálním, psychickým, tělesným, smyslovým i kombinovaným postižením. Naší specializací je asistence terapeutických zvířat u této činnosti a trénink přímo asistenčních psů.
Pro odborníky, ale i pro širokou veřejnost pořádáme akreditované kurzy v podobě vzdělávacích i praktických seminářů. Jelikož jsme také členem Integrovaného záchranného systému a realizujeme několik taktických cvičení, máme odbornost v poskytování krizové intervence, a to osobní i za asistence terapeutického zvířete, ale i telefonické. Dále ještě organizujeme odborné semináře s tematikou záchranářské kynologie a pachových prací psů.
Osobně mě zaujala rehabilitace s asistencí terapeutických zvířat. Jak probíhá samotná terapie s pomocí zvířecího parťáka?
S klientem nebo s jeho zástupcem si vždy dopředu dohodneme cíl a plán mé služby. Po malých krůčcích postupujeme k cíli. Zakázku si určuje klient, může to být například nácvik správného chování autistického dítěte v obchodě nebo odbourání strachu autistického dítěte z lékařské prohlídky, u velmi postižených dětí i nácvik komunikace. Dále u seniora s demencí procvičení paměti nebo u dospělého po cévní mozkové příhodě podpora motivace a vůle ke spolupráci se fyzioterapeutem. Zooterapii vždy vede odborně vyškolený nebo vystudovaný terapeut, zvíře je jeho pomocník.
Jestli to chápu správně, každé vaše zvíře rádo pracuje s různými klienty.
Můj Elwis je specialista na autisty. Interakce mezi terapeutickým psem a autisty je pro mě fascinující. Každý pes rád časem preferuje práci s jinou cílovou skupinou. Elwis s autisty, Elsa milovala seniory, Victory třeba nejraději pracuje s dětmi.
Ve svém volném čase chodíte se zvířaty i do mateřských škol, že?
Přesně tak, snažím se zpestřovat i letní tábory a různé dětské dny. Moc hezky se mi pracuje s dětmi v mateřských školách, kam jsme občas zváni. Musím říct, že energie dětí je pro nás velmi motivující. Přijdu, pozdravím se s tou třídou, paní učitelka nás představí, já představím svoje pejsky a pak se věnujeme dětem.
Neprovádím klasickou canisterapii, spíše je to odborný vzdělávací program, jak ty děti naučit chování vůči zvířatům. A pak si většinou chvilku hrajeme, vždy s ohledem na zvíře. Hrajeme si třeba na to, že pejsek jde k veterináři, povídáme si, jak se pejsek ošetřuje, což děti velmi baví a zajímá je, co všechno pejsek musí umět. Je to takový edukační program, který má obrovský úspěch u dětí. A i pro nás je to motivující a uvolňující. V naší práci se potýkám se spoustou těžkých, někdy až smutných příběhů, takže děti jsou pro nás takovým odlehčením.
Začínala jste s canisterapií, poté jste si přibrala i felinoterapii. Co vás k tomu vedlo?
Velikost psů, protože když přijdete s takhle velkými psy, se kterými pracuji já, tak samozřejmě zvíře vůbec nechodí ani na klín a už vůbec ne do postele ke klientům. Chtěla jsem si také vyzkoušet pracovat s jiným druhem zvířat. A protože mám také velmi ráda kočky, pořídila jsem si před šesti lety první mainskou kočku. V dnešní době máme šest mainských mývalích koček a všechny pracují.
Nejsou na tu práci moc svéhlavé, tvrdohlavé?
Kočka je nesmírně skvělý terapeut. Při své intuici a empatii jsou velmi mírné a klidné. Ale zase záleží na jedinci. Já osobně pracuji s mainskými mývalími kočkami. Traduje se, že mainská kočka je napůl pes, že to není typická kočka, a mohu to potvrdit. Vidím to opravdu doma, jsou neuvěřitelné. Kočky zažívají v posledních letech obrovský boom. Mnoho lidí si v této uspěchané době kočky pořizuje a jsou nesmírně spokojeni, protože kočka navozuje v domácnosti klid a velkou pohodu.
Dá se říci, jestli je těžší práce s psím terapeutem, nebo kočičím terapeutem?
Myslím si, že malinko těžší je to s kočkou, protože přeci jenom je to jiná osobnost, ale dá se to krásně zvládnout. Tady vás to ale vrací zpátky k praxi a zkušenostem, empatii, trpělivosti, ale i schopnosti improvizace terapeuta.
Jsou si zvířecí terapeuti v mnohém podobní, nebo se jejich povaha liší?
Ráda bych zmínila, že pro mě je moc fajn, že pracuji s velkými plemeny, protože i ta velikost přináší spoustu bonusů, ať je to pes nebo kočka. Dále musím zmínit, že je obrovská výhoda, když terapeut pracuje se svým zvířetem a může nahlédnout do genetiky, protože když víte, jaká je matka, jaký je otec, tak máte nějaký předpoklad povahových rysů a unikátních vlastností plemene.
Pro mě je to daleko jednodušší, když se mi zvířata narodí doma, protože mám matku, vyberu si otce a pak, když se štěňata nebo koťata vyvíjejí, snažím se vybrat si zvíře, které by se na terapii mělo hodit. Můžete od malička rozvíjet jeho povahu, připravovat si ho na toto poslání. Jeho vlohy pro terapii rozvíjíme správnou výchovou a vedením. Pro mě to tedy vždy začíná výběrem rodičů. Už máme pátého Leonbergera a každé zvíře vám nabídne něco jiného. Jsou vzhledově stejní, je to jedno plemeno, ale jeden je klidnější, druhý trpělivější, třetí snese vysokou zátěž a některý se na to prostě nehodí. Opravdu každé zvíře má svou osobnost a je nutné to respektovat.
Od kolika let se může zvíře stát terapeutem?
Zvíře může dostat status „terapeutické zvíře“ ve chvíli, kdy je psychicky a fyzicky dozrálé a pochopilo svou úlohu při asistenci terapeutovi a absolvuje zdárně atest terapeutického zvířete. Hodně záleží na člověku, který pracuje se zvířaty. Ale všechno musí být s rozmyslem, s ohledem na věk, plemeno a celkové zatížení. U psa velkého plemene to jsou většinou dva až tři roky od narození.
Záleží zde opět na mnoha zkušenostech terapeuta. Je důležité, aby terapeut uměl pracovat s klientem a zároveň byl znalcem svého zvířete. Musí znát dokonale i plemeno celkově, aby věděl, co může očekávat, co mu zvíře může nabídnout, pro co bylo vyšlechtěno. Jen velmi dobrý chovatel může mít dobrý odhad na vytipování štěňat ze svého vrhu. Je to ale právě nový majitel, kdo dále povede zvíře a tím rozhodne, zda a kudy se budou vlohy rozvíjet, upevňovat nebo naopak vyhasínat.
Dá se z každého plemene vychovat terapeutické zvíře?
Ano. Při výběru svého budoucího terapeutického psa je profesionální přihlédnout k plemenu. Vždy by tedy měl člověk vědět, k čemu to dané plemeno bylo původně vyšlechtěno. A to platí u všech plemen, i u kříženců. A pak samozřejmě hrají roli další věci jako povahové vlastnosti, dovednosti zvířete a tak dále. Uvedu příklad: pokud chci provádět canisterapii se psem například v domově seniorů, kde bude pes u mnohých i na lůžku, není vhodné do této role stavět psa s hustou huňatou srstí do mrazu a o váze 60 kilogramů. Pokud chci pracovat primárně v mateřské škole, kde bude pes hlavním aktérem her, není dobré do této role zapojit psa se zkráceným nosem, jako je například mopsík. Jednoduše pro to, že pes tyto aktivity neudýchá.
Jaké máte plány do blízké budoucnosti?
Ráda bych si splnila další svůj sen a to je si buď pořídit dalšího psího parťáka, nebo si nechat po naší fence Victory štěňátko. Vloni jsme přišli o naši Elzu a moc nám v naší partě chybí. Takže vím, že musí přijít další terapeut, abych si ho mohla do budoucna připravit. U kočiček máme plný stav, navyšovat počet nebudeme. Je pro mě důležité, abych se každému našemu zvířeti mohla věnovat individuálně. Celá naše smečka se krásně snáší, je to taková úžasná zvířecí rodina. A já se s nimi opravdu cítím velmi šťastná. Baví mě vše okolo zvířat, je to radost, ale zároveň i obrovská starost a nekonečná péče. Na druhou stranu plánování a celá ta práce mě nesmírně naplňuje a nabíjí. Co více by si měl člověk ve svém životě přát?
Jiří Louda
Liberecký deník
Přidejte odpověď