Radiožurnál
Dobrý den. Toho dnešního hosta ve vysílání Víkendového Radiožurnálu vám představíme velmi ráda. Je to amatérská, ale ultramaratonská běžkyně, která běhá s láskou pro Nadační fond Nezávodím-pomáhám, který založila v době covidu. Linda Tekeliová naproti mně ve studiu Radiožurnálu. Vítám vás tady. Dobrý den.
Vy jste přiběhla nebo přijela z Ostravy?
Linda Tekeliová,
Tak přijela jsem autem, ale nebyl by problém přiběhnout, kdybych musela.
moderátorka
——————–
Za kolik byste to dala, Ostrava – Praha?
Linda Tekeliová,
Já se přiznám, že nevím, protože to je, není zas moc do kopců, takže to neumím odhadnout, ale kdyby to bylo v kopcích, tak si myslím, že bych to zvládla tak nějak, jak ten můj závod ve Švýcarsku.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Ten závod ve Švýcarsku SwissPeaks 424 km, původně to mělo být ale, tuším, 360, ne. Tak co se stalo?
Linda Tekeliová,
360 je název, v propozicích bylo 365. A já vlastně před odjezdem, když jsem si začala jakoby stahovat mapu, tak asi týden předtím jsem zjistila, že tam je 380 km, vůbec jsme neviděli proč. A nakonec z toho bylo krásných 424 km.
moderátorka
——————–
Byly opravdu krásné?
Linda Tekeliová,
Tak švýcarské Alpy jsou krásné, ale byly, byly to těžké kilometry, byly to těžké.
moderátorka
——————–
Proč ultra? Proč jste v horském terénu jako doma?
Linda Tekeliová,
Já se přiznám, že to jsem vlastně to ultra nikdy neplánovala, ale začala jsem někde 9-10 let zpátky, kdy jsem měl velmi těžké životní období, začala jsem pobíhat po horách, abych si někde odreagovala. A vlastně v červnu jsem začala pobíhat víc s tím, že půjdu Beskydskou sedmičku, což je závod v Beskydech přes 7 beskydských vrcholů. A já jsem vlastně začala v červnu trénovat a v září jsem s parťákem, kterého jsem vzala týden, běžela tento závod, skončili jsme druzí a já jsem v cíli zjistila, že to je ta cesta, která mě bude bavit a chci prostě pokračovat v tomhle.
moderátorka
——————–
vlastně jako jediná Češka jste se postavila na start nejtěžšího závodu světa SwissPeaks. Troufá si na něj prý jenom hrstka žen z celého světa. Kolik to je hrstka žen? Kolik vás tam bylo?
Linda Tekeliová,
Já se přiznám, že moc nevím, kolik bylo vyloženě na té naší trasy, protože tam se vlastně na startu slučovaly dvě trasy, jakože když jsem startovala, tak jsem pak potkávala další ženy, ale myslím si, že jak jsme doběhli a stáli jsme tam všichni ti účastníci, kteří došli, tak jich tam bylo maximálně 5-6.
moderátorka
——————–
424 km převýšení, dívala jsem se 27 000 metrů přes ty švýcarské Alpy, ale vy prý hory nebo úplně nemusíte.
Linda Tekeliová,
Já nezvládám tu nadmořskou výšku, nadmořskou výšku nezvládám úplně dobře, já jsem astmatik, možná je to i tím, nevím. A já, když jdu někde nad 2 000 metrů, tak většinou ty moje plíce jsou někde dole a moje tělo je nahoře, takže se tam trápím, ale já si myslím, že všecko je i o hlavě, že prostě člověk si zpomalí, uklidní se, řekne si, že to zvládne, tak to prostě zvládne.
oderátorka
——————–
Tohle jste si řekla i teď v létě, když jste běžela v Chorvatsku, to bylo kolik, 100 km?
Linda Tekeliová,
V Chorvatsku jsem běžela 170.
moderátorka
——————–
170, ale už na třetím kilometru jste si vymkla kotník.
Linda Tekeliová,
No, vymkla jsem si velmi škaredě ten kotník, ale tak nějak jsem poskakovala, věděla jsem, že prostě do toho cíle dojdu, protože to bylo pro naše partnery a já si jich neskutečně vážím, že nám pomáhají v nadaci, takže prostě mě ani nenapadlo, že bych skončila, takže jsem došla.
moderátorka
——————–
Co vám řekl váš fyzioterapeut po závodu?
Linda Tekeliová,
On mi řekl přímo, že si myslí, že mi to zachránilo zadek, protože tím, že jsem běžela dál, tak jsem si to vlastně prokrvovala, že bych to, kdybych to neudělal, tak skončím asi se sádrou, takže vlastně, on mě zná nejvíc, tak ví, že moje tělo reaguje na takové věci prostě takto.
moderátorka
——————–
Vy jste v jednom rozhovoru sama o sobě řekla všechno, co mi přijde do cesty a cítím, že mě to osloví, začínám hned dělat. Čím vás to musí oslovit?
Linda Tekeliová,
Musí to být výzva. Já miluju výzvy, jsem Beran, takže prostě když to není pro mě zajímavé, tak mě to nebude naplňovat, takže pokud mi někdo řekne, že bych měla příští rok běžet 500 km, tak jim to asi odkývu.
moderátorka
——————–
A ten závod ve Švýcarsku, těch 424 km máte během toho běhu ještě čas opravdu vnímat to přírodu kolem nebo ta místa, kudy běžíte?
Linda Tekeliová,
Já jsem to teď měla nastavené úplně jinak, protože samozřejmě tento závod byl pro mě taky úplně něco nového. Já jsem běžela nejvíc 270 km s parťákem s Marečkem minulý rok a tady jsem věděla, že to bude neskutečně hodně převýšení, 27 000 je opravdu hodně, samozřejmě i klesání hodně potom, já jsem klesala 28 000 výškových metrů a byla jsem celou dobu na té trase sama, takže jsem věděla, že to bude těžké, ale já nevím, myslím si, že jsem zvládala i tu trasu kolem sebe vnímat, protože jsem to měla nastavené hlavně, abych došla a přežila, takže já jsem neřešila vůbec to, jestli budu první, poslední, fakt tam nešlo vůbec o tohle, ale šlo vyloženě o to dojít pro naši nadaci další projekt úspěšně do cíle a v limitu. A to se mi povedlo.
moderátorka
——————–
Když říkáte, došla, tak je to opravdu došla nebo doběhla nebo to můžete kombinovat a někdo to kontroluje?
Linda Tekeliová,
Samozřejmě to se nedá běžet celé, do těch kopců, kdybych běžela, tak si zavařím nohy a jako nebudu, bude je mít zatavené a nebudu moc jít, takže do kopců člověk, kde svěže, nebo podle toho, jak se mu jde dobře, dolů to seběhne, rovinky si popoběhne, když mate už puchýře, já nevím, 300 km máte v nohách, tak opravdu já jsem měla takové puchýře, že jsem někdy už nemohla ani došlápnout, tak to prostě střídáte, tak ať to nějak zvládnete, ale posledních 10 km do cíle jsem sprintovala. Já už jsem si tak představovala, jak tam budu, jak uvidím ten svůj support tým, manžela, prostě tetu ze Švýcarska a že konečně zavolám svému synovi, který měl narozeniny. Takže posledních 10 km jsem sprintovala.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Vy máte dva syny, kolik jim je?
Linda Tekeliová,
Domíšek má 19 let a Danielek má 21.
moderátorka
——————–
A taky máte tři psy.
Linda Tekeliová,
Ano, mám tři psy, mám Dargoška, mám Siušku a mám babičku Casinku, které má 14 let.
Patricie Strouhalová, moderátorka
——————–
Co to je za plemeno, za rasu?
Linda Tekeliová,
Dargoš je Cane Corso, Siuška je staford a labradorka je babička Casinka.
moderátorka
——————–
Když nezávodím, znamená to, že je vám jedno, kolikátá doběhnete?
Linda Tekeliová,
Myslím si, že opravdu ano. Já mám vždycky v hlavě nastaveno to, že chci dojít, doběhnout nebo doběhnout nějaký projekt pro tu naši nadaci a pomoci někomu, kdo to potřebuje.
moderátorka
——————–
Proč jste tu nadaci založila?
Linda Tekeliová,
Já jsem to založila vlastně v době Covidu, protože jsem běhala pro jednu nejmenovanou značku, byla jsem ambasadorem, samozřejmě tam jsme běhali závody, tam bylo samozřejmě důležité, abysme měli výkony. Já jsem pořád běhala, trénovala a přišlo mi jako líto, že to nemůžu nějak ukázat, a tak mě jednoho dne v práci napadlo, že si udělám první projekt pro děti a vyběhám během měsíce dubna 50 000 výškových metrů, to znamená, že jsem po práci, před prací běhala kopce a nakonec jsem opravdu vyběhla 54 000 výškových metrů a vybrala jsem 150 000, 170 000 pro děti, které jsem si vybrala, že budu podporovat. A takhle to vzniklo. A já jsem zjistila, že díky pohybu můžu pomáhat těm, kteří to potřebují a založila se nadace Nezahodím-pomáhám.
moderátorka
——————–
Kolika dětem už jste pomohli?
Linda Tekeliová,
25, 25 dětem. A jsem na to neskutečně hrdá, protože si myslím, že každá korunka, kterou jsme vybrali, je opravdu vydřená a je na ni pot a někdy i krev.
moderátorka
——————–
Někdy i krev. No, je tam potřeba před tím startem takových velkých závodů, jako byl právě třeba ten SwissPeaks, mít i trochu strach?
Linda Tekeliová,
Já si myslím, že ten strach je velmi důležitý, protože kdybych tam šla bez toho strachu, tak bych se taky nemusela vrátit domů, jsou to opravdu nebezpečné hory, ty švýcarské Alpy, si myslím, že to není legrace. A kdykoliv jdu na takový závod, tak si uvědomuju, že mám doma manžela, svoje dva syny a milující rodiče, bratra, sestru a samozřejmě okolí, které mě má rádo a vím, co to s nima udělá.
moderátorka
——————–
Kdy je člověk na pokraji toho fyzického limitu, jako zjistíte to včas?
Linda Tekeliová,
Já si myslím, že já tak opravdu chodím nebo běhám, abych neubližovala svému tělu, aby to bylo pořád v limitu, kdy nepřiběhnu do cíle a budu zničená, nebo aby jsem byla tak unavená, že tam někde spadnu ze skály, takže je to takový, že asi to hodně hlídám. Já proto asi neřeším až tak výkony, jestli budu o 10 minut někde dřív, ale já chci být svěží, vysmátá a doběhnout vždycky v klidu.
moderátorka
——————–
Jak jste tam spala na tom závodu, nebo jak se tam spí?
Linda Tekeliová,
No, já jsem to moc nespala, já vlastně nemůžu při takových dlouhých závodech spát, protože to moje tělo okamžitě začne mít proces regenerace a když ho pak vzbudím, tak prostě u toho potom mi začne být nevolno a zvracím, takže já spíš jenom si tak na chvíli lehnu, třeba 10-15 minut, položím tělo, koukám tam kolem sebe, ale to tělo dám do klidu, pak se zvednu a zase pomalinku začnu ťukat. Takže já jsem tam toho času, jestli to bylo 2,5 hodinky, že jsem odpočívala, když neberu odpočinek, že mi přelepovali puchýře.
, moderátorka
——————–
Co se jí na takovém závodu nebo během něj?
Linda Tekeliová,
To tělo si tak nějak samo řekne, co chce. Já mám ráda strašně, přiznám se, gumové medvídky, mám ráda přesnídávky, protože to je tak tekuté a dobře se to jí. A když, když jsem tady na tomto závodě běžela, tak se přiznám, že ty občerstvovačky byly strašně špatně zásobené, byl tam jeden takový, jejich specialita sýrová, která neskutečně strašně smrdí, takže já jsem měla pak problémy se žaludkem, že kdykoliv jsem přiběhla na tu občerstvovačku a cítila jsem ten zápach, tak mě natáhla a nebyla jsem schopna nic do žaludku dostat, takže jsme pak byli rádi, že jsme si vlastně s sebou vzali hotovky, polívky a support a manžel mi vlastně vždycky ohřál nějakou polívku a já jsem aspoň něco takhle dala do žaludku a jinak gumídky a přesnídávky.
moderátorka
——————–
Kolik bot jste za závod vyměnila?
Linda Tekeliová,
No, měla jsem jich asi 10, 10 párů, ale měla jsem, troje boty jsem měnila, troje boty, že pršelo, takže jsem jednou vyměnila boty, ty jsme pak zapomněli na té občerstvovačce, takže když jsem si pak chtěla do ní přezout, tak jsem zjistila, že je nemám. Takže support musel potom uvažovat, kde mi ty boty stáhnou zpátky, abych je měla, takže troje boty jsem použila dohromady.
moderátorka
——————–
Tak mohla jste se pro ně vrátit.
Linda Tekeliová,
To jsem mohla, to bych mohla.
moderátorka
A propos, když jste v Praze, tak jsem si říkala, jak vzpomínáte na ten začátek, kdy jste tady na Petříně běhala 12 hodin nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů.
Linda Tekeliová,
No, nevím ani, jestli to mám říkat, protože to je celkem úsměvné, protože my jsme samozřejmě jeli, já nevím, asi 4 lidé do Prahy z Ostravy, což vyšlo na celkem velkou částku, jel se mnou i parťák Mareček. Vybrali jsme tedy nějakých 70 Kč +1 000 Kč, co hodila moje kamarádka tady z Prahy do pokladničky, takže nevím, měli jsme 1 070 Kč. Já Běhala s Marečkem 56 km, otočili jsme Petřín, myslím, 28krát, já už si to nepamatuju, ať nelžu a ještě jsem darovala jednomu malému chlapečkovi svoji mikinu, protože mu byla zima, takže jsem darovala svoji mikinu Nezávodím-pomáhám.
moderátorka
——————–
Ve vysílání Víkendového Radiožurnálu si povídáme s ultramaratonskou běžkyní Lindou Tekeliovou, která založila nadační fond Nezávodím-pomáhám, který pomáhá dětem. Proč jste to udělala?
Linda Tekeliová,
Já jsem cítila, že já odmalička jsem vždycky byla taková ta, která chtěla pomáhat dětem, vždycky těm slabším, takže já to mám asi jakoby v sobě, ale chtěla jsem ukázat, že pohyb může pomáhat těm slabším. Takže to byl ten důvod.
moderátorka
——————–
Jaké jsou ty příběhy?
Linda Tekeliová,
Příběhy jsou někdy velmi smutné. Samozřejmě každý příběh má svoje. Ale jako matka třeba některé ty příběhy mě zasáhnou tak, že si to nesmím ani připouštět, protože se začnu bát až přespříliš o své syny. Takže je to, každé má svoje a je to, je to hrozně smutné, no.
moderátorka
——————–
Pro koho teď běháte?
Linda Tekeliová,
Teď běhám pro Sabinku, což je teď již 18letá holka, která má Wilkieho syndrom. A vlastně od června jsme měli sbírku, kdy já jsem běžela ve Španělsku závod k sopce, abysme vybrali penízky na její operaci, která bude ve Španělsku, tudíž to mělo jako tématicky ve Španělsku. Sabinka jde, 23. 11. vlastně bude operována ve Španělsku už.
moderátorka
——————–
Co to bylo za trať v tom Španělsku?
Linda Tekeliová,
To bylo kolem té sopky, vlastně od moře se běží k sopce 110 km, nějakých 6 500 převýšení, se přiznám, toho je tolik, že ty délky a převýšení, já si to všechno nepamatuju, ale vybrali jsme díky tomu našemu projektu vlastně skoro milion korun, když rozpečetíme kasičku vlastně, tak bude milion korun. My ještě teď 26. 10. máme s hokejovým klubem ve Frýdku-Místku poslední akci, kdy bude sbírka právě pro tu Sapču a tím tu sbírku uzavřeme.
moderátorka
——————–
Včera se běžel Cupitálek. To je vaše srdcovka?
Linda Tekeliová,
Jo, jo, je to vlastně, byl třetí ročník, to je benefiční závod Cupitálek, který pořádáme ve spolupráci s tím obchodním centrem Frýda, takže se tam běží kolem a podporovali jsme tentokrát malou Anabelku, takže závod byl úžasný.
moderátorka
——————–
Jak to tam včera vypadalo?
Linda Tekeliová,
No, myslím si, že se závod povedl, protože měli jsme úžasné počasí, to počasí vyšlo, bylo jak malované, neskutečně nabité závodníky a jsou tam vždycky trasy pro děti, dospělé, ale i vozíčkáři, abysme ukázali vlastně, že ten sport je, že jsou si všichni rovni, takže si myslím, že prostě bylo to neskutečné. Skončil závod a já jsem sedla do auta a valila jsem za váma.
moderátorka
——————–
To jste moc hodná. Děkuju za to. Hlavně pro naše posluchače, ukázat jim, že každá aktivita má smysl, pokud myslíme na někoho, kdo to potřebuje. Řekněte mi, co je vaším cílem? Jako ten nadační fond Nezávodím-pomáhám takhle může běhat jako donekonečna. Tak předpokládám, že vy jako sportovec potřebujete před sebou mít tu cílovou pásku, někam to jako táhnout a dotáhnout.
Linda Tekeliová,
Já si myslím, že ten cíl je vždycky někoho podpořit, což je pro mě nejdůležitější a určitě bychom si přáli, aby se nám ta nadace rozšířila do podvědomí veřejnosti, oslovili jsme sponzory a prostě ten náš cíl pomáhat tím pohybem se nám opravdu povedl, to znamená, my bysme tam chtěli mít ambasadory sportovní, už tam máme třeba Honzu Výtiska, hokejistu. Myslím si, že se to bude nabalovat. Zapojí se do toho třeba sportovní obchody, já nevím, sportovní kluby, prostě ten sport ukážeme, že může pomáhat opravdu těm, kteří to potřebují, nemocným dětem, ale hlavně bych se chtěla zaměřit na děti po úrazech.
moderátorka
——————–
Jak to myslíte?
Linda Tekeliová,
Já se přiznám, že jako sportovec, když já mám třeba jenom blbou chřipku, když to tak řeknu a nemůžu, tak vím, co to se mnou dělá, jsem z toho taková rozvrkaná. A teď, když je dítě, které je zdravé, nebo člověk, který je zdravý a najednou se stane, nedej bůh nějaký úraz, tak se mu změní celý život a samozřejmě i rodině, takže nás vlastně, mě by naplňovalo asi pomáhat nejvíc těmto dětem, a proto jsme spojili i síly s polytraumatickým centrem s fakultkou v Ostravě, takže příští projekt poběžíme pro polytraumatické centrum ve fakultce a věřím, že se nám povede vybrat nějaká částka na nějaký přístroj.
moderátorka
——————–
Když se vrátím k tomu extrémnímu vlastně nejtěžšímu závodu světa SwissPeaks, který jste běžela v těch vysokých nadmořských výškách, tak v tu chvíli jsem si říkala, je ještě někde něco samozřejmě horšího. Nemyslím teď třeba co do počtu kilometrů, ale dejme tomu, do té nadmořské výšky nebo v Americe se běhá takový ten závod zase, kdy je strašné vedro, v okolí smrti. Co třeba tohle vyzkoušet?
Linda Tekeliová,
No, já se přiznám, asi nemusím zkoušet úplně všechno, jako já nesnáším horko, já radši si poběžím někde v zimě, protože tam se vždycky můžu přivlíknout, ale v tom horku už nemáte ze sebe co svlíknout, pořád je vám horko, takže takové závody úplně ne, ale neříkám, že bych třeba někdy v budoucnu nebyla schopná to natáhnout třeba na 1 000 km. Já, když budu vědět, že to někomu pomůže, tak poběžím opravdu klidně i 1 000 kilometrů, ale musí to mít pro mě význam a smysl a tu motivaci.
moderátorka
——————–
Někdo má běžný trénink 10 km, to si myslím, že je taková jako těch 6–10 km běžná, naprosto běžná denní dávka. Kolik je to u vás?
Linda Tekeliová,
Tak já, jelikož samozřejmě pracuju, ta nadace, to je jenom můj dobrovolný čas, který tomu věnuji, a i holky v nadaci samozřejmě. A já, když běhám, tak 14 km denně přes ty kopečky někde, no, samozřejmě víkendy, vždycky si vyberu nějakou dlouhou trať.
moderátorka
——————–
Dlouhá je kolik ve vašem případě?
Linda Tekeliová,
No, moje trenérka Jaruška vždycky říká, Linduška tak 20, a já jenom, takže já aspoň těch 30, 30-40 je pro mě takové to, že mám pocit, jo, dobře, zvládnu 40, zvládnu 400.
moderátorka
——————–
Ale to vlastně není po té rovině, že jo, tam musí být…
Linda Tekeliová,
Musí být kopce, já tu rovinu, když mě někdo postaví, nebo když mi právě ta moje Jaruška řekne, poběžíš 10 km, 15 km tam někde po cyklostezce, tak to vždycky, ježišinky, to ne, já musím mít tu dřinu, vyškrábat se nahoru, podívat se na tom kopci na tu nádheru a pak se spustit pěkně cupitáním dolů. To je to.
moderátorka
——————–
Já mám pocit, že vás nemůže v životě nic zlomit, ne?
Linda Tekeliová,
Ale jo, určitě se najde něco, co by mě zlomilo a zlomí. Já jsem strašně citlivá. Takže ano.
moderátorka
——————–
Vyběhla si vlastně tři Mont Everesty za sebou, host dnešního vysílání Víkendového Radiožurnálu, ultramaratonská běžkyně Linda Tekeliová. Když se vracím k tomu závodu SwissPeaks, který ve finále neměl těch 365, ale 424 km. Mě pobavilo vaše video na Facebooku, kdy jste šla na vysokých podpatcích, lodičkách, říkala jste, 424 km mě nezabilo, ale tyhle boty katastrofa, tak jsem si říkala, že jste jako vtipná a jestli ty lodičky jako opravdu nenosíte a vždycky jsou to na noze jenom boty, které nemají žádný podpatek.
Linda Tekeliová,
Já se přiznám, že já si svoje nožičky opravdu hlídám a podpatky si třeba vezmu, když jdu do kina, ale když mě začne ta noha bolet, tak já jsem schopna si je v obchodním centru vyzout, chytnout botky do ruky a pěkně si to šmaruju bosky, nebudu je ničit za to, co mi, jak mi slouží ty moje nožičky.
moderátorka
——————–
Jak se na ten závod, nebo obecně na závody připravujete?
Linda Tekeliová,
Je to velmi specifické, protože opravdu tím, že člověk chodí do práce, tak nemá takovou tu možnost, jak profesionální sportovci se připravovat, takže já prostě každou volnou chvíli buď cvičím nebo jdu běhat, ale tady na takových dlouhých závodech je strašně důležitá silná hlava, prostě ta hlava, to je 70, 80 % úspěchu. Pokud budu mít slabou hlavičku a prostě rozhodí mi všechno na trati, tak nemám šanci dojít.
moderátorka
——————–
Předtím, než jste běžela ve Švýcarsku, tak vaším nejdelším projektem byl /nesrozumitelné/, ten 1 km, ten se tam vzal jak, většinou to bývá jako na 5 km a nebo na celé.
Linda Tekeliová,
Ono to původně mělo být 250 km, a to jsem…
moderátorka
——————–
Jste zabloudila.
Linda Tekeliová,
Byla strašně špatně značená trasa a my s parťákem Marečkem jsme na jednom kopci kufrovali zleva doprava v noci, až jsme naběhali 21 km navíc.
moderátorka
——————–
Je lepší běžet sám, anebo ve dvou, nebo kdy je to lepší v těch dvou?
Linda Tekeliová,
Každá ta, každý závod je jiný a samozřejmě je to i v tom, když běžíte sama, nebo běžíte ve dvojici. Já mám ráda běh ve dvojici proto, že tam je neskutečná, já mám ráda takové ty emoce, když lidé běží spolu, jak se k sobě chovají, jestli se pohádají, jak se drží na trati.
moderátorka
——————–
A hádáte se?
Linda Tekeliová,
Nikdy. Já jsem se nikdy, ani jednou jsem se s parťákem nepohádala vůbec. Prostě my se podíváme, chychotáme se. Když je na tom špatně on, tak jsem ten držák. Já naopak, když třeba já nemám zrovna svůj den, tak on mě podrží. To je to, že mně se tady toto prostě hrozně líbí, že jste si oporou. To je skoro jak v manželství, prostě je to, jsou to velmi těžké vypjaté situace a vy si musíte jakoby být navzájem oporou a takovým tím štítem, ale samozřejmě vidíte to na těch závodech, když začnou startovat, běžíte 10 km a tam se lidi hádají, to je úplně mazec, na tom /nesrozumitelné/ třeba zrovna, jak jsme běželi s Marečkem, tam už na patnáctém spolu nemluvili, jo, úplně rozhádaní a my s Marečkem vysmátí, prostě i jsme tam kufrovali, tak prostě, nebo zvracel Mareček, tak já, Marečku, dobré, v klidu, jo, dělali jsme si srandu, natoč to, jo, prostě úplně to. A samozřejmě, když běžím sama, tak je to takové zase, že jsem sama se sebou, teď jsem si to užívala v tom Švýcarsku tu samotu vyloženě, takže to mi vyhovovalo taky, potřebovala jsem ty myšlenky svoje si tak uklidnit, přemýšlela jsem nad vším, měla jsem hodně času, dost času, takže taky to mělo svoje kouzlo.
moderátorka
——————–
A propos manžel běhá někdy s váma?
Linda Tekeliová,
Manžel běhá, běhá taky, samozřejmě hodně tréninku, my spolu běháme pořád, mu říkám, jestli nepoběžíme nějaký závod, ale bohužel mi vždycky řekne, že jsem se zbláznil, ale samozřejmě mi dělal teďka support na tady této trase a myslím si, že jak pro mě to bylo náročné, tak pro něho to bylo psychicky i fyzicky velmi náročné.
moderátorka
——————–
Nadace nebo nadační fond Nezávodím-pomáhám. Kdo může pomáhat? Musí to být někdo, kdo taky s vámi běhá?
Linda Tekeliová,
V žádném případě, může to být kdokoliv, i člověk na gauči. Jako já si myslím, že pomoc je pro nás i to, že bude na sociálních sítích sdílet naše projekty nebo o naší nadaci, se zmíní. Samozřejmě my nejsme žádný gigant v nadačních fondech nebo v nadaci, my jsme malý nadační fond, který prostě se snaží prorazit pohybem, ukázat, že pohyb může pomáhat lidem, není to o tom, že tady máme sponzory, kteří nám dají miliony korun, ale my opravdu každou korunku pro to dítě vydřeme. A já se přiznám, že to mě tak neskutečně těžší a motivuje, že budu běhat, běhat, běhat, dokud mi nožky budou sloužit a budu věřit tomu, že se k nám budou přidávat další a další lidé.
moderátorka
——————–
Jak třeba přitáhnout děti ke sportu. Ono se říká, že o něj nemají moc zájem, že tloustnou, jak to vidíte vy?
Linda Tekeliová,
Je to pravda, je to pravda, ale to bysme tady, kdybych to měla rozvíjet tu debatu, tak jsme tu asi dlouho, samozřejmě v dnešní době jsou to počítače, mobily a děti nejdou ven. Ale myslím si, že když to dítě zabavíme nějakou hravou formou a budeme mu ten sport střídat, tak prostě ho to bude bavit. Já sama, i když jsem sportovec tělem i duší, jsem nikdy svoje děti k tomu nějak netlačila, vždycky jsem se snažila jednou jet na hory, jednou na brusle, jednou na kolo a měli jsme to takové pestré, no, a můj syn teďka mladší chodí do fitka, opravdu pravidelně chodil, teď díky tomu, že pracuje, tak se to musel omezit, ale druhý syn teďka úplně ho pohltilo, že chce hrát amatérsky hokej, takže jsme koupili brusle a člověk ho podporuje, aby se hýbal.
moderátorka
——————–
Ono se říká, že silná vůle dokáže zázraky, dá se podle vás i ta silná vůle natrénovat?
Linda Tekeliová,
Já si myslím, že určitě, musí to být i genetický, nebo musíte se s tím narodit, ale ta silná vůle je v takových případech a na takových závodech to nejdůležitější bych řekla.
moderátorka
——————–
Když je vám úzko, tak jak to zvládáte?
Linda Tekeliová,
Na těch závodech myslíte?
moderátorka
——————–
Obecně v životě?
Linda Tekeliová,
Když mně je úzko, tak musím jít na hory, musím to ze sebe vybít. Já prostě, teď jsem měla velmi těžké období, protože jsme připravovali po závodech, kdy já jsem doběhla těch 424 km, tak jsem si vlastně 2-3 dny jako odpočinula a okamžitě začli přípravy na ten benefiční závod Cupitálek, takže se přiznám, že jsem byla od rána do večera v práci a teď ve čtvrtek už jsem musela s manželem vyjít na hory, takže jsem říkala, že se jinak zblázním, takže já jsem si začala jeden den na hory a bylo to super.
moderátorka
——————–
Tak ať to vydrží. Hodně šťastných kilometrů. Děkuju moc. Naším dnešním hostem byla Linda Tekeliová, ultramaratonská běžkyně, zakladatelka nadačního fondu Nezávodím-pomáhám. Mějte se hezky.
Přidejte odpověď