V přízemí domu mého dětství v Opletalově ulici žila dvojice hluchoněmých manželů. Byla pro mne, jako pro malého kluka, tak trochu tajemná. Tím, jak se mezi sebou posuňky dorozumívali, s použitím rukou, ale i nesrozumitelnými zvuky, které při hovoru vydávali. To jsem ještě netušil, že se s takto hendikepovanými lidmi budu setkávat i v životě, prostřednictvím své tety Boženky.
Moje tetička Boženka Uhlířová totiž byla učitelkou a později i ředitelkou mateřské školy pro neslyšící. Ta kdysi sídlila ve vilce v Brandlově ulici na Slezském Předměstí. Byla pobočkou Mateřské a základní školy internátní pro neslyšící děti na Hořičkách. Tato expozitura obsahovala zprvu jen dvě třídy mateřské školy a přípravnou třídu pro ZŠ, později byla rozšířena o další třídy 1. stupně ZŠ, které měly své sídlo v jednom křídle ZŠ – Jih. V roce 1990 pak byla otevřena na Moravském Předměstí pod kopcem sv. Jana nová mateřská, základní, střední, a dokonce i učňovská internátní škola pro sluchově postižené a děti s vadami řeči.
V Brandlově ulici jsem u tetičky objevil podobný svět jako u mých sousedů v domě s tím rozdílem, že se tam učitelky pokoušely u dětí zlepšit způsob komunikace se zdravou populací. Tím, že je učily nejen mluvit, ale se svým hendikepem i žit a pohybovat se v něm tak, jako ostatní zdravé děti.
Tetička si mne někdy brala k sobě, abych se jako budoucí učitel seznámil s tímto zajímavým prostředím. Udělal jsem tam tehdy několik fotografií. Moc mi to nepomohlo, žádného takto tělesně omezeného žáka jsem později na žádné škole neučil. Ale moje sestra, kterou si po absolvování střední pedagogické školy vzala na školu k sobě, se později stala její nástupkyní ve funkci učitelky takto hendikepovaných dětí, ale i ředitelkou mateřské školy. To už bylo za použití nových metod nápravy postižení v moderním objektu nově otevřené školy speciální školy v Hradci Králové, na Moravském Předměstí.
Olda Suchoradský, Hradec Králové
Hradecký deník
Přidejte odpověď