Radiožurnál
Dobrý den a po linkách zdravím do Paříže, kde by měl u mikrofonu být Lukostřelec David Drahonínský. Davide, slyšíme se? Pěkné dopoledne.
David Drahonínský, tělesně handicapovaný lukostřelec, sedminásobný medailista
——————–
Bonjour, Lucie.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Bonjour. Šestinásobný medailista, držitel světových rekordů si po včerejšku může oddechnout. Se Šárkou Pultar Musilovou jste získali na paralympijských hrách v Paříži stříbro. Tu ránu jsem teda slyšela až sem, takže gratuluju. Odlevilo se ti, že jo?
David Drahonínský,
No, ta šestá už byla minule, takže teď po tý sedmý se mi ulevilo.
moderátorka
——————–
Jo, jo.
David Drahonínský,
Medaili.
moderátorka
——————–
No. Vy jste se se Šárkou na té střelnici nějak ráno domlouvali, jak budete střílet, protože já jsem pochopila, že si to můžete nějak zvolit sami a že většinou se Šárkou jste stříleli vždycky zády k sobě, ale změnili jste rutinu. Co se stalo?
David Drahonínský
Nevím, no, já jsem Šárce nechtěl kazit den a říkal jsem, že by to mohlo být stejně jako vždycky, ale holka se rozhodla, dal jsem jí tu možnost. Ženský mají rádi, když můžou mít poslední slovo, tak řekla, že budeme střílet jako face, to face a rozhodla správně.
moderátorka
——————–
Má to nějaké výhody na toho parťáka vidět? Vy spolu vlastně nemůžete mluvit během toho, během té střelby.
David Drahonínský
To žádný výhody nemá na mě koukat jako 30 minut, ale jo, tak když vlastně jsou ty pauzy, když se počítají body nebo vám přinesou ty šípy, tak mezi těma jednotnýma setama, tak můžete se navzájem podpořit, říci nějaký povzbuzují, povzbuzující fráze a zase se koncentrovat na ty další dva šípy, který vás čekají.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Koncentrace je pro lukostřelbu poměrně klíčové slovo. Ty jsi po tom čtvrtfinále, kdy jsi vlastně vypadl v té svojí soutěži, řekl doslova: „Teď se musím vybrečet, dát si studenou sprchu a zítra se pokusit prostě zabrat se Šárkou, abych jí to nepokazil.“ Jak se člověk mentálně oprostí tady od toho, co bylo?
David Drahonínský,
Tak já měl to štěstí nebo mám to štěstí, že znám Kateřinu Kudláčkovou Vejvodou, s kterou už vlastně 12 let nějak spolupracuju na tý mentální přípravě a bylo to jako těžký, protože člověk má ty požadavky na sebe velký, když tomu sportu nebo tý aktivitě něco dává, čeká, že to vždycky vyjde nebo zatím to vždycky vyšlo, že jo. A tak předevčírem to přišlo, že jsem konečně na tý paralympiádě prohrál a nepřivezl z tý, z toho startu medaili, takže to ze mě spadlo a teď už vím, jaký to je prohrát dřív než ve finále. Je to hrozný.A jak jsem řekl, tak se stalo, vybrečel jsem se, dost lidí mi napsalo, že jsem nikoho nezklamal, že jsem borec, i když jako tohle to fakt slyšet nechcete, protože v tom není nic smysluplnýho. Teda vlastně pro ně jo, pro mě ne.A řekl jsem si, nebo když mi psali jako kamarádi, přátelé, tak Katka, tak jsem řekl, že prostě dneska se vybrečím a zejtra vyjde nový slunce nad Paříží a bude mi svítit v tom boji za tu další medailí a vyšlo to, nesvítilo tolik, takže mi to vyhovovalo.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Psali ti různí lidé, ty jsi říkal, no, k ničemu to není, ale když ti napíše třeba Jirka Lipták, který vlastně prožil na té střelnici taky obrovské zklamání letos, tak to asi něco dělá, ne?
David Drahonínský,
Super, bylo to, bylo to milý, hned mě napadlo, že mi mohl půjčit brokovnici radši, že bych byl připravený víc na ty soupeře. Je to příjemný, když takovýhle kapacity českýho sportu vás nebo se s nima můžu říct, že se známe nebo jsme se viděli a ta moje osoba jim uvízla v paměti a takhle mě podpoří. Moc jim za to děkuju.
, moderátorka
——————–
Jaké to je mít prezidenta republiky na střelnici?
David Drahonínský,
Jo, takhle, no, tak teď otázka, jak si to myslela? Jestli tím, že mám tu zbraň a šípy a on…
moderátorka
——————–
Ne, vůbec. Ne ne.
David Drahonínský,
Že jsem měl tu zbraň a on se nemohl chránit tu chvilku, anebo že si musíte uvědomovat, že jak míříte na těch 50 m, tak on sedí 10 m vedle vás a kouká se na vás, jak střílíte kvalifikaci.No, bylo to milý, pěkný. Já jsem nikdy takovýhle zážitek neměl, aby přišel, přijel sám pan prezident, král Český republiky vlastně, že, by se dalo říct.A popřál vám hodně štěstí a ještě vám řekl, že vám to slíbil, že přijede, protože já jsem taková ta huba nevymáchaná. Tak když v Míčovně podepisovaly ty přihlášky na olympiádu a paralympiádu poprvý společně, tak jsem měl tu možnost taky prohodit pár slov a říkám: „No, tak se přijďte, pane prezidente, podívat, ne? Vždyť je to na konci prázdnin to ještě nemáte tolik práce. No, a on to vzal za své a mi řekl, když tam se tam objevil, že mi to slíbil, tak se přijel podívat, tak jsme se museli nějak trošku předvést.
moderátorka
——————–
No já jsem právě koukala na jeho Instagram a tam byl titulek. Tak jsem v Paříži, slíbil jsem to střelci Drahonínskému. A to by se mi možná teda na té střelnici ruce trošku klepaly.
David Drahonínský,
Já jsem si tohle přečetl až další den, tak jsem se jako poplácal po ramínku a říkám, jsem rád, že jsem toho prezidenta zařídil. Ale zase mohl letět jakoby, když jsem tam letěl já, že bych se nemačkal v tý ekonomik classe a byl bych vyvalený na tom křesílku v tom speciálu, tak to mě trošičku má u mě malinkej vroubek Petřík.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Třeba se to příště napraví. Vy jste se Šárkou letos ve finále potkali úplně stejné soupeře, jako jste měli v Tokiu, ovšem pozor, loni čínští vozíčkáři zvítězili o šest bodů, letos už jenom o čtyři. Takže příští rok ne, příští rok příští olympiádu. Co, Davide?
David Drahonínský,
No, tak příští paralympiádu porazí možná českej tým už jenom o dva, že jo, a pak tu další už by byla remíza a za to. No, já myslím, že když je člověk šťastnej, tak nemá nic slibovat a když je smutnej, tak nemá nic rozhodovat. Já teď to musím vstřebat všecko.A mám už nějaký plány, ale myslím si, že na tady ty oznámení, co bude dál, ještě trošku čas, že teď si tady užiju francouzskou snídani, půjdem se mrknout s mým asistentem Honzou, on tady má ještě vroubek, musí vyskákat tu Eiffelovku po schodech nahoru a zejtra se sbalíme a poletíme zpátky do Čech.
moderátorka
——————–
A ty jsi šťastnej, ty jsi šťastnej i smutnej dohromady?
David Drahonínský,
Takovej šťastnej, bolavej a smutnej, ale jenom malilinko smutinkej.
moderátorka
——————–
Poslyš, Davide, proč musí ten tvůj asistent vlastně vyskákat ty schody na Eiffelovku?
David Drahonínský,
No, prostě mám nějakou přípravu svojí terénní, které teda závodní. Ne, kecám, prostě Honza je super člověk a má rád žabáky prostě, no. Už jednou jsme takhle skákali na jedněch mých závodech Světovýho poháru, kdy hodinu a půl skákal asi 3 km.Druhý den pak používal druhej vozík, co jsem měl s sebou, ale jako pro mě to bylo fajn, že jsem si spočítal teda zopakoval počítání ze základní školy a měl jsem zabitej celej odpolední program. Takže, no, on sám chce na ty, na tu Eiffelovku, takže tam půjdem.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Já myslela právě, jestli jste se nevsadili o něco nebo tak v rámci jaksi nějakého humoru uvnitř týmu. Ne?
David Drahonínský,
No, tak ten teprve přijde, ten humor, až se vrátíme do Čech.
moderátorka
——————–
Jo, a bude se něco dít, o čem bychom měli vědět?
David Drahonínský,
Já myslím, že já na ty oslavy nějak extra doteďka nebyl, ale myslím si, že tady tu medaili oslavím, protože vlastně díky ní se můžu vrátit zpátky do Čakovic, kde žiju, protože tam jako žou takový lidi, který vám vyhrožujou, že když nepřivezete medaili, tak se nemáte vracet, takže jako byl takový trošku nátlak na mě, ale vlastně možná díky tomu jsem nakonec tu medaili získal, takže bych chtěl mým sousedům poděkovat.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Vy jste získali stříbro se Šárkou, řekni mi něco o Šárce. My jsme spolu se Šárkou ještě nikdy nemluvily, neznáme se, vy se znáte dlouho, vlastně. Ty si asi jeden z těch důvodů proč ona střílí.
David Drahonínský,
Já se u Šárky přimluvím, aby si s váma chtěla popovídat.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Jo, to by bylo krásné.
David Drahonínský,
No. V roce 2014 jsem nějak se tak stavoval v Parapleti a potkal jsem tam holku, která jakoby vykazovala podobné vlohy postižení jako já a říkal jsem si, teď je ta kategorie mix tým, to by bylo dobrý, měl bych další šanci na medaili a říkám: „Hele, slečinko, nechceš náhodou vyhrát medaili na olympiádě? No a Šárka tenkrát asi, teď nechci říkat, že udělala největší chybu ve svém životě a říká: „No, to by nebylo vůbec špatný, to bych chtěla zkusit.“ No, a zařídil jsem vybavení, nějaký tréninky, bylo to těžký ze začátku, když máte postižený ruce, všecko to nějak jako vymyslet, ale ty zkušenosti jsem měl, no, a dneska už Šárka mě dobíhá v těch medailích a vlastně asi už i jako ještě dvakrát pojede na hry a už mě doběhne, takže mám z toho vždycky strašně velkou radost a hezkej pocit. Tady holky střílely přede mnou a když jsem viděl Šárku i Terezku, tak jsem s těma medailema, tak jsem si nejdřív říkal, že je přizabiju, protože vlastně myslím, že mohly střílet až ve finále spolu. Ale tak jedna má stříbro, jedna měla bronz, je to hezkej pocit vidět, když má tu medaili někdo, komu jste třeba na začátku pomohl nebo byl jste u toho, když začínali, takže tak. No a Šárka, za tu dobu od těch roku 2014 jsme spolu toho odstříleli strašně moc.Je to šikovná holka, no, ale asi bude muset si najít to, jak se jakoby někoho místo mě, aby konečně taky vyhrála zlato, že jo, protože já jsem taková vlastně stříbrná koule na její noze.
moderátorka
——————–
Já bych to úplně nebalila, Davide, ale musíte spolu trénovat, když potom vlastně, jo, protože ono to vypadá, že byste vlastně každý mohli cvičit sám a pak teprve se sejít na střelnici a nastřílet to spolu.
David Drahonínský
B je správně, my jsme nějaký tréninky spolu tenhle rok měli, ale spočítali bysme to tak na dvou rukách, možná i na jedný společný, ale to prostě já vždycky říkám, že na ten mix tým je důležitý vystřelit šíp za 15 vteřin, aby vám ještě pět vteřin zbylo na tleskání, že jste se dobře trefili a Šárka to zvládla. Tady Šárka i Terezka jely na super vlně. Strašně jim to šlo. Bylo vidět, že jak Šárky trenér, tak Terezky trenérka, že prostě udělali velkej kus práce a já měl to štěstí, že jsem se k tomu přivařil a svezl jsem se na jejich vítězný vlně.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Jaká je atmosféra v paralympijské Paříži?
David Drahonínský
Super. Já si to strašně užívám, já jsem tady teď vlastně 14 dní, vyrobil jsem si odznáčky svoje prostě a každý den si jich nasypu 100 do kapsy možná o trošku míň, že jsem jich měl 1000 a už mi jich zbejvá asi jenom 100.A každýmu dobrovolníkovi, který se na mě usměje na tu moji modrobílou červenou palici, tak mu ten odznáček dám. V telefonu mám asi 300 fotek s těma dobrovolníkama, dobrovolnicema a těším se, až si je všecky vytisknu a vytapetuju si tu mojí malou temnou garáž a vždycky tam přijedu a budu vidět tady tu stěnu. Prostě těch skvělých lidí, který tady dobrovolně pomáhají a bez nich by to určitě bylo o hodně těžší.
moderátorka
——————–
Já bych taky chtěla mít odznak.
David Drahonínský,
Ostatní sport… No, není problém. Dáme kavčo tam u vás a zítra se vracím, ale na letiště nejezdi, tam bude strašně hodně lidí.
moderátorka
——————–
Bude hodně lidí, že jo?
David Drahonínský,
Zavolám kamarádovi, on dělá u zásahovky, takže by mě mohl zatáhnout, třeba, dát mi klepeta, odtáhnout za nohu přes runway skrz prostřiženej plot.
moderátorka
——————–
Co…?
David Drahonínský,
Takže zejtra na letišti jestli nás potkáváš, posloucháš.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Jak vypadá odznak Davida Drahonínského?
David Drahonínský,
Na odznakuje piktogram lukostřelce s kolečkovým křeslem. Jako ten, jak znají lidi takovej ten můj, tu fotku na těch parkovištích pro invalidy, tak si k tomu představte doprava nahoru jako luk jako ještě namalovanej to déčko a skrz to natáhlej šíp jakoby. Tak takhle vypadá a na jedný straně je česká vlaječka, na druhé straně francouzská vlaječka, nahoře napsáno Paříž 2024 A dole je napsáno pan Mgr. David Drahonínský, ne, kecám, tam jenom David Drahonínský.
moderátorka
——————–
Ta barevná hlava tvoje, což už je dneska vlastně takový jako podpis, bez toho už vlastně skoro nezávodíš. Ta vznikla jak a kdy?
David Drahonínský,
Já jsem kdysi dávno to někde viděl a poprvý jsem si to napatlal na palici s pomocí mýho tatínka. V roce 2008 na Světovém poháru, tenkrát jsem vypadal jako německý reprezentant, protože byla tam červená, zlatá a černá, ono to úplně nějaky ty barvy byly takový jako zvláštní, takže mi říkali: Guten Tag, herr fürer. Ale pak jsem to doladil do Pekingu a tam už jsem jako český reprezentant. Tady jsem se setkal s tím, že na sociálních sítích se nejmenovaný individuum vyjádřilo, že mám na hlavě ruskou vlajku a že moje země jako špatně, že to je ostuda. Nadech jsem se, vydech jsem se, chtěl jsem to dát na svůj Facebook, aby ho, ale pak jsem si uvědomil, že by ho lidi zlynčovali, tak jsem to radši vymazal a jel jsem dál.Takže já to mám jako, prostě jsem Čech, jedu reprezentovat Českou republiku. Já jsem teda z půlky Slovák, já jsem takový křížeček, protože maminka je Slovenka, ale ty barvy jsou stejný, takže pohoda. A je to podle mýho už taková psychologická jakoby zbraň, že ty soupeři mě viděj, když se nebudu koupat, tak vlastně i cítěj a viděj, že zase přijela ta tříbarevná palice a že to rozhodně nebudou mít lehké.
moderátorka
——————–
Ty paralympijské hry jsou plné neuvěřitelných příběhů. Když se takhle navzájem potkáte a třeba se s těmi jednotlivými sportovci seznamujete, řešíte, co se vám stalo, anebo řešíte rovnou sport?
David Drahonínský,
Vůbec neřešíme, co se nám stalo. Já jsem tady zažil strašně, nebo dost hezkej chvilkek, kdy jsem někde seděl a najednou přišel úplně jinej, barevnej hlava nebo dres a říká: Ty jsi ten známej slavnej lukostřelec. A já ne, si mě s někým pleteš. Přeju hezkej den. Ne, ne, to seš ty. A chtěl se se mnou vyfotit, je to strašně hezký jako, jako já, nebo přišel jsem k jednomu známýmu Američanovi, že bych si s ním chtěl udělat fotku a on: Jo, jo, pojď. Já tě znám, ty seš ten lukostřelec, tak je to, zahřeje to na duši. Jako člověk si na jednu stranu uvědomí tu cestu, kterou musel podniknout nějakou tu překážku přeskočit nebo s mojí vahou a vozejkem prorazit, to je jednodušší než skákat, ale je to fakt hezký, je to, je to prostě úžasný. Tady ta energie, já se jí snažím fakt vstřebávat od začátku a je to fakt pěkný.
moderátorka
——————–
Na jakou disciplínu ses byl podívat?
David Drahonínský,
No, takovej zážiteček mám, já jsem si koupil lístky na ragby vozíčkářů.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
To je strašná řežba.
David Drahonínský,
Se mi to líbí. No, tak pozor, já jsem si to taky jako myslel, ale tady jsou ty týmy na takový úrovni, že prostě oni už čekají jakoby, když vždycky mají to podání nebo tu rozehru svojí, tak chtějí udělat ten bod a nechtějí udělat chybu a ty druhý zase čekají na tu chybu, aby jim jakoby vzali ten bod, který můžou udělat a udělali bod navíc. Jestli mi rozumíš.
moderátorka
——————–
Rozumím.
David Drahonínský
Takže to je taková taktika už velká a fakt rozhodujou úplně, takže já jsem se byl podívat na Američany s Japoncema, koupil jsem si VIP lístek, teď trošku budu sypat popel pořadatelům a tam nebyl jako pro vozíčkáře. A já jim psal, jako jestli, že jsem vozíčkář s doprovodem a oni, to je v pohodě, tady ty VIP lístky, ty drahý, to je jedno, tam je prostě prostor, tam budete sedět. Přišel jsem i na ten staďák a tam ta dobrovolnice, čistá, hodná duše, ona za to nemůže. No, ale vy nemáte lístek pro vozíčkáře, tam vás nepustíme, tam je to obsazený a já si děláš jako srandu, ne?Vždyť jste tam psali, že to hodinu a půl jsem seděl venku na dešti, pak mě tam pustili a ten prostor těch VIP vstupenek byl úplně volnej, protože žádnej jinej magor nechtěl platit 40 EUR za to, aby se koukal na bandu vozíčkářů, který se perou o volejbalovej míč, s prominutím ne, ale takže jsem viděl vlastně jenom jeden zápas z těch dvou a ještě půlku, ale byl to zážitek, super hala úplně narváno, Japonci, kluci se širokoúhlým pohledem porazili nakonec Ameriku a jako bylo to strašně hezký. Mně se to líbí, bohužel ten sport nedělám. Ale byl to zážitek, ty Francouzi, Japonci, Američani v tom publiku úplně super atmoška a i tam jsem se snažil nasávat tu pozitivní energii, protože jako ten život takovej je, že jo, ono je hodně špatných věcí a ty lidi na to rychleji zreagujou, než si uvědomovat to dobrý, ale je to, když se to naučíte, tak je to pak jednodušší.
moderátorka
——————–
Když mluvím s profesionálními sportovci, tak mi říkají, každý rok je těžší a těžší. Ve 20 je to jiné než ve 30, ve 30 Je to jiné než ve 40, pakliže ještě…
David Drahonínský
No až ve 42, že jo?
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
No, pakliže ještě ten profesionální sport děláte. Mám pár kamarádů vozíčkářů, takže vím, že mají za sebou třeba různé operace, ty taky?
David Drahonínský,
Mazec, no. Tak taky se to tak nějak přihodilo.Ta profesionální deformace si nese své následky. No, bolí to hodně, Lucko, tenhle, tahle paralympiáda 14 dní jsem se nevyspal a nevím proč, ale bolí mě prostě strašně mezi lopatkama a žebra a teda jako vím trošku proč, jo, protože možná trošičku to bude prej tou lukostřelbou mi jako tady snažil se naznačit doktor, ale myslím si, že se spletl, že nevím, co já mám společně s lukostřelbou, ale naštěstí jsme to tak jako ukočírovali tady s fyzioterapeutama a s mým asistentem, masérem, takhle už nevěřím tomu drbu, co se říká, že co bolí, to roste. Ale zvládli jsme to, no.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Tým Davida Drahonínského, ty jsi zmínil Kateřinu Pejvodovou, Kudláčkovou, která vlastně.
David Drahonínský,
Pozor, Vejvodovou, oni jí přejmenovali na Pejvodovou, ale je to pořád Vejvodová, ale ona jim to odpustila a já je nemusím zastřelit.
moderátorka
——————–
Tak doufám, že to odpustí i mě, takže prostě bavíme se o nějakém mentálním koučinku. Máš tam s sebou asistenta, toho si taky zmínil fyzioterapeuty, máte tam k dispozici místní, anebo máš někoho, kdo ti pomáhá?
David Drahonínský,
Český paralympijský výbor zařídil ve spolupráci s Klinikou na Malvazinkách pana primáře Libora Musila. A pak je tady Lenka a Odžung se jmenuje. On je Korejec a má takový jméno, co si všichni pletou, ale je to sympoš a odvádějí tady strašně velkou a dobrou práci a dřinu a já vždycky, každý ten den vyměňuju ty odznáčky a pak je přinesu tý Lence za odměnu, že prostě oni nemohli vystrčit hlavu z té masérny, fyzioterapeuty nebo jak se tomu říká, a musí se tady o nás… Ne, ne, musí, ale my tam vždycky přijedeme jak do takovýho božího nebo andělskýho prostředí a oni nás tam rozmazlujou a já, jak jsem prohrál, tak jsem vlastně měl dva lidi najednou, že se o mě starali, takže ono všecko zlý je k něčemu dobrý, já říkám, tak se musel prohrát, aby si na mě dva udělali čas.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Davide, můžu se ještě vrátit k těm operacím? Anebo o tom nechceš mluvit?
David Drahonínský
Ne, v pohodě, můžeme. Já jsem absolvoval za poslední dva roky dvě, který byly intenzivní zážitek na pak na dalších pár měsíců. Doktoři si zařezali a řekli, že mají, poprvý řekli, že mají pro mě dobrou zprávu a špatnou, tak mi řekla paní doktorka, že ta dobrá, že se to podařilo, ale že toho odstranila jenom polovinu, abych jí měl rád, no, tak jsem jí řekl tak jako já /nesrozumitelné/ zdravím paní doktorku, moc jí děkuju. Pomohlo to a pak mi ještě dořezali tu druhou půlku, a to pomohlo taky, řezali mi jako hemoroidy, prostě, jak sedím na tom vozíku, tak se tam nějak, mám k tomu sklony a byl to intenzivní zážitek, ale jako chci poděkovat doktorům Na Bulovce a pak doktorům v Nemocnici v Mělníku. Moc vám děkuju. A tady ta stříbrná medaile má i trochu toho potu a tý krve. Ne, díky vám, jako, že, že, že mi k ní pomohli, ale v tom dobrým slova smyslu, jestli mi rozumíš.
moderátorka
——————–
Jo, rozumím. No, každá ta rekonvalescence je otázka prostě, jak dlouho to bude trvat, jak se vrátit a…
David Drahonínský,
No, tak tady to intenzivní zážitek, když pak trošku musíš sedět, no.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
No, nebudeme to radši rozebírat. David Drahonský sedí v Paříži, už je po paralympijských hrách, tedy pro něj určitě. Davide, na co se teď těšíš?
David Drahonínský,
No…
moderátorka
——————–
Je něco vyloženě si říkáš? Tak a teď jsem dřel. A teď přijedu domů a pár teček.
David Drahonínský,
Jo. Já se těším, až si lehnu do svojí postele.Protože mě tady fakt strašně bolej ty záda a budu teď jakoby o hodně dostatečně nebo skoro hodně míň trénovat, takže skoro vůbec a budu prostě jenom chodit chvilkama na rehabilitaci a těším se, až si připojím na vozíček to moje šlapací kolo a půjdu se projet a nechám se šlehat větrem, deštěm a sluncem.Až budu řezat ty zatáčky u mě v Čakovicích.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Davide, ty jsi po úrazu v roce 1999 nastoupil na obchod…
David Drahonínský,
Ještě bych chtěl skočit do řeči, těším se na to. Já se musím teď přihlásit na závody do Odolný vody, protože v neděli jsou závody a musím tam mým fanouškům přivé ukázat medaili, protože tam zase přijdou ty, co mi fandí a bude to strašně hezký.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Kolik lidí vlastně fandí na paralympiádě?
David Drahonínský
Byly tady nějaký fanoušci, já umím počkat do 10, takže jich tady bylo víc, rozhodně víc než 10. Strašně moc. Jenom za mnou přijelo třeba 30 lidí a ještě víc jich tady bylo.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Já se chci vrátit k tomu vlastně momentu, kdy jsi se dostal ke svému luku nebo ke svému prvnímu luku, pochopila jsem, že to bylo v Janských Lázních, když si vlastně začal tam se učit na Obchodní akademii?
David Drahonínský,
Měl jsem to štěstí, že jsem tam tenkrát potkal Julii Králíkovou s manželem Ivanem Králíkem, který tam předváděli lukostřelbu a já jsem se nachomejtl náhodou kolem, mezi jako přejížděním z jedné hospody do druhý a vyzkoušel jsem si to a Julka se mě zeptal, jestli chci střílet závodně a říkám, jo, jo, ale já už teď musím s kamarádem běžet, my jdeme s kamarádem do hospody na pivo.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Umíš si představit, jaký by byl tvůj život, kdyby si ten luk nepotkal?
David Drahonínský,
Jo, rozhodně umím. Seděl bych někde v nějaký firmě v kanceláři, možná bych měl ženu, hromadu dětí a prostě bych žil fajn život jinak jakoby nebo bych třeba přičuchnul k jinýmu sportu. Měl jsem to štěstí, že jsem potkal tu Julku, i když za tu svoji kariéru jsem potkal víc lidí napříč sportama a prostě mě učarovala lukostřelba, stal jsem se na ní závislákem, ale myslím si, že jsem tu závislost tady předevčírem i vyléčil, takže si myslím, že už to teď bude jiný, lepší a bude to fajnový dál.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Zklidní mě lukostřelba?
David Drahonínský,
Rozhodně, rozhodně tě zklidní ten pocit, že víš, že máš v ruce zbraň a šípy.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
To si neumím úplně vysvětlit, že… Já bych některým lidem do ruky zbraň a šípy nedávala.
David Drahonínský
No právě, no, tak jako některý lidi o mně ví, že střílím z luku a že mám šípy a chovají se ke mně díky tomu hezky. Ne, dělám si srandu. Lukostřelba je super, je to strašný relax. Znám strašně hodně lidí, který nepotřebujou bejt blázni a závodit jako já a jdou si jednou, dvakrát týdně zastřílet a všem lidem to doporučuju. V Čechách fungujou lukostřelecký kluby. Koupíte si vybavení za 5 000 Kč, máte ho prostě do konce života, jenom každý rok koupíte za dvě stovky novou tetivu a je to perfektní rehabilitační metoda pro vaše mentální zdraví. Jít si jednou tejdně prostě do toho klubu zastřílet a třeba si i vyzkoušet ty závody, dát si nějakej cíl a žít pro něco víc než jen proto, abyste platili hypotéku a koupili si jídlo do ledničky.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Ještě jezdíš po školách?
David Drahonínský,
Jo. To je další věc, na kterou se strašně těším. Už mi psala jedna maminka nebo kamarádka, kterou znám, že se bavila s učitelkou u nich na základce teda je to zase dálka… daleko a těším se, až tam přijedu a přivezu, mám ještě ty zbylý odznaky a přivezu dětem odznaky, ukázat medaili a nasaju tu energii od těch malých čistých duší, který ještě nejsou zkažený tím naším komerčním a mediálním světem, tím nemyslím Radiožurnál.
moderátorka
——————–
Děkuji.
David Drahonínský,
A Český rozhlas.
moderátorka
——————–
Ale víš, my někdy ještě pořád, i když už jsme zvyklí na lidi na vozíku, prostě s různými handicapy mezi námi, tak ještě pořád vlastně neumíme nějakým způsobem k vám přistupovat, kdežto ty děti podle mě se umí zeptat na první dobrou úplně jako bezprostředně prostě sami.
David Drahonínský,
Jo, já tady měl kamaráda s jeho dcerou, já si pamatuju, jak jsme spolu byli jezdit na kole, byli jsme asi 30 km. A zdravím Eli, zdravím Míru, zdravím Čakovice a Eli říká: No jo, strejdo, tobě se to jezdí, viď, když tě vůbec nebolej nohy, no. Já po 35 kilometrách vytahaný ruce, tady z ramen a Eli mě takhle zabila, ale Eli mi řekla, že nevadí, že jsem prohrál v tom čtvrtfinále a že zejtra určitě vyhraju, takže jí moc děkuju za tady ty slova.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
No, mně taky nevadí, že si prohrál ve čtvrtfinále.
David Drahonínský,
No, ale prostě tys tady nebyla, abys mi to řekla, že jo, jo? Jako ženská poplácala po rameni, obejmula. Ne, kecám, já ti věřím a prostě, strašně se na to těším, že jsem tu medaili vyhrál a že dál můžu jezdit na ty základky a zopakuju to, co po Tokiu, kdokoliv se mi ozve, tentokrát mi budou muset zaplatit cesťák, protože jsem trošku, no, to je jedno. A přijedu na tu základku a ty děti můžu strašit s tou medailí dál další čtyři roky. Jestli mi rozumíš, mám strašně rád tady tu aktivitu a zažil jsem i super feedback za tady ty věty nebo jako akce a je to to, co můžu pro tu společnost udělat já.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Já si myslím…
David Drahonínský,
A možná pak z těch dětí vyrostou ty sociální pracovníci a další prezidenti a vzpomenou si na to hovado s barevnou hlavou na hlavě a řeknou si, že to byl úplně stejnej člověk jako my, akorát měl ty čtyři kolečka navíc.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Davide Drahonínský, mám tě ráda, děkuju ti za rozhovor, těším se zítra, až vyjedeš asi i se Šárkou přilétáte, ne, do Prahy?
David Drahonínský,
No, jako mám štěstí, že jo, protože já kdybych nevyhrál tu medaili, tak vlastně já jsem jel jako zavazadlo vlastně, že bych nemohl ani s holkama na palubu, musel bych někde zadem, prostě béčkovým východem pro odpad a takhle můžu s hlavou nahoru jít jako společně s holkama.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Tak se na tebe těšíme.
David Drahonínský,
Moc ti děkuju a pak ti musím předat ten odznak.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Já si pro něj přijedu. David Drahonínský, lukostřelec, dneska host Radiožurnálu, díky za rozhovor a ať se ti daří.
Přidejte odpověď