Místo statisíců miliony  

ČT 24

Příběh otřesné brutality, boje o život, ale i bezmezné lásky a víry. Karolíně Polcarové nebyl ani rok, když ji vlastní matka málem ubila k smrti, způsobila jí tak vážná zranění hlavy, že dnes desetiletá dívka je nemobilní, trpí psychomotorickou retardací, slepotou, deformací hrudníku a nefunkčností rukou i nohou. Vyžaduje stálou péči. 24 hodin denně se o ní stará její otec Karel Václav Polcar. A před měsícem požádal na serveru Donio lidi o příspěvek na nákup vozítka pro sumu necelých 230 000 Kč, ale během několika dnů dárci do sbírky poslali skoro 3 miliony korun. No a Karel Václav Polcar je teď naším hostem.
Řekněte mi, čekal jste takovouhle odezvu mezi dárci?

Karel Václav Polcar,
——————–
Popravdě, já bych v první řadě chtěl poděkovat Bohu a všem dárcům, který přispěli, protože bez nich by to nebylo a oni si neuvědomujou, že rozjeli jakoby větší projekt než jenom vozík pro Karolínku a já jsem čekal, že se vybere takových 30 000 a že zbytek si budu muset půjčit vlastně jakoby z banky, což by pro nás byla zátěž rozpočtu, protože přitom, co máme jakoby příspěvek na péči a přídavky, tak by se to těžko splácelo, takže jsem byl překvapenej a četl jsem všechny vzkazy, co tam diváci napsali, i jak ten /nesrozumitelné/ i dolů vlastně na Facebooku a ty maminky, který brečely vlastně za moji Karolínku, tak já jsem tady, já se přiznám jako chlap, brečel jsem tady tři dny s nima, protože mě to hrozně dojímalo. Já jsem byl přesvědčenej, že jsme na všechno sami, ale zjistil jsem, když se těch 6 500 lidí zhruba spojilo, jak psali a psala, ještě nabízeli pomoc, že na to sami s Karolínkou hrozně teda nejsme a hrozně mě to, hrozně mě dojalo a vážím si těch /nesrozumitelné/ lidí, co /nesrozumitelné/. Nekoukal jsem ani na tu částku, jak roste, ale zajímalo mě to, kolik lidí vlastně, kolik lidí vlastně na nás myslí v tu chvíli.

moderátor ČT
——————–
Co se díky těmto penězům podaří teď zajistit ať už vám a péči o Karolínku, případně vy jste zmínil také, pokud by se podařilo vybrat více peněz, že byste uvažoval i o pomoci ostatním, třeba podobně postiženým.

Karel Václav Polcar,
——————–
Tak já už jsem s tím začal, vlastně ten vozík pro Karolínku byla hrubá verze. Přesvědčil jsem výrobce, ředitele vlastně firmy, která to bude vyrábět, aby ho vyrobili, protože oni nechtěli, bránili se tomu, že mají tři standardní prototypy těch vozejků velikostí vlastně jako pro miminko, střední vlastně velikost a pro dospělýho. My máme pro dospělýho a Karolínce minulý rok už vlastně v srpnu odešly úplně záda, takže už nemůže sedět bolestí a jenom vlastně jakoby pláče zoufale a nešlo to tlumit ani analgetikama. Tak já jsem vzal ten původní vozík za 82 000, který jsme měli a bál jsem se cokoliv na něm dělat a prosil jsem Pána Boha, aby mně dal nějakou myšlenku a našel jsem tady starý fochy vlastně ze skříní, z překližky, ty jsem rozřezal a vyrobil jsem bednu, aby ona v tom mohla ležet vleže. Dal jsem do toho péřový polštář, na ní jsem jí položil a zkoušel jsem na dvorku, jestli bude, jako v tom vydrží. Pak jsme zkoušeli ven a zjistil jsem, že vydrží 3-4 hodinky bez pláče v tom vozíku, tak jsem viděl, že jsme našli tu cestu a zkoušeli jsme to takhle zhruba rok, než jsem oslovil vlastně toho ředitele a ukázal jsem mu, že to jde. Takže dvě a půl hodiny bylo jednání, kde jsem ho přemlouval, aby to vyrobil. On se tomu bránil, že nechtěli do šířky, protože ty vozíky jsou z odlehčený konstrukce, a tak jsme se nakonec domluvili, že nechá udělat ten základ a napsal mi cenu za čtyři dny, já jsem počítal, že to bude stát takových 100 000, ale to jsem se mýlil, že tu cenu jsem těch 226 000 rozcházel 3 dny a byl jsem z toho hodně špatný, kdyby ty peníze jsme neměli. Já jsem měl našetřených 20 000 na ten vozík, že to nějak dořeším potom, jo. A teď se podařila udělat taková věc s tím, že se vybralo víc těch peněz, jo, o hodně víc, je to asi jedenácti nebo dvanáctinásobek. Tak moje představa byla, že ten vozík necháme vyrobit a řekneme ostatním dětem, který známe, třeba Davídkovi Svobodovi nebo Karolínce Hájkový, který jsou ležící a nemůžou ven, jsou zavřený v těch nemocničních pokojích a vlastně jenom čekají na tu smrt, a mně bylo hrozně líto Davídka Svobody, protože ten jeho tatínek Miloš vždycky dojel s ním k oknu, říkali a my jdeme ven a koukali ven na tu promenádu kolem Bečvy a oni tam nemůžou. Tak já jsem, mě tekly slzy, bylo mi hrozně líto, že my s Karolínkou pomůžem a že on nám to jakoby trošku záviděj, tak jsme mysleli, že jim řekne tady je firma, ta vám ten vozík vyrobí, tady si ho můžete koupit za těch 350 000 s tím motorem, ale tím, že lidi vlastně jakoby přispěli víc, tak rozjeli projekt Vozíky pro ty ležící děti, který se v Evropě nikde nevyrábějí, tady ty sportovní. Dá se s tím chodit, dá se s tím běhat, dá se s tím na inlinech a půjde to připojit i za kolo. Jde na to dát vlastně monitor životních funkci, jde na to dát kyslíkový generátor, jde na to umístit odsavačka s katetrama vlastně jakoby do plic, takže Karolínka tím vlastně otevírá tou sbírkou a díky ten dárcům, díky i vlastně jakoby skupině /nesrozumitelné/ Česko Zdeňkovi Botkovi, kterej je motivátor, na mě tlačil i na všechny v týmu, a Dagmar Miškový, cestu ven těmhle dětem. Mně to dělá hroznou radost, protože je to jako obrovský poslání, protože já nevím, jestli pamatujou lidi, když byl Honza Vavřík a byl v bytě zavřenej, ležící a nemohl se dostat ven, tak se mu složili na barák a oni ho vyvážejí ven na tý posteli, protože my, jak jsme zavření v zimě s Karolínou, že nemůžeme ven, tak v létě využíváme každý den, každý den chodíme ven, protože je to pro nás osvobozující prostě pocit, že nemusíme být zavřený a jenom cvičit celej ten den vlastně krmení, polohování, že jsme jako pod tím nebem a ty děti chtějí taky ven, že jo, tak ona jim tímhle tím otevře cestu a ty vozíky, já jsem psal vlastně Milošovi Svobodovi a říkám mu, prosil jsem ho, aby přijal dar, že je to pro Davídka od mojí Karolínky, že to není pro něj, aby se toho nebál, že mu darujeme, že mu Karolínka daruje vozík za 350 000, tak Miloš to ostýchavě jako přijal a Karolínka vlastně Hájková, tý jsme nabídli to samý, tak ta to taky přijala. Její maminka brečela dojetím, protože říkala, že když vyjede s tou holkou ven, oni mají taky ten vozíček, co máme my, sedící, a říkala, že ta holka jí po půlhodině začne brečet a pak bolestí zvrací od těch zad, takže ona potřebuje taky vlastně ten ležící a s tou pohonnou jednotkou, s tím motorem, tak Karolínce mojí bude teď 11 let, tomu Davídkovi je 22 a tý Karolínce Hájkový 17, takže my už jako jsme starší, tak nám se ten motor tam hodí a v té původní verzi nebyl, protože on stojí asi 90 000, plus ho tam přidělat.

moderátor ČT
——————–
Rozumím.

Karel Václav Polcar,
——————–
Ty vozíky darujeme. Tak pustím vás ke slovu.

moderátor ČT
——————–
Bohužel náš čas vypršel, pane Polcare. Já bych vám chtěl mnohokrát poděkovat za tenhle ten rozhovor, popřát vám hodně štěstí, zároveň vám poděkovat za to, že jste našel odvahu si o ty peníze říct a skrze vlastně tuhle tu sbírku vy sám pomáháte, byť se staráte o Karolínku 24 hodin denně a musel jste se kvůli tomu vzdát práci atd., pomáháte i ostatním. Tak děkuji mnohokrát za to, že tohle to děláte a přejeme vám i Karolínce jenom to nejlepší.