Radiožurnál – Host Radiožurnálu
Dnes nás hostí manželé Vaňkovi ve Varnsdorfu. Je to proto, že tady sídlí spolek, který se jmenuje Život jde dál, který vznikl v roce 2017 právě z iniciativy našeho dnešního hostitele, nevidomého Romana Vaňka, tak děkujeme, že tady můžeme s vámi být, Romane, pěkný den.
Romane, vy jste se narodil jako vidící, jak dlouho vlastně nevidíte?
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
No, je to už skoro 14 let, já jsem vlastně v dětství pětiletej dostal cukrovku, já měl stříkačky, jehly, všechno jsem musel vyvářet se muselo a když jsem si změřil glykémii, tak jsem viděl glykémii třeba až odpoledne nebo pozdě večer, jakou jsem glykémii ráno, bylo to hrozně špatně kompenzovat tu cukrovku, no, a skoro ve 20 letech jsem si zlomil ošklivě nohu, pravou nohu, tak tím se rozjely moje oči, já měl vysoký tlaky, krvácení v očích, podstoupil jsem několik operací, měl jsem i injekci do očí, šití očí, mražení očí, laserování, bylo toho strašně moc a vlastně postupně během těch pěti let jsem vlastně přicházel o ten zrak, až přišel den, kdy jsem se probudil a viděl jsem jenom šedivo a už jsem neviděl skoro vůbec nic, takže rozpoznám trošku světla, mám takový zbytkový světlocit.
moderátorka
——————–
Jasně. Spolek Život jde dál zní skoro jako kdybyste do názvu toho spolku dal svoje životní motto, ale asi to musela být těžká chvíle, než vlastně si na ten svět bez toho optického vjemu člověk zvykne.
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Bylo to hrozně těžký, protože dříve, nebo když jsem přišel o ten zrak, bylo to těžký se postavit na ty nohy, mně to trvalo skoro rok, než jsem se nějak postavil, pomohla mi rodina, kamarádi, přátelé a mám nevidomýho kamaráda, jmenuje se Miro Kaiser a ten mě vlastně pomohl se postavit na ty nohy a ukázal mi vlastně ten svět nevidomých lidí, jak vlastně žijí, co zažívají, takže díky němu jsem se postavil na ty nohy, tak vlastně ten spolek vznikl díky naší babičce nebo vlastně díky tvojí mamče, ta vymyslela ten název Život jde dál a opravdu, ať se stane v životě cokoliv, tak ten život jde dál.
moderátorka
——————–
Dneska nás hostí manželé Vaňkovi ve Varnsdorfu. Když jsem se dívala na to, co všechno ve spolku Život jde dál už je za vámi. Jsou to parádalympiády, což je teda vtipný název teď v kontextu s tím, co nás čeká, jsou to různé tábory, teď vlastně jeden je za vámi v Jiřetíně pod Jedlovou, jsou to závody vodících psů, takže vy jste fakt nelenil a vrhl jste se do toho se vší vervou, čím to?
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Ono to trvalo dlouho. Já jsem si v roce 2014 pořídil vodícího pejska, začal jsem jezdit na ty závody, na ty rekondice, na ty akce, jednou mě oslovila jedna paní, že na severu toho moc není, na severu Čech, ať zkusím něco udělat, že jsem akční člověk, tak jsme v roce 2016 s manželkou a se synem udělali první závody tady ve Varnsdorfu, třídenní pobyt a od roku 2016 se to vlastně rozjelo, že jsme začali dělat Silvestra, parádalympiádu, tábory, dýňovou party, langošpárty, hamburgerpárty jsme dělali, víkendový výlety, tábory a prostě se to jako rozjelo, že vlastně od roku 2016 vlastně jedeme a děláme tady ty akce po ty nevidomé.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Řekněte mi, co se na těch vašich parádalympiádách děje?
Marcela Vaňková, spolek Život jde dál
——————–
Třeba zimák, letos byl zimák, takže na zimáku jsme udělali soutěže pro nevidomý.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Na zimním stadionu.
Marcela Vaňková, spolek Život jde dál
——————–
Na zimní.m Nejdřív si mysleli, že jsme blázni, ale já jsem říkala, proč ne jako, vždyť ty nevidomí, někteří neviděj od narození, tak nemají představu, jak je to tvrdý, jak to jako je mokrý, jestli to klouže hodně nebo málo, tak si vlastně poprvé osahali led, botama se klouzali po ledu, to bylo pro ně úplně nový.
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Někteří vlastně zkusili vlastně poprvý i brusle, zkusili.
Marcela Vaňková, spolek Život jde dál
——————–
Odvážlivci měli i brusle.
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Na naší první akci, to bylo v roce 2016, jsme měli nevidomou soutěžící a ona si vlastně v bazénu zlomila nohu, ale u každý akce máme zdravotníky.
Marcela Vaňková, spolek Život jde dál
——————–
Protože chtěla zkusit tobogán, ale trošku teda, ona byla moc odvážná, vzala to…
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Šupem.
Marcela Vaňková, spolek Život jde dál
——————–
Takže nedobrzdila dole, takže jako někdy krev teče, někdy neteče, ale ztráty žádné.
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Vždycky máme ty akce, to je furt, vždycky máme záchranáře, máme tady hasiče, máme domluvený, mám domluvený prostě jakoby i ty zdravotníky tady, takže jsme zajištěný.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Jasně, takže vy jste normálně bruslili na tom stadionu.
Marcela Vaňková, spolek Život jde dál
——————–
Někteří ano, někteří ano, já teda ne.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Když se, když se řekne parádalympiáda, tak já bych předpokládala, že se trošku i soutěží v něčem, soutěží se?
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Soutěží se, jsou vlastně disciplíny, většinou máme buďto 5, 6 nebo sedm disciplín máme a pokaždý se snažíme na tu parádalympiádu udělat jakoby zábavní i legrační disciplíny, aby je to bavilo, proto máme to slovo paráda. Není to olympiáda, ale lympiáda, parádalympiáda.
Marcela Vaňková, spolek Život jde dál
——————–
Protože je to paráda. Vyzkoušeej si, jak si sednou na gumu, na led, jeden je táhne, sbírají kloboučky, říká se pravá, levá, kdo jich nasbírá víc.
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Naše krásná soutěž vlastně to byla, vznikla, bylo to v tělocvičně a jsou to vozatajové. Pamatuješ si na to ještě?
Marcela Vaňková, spolek Život jde dál
——————–
To je bavilo strašně moc.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Jak to vypadá?
Marcela Vaňková, spolek Život jde dál
——————–
No. Dá se obyčejná kapna, cicha, na tu si sedne nevidomý a rozházeli jsme okolo plyšový hračky na ty parkety a vidomej táhne trasu jako slalom tou kapnou a říká vpravo klobouček, vlevo klobouček a prostě musí v časovým limitu.
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Do tří minut nasbírat co nejvíc plyšáků, nejvíc hraček. A tady ty věci, že jo.
Marcela Vaňková, spolek Život jde dál
——————–
Je to paráda a je to sranda. A tak to má být. My se chcem prostě bavit.
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Takže v tý škole nebo v tý tělocvičně za uklízečku uklidíme krásně tu tělocvičnu tou kapnou.
Marcela Vaňková, spolek Život jde dál
——————–
Těch volnočasových aktivit pro tyhle handicapovaný je fakt strašně málo a hlavně jsou tam mezi náma hodně mladý lidi a ty nechtějí sedět v nějakým seniorským klubu na kafíčku a jako cvičení, já nevím, na židli nebo tak, to je nebaví, oni chtějí něco prožít, že jo, a jsou mladý, bláznivý, tak proto my děláme takový bláznivý věci, ale je to opravdu i pro odvážný a bláznivý, aby byli na stejný vlně jako my.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
No, ale to znamená shánění peněz, shánění prostor, vyřizování povolení třeba, protože ty vaše závody vodících psů, tak ty jsou přímo před radnicí na libereckém náměstí. To je spousta administrace a věcí, kdo vám s tím pomáhá?
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Je toho strašně moc. Ono to začalo ve Varnsdorfu v roce 2016. Bude to 16. 4. Čtyři roky jsme byli ve Varnsdorfu, podporovalo nás město Varnsdorf, varnsdorfští podnikatelé, pak jsme se odstěhovali do toho Liberce a tam nám opravdu pomáhají taky lidi nám pomáhají třeba Martina Teplá, pan Zámečník, Lucka Fürstová, pomáhají nám s těma papírama, organizací a tady těma věcma.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
No, a když se to potom děje, tak co je výsledkem celé té věci? Je to radost, je to pochvala, že vlastně dáváte ty lidi dohromady?
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Já vlastně mám hrozně radost, že ty lidi přijedou, ten den běží, je to perfektní a nakonec, když se loučíme a rozdáváme ceny, tak se mi chce brečet, že to skončilo, jo, že to, že člověk na tom půl roku pracuje a za osm hodin máte po akci.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Vy taky využíváte blízkost Křišťálového údolí, protože tady jste vlastně součástí sklářského kraje a pochopila jsem, že každý rok nějaká jiná sklárna dělá vlastně pro vítěze závodu vodících psů nádherné ceny. Letos to byla snad lidská ruka s psí tlapkou.
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Ta byla nádherná, první vlastně tu cenu, ten stejný pohár vlastně nám dal pán Pačínek udělal, to taky byl pejsek s křídlama a vlastně díky Luce Fürstový vlastně se nám povedlo, že každý rok máme poháry nebo skleněné trofeje z Křištálového údolí, že nedáváme ty plastový poháry, dřív se dávaly a že každý rok máme originál.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
No, a nejenom originál, ale originál v podstatě poměrně vysoké umělecké ceny, že?
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Jsou nádherný, no. Bohužel, že nemůžem mít doma ani jeden.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
A vy nezávodíte?
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Bohužel už ne, protože jakmile dělám ty akce od roku 2016, bylo by to hrozně špatný, kdybych já soutěžil se svým vodícím pejskem, protože ty trasy, cesty, ceny, aby získal i můj pes nebo já, není to etické, jo, prostě abych já něco získal.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Rozumím. Tady kousíček od vás na svém pelíšku leží Nabuchodonozor, říkám to dobře?
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Řekla jste to nádherně, úplně bez chyby.Každej to plete, to N, D.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Takže Nabu, vodící pejsek, jak moc je vlastně bránou do života, do takového toho aktivního života?
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Mě hodně postavil na nohy, strašně moc mě postavil, manželka dřív nechtěla pejska, ale po pár letech se to obrátilo, řekla, že si můžu pořídit vodícího pejska, tak jsem si ho pořídil v roce 2014 a opravdu hodně mi pomohl, strašně moc, jsem soběstačnej, jdu ven, najdu si cestu, někde zajdu s ním, hodně mi, strašně mi pomohl.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Jakou má povahu Nabu? Je to dobrák, je to mazlík? Umí trucovat?
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Je pohodovej, opravdu mazlík, je takovej, že když mu řeknu, zůstaň na místě, on tam fakt opravdu zůstane ležet. Nesnaží se doma třeba jíst něco ze země nebo venku a opravdu je fakt hodnej a dokáže vlastně, když mu řeknu nějaký slovo, povel, dát to na první slovo.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Nabu už je teďka starší pejsek, jak se tak na něj dívám, budete mít dalšího? Asi bez toho to nejde, ne?
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
No, Nabíčkovi bude 12 teďkon 6. prosince, což je na Mikuláše. Já prostě jsem se rozhodl i s manželkou, že toho psa necháme dožít, úplně ho necháme, já si to chci užít, je to můj první vodící pejsek, takže mu chci jakoby v tom důchodu, aby měl krásnej důchod, aby si ho užíval, no a pak se uvidí, co bude dál. Určitě bych chtěl druhýho pejska.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Romane, vy máte nejenom pejska, ale máte jako spousta nevidomých a slabozrakých spoustu úžasných technologických vymožeností, které vám ten život zlepšují. Máte i mobilní telefon, máte ho u sebe teď?
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Mám mobilní telefon, mám hodinky i notebook, já ho zapnu.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Aha, rovnou jste nahmatal na stole telefon a já mám prosbu, vy prý v tom telefonu máte aplikaci, která když si vyfotí cokoliv, tak vám řekne, co vlastně je před vámi. Jinými slovy, když si teď vyfotíte mě.
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Zkusíme to?
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
No, klidně.
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Asi nějak takhle, můžu?
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Jo.
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Teď to bude pracovat, jo?
počítač
——————–
Na fotografii je žena sedící na pohovce, která se usmívá a drží v ruce šálek s květinovým vzorem, má na sobě šedé tričko s nápisem /nesrozumitelné/ a modré džíny. V pozadí je okno s žaluziemi, na parapetu jsou rostliny a dekorace, na stěně visí dva obrazy, jeden s motivem psů. V levém dolním rohu fotografie je vidět část mikrofonu.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Pane jo, tak to je…
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Na 100 procent?
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Je to na 100 procent. Ještě o té ženě můžete něco zjistit nebo takhle daleko už ta aplikace nejde?
Roman Vaněk,
——————–
Můžu zjistit věk.
moderátorka
——————–
Tak to mě zajímá.
Roman Vaněk,
——————–
Vydržte, já to vymažu. Tak.
počítač
——————–
44letá žena s blond vlasy, která se zdá být šťastná.
Roman Vaněk,
——————–
By mě zajímalo, jestli má pravdu, nebo ne.
moderátorka
——————–
Mně je 55, mám trošku blond vlasy a jsem šťastná.
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Ono to dělá, ono to dělá asi to sluníčko, ty žaluzie, že jo.
moderátorka
——————–
Používáte to hodně?
Roman Vaněk,
——————–
Používám. Je dobrý, že tu aplikaci, co máme, tak prostě můžeme i ty fotky s tím textem sdílet na Facebook, poslat e-mailem, WhatsAppem, cokoliv můžeme s těma fotkama dělat. Já teďkon vymazal tu fotku, já ji neukládal.
moderátorka
——————–
Můžete si ji schovat, ale…
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Je to zajímavý, že opravdu tady ty věci, když jsem já přišel o zrak před 14 lety, nebyly takový aplikace, já měl starej telefon dotykovej, jsem se učil, nemělo to vůbec žádný aplikace, nic nebylo, jo, jenom to mluvilo, četlo to vlastně esemesky a mohl jsem telefonovat, jinak toho moc nebylo, ale teďko vlastně po 14 letech aplikace, kde máte navigaci pěší, ono mi to řekne, kde je cukrárna, kde je pekárna, kde je obchodní dům, jo, takže já si můžu vlastně po té aplikace jít jakoby sám, třeba bez pejska na určitý místo dojít.
moderátorka
——————–
Já si vůbec neumím představit, že bych poprvé jako nevidomá vyrazila mimo hranice svého bezpečí, tedy svého bytu s vodícím pejskem. Jaké to je, když jdete poprvé?
Roman Vaněk,
——————–
No, pro mě to bylo taky hrozně těžký, vlastně i teďkon se kolikrát bojím, když jdu ven. Víme, že na chodníkách jsou různě rozkopaný díry, překážky, že jo a tak dál a když jsem šel vlastně, když jsem šel vlastně ven poprvé s tím pejskem, tak opravdu jsem se strašně bál. Já byl jak malý dítě, jak se říká, nemůžu říct to sprostý slovo, to nemůžu, ale připosraný, a opravdu jsem se bál, jak ten pes půjde, jestli mi všude zastaví, jestli něco neshodím nebo jestli nenarazím do nějakých cedulí, do značek nebo jestli mě správně převede přes ten přechod, označí mi schody a opravduu ten pes to cítí, že ten člověk se bojí, takže já jsem se musel nadechnout, Nabíčku, jdeme, Nabíčku, vpřed, zase jsem vydechl a on opravdu šel.
moderátorka
——————–
Dneska nás hostí manželé Vaňkovi ve Varnsdorfu. Vy jste letos udělali další letní tábor, jak vy tomu říkáte?
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Relaxační tábor pro nevidomé a průvodce.
moderátorka
——————–
Že to je tábor pro.
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Zrakově výjimečné.
moderátorka
——————–
Ano, tábor pro zrakově výjimečné. Jak moc je důležité, aby vlastně člověka neopustil humor a jaký humor mají nevidomí mezi sebou?
Roman Vaněk,
——————–
No, mají humor teda hrozně velký teda, jo, my se smějeme úplně každému, děláme si naschvály, smějem se tomu, já vám třeba řeknou vtip, víte, čemu neveří nevidomý člověk?
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Ne.
Roman Vaněk,
——————–
Vlastním očím.
moderátorka
——————–
Chápu.
Roman Vaněk,
——————–
Takže prostě smějeme se, bavíme se, děláme si zábavu, legraci, my si toho života užíváme. Je fakt, že když jsem přišel o ten zrak, ten rok mi to trvalo, pak to trvalo dva roky, než jsem se jakoby dostal do takových těch věcí, ale od roku 2016 jsem opravdu začal dělat ty akce a ten život jsem úplně přehodnotil. Chci žít, chci si užívat, chci být zábavný, legrační, dokud to půjde, mám skvělou manželku, syna, báječnou rodinu, kamarádi nás držej, pomáhají nám a ten život se mi, úplně se mi změnil, změnil se mi díky počítači, mluvícímu mobilu, taky díky tomu, že píšu pohádky, mám vodícího pejska. Ten život beru úplně jinak. Lidi se mě hodně ptají, jestli bych chtěl ještě někdy vidět. Já jsem řekl, že už ne, já ten život, celý jsem viděl, těch 30 let jsem si taky užil, ale já ten život si užívám teďkon víc jakoby nevidomý člověk.
moderátorka
——————–
Svoji paní jste viděl?
Roman Vaněk,
——————–
Viděl. Vždyť se na ní podívejte, je krásná.
moderátorka
——————–
Ne, je krásná, ona tady Marcela Vaňková celou dobu tak jako skromně sedí vzadu v křesle. Ale mě zajímá, jestli jste se vlastně seznámili předtím nebo potom nebo jakým způsobem vlastně jste se našli?
Roman Vaněk,
——————–
My jsme se seznámili, to mně bylo 18, Marcele bylo 19, jiskřilo to mezi náma od začátku, ona říká, že ne. Já vím, že jo a jako bylo to opravdu báječný, no a chodili jsme spolu nějak pět let, po pěti letech jsme se vlastně vzali, no.
moderátorka
——————–
Takže vlastně jste ten nezdar, já nechci říct tragédii.
Roman Vaněk,
——————–
No, je to tragédie, pro někoho tady to, že jo.
moderátorka
——————–
No právě, protože mně to slovo tragédie zrovna k vám nesedí.
Roman Vaněk,
——————–
A jo, klidně to můžete říct, já opravdu jsem byl z toho špatný, já jsem nevěděl, co bude, jak mám žít, co mám dělat. Denně jsem rozbíjel hrníčky, talíře, já jsem jedl třeba špagety, manželka řekla, to je divný, že ty jíš špagety, tričko bílý máš čistý, ale záclona, zeď, stůl, všechno od kečupu, jo, nebo když jsem jedl, jedl jsem, já jsem šahal furt do talíře rukama, špinavý ruce jsem měl, já jsem nevěděl, jak mám správně jíst příborem, jak budu nabírat knedlíky nebo omáčku, takže já jsem si furt jakoby dával omáčku z talíře ven na nohy, že jo, takže jako bylo to hrozně těžký, tady to.
moderátorka
——————–
Marcelo, mě zajímá, jak jste to zvládala vy? Já nevím, jak bych to zvládla já.
Marcela Vaňková,
——————–
Ono když vás člověk, než vás život postaví jako před tu věc, tak vám nic jiného nezbyde, než prostě se s tím nějak poprat, ale když víte, že musíte pomoct, tak jako, já nevím, chytíte takovej ten dech a musíte pomoct. Takže nebylo to hezký. Ten rok byl fakt náročnej na psychiku, ale tak to asi každej, kdo má nějakej handicap.
moderátorka
——————–
Musí člověk přeorganizovat byt? Kromě toho, že musí přeorganizovat život.
Marcela Vaňková, spolek Život jde dál
——————–
Určitě. Všechno má svůj jakoby řád, místo, hrníčky, teď se mi vybavuje ten film s tou Julií Roberts, musí být jedním směrem. Ručník taky na svém místě. Ví, že má první, druhej kartáček je jeho, nesmí se to měnit, že jo, protože on barvu nepozná a já vím, že se dají dělat různý znaky, štítky, ale přece jenom je to svým způsobem takovej život autisty, protože chodí furt na samý místo, bere si ty samý věci, takže naučíte se s tím, no. Horší to bylo, protože jsme měli malýho syna v tý době.
Roman Vaněk,
——————–
Tomu bylo sedm nebo osm.
Marcela Vaňková,
——————–
Druhá třída, tuším. A to bylo horší, protože samozřejmě, že jo, lego, hračky všude.
moderátorka
——————–
Kostička od lega v patě.
Marcela Vaňková,
——————–
Lego strašně bolí. Ale prostě to malý dítě jako těžko ho nějak, že jo, můžete, jo, rychleji dospěl, to je pravda a naučil se potom jakoby hodně uklízet věci a vyhovovat Romčovi, ale stejně je to furt dítě, občas se něco povaluje, takže musel se naučit i tak chodit, takže u nás se nezvedají nohy, jakože z vrchu, nenašlapuje, ale spíš se jakoby rozráželo, když bylo to malý dítě.
moderátorka
——————–
Jako bruslí si po tom koberci.
Marcela Vaňková,
——————–
Takže naučil, našel si svůj styl tak nějak. Myslím si, že jako jsme to zvládli, no, psychika jako byla, bylo to na hraně, někdy jsme si říkali, že fakt skončíme u psychologa, protože…
moderátorka
——————–
A nebylo by to nic divného.
Marcela Vaňková, spolek Život jde dál
——————–
Někdy to bylo veselý, někdy to bylo podle nálady, no, prostě někdy to bylo na sesypání, ale zase je fakt, že Romča je takovej rváč, jo, že on to nechtěl vzdávat a prostě se s tím pral, tak to dost rozchodil.
moderátorka
——————–
Romane, vy jste, myslím si, se našel tady v těch aktivitách vlastně a v tom sdružování té komunity nevidomých a slabozrakých. Ale co byste ještě rád?
Roman Vaněk,
——————–
Já bych rád zkusil let balonem, to by se mi líbilo taky.
moderátorka
——————–
Jenom pro ten pocit.
Roman Vaněk,
——————–
Zařídit si autobus, zařídit si kamion, prostě něco zkusit, zařídit věci nebo sedět v nějakým závodním autě ještě.
moderátorka
——————–
A pro tu svoji komunitu, pro kterou tady toho tolik děláte, pro tu byste chtěl co? Kdyby to bylo úplně v optimálním světě a mohl jste si ještě říct.
Roman Vaněk,
——————–
Týden někde v cizině na dovolený.
moderátorka
——————–
Takže byste je všechny vyvezl někam jako k moři nebo do hor?
Roman Vaněk,
——————–
Asi k moři.
moderátorka
——————–
Jak moc potřebujete, když děláte tábory pro zrakově výjimečné, vlastně asistenci? Protože přivezete ty lidi, kteří nejsou zvyklí na cizí prostředí prostředí do nějakého cizího prostředí, jste tam s nimi týden nebo o trošku víc. A jakým způsobem vlastně to tam probíhá?
Roman Vaněk,
——————–
Ono je to tak, že my vlastně třeba v létě končíme ten tábor, v září už vlastně plánujeme na příští rok, co bude, jak to uděláme, takže my třeba už v září sháníme nějakou chatu, chalupu. Zajišťuju si lidi, ty průvodce, pomocníky, vlastně, když máme tu chatu domluvenou, tak s manželkou a s babičkou nebo s kýmkoliv jdeme a zkoumáme ten terén a /nesrozumitelné/ vlastně my zpracováváme a připravujeme ten týdenní program.
moderátorka
——————–
To znamená, že vy se taky dostanete na místa, která neznáte, jakým způsobem se popasováváte s tím, že třeba ta chata není vhodná nebo že se k ní špatně jde? Musíte zohledňovat, že ti lidé taky třeba někteří mají problémy s pohybem.
Roman Vaněk,
——————–
My z toho jakoby neděláme nic, jak bych to řekl, žádnou vědu, prostě do toho jdeme, že jo a komu se to líbí, tomu se líbí a tam máme dobrou partu, lidi prostě jdou a řeknou, jo, je to tady fajn, že jo a že tady někde upadne klika nebo tak, z toho si nikdo nic nedělá, prostě my fakt jdeme dál, jo. Opravdu se to spraví, opraví se to a jsme dobrej tým, jakoby i dobrý kamarády mám na tý akci.
moderátorka
——————–
Co dělají nevidomí na táboře, Romane?
Roman Vaněk,
——————–
Máme pro ně vždycky připravený nějaký programy, takže třeba měli jsme teďkon na tom táboře ukázku dravců, to přišla paní Hedrichová, dala nám dravce do ruky, my jsme si je mohli pohladit, zjistili jsme plno informací o tom, dovezla nám dokonce i káně, teď nám tam lítalo nad hlavama, mezi stromama lítalo, bylo to hodně poučný a zábavný. Nebo měli jsme letos i muzikoterapii, máme tam třeba astronomku Věru Bartákovou, měli jsme šermíře ze Cvikova a dokonce se nám povedlo teďkon poprvý životě na táboře udělat i degustaci vín.
moderátorka
——————–
Tak degustaci vín chápu, ale šermíře, na který se vlastně nemůžu podívat?
Roman Vaněk,
——————–
No, nemůžete.
moderátorka
——————–
Co vám to přináší?
Roman Vaněk,
——————–
Oni udělají souboj ve zpomaleným záběru, oni bouchnou a řeknou, meč letěla vpravo nahoře, bouchla do brnění, že jo, pak nám to vyprávěj /nesrozumitelné/ a potom udělají pro vidící zrychlený záběr. Takže ty zvuky, rány a i to, že oni nám to řeknou zpomalně a pak rychle, my máme představu, jak rychle musí uhýbat a vlastně mezi sebou musí šermovat těma mečma.
moderátorka
——————–
A astronomka vám prostě vypráví o tom, co je k vidění na noční obloze?
Roman Vaněk,
——————–
Co je vlastně černá díra, jak to vypadá, jaký má zvuky, jaký má zvuky Slunce, Jupiter, Neptun, že jo. Letos bylo obohaceno v tom, že donesla modelíny, ať si zkusíme sami z modelíny udělat mimozemšťana nebo E.T. nebo prostě jakou máme představu, jak můžou mimozemšťani vypadat. No, bylo to zajímavý teda.
moderátorka
——————–
Já se teda mimozemšťanů bojím.
Roman Vaněk,
——————–
No, každý rok vlastně se snažíme ten tábor obohatit něčím pestým, něčím hezkým, jo, aby to nebylo furt stejný.
Marcela Vaňková,
——————–
Všechno musí být teda komentovaný nebo hmatově, ale jako máme kolem sebe lidi, který nám s tím pomáhají, nejsme jenom dva na to, určitě ne.
moderátorka
——————–
Jasný. Mám tady u ruky pohádky Pro světlo, Roman Vaněk a pak tady mám u ruky další pohádky Rozverná pětka, Roman Vaněk a vy jste říkal, že pořád píšete, to vzniklo jak? Vyprávěl jste pohádky synovi a on chtěl víc? Nebo jste si řekl, že byste mohl dělat ještě něco navíc?
Roman Vaněk,
——————–
No, ono to vzniklo, že jsem se učil psát 10 na tom počítači, měl jsem kurz psaní 10 poslepu, nebavilo mě to psát furt, máma mele nebo máma má maso a takový ty věci a vyprávěl jsem pohádky, manželka mi řekla, tak zkus něco napsat, tak jsem si k tomu sedl, k počítači, že jo a začal jsem si psát jenom sám pro sebe, já jsem napsal možná 8, 9 pohádek za ty 2, 3 roky. Jednou manželce její kamarádka, že by chtěla něco udělat, /nesrozumitelné/ jestli něco nemáme hezkýho nebo že by chtěla nějaký program, no a Marcela řekla, že píšu pohádky a že to je jenom jakoby takový neupravený, neučesaný, nic. Tak jednou jí poprosila, ať jí ty pohádky dá přečíst, no, zpunktovaly to tak, že vlastně oslovily vazovskýho spisovatele a básníka pana Milana Hrabala.
moderátorka
——————–
Právě se ozval mobilní telefon Romana Vaňka. Ale užitečná věc.
Roman Vaněk,
——————–
A zase začali jsme komunikoval, mluvit. No a nakonec to vlastně vzniklo tak, že v roce 2014 jsem vydal pomocí knihovny a pana Milana Hrabala a dalších lidí první knížku Pohádky pro světlo, ta první pohádka, Vítkovo /nesrozumitelné/ prázdniny, to jsem napsal svýmu synovi Vítkovi, když mu bylo osm let a jeho obrázek je první na první stránce.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Moment, já to listuju. Tohle je Vítkův obrázek?
Roman Vaněk, předseda, spolek Život jde dál
——————–
Úplně první, když si otevřete, je tam kluk, který hledá houby s dědou.
moderátorka
——————–
Jo, tady, ano, je to tak, je tady prostě chlapeček, co našel houbu, jsou tady veliký houby, je to pěkný.
Roman Vaněk,
——————–
No, a to vlastně nakreslil.
Marcela Vaňková,
——————–
Dneska je mu 22.
moderátorka
——————–
Chlapečkovi, co našel houbu.
Roman Vaněk,
——————–
No a vlastně tak to vzniklo, že jo, já jsem dělal třeba pohádky, on nakreslil obrázek, no a takhle se to vlastně rozjelo.
moderátorka
——————–
Překvapený Vítek se sklonil k hřibu, to mluvíš ty? A znáš moje jméno? To jsem z toho jelen. Budiž jelenem, přikázal hřib a z Vítka se stal jelen šestnácterák, tak tohle muselo určitě Vítka bavit.
Roman Vaněk,
——————–
To jo, ale ty pohádky jsou zábavný, veselý, legrační a hlavně na konci vždycky jsou poučný pro ty děti, jsou velkejma písmenkama, takže když třeba jsou babičky starší, který špatně viděj, tak já myslím, že těma písmenkama velkýma to krásně přečtou.
moderátorka
——————–
Že to krásně přečtou a ilustrují to děti.
Roman Vaněk,
——————–
Ano, děti.
moderátorka
——————–
To znamená, že vy do nějaké školy rozdáte pohádku a vyberete toho nejlepšího ilustrátora?
Roman Vaněk,
——————–
Tak se to dělá.
moderátorka
——————–
Takhle se to dělá. Proč pohádky? Mohl jste psát science-fiction, mohl jste psát červenou knihovnu.
Roman Vaněk,
——————–
Mohl jsem psát svůj životopis že jo.
moderátorka
——————–
Mohl jste napsat a možná to ještě uděláte.
Roman Vaněk,
——————–
No, pohádky se mi hrozně líbí, pohádky, já jsem byl, taky jsem vyrůstal na pohádkách, dodneška miluju pohádky, klukovi jsem je vyprávěl, říkám, tak budu psát ty pohádky, teď se snažím ty pohádky, co mám v těch knížkách, přepisovat na divadelní pohádky, takže bych byl rád, kdybych potom, až to dodělám, daroval nebo ty pohádky dal školám nebo do ZUŠky, kde je dramatickej kroužek, aby z toho vyrobili nebo udělali divadelní hru.
moderátorka
——————–
Takže plánů má manžel, teda jako on vás docela honí, Marcelo, viďte?
Marcela Vaňková,
——————–
Nenudím se s ním, opravdu ne, já jsem lenivej člověk a ráda bych se flákala, ale s ním to nejde.
moderátorka
——————–
Marcela a Roman Vaňkovi, dneska jsme byli u nich hosty v bytě ve Varnsdorfu, tak děkujeme za pozvání, ať se vám daří a ať se vám daří ve skvělých programech, které tady vlastně pořádáte. Letos už zbývá jenom dýňování, že jo?
Roman Vaněk, předseda,
——————–
Dýňová party a možná, možná bychom chtěli tu vánoční, ale uvidíme, ještě uvidíme.
oderátorka
——————–
Tak ať se to vydaří. Děkuju moc.
Přidejte odpověď