autor: Emily Brontë
Kapitola 34
Od toho večera se nám pan Heathcliff při jídle vyhýbal, ačkoliv přímo nezakázal Haretonovi a Katce sedět u stolu. Protože nechtěl tolik podléhat svým citům, raději mezi nás chodil jen občas – usoudil, že jíst jednou za čtyřiadvacet hodin mu k výživě postačí.
Jednou večer, když všichni v domě už šli spát, jsem ho slyšela sejít dolů a vyjít z domu, ale neslyšela jsem, že by se vrátil. Ráno tu ještě nebyl. Měli jsme už duben, počasí bylo příjemné a teplé, tráva nemohla být zelenější při takovém sluníčku a častém dešti a obě zakrslé jabloně při jižní zdi bohatě rozkvétaly. Po snídani mě Kateřina zvala, abych si přinesla židli a usadila se s prací pod borovicemi za domem. Zlákala taky Haretona, po nehodě už docela uzdraveného, aby jí zryl a upravil záhonky, které se musely po Josefově stížnosti odstěhovat do kouta zahrady. V klidu jsem si užívala jarní pohody kolem a krásné, jasně modré oblohy nade mnou, a tu pojednou přiběhla mladá paní – měla přinést od branky nějaké sazeničky petrklíčů na ten záhon, ale vracela se s prázdnou. Hlásila, že přišel pan Heathcliff. „A oslovil mě!“ dodala celá zmatená.
„Co říkal?“ ptal se Hareton.
„Abych mu šla z očí, a hezky rychle!“ odpověděla. „Ale byl nějak změněný, docela jiný, že jsem až strnula a zůstala na něho koukat!“
„Jak vypadal?“ podivil se Hareton.
„Skoro přívětivě a vesele! Ale jaképak skoro! Ohromně vzrušeně a rozjařeně — radostně!“
„To je asi tak vzrušený z nočního flámu,“ podotkla jsem jakoby žertem. Ve skutečnosti mě to ale překvapilo stejně jako ji, a tak jsem si to chtěla ověřit – vidět pána, jak se tváří radostně, by byla věru nevšední podívaná. Našla jsem si nějakou výmluvu a vešla dovnitř. Heathcliff stál u otevřených dveří, byl bledý a chvěl se. Ale byla to pravda, v očích měl nějaký zvláštní radostný jas a celý jeho výraz se tím změnil.
„Nebudete snídat?“ ptala jsem se. „Musíte mít hlad, když jste celou noc prochodil!“
„Nemám hlad,“ odpověděl. Odvrátil hlavu a mluvil až pohrdavě, jako by uhodl, že jsem přišla na výzvědy, proč má takovou náladu. Nevěděla jsem, co teď, mám mu nějak radit nebo ne?
„Já nevím, k čemu vám to je toulat se takhle venku, místo abyste šel do postele!“ povídám. „V takovém vlhku se to nemusí vyplatit. Ještě si uženete nastydnutí nebo zápal plic! Kdoví jestli už nemáte horečku!“
„A kdyby – však ji snesu,“ odpověděl, „ – a jak rád! Jen když mi dáte pokoj. Jděte a neotravujte!“
Poslechla jsem, ale když jsem procházela kolem něho, slyšela jsem, jak rychle oddechuje, jako kočka! Z toho bude mít určitě nemoc! soudila jsem. Co to kde prováděl?
V poledne se usadil s námi k obědu a dal si ode mne vrchovatě naložit talíř, jako by se chtěl odškodnit za předchozí půst. „Nemám rýmu ani horečku, Nely,“ připomněl mi ranní domluvu. „Uvidíte, jak tu hromadu jídla spořádám.“ Vzal vidličku a nůž a chtěl se do toho pustit. Najednou jako by ho úplně přešla chuť. Položil příbor na stůl, podíval se toužebně z okna, vstal a vyšel ven. Celou tu dobu, co jsme jedli, ho bylo vidět, jak přechází zahradou. Earnshaw se rozhodl, že se půjde zeptat, proč neobědvá, snad že jsme se ho něčím dotkli?
„Tak co, přijde?“ zvolala Kateřina, když se vrátil.
„Ne,“ odpověděl bratranec, „ale nezlobí se. Vypadal docela spokojeně. Jen jsem ho trochu dohřál, protože jsem na něj promluvil dvakrát. Řekl mi, ať si jdu za tebou, proč otravuju jeho, když mám tebe!“
Dala jsem mu ohřát talíř k ohništi, a když ostatní odešli, pán se za dvě hodiny vrátil. Neuklidnil se. Zpod černých řas svítila stále stejná nepřirozená radost – věru že nepřirozená – obličej měl pořád stejně pobledlý a rty pootevřené v jakémsi podivném úsměvu. Chvěl se na celém těle – ne jako když se člověk třese zimou nebo slabostí, ale jako když drnčí napnutý drát. Musím se ho zeptat, co to s ním je, myslím si, kdopak jiný by se o něj postaral? A zkusila jsem to. „Vy jste nějak rozechvělý, pane Heathcliffe! Dostal jste nějakou dobrou zprávu?“
„Odkudpak by mi chodily dobré zprávy? Rozechvělý jsem z hladu, ale jíst už asi nebudu.“
„Oběd máte tady,“ upozornila jsem ho. „Jen si poslužte!“
„Teď ho nechci,“ odmítl a spěšně dodal: „Počkám na večeři. A ještě něco, Nely, platí to jednou provždy, víckrát mi sem Haretona a tu osobu nepouštějte. Ať mě v síni nikdo neobtěžuje – chci tu mít svatý pokoj!“
„Ale proč je odsud vykazujete?“ naléhala jsem. „Povězte mi, pane Heathcliffe, proč jste takový divný? Kde jste byl v noci? Ne že bych se ptala z povrchní zvědavosti…“
„Právě že se ptáte z povrchní zvědavosti,“ přerušil mě s úsměvem. „Ale já vám přesto odpovím. Včera jsem došel na sám práh pekla. Dnes se přede mnou otevřelo nebe. Vidím, kde je, sotva tři pídě půdy mě od něho dělí. A teď zas jděte! Nic strašidelného neuvidíte, ale nesmíte slídit!“
Zametla jsem před krbem, otřela stůl a odešla do kuchyně, ještě zmatenější než prve. Heathcliff zůstal v síni celé odpoledne a nikdo se do jeho samoty nevtíral. Až k osmé hodině jsem usoudila, že se sluší přinést mu večeři a svíčku, i když nevolal. Našla jsem ho, jak se opírá o okenní rám, ale nevyhlížel ven, stál obrácený do temného pokoje. Oheň už dohořel na popel a do pokoje táhl vlahý vzduch pošmourného večera. Bylo takové ticho, že k nám docela zřetelně doléhalo bublání gimmertonského potůčku, každé jeho zazurčení přes oblázky nebo kolem velkých vyčnívajících kamenů. Pohoršila jsem se nahlas, když jsem uviděla vyhaslé ohniště, a začala jsem zavírat okna jedno po druhém, až jsem došla k Heathcliffovi. „Mám tady taky zavřít?“ zeptala jsem se, abych ho upozornila, když se nechtěl hnout. Světlo mu padalo do obličeje. Pane Lockwoode, to se nedá ani vypovědět, jak jsem se lekla, když jsem ho na okamžik zahlídla. Ty černé oči! Ten úsměv, ta příšerná bledost! V tu chvíli jsem myslela, že to není náš hospodář, ale nějaký přízrak! V hrůze jsem svíčkou ucukla stranou, ta narazila o zeď, a my byli po tmě.
„Ano, jen zavřete,“ ozval se jeho povědomý hlas. „Vy jste ale nemehlo! Proč tu svíčku nakláníte? Přineste honem jinou!“
Vyběhla jsem vyděšená jako blázen a řekla Josefovi: „Pán chce, abyste mu tam rozsvítil a znova zatopil.“ Sama jsem si už k němu netroufala. Josef nabral na lopatku trochu hořícího uhlí a šel. Hned se s ní ale vrátil a v druhé ruce nesl podnos s nedotčenou večeří. Ohlásil, že pan Heathcliff šel spát a nechce nic jíst, až prý ráno. Pak jsme ho slyšeli stoupat po schodech. Nevešel ale do svého pokoje, zamířil do ložnice se zabedněným lůžkem. Jak už víte, je tam okno dost veliké, aby se jím člověk protáhl, a napadlo mě, že zas pomýšlí na noční toulky a nechce, abychom o tom věděli. Je to snad upír nebo vlkodlak? říkám si. Četla jsem o takových vtělených příšerách. Ale pak jsem uvážila, že jsem o něj pečovala od dětství, byla při tom, když vyrůstal z hocha v muže, zhruba jsem znala celý jeho život – vždyť je to hloupost, takhle se bát strašáků! Dobrá, ale odkud se vzalo to černé cikáně, kterého se dobrý člověk ujal ke svému neštěstí? – vtíralo se mi neodbytně do dřímotou otupeného vědomí. Zpola ve snu jsem se obírala úvahami o jeho původu. V polospánku se mi vracely všechny mé předchozí úvahy, míjel přede mnou celý jeho život, jenže hrůzyplně zkreslený, a nakonec mi vyvstaly představy o jeho smrti a pohřbu. Z toho si pamatuju jen tolik, že jsem měla velké trápení s nápisem, který jsem měla objednat na náhrobní kámen. Rokovala jsem o tom s hrobníkem, ale nedalo se nic dělat – příjmení neměl, věk jsme neznali, museli jsme se spokojit s jediným slovem Heathcliff. To se pak splnilo i ve skutečnosti. Zajděte si na hřbitov, uvidíte tam na kameni jen to jedno slovo a pak datum úmrtí. Ráno se mi vrátila střízlivá rozvaha. Vstala jsem a šla do zahrady, ještě než se úplně rozednělo, a hledala jsem pod oknem nějaké stopy. Nebyly tam. Tak asi zůstal doma, myslím si, vyspal se z toho a bude zas ve své kůži! Uvařila jsem snídani pro celou domácnost jako každý den, ale řekla jsem Haretonovi a Kateřině, aby se najedli, než pán sejde dolů, protože si asi přispí. Oni si radši vzali jídlo ven pod stromy a já jsem jim tam prostřela na malém stolku. Když jsem se vrátila do síně, pan Heathcliff už tam byl. Vykládal Josefovi o něčem v hospodářství, dával mu přesné pokyny, co a jak, ale mluvil rychle, ustavičně se ohlížel a byl pořád rozrušený. Josef odešel, pán se posadil na své místo a já před něho postavila misku kávy. Přitáhl si ji blíž, opřel se loktem o stůl a zahleděl se na protější zeď. Zdálo se, že na ní donekonečna sleduje jeden jediný úsek, až mu těkavé oči jiskřily. Tak ho to zaujalo, že snad půl minuty ani nedýchal.
„Tak prosím,“ upozornila jsem ho a přistrčila mu kus chleba k ruce. „Jezte a pijte, dokud je snídaně ohřátá, čeká na vás už hodinu!“ Ani se na mne nepodíval, ale usmál se. Milejší by mi bývalo skřípění zubů než tenhle úsměv.
„Pane Heathcliffe, hospodáři!“ křičela jsem na něj. „Nekoukejte proboha, jako byste měl nadpozemské vidění!“
„Vy tu proboha neřvěte! Podívejte se – jsme tu sami?“
„Jakpak ne,“ konejšila jsem ho. „Docela sami!“ Přesto jsem se bezděčně rozhlédla, jako bych si tím nebyla docela jistá. Jediným máchnutím smetl nádobí se snídaní, aby si uvolnil výhled, naklonil se a zíral ještě upřeněji. Teď jsem si vlastně uvědomila, že se nedívá na stěnu. Pořádně jsem si ho prohlédla – zíral, jako by dva metry před stěnou něco bylo. Ať už to tam bylo nebo ne, působilo mu to zřejmě krajní rozkoš i bolest současně – aspoň jeho bolestně blažený výraz to napovídal. Jeho vidina nestála nehybně a on úzkostlivě zrakem sledoval každý její pohyb. Marně jsem mu připomínala, jak dlouho už nejedl. Pokud vůbec zareagoval – sáhl například po krajíci chleba – sevřely se mu prsty dřív, než se jej dotkl, a znovu se opřel o stůl a na jídlo zapomněl. Seděla jsem trpělivě vedle něho a snažila se odvést pozornost od toho blouznění. Až se konečně rozzlobil, proč prý ho pořád otravuju a nenechám v klidu najíst. Příště prý ho obskakovat nemusím – stačí, když postavím jídlo na stůl a vypadnu! Jen to dořekl, vyšel ze síně, zvolna se ploužil po chodníčku v zahrádce a zmizel za brankou.
Hodiny se těžce vlekly a zase nastal večer. Šla jsem spát hodně pozdě, ale stejně jsem neusnula. Pán se vrátil k půlnoci a nešel nahoru, zavřel se dole v síni. Naslouchala jsem, převracela se a konečně se oblékla a šla dolů. Nemohla jsem v posteli vydržet, hlavou mi probíhaly tisíceré obavy. Vedle bylo slyšet pana Heathcliffa přecházet. Bez ustání měřil krokem místnost a rušil ticho nekonečnými hlubokými vzdechy, téměř jako by sténal. Mumlal si jednotlivá slova, nejčastěji jsem zaslechla Kateřinino jméno ve spojení s různými vášnivými projevy něhy nebo utrpení. Znělo to, jako by tam s někým hovořil – tiše a vemlouvavě, jakoby z hloubi duše. Bála jsem se vejít k němu do síně, ale nějak jsem mu to blouznění zatrhnout musela. Pustila jsem se tedy s halasem do rozdělávání ohně v kuchyni, prohrabávala uhlíky a vybírala popel. Heathcliffa to přivolalo dřív, než jsem čekala.
Vzápětí otevřel dveře a zvolal: „Pojďte sem, Nely – to už je ráno? Přineste mi světlo!“
„Odbily čtyři,“ povídám. „Budete potřebovat do ložnice svíčku. Zapalte si ji od ohně v kuchyni!“
„Nepotřebuju, nepůjdu si už lehnout. Zatopte mi tady dole a pokliďte tu, co je třeba!“
„Musím dřív rozdmýchat uhlíky, pak vám je přinesu do krbu,“ odpověděla jsem a chystala si židli a měch ke kuchyňskému ohni. Zatím bloudil sem tam po síni, téměř na hranici šílenství. Vzdychal tak prudce, že měl sotva čas se nadýchnout. „Až se rozední, pošlu pro Greena,“ řekl. „Chci se s ním poradit v právních otázkách, dokud ještě můžu takové věci v klidu promyslet a zařídit. Nemám napsanou poslední vůli a nemůžu se rozhodnout, jak se svým majetkem naložit. Kéž bych ho mohl celý vyhladit z povrchu zemského!“
„Takhle bych nemluvila, pane Heathcliffe!“ napomenula jsem ho. „Zatím se nestarejte o závěť – budete žít dost dlouho, abyste mohl napravit všechny křivdy, které jste kdysi spáchal, a nebylo jich málo! Kdo by to byl řekl, že vám jednou vypovědí nervy – máte je hezky pocuchané! A vlastní vinou – co vyvádíte poslední tři dny, to by porazilo obra. Najezte se trochu a vyspěte! Jen se podívejte do zrcadla, jak to potřebujete! Tváře máte vpadlé a oči podlité krví jako nějaký chudák, co umírá hlady a je poloslepý z nevyspání.“
„Nemůžu za to, že se mi nechce jíst ani spát!“ odpověděl. „Ale věřte, že to nedělám schválně. Najím se a vyspím, jak to jen půjde. Stejně byste mohla vyčítat někomu, kdo se topí ve vodě kus od břehu, že sebou zmítá! Nejdřív se přece musí k tomu břehu dostat, odpočívat může potom. Dobrá, pana Greéna zatím odložíme. Ale toho litování křivd se nedočkáte. Žádné jsem nespáchal a ničeho nelituju. Jsem nevýslovně šťastný, a přece ne dost! Slast duše mi zabíjí tělo, ale sama se ukojit nedá.“
„Vy že jste šťastný, hospodáři?“ vyhrkla jsem. „Moc divné štěstí! Kdybyste mě chtěl vyslechnout a nevztekal se při tom, já bych vám poradila, jak dojít štěstí!“
„Vy?“ podivil se. „Tak do toho!“
„Víte dobře, pane Heathcliffe, že už tak od třinácti let vedete sobecký život nedůstojný křesťana,“ domlouvala jsem mu. „Za celou tu dobu jste skoro ani neotevřel bibli! Asi jste zapomněl, co v knize stojí, a teď vám možná nezbude čas, abyste si to pamatoval. Co by vám to udělalo, kdybyste pro někoho poslal – nějakého duchovního, na vyznání nesejde – aby vám vysvětlil a poučil vás, jak daleko jste zbloudil od přikázání Písma a že se nedostanete do nebe, jestli se před smrtí nenapravíte.“
„Vidíte, že se nevztekám, Nely, naopak jsem vděčný, protože jste mi něco připomněla,“ podotkl. „Jde o to, jaký chci mít pohřeb. Povezete mě na hřbitov až večer za soumraku. Vy a Hareton mě můžete doprovodit, jestli chcete. Ale jedno vám zvlášť kladu na srdce – musíte dohlédnout na hrobníka, aby splnil moje příkazy ohledně těch dvou rakví. Kněze nepotřebuju a řečnit se nade mnou nemusí. Věřte mi, že jsem na prahu svého nebe. A nebe těch ostatních mě neláká a nezajímá.“
„Co když se budete zatvrzele postit dál, až z toho umřete? To bude sebevražda, a pak vás nedovolí zakopat na hřbitově,“ namítla jsem, uražená jeho lhostejností. „Co potom?“
„To se nestane,“ odpověděl, „a kdyby, musíte mě dát tajně vykopat a přeložit, kam patřím. Jestli to neuděláte, poznáte, že mrtvého se jen tak nezbavíte!“ Jakmile zaslechl ostatní členy domácnosti, zavřel se do svého doupěte a dýchal volněji.
Zato odpoledne, když Josef s Haretonem odešli po práci, vešel do kuchyně a s vytřeštěným pohledem mě zval, abych si šla vedle k němu sednout, že potřebuje mít někoho u sebe. Odmítla jsem a řekla rovnou, že mám strach z jeho divných řečí a bláznivého chování. Na to že nemám chuť a nervy, abych mu dělala společnici.
„Asi myslíte, že jsem ďábel,“ řekl s ponurým úsměvem. „Něco nepřístojného, co se nemá vyskytovat ve slušné domácnosti, co!“ Pak se obrátil na Kateřinu, která se při jeho příchodu schovala za mne, a oslovil ji posměšně: „A co ty, andílku? Nešla bys ke mně? Nic ti neudělám. Ale kdepak, pro tebe jsem byl vždycky horší než ďas! No dobře, mám ještě jinou, ta se mě neštítí. Ach bože, jak je přítulná! Hrom do toho, na člověka z masa a kostí je toho moc – i na mne! A to už je co říct!“ Už se nikoho neprosil.
Večer odešel do ložnice. Celou noc a ještě ráno ho bylo slyšet vzdychat a něco pro sebe vykřikovat. Haretonovi to nedalo, chtěl k němu jít, ale já mu doporučila, aby došel pro doktora Kennetha, ať se přijde na něj podívat! Přišel, chtěla jsem ho ohlásit, ale marně jsem lomcovala dveřmi. Bylo zamčeno. Heathcliff nám spílal – že prý je mu líp a chce mít klid – tak doktor zase odešel.
Večer pak silně pršelo, liják trval až do svítání. Na ranní obchůzce kolem domu vidím, že okno pánova pokoje se volně kývá ve větru a déšť se leje proudem dovnitř. Přece neleží v posteli, říkám si, promočilo by ho to na kůži! Jistě už chodí po pokoji nebo někde venku. Ale jaképak okolky, půjdu to klidně zjistit! Podařilo se mi vniknout dovnitř pomocí jiného klíče – ložnice byla prázdná. Běžela jsem k bednění, odsunula přepážku a nahlédla – na lůžku byl pan Heathcliff, ležel naznak! Až jsem sebou trhla, když se naše pohledy střetly – díval se tak ostře a pronikavě! A ještě jako by se pousmál! Bylo neuvěřitelné, že nežije, ale obličej i krk měl zaplavený vodou – ložní prádlo jen jen ždímat! A on sám se nehýbal. Jak se okno průvanem otvíralo a zavíralo, rozdíralo mu ruku spočívající na římse. Z odřené kůže netekla krev, a když jsem na ruku sáhla, zmizela všechna pochybnost. Byl chladný a ztuhlý. Zaháčkovala jsem okno, sčesala mrtvému dlouhé černé vlasy z čela, zkoušela jsem mu zatlačit oči – zakrýt pokud možno ten strašný vítězoslavný pohled, než ho spatří někdo jiný. Nedaly se zavřít — jako by se smály mým marným pokusům. Pootevřené rty a vyceněné zuby se také pošklebovaly. Zmocnila se mne znovu hrůza a volala jsem Josefa. Přišoural se a strhl povyky ale na mrtvolu ani nesáhl.
„Čert odnesl duši, může si vzít i mrchu, ať máme pokoj! Ech, ech, hříšník jeden, on se šklebí i na smrt!“ A starý svatoušek se taky po něm ušklíbl. Málem jsem čekala, že začne radostí křepčit kolem postele, ale pojednou se vzpamatoval, klesl na kolena a sepjal ruce – vzdával díky, že teď zákonitý dědic starého rodu konečně dojde svého práva. Byla jsem z toho neštěstí jako omámená. Neodolatelně se mi vracely vzpomínky na staré časy a přinášely tíživý smutek. Ale opravdový truchlící byl chudák Hareton, kterému nejvíc ublížil. Celou noc proseděl v usedavém pláči u mrtvého, tiskl mu ruku a hladil ten výsměšně urputný obličej, od něhož každý jiný odvracel pohled. Oplakával pěstouna v hlubokém žalu, který přirozeně prýštil ze šlechetného srdce, byť tvrdého jako kalená ocel. Doktor Kenneth z toho nebyl moudrý, když měl určit, na jakou nemoc vlastně pán zemřel. Zamlčela jsem okolnost, že po čtyři dny nevzal do úst, bála jsem se nepříjemností. K tomu jsem věřila, že hladovka nebyla úmyslná, byl to jen následek jeho podivného neduhu, ne příčina!
K pohoršení všeho sousedstva jsme ho pohřbili, jak si přál. Já a Earnshaw, hrobník a šest mužů, kteří nesli rakev, byl celý pohřební průvod. Těch šest hned odešlo, když spustili rakev do hrobu – my jsme zůstali, až ji hrobník zahází. Uplakaný Hareton sám odkopal zelený drn a obložil jím hliněný rov – ten se teď zelená jako oba sousední hroby, a kéž tam zesnulý odpočívá v pokoji jako oni!
Ale zdejší venkované, když se jich zeptáte, jsou schopní vám odpřisáhnout na bibli, že straší. Jedni prý ho viděli u kostela, jiní na slatinách, ba i tady v domě! Pověry – řeknete! Souhlasím. Ale náš děda z kuchyně vykládá, že každou deštivou noc od pohřbu, když se v noci podívá z okna komůrky, vidí ty dva obcházet venku. A mně samé se stala před měsícem divná příhoda.
Šla jsem večer do Drozdova, bylo zataženo, na bouřku. A zrovna v zatáčce u Hůrky stál chlapec, vedl ovci a dvě jehňátka. Hrozně plakal, až jsem si myslela, že ho neposedná jehňata nechtějí poslouchat. „Copak je ti, chlapečku?“ ptám se.
„Tamhle u skalky je Heathcliff s tou ženskou,“ blekotal, „a já se bojím jít kolem.“
Nic jsem neviděla, ale ovce se nechtěly hnout a kluk taky ne! Poradila jsem mu, aby to obešel dolní cestou. Nejspíše si ty přízraky vyvolal sám, když chodil po vřesovištích a vzpomínal na povídačky, které slýchal od rodičů a kamarádů. Ale ani já teď nechodím ráda venku potmě a nelíbí se mi samotné v tom nevlídném domě. Nemůžu za to, ale těším se, až se odstěhujeme do Drozdova.
„Oni budou bydlet v Drozdově?“
„Ano,“ přisvědčila paní Deanová, „jen co se vezmou. To bude na Nový rok.“
„A kdo zůstane tady?“
„Josef bude dělat hlídače. Třeba dostane k ruce nějakého chlapce, aby nebyl tak sám. Zvykl si už na kuchyň – ostatní se tu zavře.“
„A přenechá duchům, aby měli kde obcházet!“ podotkl jsem.
„A to ne, pane Lokwoode,“ pokárala mě Nely. „Věřím, že mrtví odpočívají ve svatém pokoji, a není dobře o nich mluvit nevážně!“ V tu chvíli klapla vrátka u zahrady – mladí se vraceli z potulky.
„Ti dva se nebojí ničeho,“ prohodil jsem pro sebe a díval se oknem, jak přicházejí ke dveřím. „Společně by vzdorovali satanu i všem mocnostem pekelným!“ Zastavili se před prahem a obrátili se, aby naposled pohlédli na měsíc – či spíše jeden na druhého v měsíčním svitu. Cosi mě neodolatelně přinutilo, abych se jim znovu vyhnul. Vložil jsem paní Deanové do ruky něco na památku, a bez ohledu na její pokřik, proč že tak nezdvořile prchám, jsem unikl kuchyní, právě když otvírali domovní dveře. Můj útěk div neutvrdil Josefa v jeho podezření, že si hospodyně vodí do domu pochybné návštěvy – naštěstí Josef uznal, že jsem slušný pán, když se k němu přikutálel s milým cinknutím zlatý peníz.
Prodloužil jsem si cestu domů zacházkou ke kostelíku. Stanul jsem pod jeho zdmi a povšiml si, jak zchátral i za těch posledních sedm měsíců – tu a tam zely v oknech černé díry místo skla a na střeše se uvolňovaly břidlicové tašky, aby je nastávající podzimní vichry postupně shazovaly. Hledal jsem a snadno našel ty tři náhrobní kameny na svahu u vřesoviště. Prostřední byl omšelý a zpola zapadlý do vřesu – náhrobek Edgara Lintona po pravici teprve začínal obrůstat zdola travou a mechem – Heathcliffův po levici byl ještě holý. Postál jsem u nich pod tou vlídnou oblohou. Díval jsem se, jak se nad květy vřesu a zvonečků třepetají jepice, poslouchal jsem větřík šelestící v trávě – a nechápal, že by někdo mohl věřit v neklidný spánek těch, kteří spočívají v téhle pokojné zemi.
KONEC
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď