autor: Emily Brontë
Kapitola 33
Ani po Velikonočním pondělku nemohl Earnshaw ještě vykonávat běžné práce a zdržoval se u domu. Brzy jsem pochopila, že takhle svou svěřenku u sebe neudržím. Seběhla ráno dolů už přede mnou a hned si to namířila do zahrady, protože tam viděla bratrance, jak se zabývá nějakou lehčí činností. Když jsem vyšla a volala jsem je k snídani, viděla jsem, že mu dala překopat pěkný kus půdy a vyházet z něho všechny angreštové a rybízové keře. Zrovna se radili, jak tam budou pěstovat sazeničky z Drozdova. Zděsila jsem se, jakou zkázu za tu krátkou půlhodinku natropili. Josef si na svých keřích černého rybízu náramně zakládal a ona si prosím zamanula, že zrovna na jejich místě musí mít květinové záhony.
„A jeje! Tohle bude Josef žalovat hospodáři, jen co to uvidí! Jakpak mu vysvětlíte, že na zahradě takhle vyvádíte? Z toho bude pekelný rámus, to se těšte! Pane Haretone, kam jste dal rozum, že ji posloucháte a všechno kvůli ní zničíte?“
„Na to jsem zapomněl, že rybíz patří Josefovi,“ odpověděl Earnshaw rozpačitě, „ale já mu řeknu, že to byl můj nápad.“
Jídali jsme vždy společně s panem Heathcliffem. Já sedala na místě paní domu, nalévala jsem čaj a rozdělovala porce, takže jsem byla při stole nepostradatelná. Kateřina seděla vedle mne, ale tentokrát si přisunula židli k Haretonovi. Brzy mi bylo jasné, že stejně jako dříve zášť, neumí teď utajit ani přátelství.
„Poslyšte, moc si bratrance nepředcházejte a nemluvte na něj!“ varovala jsem ji šeptem, než jsme vešli dovnitř. „Pana Heathcliffa to určitě dopálí a bude vás to oba mrzet!“
„Já si dám pozor,“ odpověděla, ale za chvilinku už se zas otáčela k Haretonovi a sázela mu do kaše kvítky petrklíčů. Bál se s ní mluvit, bál se na ni i po očku kouknout, ale ona ho nepřestala škádlit, až se tentokrát div nerozesmál. Já se na ně zamračila a ona honem mrkla po pánovi, ale ten byl zřejmě duchem nepřítomný a vůbec si nás nevšímal. Katka na chvilinku zvážněla a začala si Heathcliffa soustředěně prohlížet. Ale pak se obrátila a čtveračila nanovo, až se jednou Hareton tlumeně uchechtl. Pan Heathcliff sebou trhl a změřil si nás všechny bleskovým pohledem. Katka opětovala jeho pohled s napětím, ale vzdorovitě, a to ho vždy dopalovalo. „Máš štěstí, že na tebe nedosáhnu,“ křikl. „Copak tě posedl ďas, že na mě ustavičně civíš? Sklopíš ty oči! Radši na sebe neupozorňuj! Myslel jsem, že už jsem tě dávno odnaučil smíchu.“
„To jsem byl já,“ zahučel Hareton.
„Říkals něco?“ podivil se pán. Hareton zíral do talíře a svoje doznání už neopakoval. Pan Heathcliff se na něho chvíli díval, ale pak se zas věnoval snídani a svým přerušeným myšlenkám. Už jsme byli skoro po jídle a oba mladí lidé si raději odsedli, takže jsem už doufala, že v téhle sešlosti k žádnému pozdvižení nedojde. Ale vtom vrazil do dveří Josef! Rty mu cukaly, oči sršely, bylo zkrátka vidět, že objevil zločin spáchaný na jeho drahocenných keřích. Patrně viděl Kateřinu a jejího bratrance, že něco kutí na zahradě, a šel to po nich obhlédnout, protože se pustil rovnou do nich – bylo mu ovšem těžko rozumět, protože mlel čelistí, jako když přežvykuje kráva.
„Ať mi dá hospodář na ruku, co mi patří, a já jdu! Chtěl jsem u vás zůstat nadosmrti, však tu věrně sloužím dobrých 60 let, dobrá teda, chtěl jsem si odnosit modlitební knížky a těch svých pár kousků nahoru na půdu, ať mají kuchyň pro sebe, aspoň budu mít od nich pokoj! To se ví, člověk se nerad nechá vyhazovat od svýho krbu, ale říkám si, aťsi! Jenže kdepak, ono jí to nestačí, ona mne ještě musí brát mou zahrádku, to přestává všechno! Jestli vy se chcete od nich nechat vodit za nos, prosím, to je vaše věc! Ale já si to líbit nedám, to by tak hrálo, aby starýmu nasazovali chomout – já si živobytí vždycky najdu, kdybych měl roztloukat štěrk na silnici!“
„Tak dost, dědku!“ přerušil ho Heathcliff, „vezměte to zkrátka! Co se vám děje? Já vaše hádky s Nely rovnat nebudu. Pro mě za mě vás může vystěhovat třeba do sklepa!“
„Já nemluvím o Nely,“ bránil se Josef. „Nely mi nevadí, kvůli ní bych se nežejbroval. Zaplať pámbu, Nely aspoň neloudí lidem duši z těla jako někdo! Nebyla nikdá fešanda, člověk na ni mohl koukat a nelezly mu oči z důlků! Ale tahle ta, ta holčice mladá nestydatá, ta umí mládence uhranout, když na něj koukne těma černýma očima a nakrucuje se před ním – dost, člověk by nad tím brečel! Šel a vykopal řádku mých nejlepších rybízu v zahradě – to je odměna za všecko, co jsem pro něho dělal – na rukou jsem ho nosil…,“ teď už se nezdržel hlasitého nářku, jak ho rozlítostnilo to příkoří a Earnshawův nevděk – i ten mládencův povážlivý osud.
„Nepřihnul si?“ podivil se pan Heathcliff, „Haretone, nadává ten blázen na tebe, nebo na koho?“
„Vykopal jsem mu pár keříků,“ odpověděl mladík. „Já mu je zas zasadím.“
„A proč jsi je vykopal?“ Kateřina se chytře vmísila do hovoru. „Chtěla jsem tam sázet kytky. Za to můžu jen já, poprosila jsem Haretona, aby to udělal.“
„A kdo ti hrome dovolil, abys tu na něco jen sáhla?“ ptal se užaslý tchán. „A kdo dovolil tobě, abys ji poslouchal,“ obrátil se k Haretonovi. Ten neřekl slovo. Odpověděla jeho sestřenka. „Nemusel byste mi vyčítat malý okrasný záhonek, když jste mě okradl o celé panství!“
„Panství, děvko drzá! Jakživa jsi žádné neměla!“ křikl Heathcliff.
„Panství – i peníze!“ doplnila. Neuhnula jeho zlostnému pohledu a klidně hryzala zbytek kůrky od snídaně.
„Dost už!“ vykřikl. „Dojez a vypadni!“
„A Haretonovi jeho statek a. jeho peníze,“ nedala se zastrašit. „Já a Hareton jsme teď přátelé, všechno mu to o vás povím!“
Heathcliffa to na okamžik docela zmátlo. Zbledl a vyskočil – vytřeštil na ni oči s výrazem vražedné nenávisti.
„Jestli mě uhodíte, Hareton uhodí vás,“ prohlásila. „Jen se zase klidně posaďte!“
„Jestli tě Hareton odsud hned nevyrazí, rozmlátím ho já na kousky!“ zahřměl Heathcliff. „Zatracená fůrie, ty bys ho chtěla štvát proti mně? Táhni! Slyšíte všichni? Vyhoďte ji do kuchyně! Nely, já vám ji zabiju – schovejte ji, ať ji víckrát nevidím!“
Hareton ji šeptem prosil, aby utekla.
„Odtáhni ji za pazouru!“ řval Heathcliff. „Budeš se mi tu s ní domlouvat?“ Vykročil, aby svůj rozkaz vykonal sám.
„On už vás neposlechne, vy ničemo,“ křikla Kateřina. „Brzo vás bude nenávidět jako já!“
„Pst, pst!“ zasykl mladý muž vyčítavě. „Buď zticha, takhle s ním nesmíš mluvit!“
„A ty mu dovolíš, aby mě bil?“ zvolala výhružně.
„Tak jdi už!“ naléhal šeptem.
Bylo pozdě. Heathcliff ji držel. „Sám půjdeš!“ poručil Earnshawovi. „Mrcha jedna, bude mě provokovat, když to nejmíň potřebuju! Já jí dám, že na to do smrti nezapomene!“ Chytil ji za vlasy – Hareton mu ji chtěl vyrvat a s nářkem prosil, aby jí neubližoval. Heathcliffovi div nešlehal oheň z očí, bála jsem se, že Kateřinu doslova roztrhá, a už jsem se odhodlávala jí stůj co stůj přispět na pomoc – ale pojednou povolil pěst, rozevřel prsty a vlasy pustil. Místo toho ji vzal za paže a tázavě se jí zahleděl do tváře. Pak si přejel dlaní oči, na chvilku jako by strnul – asi se vší mocí snažil opanovat – a pak naoko lhostejně oslovil Kateřinu: „Nauč se už jednou mě nedráždit, nebo tě někdy doopravdy zabiju! Běž s paní Deanovou, drž se jí a cvič si svou drzost na ní! A Haretona Earnshawa nech být! Jestli vás spolu nachytám, poletí z domu, ať si hledá chleba, kde mu ho dají! Tvoje přízeň z něho udělá vyvrhele a žebráka. Nely, odveďte ji! Jděte pryč, všichni! Běžte!“
Mladá paní se dala odvést – ani se nebránila, byla sama ráda, že jí to tak prošlo. Hareton šel s námi a pan Heathcliff měl místnost pro sebe až do oběda. Radila jsem Kateřině, aby se najedla u sebe, ale když viděl její místo prázdné, poslal mě pro ni. Na nikoho z nás nepromluvil, pojedl jen maloučko a hned zas odešel se slovy, že se před večerem nevrátí. Ti dva noví přátelé se usadili v síni, když tu nebyl, a já odtud až do kuchyně slyšela, jak Hareton sestřenici peskuje, že chtěla Heathcliffovi vytýkat, jak se choval k jeho otci. Prohlásil, že o něm nechce slyšet křivé slovo – i kdyby byl Heathcliff sám ďas, na tom nesejde – on, Hareton, bude stát při něm, a jestli už chce Katka někoho tupit, ať se pustí radši do něho jako dřív, než aby se navážela do pana Heathcliffa! Katku to rozzlobilo, ale Hareton jí dovedl zavřít ústa – zeptal se jí, jak by bylo jí, kdyby on mluvil nehezky o jejím otci. Pochopila, že si Earnshaw zakládá na pánově pověsti jako na své vlastní a že je k němu poután silnými svazky, které pouhý rozum nedokáže zpřetrhat. Uvolnit takové silou zvyku ukované řetězy by bylo bolestné a Kateřina napříště projevila dobrou vůli a ušetřila si jak lamentování, tak nenávistné projevy vůči Heathcliffovi. Dokonce i litovala, že se pokoušela tu nevoli mezi ním a Heathcliffem vzbudit. Myslím, že víckrát už před bratrancem proti svému utiskovateli ani nehlesla. Když se mezi nimi ta malá neshoda urovnala, smířili se opět, zcela zaujatí svým novým vztahem učitele a žáka.
Po práci jsem si k nim přisedla, a tak mě to s nimi těšilo a povzbuzovalo, že jsem nepozorovala, jak plyne čas. To víte, oba jsou to svým způsobem moje děti, na ni jsem odjakživa hrdá, a teď jsem začínala věřit, že i on mi bude dělat radost. Při své poctivé, srdečné a bystré povaze se rychle zbavoval letitého nánosu nevědomosti a hrubosti, a když ho Katka upřímně pochválila, pobídlo ho to k novému úsilí. Jasnější duch se projevil i v jasnějším vzhledu, jeho rysy teď odrážely důvtip a ušlechtilost – sotva jsem věřila, že je to týž člověk, kterého jsem spatřila tenkrát, když jsem na Větrné hůrce přistihla svou děvenku po výletu do Penistonských skal.
Tak jsem s radostí přihlížela, jak pracují, a zatím přišel soumrak a s ním náš pán. Překvapil nás, protože nešel hlavním vchodem, a zahlédl nás všechny dřív, než jsme si ho všimli my. No, podle mne by sotva kde našel příjemnější a nevinnější podívanou a bylo by skutečně ošklivé, kdyby jim to vyčítal. Odraz plamenů v krbu si pohrával na obou hlavách a osvěcoval tváře oživené dětinským zájmem a pílí. Jemu bylo sice třiadvacet a jí osmnáct, ale pro oba to bylo něco tak nového – to probuzení milostného citu spolu s touhou po vědění – že vůbec nepřipomínali takové ty dospělé, co jim kouká z očí jen střízlivost a omrzelost.
Společně vzhlédli a střetli se s jeho pohledem. Snad jste si všiml, pane Lockwoode, že oba mají úplně stejné oči, jsou to oči Kateřiny Lintonové. Jinak se mladá Kateřina matce zvlášť nepodobá, nanejvýš že má to široké čelo a stejnou křivku nozder, která jí za všech okolností dodává pyšný výraz. U Haretona jde ta podoba však dál a je skutečně podivuhodná, ale v tu chvíli byla zvlášť výrazná, protože byl ve střehu a všechny smysly měl napjaté. Soudím, že ta podoba pana Heathcliffa odzbrojila – přistoupil ke krbu celý rozechvělý, ale rychle se uklidnil, když pohlédl na mladého muže – či lépe řečeno jenom ovládl svůj neklid, protože potlačit ho nedovedl. Vzal Haretonovi knihu z ruky, přelétl otevřenou stránku a beze slova mu ji vrátil – jenom posuňkem odeslal Kateřinu pryč.
Její kamarád se dlouho za ní nezdržoval a já se chtěla taky uklidit, ale pán mě vyzval, abych zůstala sedět. „Je to bída, nemyslíte?“ podotkl, když chvíli přemítal o výjevu, kterého byl svědkem. „Ostudný konec mého usilovného snažení! Já si tu chystám sochory a krumpáče, abych rozvrátil dva staré domy, připravuju se na herkulovskou práci – a když je všechno hotovo, jen začít bourat, přejde mě chuť shodit jedinou tašku ze střechy! Moji staří nepřátelé mě nezdolali – teď je vhodná chvíle ztrestat je na jejich potomcích. Můžu to udělat a nikdo mi nezabrání! Ale k čemu? Nemám chuť udeřit – nechce se mi ani zvednout ruku! Vypadá to, jako bych chystal pomstu jen proto, abych ji mohl proměnit ve velkodušný akt milosrdenství. Ale tak to není – prostě se už nedokážu radovat z vědomí, jak je zničím. Ničit pro nic za nic mě nebaví! Nely, prožívám zvláštní změnu – jako bych ustupoval do stínu! Hmotný život mě zajímá už tak málo, že se musím k jídlu a pití nutit. Ti dva, co teď odešli, jsou to jediné, co pro mě znamená jasnou skutečnost – působí mi to až mučivou bolest. O tom děvčeti mluvit nebudu – a nechci na ni myslet – kéž by byla neviditelná, její přítomnost mě dohání k šílenství! Chlapec na mě působí jinak – a přece bych ho nejraději zahnal, abych ho neviděl – jenže to byste si pak mysleli, že mi úplně přeskočilo. Asi řeknete, že k tomu beztak nemám daleko,“ pokusil se usmát, „když vám povím, jaké vzpomínky a představy z minula pro mne ztělesňuje a co to pro mne znamená. Ale vy to neroznesete – a já jsem tak nevyléčitelně uzavřený sám v sobě, že mě láká se někomu vyzpovídat. teď před chviličkou jsem neviděl v Haretonovi nějakého jiného člověka, ale spíš vtělení svého vlastního mládí – poutalo mě k němu tolik vztahů a pocitů, že jsem s ním nedokázal mluvit jako kdykoli jindy – to prostě nešlo. Předně mi svou podobou strašlivě připomněl Kateřinu. Snad byste řekla, že ta podobnost je ze všeho nejpůsobivější – ale ta mě naopak vzrušuje ze všeho nejmíň. Protože, co mi Kateřinu nepřipomíná? Já si ji přece umím spojit se vším – podívám se třeba na dlaždici v podlaze a vyvstane mi odtud její podoba! Vidím ji v každém obláčku, v každém stromě. V noci se mi vznáší vzduchem, ve dne se zrcadlí v každém předmětu – všude je kolem mne! Vysmívá se mi z tváře kdejakého člověka – z mé vlastní tváře. Celý svět je pro mne příšernou sbírkou upomínek na to, že žila a že jsem ji ztratil. A tak jsem i v Haretonově tváři spatřil její fantom – přízrak své nesmrtelné lásky, své zuřivé touhy nepustit, co mi patří, svého ponížení, své pýchy, svého štěstí a hoře! Ale je to šílenství, tohle vám vykládat. To jen ať víte, že mě sice mučí samota, ale jeho společnost mi nijak neuleví – naopak jen zesiluje mou ustavičnou trýzeň. A proto taky je mi skoro jedno, že se sblížil se sestřenicí! teď už mi ti dva v nejmenším nestojí za pozornost!“
„Ale pane Heathcliffe, jak jste to myslel s tou změnou?“ ptala jsem se dost vyplašená jeho slovy, ačkoli podle mého mu smrt ani pomatenost nehrozila – takový zdravý a silný člověk! V hlavě to měl sice trochu pomatené od malička, liboval si v samých záhadách a výstřednostech. Jak zbožňoval tu zesnulou, to už pravda hraničilo s posedlostí. Ale jinak měl rozum stejně nedotčený jako já.
„To poznám až pak,“ odpověděl. „Zatím mám jen neurčitou představu.“
„A nemáte podezření na nemoc?“
„Kdepak, Nely!“
„Ani strach ze smrti?“
„Strach? Co vás vede!“ odpověděl. „Ani strach, ani předtuchu, ani naději, že brzy umřu. Proč taky? Jsem statný, vedu střídmý život, nic nebezpečného nedělám – měl bych tu vydržet a asi taky vydržím, dokud mi hlava úplně nezbělí. Ale přece jen to takhle nemůže jít dál! Musím se nutit, abych dýchal – vlastní srdce musím pobízet, aby tlouklo. Jako bych ohýbal nepoddajnou pružinu – jenom mocí se přiměju k sebemenšímu pohybu, pokud mě k němu nepudí ta jediná myšlenka – jenom mocí si všimnu čehokoli, živého či mrtvého, pokud to nesouvisí s tou jedinou představou! Mám jen jediné přání a celou bytostí, všemi schopnostmi usiluju o jeho naplnění. A usiluju o to tak dlouho, a tak neochvějně, že se mi jistě splní – a to brzy – vždyť mě to celého stravuje – nedělám vlastně nic, než že na to čekám. Tak jsem se vám vyzpovídal! Ne že by se mi ulevilo! Ale snad to trochu vysvětlí, proč bývám takový divný. Ach bože, je to dlouhý boj – kéž by už skončil!“
Začal přecházet po místnosti a šeptal si takové hrůzy, až jsem začínala věřit s Josefem, že mu svědomí stvořilo v srdci peklo zaživa. Jak tohle jen skončí! Ačkoli ani dřív na sobě většinou nedával nic znát, ani pohledem, byl na tom určitě už tenkrát stejně – sám to ostatně přiznal, ale živá duše by to z jeho chování neuhodla. Ani vy, pane Lockwoode, jste nic netušil, když jste ho poznal. A v té době, o které vyprávím, byl navenek stejný jako tenkrát, jen víc tíhl k samotě a mezi lidmi už skoro nepromluvil.
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď