Čeká ho už druhá paralympijská účast, po Tokiu s nejlepšími světovými plavci s handicapem poměří síly i na přelomu srpna a září v Paříži. Tadeáš Strašík může být ale vzorem pro ostatní. Kromě soupeřů v bazénu a svého handicapu svádí totiž už řadu let boj s doposud nevyléčitelnou nemocí. A právě plavání mu v této bitvě hodně pomáhá.
„Nejsem asi ten nejklasičtější případ handicapovaného člověka. Handicap na mně není úplně poznat, ale i tak mám dost komplikací, které omezují moji kvalitu života. Moje diagnóza je dětská mozková obrna. Na vrcholové úrovni to ovlivňuje všechny končetiny. Mám problém ve vodě ovládat tělo, koordinovat, cítit tu vodu. Jde o to, že se člověk pohybuje v nepřirozeném prostředí. Musí hodně naplavat, aby tu vodu takzvaně chytil,“ začíná své vyprávění plavec Tadeáš Strašík.
Navíc má Tadeáš i poruchu sluchu. „Ztráta sluchu mě omezuje jen u startu, kde je to kompenzováno světelnou signalizací,“ vysvětluje.
K plavání se dostal už v dětství, ovšem zpočátku nešlo o závodění. „Začalo to formou rehabilitace v Děčíně, kam jsem dojížděl. Odtud jsem se dostal do Prahy, kde bylo jedno z velkých paraplaveckých středisek, dnes nese název Paraplavání Praha, a nejvíce propracovaná metodika s handicapy. V deseti letech jsem se pak dostal do Ústí nad Labem, kde jsem začal trénovat se zdravými. Teď nově závodím už jen za Ústeckou akademii plaveckých sportů jak mezi zdravými, tak i handicapovanými,“ přibližuje vývoj od dětství až do současnosti sportovec, který kromě plavání zkoušel i atletiku, florbal či volejbal. „Ale všechno se zdravými,“ podotýká.
Mohlo by se zdát, že dětská mozková obrna spolu se sluchovým handicapem znamenají pro čtyřiadvacetiletého studenta politiky na ústecké Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně největší omezení při sportu. Není tomu ale tak.
„V patnácti mi doktoři diagnostikovali Crohnovu chorobu, měl jsem neskutečné křeče v břiše. Tím se pro mě převrátil život,“ vrací se zhruba o dekádu zpět. „Je to dost komplikované onemocnění, které se nedá vyléčit a ani moc s ním vrcholově sportovat. Je to můj největší handicap ve vrcholovém sportu,“ přiznává.
Plavání mi dává smysl života
Bylo to ale právě plavání, které ho drželo nad vodou a bylo pro něj hnacím motorem. „Následovala totiž asi desetiměsíční stopka a já jsem si uvědomil, že plavání naplňuje můj život. A od roku 2015 jsem se snažil makat ještě víc. Ta nemoc mě vysilovala, nemohl jsem nic. Plavání se pro mě ale stalo alfou a omegou života. Za těch pět let, co jsem plavání dělal opravdu naplno, jsem se dopracoval i do toho Tokia,“ popisuje cestu od verdiktu lékařů až na paralympijské hry do japonské metropole.
„Je to pro mě vizitka mé osobnosti. To, jak jsem schopen posouvat ty limity, a něco, co mi dává smysl života. Snad jsem v tom i inspirací pro ostatní,“ doufá.
S nemocí se pere statečně, soupeř je to ale velmi nepříjemný. „Crohnovka je hrozně komplikovaná, od stravy po energii. Podařilo se mi ji skoro až vyléčit, ale potýkám se s jejími následky. To střevo je hůře funkční, to je následek, který se promítá do plavání. Mám dietu, nemůžu lepek, laktózu i jednoduché cukry, kam patří i ovoce. Alkohol si dám dvakrát do roka. Plavání je pro mě ale velkou oporou. Protože vidím, proč se snažím a proč to dělám,“ vrací se ještě jednou ke smyslu sportu v jeho životě.
Plavání mu zabírá hodně času a energie. Na koníčky tak nezbývá mnoho prostoru. „Mám energeticky úsporné koníčky. Seriály, hry, kamarádi. Ale i ten sociální život je omezenějsí. Momentálně se soustředím na plavání a na další koníčky se těším, až někdy s plaváním skončím,“ soustředí se plně na sportovní kariéru. V ní má za sebou už zmíněnou účast na paralympijských hrách v Tokiu, kde bral sedmé a osmé místo. Už za pár týdnů jej čeká cesta na druhou paralympiádu v kariéře, tentokrát do Paříže.
„Je to suverénně největší věc, čeho můžete dosáhnout. Kvůli kvótám je mnohem náročnější se tam dostat než na mistrovství světa,“ upozorňuje na charakteristický znak paralympijských her. Sportovcům tak nemusí stačit limit k účasti na paralympiádě, musí se vejít i do počtu přidělených kvót jednotlivým státům.
Minulá paralympiáda byla poznamenána pandemií koronaviru, kvůli které byla i o rok odložená. Tadeáš Strašík si ale i tak svou první paralympijskou zkušenost užil.
„Sice tam nebyli diváci, ale v rámci vesnice bylo spousta dobrovolníků, kteří dohlíželi na chod akce. Pro ně jsme byli hrdiny. Máš nějaký handicap a bojuješ s tím, dostal ses někam…,“ přibližuje atmosféru v Japonsku. „Po cestě autobusem byly všude transparenty. Když jsme najížděli na stadion, všude byly hromady lidí, mávali nám, skandovali, měli vlajky…,“ doplňuje.
Nakonec i na sportoviště se dostali diváci. „Poslední den tam pustili dobrovolníky se podívat, takže tam nějací diváci byli,“ vzpomíná. Připomíná i to, jak museli v Tokiu každý den plivat do zkumavky, vyplňovat teplotu či jak byl jejich pohyb sledován pomocí GPS. „Ale ta energie byla znát i tak. Myslím si, že covid to tolik nezkazil.“
Nyní je o tři roky starší a zkušenější. „Doufám, že v Paříži z toho nebudu vyjukaný, ale myslím, že už jsem aspoň částečně otrkaný,“ věří Strašík, který by vzhledem ke sluchovému postižení mohl mít nárok i na účast na deaflympiádě.
Když se však o možnost účasti na deaflympiádě zajímal v minulosti, ztroskotal na příliš malé míře sluchového omezení. „Chtěl bych se podívat, jestli ještě není možnost. Říkali mi, že možná ano,“ pokukuje přesto po vrcholné akci po sportovce se ztrátou sluchu.
Ještě před tokijskou paralympiádou v rozhovoru pro Český rozhlas připustil, že jej občas trochu svazují očekávání. „Spolupracoval jsem se sportovním koučem, ale neprobíhá to na pravidelné bázi. Měl jsem asi tři sezení se sportovním psychologem, kterého mi zařídila univerzita. Určitě to bylo přínosné a posunulo mě to a zároveň bych chtěl pokračovat dál,“ klade důraz i na mentální a psychickou stránku sportu.
Upozorňuje přitom i na souvislost psychiky s dětskou mozkovou obrnou. „Běžně je nervozita svazující a jak máte problém se spasticitou těla, jak něco neovládáte, tak to může být ještě horší,“ vysvětluje.
A jaké jsou cíle Tadeáše Strašíka do Paříže? „V Tokiu jsem se dvakrát dostal do finále, to bych rád zopakoval. Ve finále se pak už může stát cokoliv. Chtěl bych ale zkusit dopadnout lépe než v Tokiu,“ přeje si. „Zároveň máme po dlouhé době i českou štafetu, takže i zde bychom se rádi dostali co nejdál,“ sní i o týmovém úspěchu.
Na závěr má sportovec, který absolvuje i jedenáct a více tréninků týdně, vzkaz pro lidi, kteří se potýkají s handicapem jako on sám. „Sport nemusíte dělat na vysoké úrovni. Ale to, že něco budujete, posouváte se, zlepšujete zdravotní stránku a nacházíte spoustu lidí s podobnými či stejnými problémy, je důležité. Pro každého handicapovaného člověka je podle mě sport nejlepší volba. V Česku je sice problém v některých místech najít nějaké to středisko, ale i tak se může stát gamechangerem, který vám může pomoci zlepšit kvalitu života,“ věří.
Paraplavání
V plavání jsou sportovci rozděleni do 14 klasifikačních tříd dle svého postižení.
Na paralympijských hrách startují sportovci s tělesným, mentálním a zrakovým postižením.
Plavci s tělesným postižením jsou zařazování do tříd 1 až 10. Nižší třída odpovídá těžšímu postižení. Plavci je udělena jedna třída pro styl motýlek a volný způsob (S), jedna třída pro prsa (SB) a jedna třída pro polohový závod (SM). Výsledkem klasifikace je například S4/SB3/SM4.
Plavci se zrakovým postižením jsou zařazováni do tříd S11 – S13, kde třída S11 je určena pro sportovce s absolutní ztrátou zraku – na závodech musí plavat se začerněnými plaveckými brýlemi, třída S13 pro sportovce s nejmenší ztrátou, nebo nejmenším poškozením zraku. Nevidomí závodí s pomocí tzv. tapérů, kteří jim dávají signál, že mají udělat obrátku.
Třída S14 je určena pro plavce s mentálním postižením.
Martin Slabý
Ústecký deník
Přidejte odpověď