autor: Emily Brontë
Kapitola 30
Přece jen jsem na Hůrku zašla, ale Kateřinu jsem nezahlédla ode dne, kdy se odstěhovala z domova. Ptala jsem se po ní, ale Josef držel dveře a nepustil mě dovnitř. Odsekl, že paní Lintonová je „v jednom kole“ a pán není doma. Zila mi ale trochu napověděla, jak to u nich chodí, jinak bych ani nevěděla, jestli jsou živí nebo mrtví.
Prý je Kateřina pyšná – a že ji Zila nesnáší, to bylo z řeči vidět. Moje mladá paní od ní žádala nějakou službu, když se tam zařizovala, ale pan Heathcliff Zile nařídil, aby si hleděla svého, ať se snacha obslouží sama. Zila ráda poslechla, však je to omezená sobecká ženská! Kateřina se zas dětinsky urazila nad tou neochotou a splácela to Zile přezíráním, a tím si tu klepnu znepřátelila hůř, než kdyby jí nevím jak ublížila.
Znovu jsem si s ní poklábosila, když jsme se pak potkaly na ladech – je to sotva šest týdnů, tedy krátce předtím, než jste přijel – a tohle mi vypravovala. „Jen paní Lintonová přišla na Hůrku, neráčila mně říct ani dobrý večer’, natož Josefovi, pádila nahoru do poschodí, zamkla se u Lintona v pokoji a do rána ani nevykoukla ven. No a ráno, když hospodář s Earnshawem sedají k snídani, vletí do síně celá vyjevená a prý aby volali doktora, že má manžel na kahánku. ,To víme dávno,‘ povídají hospodář, Já bych za jeho život nedal ani groš a taky na něj groš nevydám.‘ ,Ale já nevím, co si s ním mám počít,‘ naříká ona, jestli mu někdo nepřivoláte pomoc, umře!‘ , Vypadni odsud,‘ obořil se na ni hospodář,, a ať už o něm slovo neslyším! Nám je všem fuk, co s ním bude. Jestli ti na něm záleží, tak si ho ošetřuj, když ne, zamkni ho a nech ho tam!‘ Tak začala dorážet na mě, a já na to, že ten protiva se nás už naobtěžoval dost, a přece máme každý svou práci, ne? Lintona má na starosti ona, pan Heathcliff mi poručil, abych ošetřování nechala na ní, tak co?
Jak se spolu snášeli, to jako nevím. Nedal chvilku pokoj, ve dne v noci fňukal, moc se nevyspala. Stačilo se jen kouknout, jak měla oči zapadlý a obličej bílej jako stěna. Někdy k nám přišla do kuchyně celá vyplašená, ta vypadala! Chtěla prosit o zastání, to bylo jasný, no ale já přeci musím poslouchat pána, řekněte sama, paní Deanová, já bych se moc bála neposlechnout! Možná že měli volat doktora, neříkám že ne, ale já přeci nebudu někomu něco radit nebo kritizovat, to zas já se do ničeho nepletu.
Stalo se párkrát večer, všecko šlo spát a já náhodou vykouknu z komůrky, a ona sedí na schodech a pláče. Honem sem zalezla a zabouchla dveře, chybělo málo a ve mně se hnulo osrdí a běžela jsem ji potěšit. To se ví, že jsem ji litovala, ale copak člověk chce přijít o místo? To se nedá nic dělat, no ne? A najednou v noci přijde až ke mně do komůrky jakoby nic, já se lekla, šlak mě mohl trefit, a povídá: ,Vyřiďte panu Heathcliffovi, že mu syn umírá. Už se to chýlí ke konci, tentokrát to vím jistě. Okamžitě vstaňte a povězte mu to!‘ Takhle to řekne a jde zase pryč. Ležím dál dobrou čtvrthodinku, celá se klepu. Nikde se nic nešustlo – v domě ticho jako v hrobě! A to ona si to popletla, říkám si. Jistě ho to zas přešlo, na co bouřit lidi? A znova usínám.
Představte si, že mě znova probudili ze spaní! Takový zvonění, jako na poplach – a to máme v domě jediný zvonec. Má ho tam Linton vedle postele. A pán volal, ať zjistím, co je to za kravál, a ať se to neopakuje, nebo bude zle! Vyřídila jsem mu, co Kateřina povídala. On nadával, ale jen tak tiše skrze zuby. Za chvíli vyšel se svíčkou a k nim do pokoje. A já za ním! Paní Heathcliffová seděla vedle postele, ruce zkřížené v klíně. Tchán přijde k ní, posvítí Lintonovi do obličeje, podívá se na něj, sáhne na něj. Pak ji osloví: „Tak co, Kateřino,‘ ptá se,, co ty nato?‘ Jako němá! ,Co ty na to?‘ ptá se znova. On má klid a já jsem volná!‘ Takhle mu odpověděla. Měla bych si oddechnout, je to pro mě vysvobození, ale…,‘ nedalo jí to, aby si trochu nevylila žluč… „ale vy jste mě nechal tak dlouho samotnou zápolit se smrtí, že všude vidím a tuším jenom smrt. Je i ve mně!‘ No a vypadala, jak říkala.
Dala jsem jí na posilněnou trochu vína. teď přišli taky Hareton a Josef, probudilo je to zvonění a dupání a slyšeli nás v pokoji mluvit. Josef byl asi rád, že to mladej vzal tak zkrátka, Haretona to trochu dojalo, no ale víc okouněl kolem Kateřiny, než truchlil po Lintonovi. Hospodář na něj křikl, ať jde zas na kutě, že ho tu nepotřebujeme. Pak nařídil Josefovi, aby odnesl zesnulého do jeho pokoje, mně řekl, ať si jdu zas lehnout k sobě, a paní Heathcliffová že může zůstat sama.
Ráno mě poslal, když dlouho nešla, abych ji zavolala k snídani, ale ona byla svlečená a teprve si šla lehnout, že prý jí není dobře, a může se člověk divit? Hlásím to panu Heathcliffovi a on na to: „Zatím ji nechte, než bude pohřeb! Vraťte se nahoru a ptejte se, jestli něco nepotřebuje! Až jí bude dobře, tak mi dejte vědět!‘ “
Podle toho, co Zila vypravovala, zůstala Katka ležet asi dva týdny. Hospodyně k ní chodila dvakrát denně a teď by se ráda víc přátelila, ale její pokusy o sblížení se setkaly s okamžitým příkrým odmítnutím. Jednou zašel nahoru Heathcliff, aby jí ukázal Lintonovu závěť. Odkázal všechno své jmění otci, i to, co dříve náleželo Kateřině. Přemluvili nebo donutili k tomu toho chudáka, když tam nebyla – v tom týdnu, kdy jí umřel otec. Jako nezletilý neměl nárok na drozdovské pozemky, ale ty už pevně držel Heathcliff z dědického nároku své zemřelé manželky a po ní svého, nejspíš právem. Kateřina, která byla bez peněz a bez přátel, se proti tomu nemohla nijak ohradit. „Kromě tý jedný návštěvy,“ vypravovala dál Zila, „se k ní nikdo nepřiblížil než já a nikdo se po ní neptal.
Prvně sešla dolů do síně v neděli odpoledne. Křikla na mě, když jsem jí nesla nahoru oběd, že prý už tam u sebe nemůže zimou vydržet, a já na to, že pán pojede do Drozdova a budeme tu jen Earnshaw a já, tak co by se nešla dolů ohřát! Jen co bylo slyšet cvaknout podkovy, to jako když pán odjížděl, hned se nesla dolů celá v černém a ty blond kudrny měla shrnutý za uši jako nějaká pobožnůstkářka, no ale na hladko je učesat přece jen nedokázala. V neděli chodíváme s Josefem do kaple,“ řekla mi Zila. „Josef šel,“ pokračovala Zila, „ale já usoudila, že bude slušnější, když zůstanu doma. Mládí je mládí, musí se hlídat, potřebovali nad sebou někoho staršího. Pravda, Hareton je stydlivka, ale chovat se moc neumí. Tak já mu kladla na srdce, že sestřenka si k nám přijde dolů sednout do teplíčka a je zvyklá na to, aby se zachovávalo přikázání Pomni, abys den sváteční světil! – ať ho teda ani nenapadne něco kutit, jak on to dělává, čistit flintu nebo tak něco! On se jen začervenal a celý nešťastný si prohlížel, co má špíny po šatech i na prstech. Hned smetl olej a střelný prach do šuplete, no a to jsem vám ještě neviděla, jak se začal šlechtit! Zkrátka se chystal, že jí bude dělat společníka. Já mohla prasknout smíchy, ono jinač u nás moc do smíchu není, když je pán doma, a povídám Haretonovi, jestli na to potřebuje komornou, že bych mu pomohla, aby se dal do gala. Tak a podobně jsem vtipkovala, až se zaškaredil a začal klít.“
Zila si všimla, že mi na jejím vyprávění něco vadí, a bránila se: „No no, paní Deanová, já vím, co si myslíte, že jako vaše mladá paní je pro Haretona moc nobl. Máte možná pravdu, ale vyznám se, nic bych se nezlobila, kdyby z ty pýchy musela trochu slevit. Řekněte sama, jaká byla vzdělaná a namyšlená, a co teď z toho má? Nic, je chudá jako vy nebo já. A ještě chudší, protože vy máte našetřeno svoje a já si taky skládám na hromádku!“
Dopadlo to tak, že Hareton se nechal od Zily zvelebit a ona mu dělala takové poklony, až mu dodala kuráže. Když přišla Kateřina, skoro zapomněl na její dřívější jízlivosti a snažil se být příjemný – aspoň tak mi to Zila vylíčila. „Paní přišla k nám dolů,“ vypravovala, „chladná jako rampouch, nos nahoru jako princezna. Nabídla jsem jí svoje místo v křesle. Ale kdepak, za zdvořilost jsem sklidila jen pošklebek. Earnshaw taky vstal a zval ji na lavici, že je to blíž k ohni a jestli prý nemá hlad? Hladovím už přes měsíc,‘ odsekla mu svrchu, jak uměla nejpyšněji. A sedla si na židli, co nejdál od nás. Když trochu roztála, začala se rozhlížet a tam nahoře na kredenci vidí řádku knih, hned vyskočí a natahuje se po nich, jo, byly ale moc vysoko. Bratranec na to chvíli koukal, než sebral kuráž a šel jí pomoct, ona nastavila sukni a on jí hodil do klína pár knížek, jak mu přišly pod ruku. Je, to bylo pro mládence vyznamenání! Sice mu nepoděkovala, ale hřálo ho u srdce, že si od něho nechala posloužit, a on si troufnul, stoupnul si za ni, když si v knížce listovala, a ještě se k ní naklonil přes rameno a ukazoval jí některý starý obrázky, který měl moc rád. Věříte, že se neodradil ani po tom, když mu knihou ucukla? Jen couvl o krok a koukal teď na ni místo do knížky. Ona četla a četla – možná taky, že jen hledala, co by ji bavilo – a on se díval na ty její vlasy – takový hustý, hedvábný, kadeřavý – do obličeje jí neviděl, ona jemu taky ne! No, třeba o tom ani sám nevěděl, to máte, jako když se dítě zakouká na rozsvícenou svíčku, ono mu zkrátka už nestačilo se jenom dívat, on si na ni chtěl taky máknout. A tak natáhl ruku a začal ji hladit jednu tu lokýnku, tak zlehýnka, jako nějakýho malinkatýho ptáčíčka. No, kdyby ji píchl nožem do týla, nemohla víc vyletět! ,Ruce pryč! Okamžitě! Neopovažuj se na mě sahat!‘ vyjela na něj jako saň. „Co tu vůbec lelkuješ? Nemůžu tě ani vidět. Běž ode mě, nebo jdu zas nahoru!‘ Pan Hareton jenom odskočil a zatvářil se schlíple. Odklidil se tiše na lavici a ona zas dobrou půlhodinu převracela listy v knížkách, a když to trvalo už dlouho, přišoural se ke mně a šeptal mi do ucha: „Heleďte, Zilo, poproste ji, aby nám něco přečetla! Já bych se tady nudou ukousal. A tak strašně rád – hmm, docela rád bych si ji poslechl. Neprozraďte, že si o to říkám – dělejte, jako byste to chtěla sama!“ To bylo něco pro mě. „Mladá paní,“ povídám „pan Hareton chce, abyste nám něco přečetla. Rád by si vás poslechl – že pěkně prosí!‘ Zamračila se, zdvihla oči od knihy a spustila: „Pan Hareton ať laskavě vezme na vědomí – a to platí pro vás všecky, jak jste tady – že nestojím o vaši falešnou laskavost, kterou mi pokrytecky vnucujete. Pohrdám vámi a nemám vám co říct. Ještě nedávno bych dala život za jediné vlídné slovo, a třeba za jediný pohled, ale to jste se mě všichni stranili! A co bych si vám stěžovala? Přišla jsem se ohřát, ne vás bavit – ani se s vámi bavit!“ „Co jsem mohl dělat?‘ úpěl Hareton., Já za nic nemůžu.‘ „Copak ty, u tebe dělám výjimku,‘ odsekla paní Heathcliffová. „Tvoji účast jsem vůbec nepostrádala.‘ , A to nevíš, že jsem ti chtěl kolikrát pomoct?‘ začal se rozčilovat nad její jízlivostí. „Pořád jsem říkal Heathcliffovi, aby mi dovolil tě při ošetřování vystřídat, že se potřebuješ vyspat…‘ ,Ticho, to radši půjdu na mráz, než aby mi tu rval uši ten tvůj protivný hlas!‘ okřikla ho paní. Hareton zavrčel, ať si jde třeba do horoucích pekel. Sundal pušku z věšáku a už se nedal zdržovat od obvyklé nedělní práce. To se rozumí, že přitom nedržel jazyk za zuby, a za chvíli se milostpaní ráčila odebrat do své komnaty.
Ale co to bylo platný, přišly mrazy, a stále častěji musela brát za vděk naší skromnou společností. No ale víckrát jsem jí nedala příležitost, aby šlapala po mým dobrým srdci – ona pyšná, já pyšná! Nemá u nás přítelíčka, však si ho nezasluhuje, sotva jí řeknete slůvko, osopí se na vás, z nikoho nemá respekt, na samého pána si dovoluje a nebojí se, že jí za to nějakou vrazí! Jsou lidi, že čím víc je řežeš, tím jsou nabroušenější!“
Když jsem tohle od Zily slyšela, hned jsem si umínila, že dám výpověď, najmu si malý domek a odvedu si Kateřinu k sobě. Ale pan Heathcliff nedovolil, jako nedovolí Haretonovi, aby se zařídil pro sebe. A tak dodnes Katce není rady ani pomoci, ledaže by se znova vdala, a to jí nedokážu zařídit, na to jsem krátká.
A to byl konec příběhu, který jsem slyšel od paní Deanové. Doktor se ukázal jako špatný prorok, zotavuji se rychle, a třebaže je teprve druhý týden v lednu, už za den za dva se hodlám vyšvihnout do sedla a harcovat na Větrnou hůrku. Oznámím panu domácímu, že příští půlrok strávím v Londýně, a jestli si přeje, ať si hledá od října nového nájemce. Zdejší zimy mám zrovna dost!
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď