Pět set mil v sedle horského kola. Za každého počasí. Putování řídce osídlenou krajinou bez podpůrného týmu náročným terénem. Vše co je potřeba se veze s sebou, spí se ve spacáku, kde se dá. Jídlo si zajišťuje každý sám. Panečku to je ale dobrodružství! Navíc nejen úctyhodný sportovní výkon, ale také podpora postižených v regionu. Lubomír Juránek z Brna nedávno zvládl poloviční distanci závodu 1000 Miles Adventure takzvanou severní cestou.
Závod se jel napříč Slovenskem a Českou republikou. Juránek zvládl poloviční distanci ze slovenské obce Nová Sedlica a končil v osadě Františkov v Jeseníkách. V pedálech měl za sedm dní bezmála osm set třicet kilometrů.
„Závod jsem už jednou neoficiálně jel. O umístění mi vůbec nešlo, to bylo pro mě nepodstatné. Byl to takový souboj sám se sebou, ale hlavně jsem tomu chtěl dát nějaký přesah. Putování nebylo jen o fyzické síle, ale především o hlavě. Udělat i přes bolest další a další krok. Nevzdat se. Stejně jako se nevzdává spousta lidí, kteří mají mnohem větší sílu než vůbec dokážu pochopit, a přesto občas potřebují pomoc. Proto jsem se vydal na míle. Jel jsem na podporu hendikepovaných a také lidí, kteří se o ně starají. Upozornit na to, že to nemají jednoduché, stejně jako jejich rodiny,“ řekl Deníku krátce po návratu devětačtyřicetiletý muž.
Svoji cestu sdílel na sociálních sítích a prostřednictví veřejné sbírky podpořil týdenní stacionář Emanuel v Doubravici nad Svitavou na Blanensku. Ten má v režii Oblastní charita Blansko a Juránek se snažil nevšedním počinem získat peníze na nákup devíti matrací do nových širších postelí pro klienty stacionáře s hendikepem. Matrací, díky kterým budou usínat každou noc v klidu a s pocitem bezpečí. Sbírka s názvem Kilometr za korunu je stále otevřená a zatím se v ní podařilo vybrat kolem osmi tisíc korun.
„V doubravickém stacionáři mám známé, kamarádka tam měla umístěné děti. Podporuji ho dlouhodobě. Chtěl jsem tuto problematiku více přiblížit širší veřejnosti. Jsem rád, že cestu sledovalo na sociální síti poměrně slušné množství lidí a podařilo se vybrat peníze na dobrou věc,“ dodal Juránek.
Sám přitom cyklistice prakticky vůbec neholduje a na kole jezdí jen velmi zřídka. Před zmíněným závodem mu proto kamarád sestavil tréninkový plán a musel našlapat přes dva tisíce kilometrů. „Z čisté vody, takzvaně na prudko, bych to určitě nedal. Nejsem žádný cyklista. Navíc se jelo ve velmi členitém terénu a našlapané tréninkové kilometry se mi náramně hodily. Často jsem musel kolo tlačit do prudkého kopce a někdy i dolů, když byla cesta nesjízdná. Po asfaltu vedlo naprosté minimum trasy. Když bych to přirovnal ke křižovatce, kde je vpravo asfalt, rovně turistická cesta a vlevo cesta pro srnky, tak jsem převážně odbočoval vlevo,“ usmál se Juránek, který v civilu pracuje v servisní firmě pro bioplynové stanice.
Na trati se musel vypořádat také s náhlými změnami počasí. Na nocleh několikrát ulehal promočený a zmrzlý na kost. Po cestě měl také úseky, kde byl kvůli bezpečnosti zakázán průjezd od devíti hodin večer do šesti hodin ráno. Hlavně kvůli výskytu medvědů. „Na kole jsme kvůli nim museli mít rolničky. Po cestě jsem nakonec žádného nepotkal, ale to mi vůbec nevadí. O takový zážitek jsem nestál. Hned druhý den se mi poškodila nafukovací karimatka a po zbytek výpravy se mi tak stal blízkým přítelem modrý kontejner na papír. Z něj jsem vždy vytáhl nějaký papundekl a na něj rozložil spacák. Bylo to úsměvné, vzhledem ke sbírce na nové matrace pro hendikepované. Na vlastní kůži jsem si tak hned vyzkoušel, jak špatně a nepohodlně se spí na tvrdém,“ dodal se smíchem Juránek.
A co při putování na kole jedl? Spoléhal na brzkou otevírací dobu slovenských vesnických prodejen potravin, kterých prý bylo na trase naštěstí dost. „Ráno to byla klasika. Rohlíky, paštika. Dokoupil jsem čokoládové tyčinky, které se mi velmi osvědčily. Pak nějaký oběd po cestě a večer jsem dojídal zbytky,“ poznamenal muž.
Po dojezdu se zařekl, že podobnou výpravu už nedá. To mu ale dlouho nevydrželo. „V hlavě mi začaly velmi brzo naskakovat parádní vzpomínky na toto dobrodružné putování. Uvidím, nějaký nápad v hlavě mám, ale je to ještě hodně čerstvé. Bude mi padesát tak, by to něco ještě chtělo podniknout,“ řekl na závěr Lubomír Juránek s tím, že doubravický stacionář Emanuel bude podporovat i v budoucnu.
Kilometr za korunu
Lubomír Juránek přejel na kole Slovensko. Zvládl 500 mil severní cestou v rámci výzvy 1000 Miles Adventure. Svou jízdou pomohl lidem s hendikepem. Konkrétně postiženým z Týdenního stacionáře Emanuel Doubravice nad Svitavou. Zájemci mohou ve sbírce Oblastní charity Blansko, která je stále aktivní, přispět na nákup matrací pro klienty zmíněného stacionáře
Jan Charvát
Blanenský deník
Přidejte odpověď