Dvaasedmdesátiletá Jana Zralá, která se stará o svého pětatřicetiletého syna po dětské mozkové obrně, se dostala do kritické situace. Sama musí na operaci a už dva roky marně hledá pomoc s péčí o syna.
„Svou operaci kolena jsem už několikrát odložila, protože jsem za celou tu dobu nesehnala službu, která by nám po dobu mé rekonvalescence pomohla. Syn má plně zachovalý intelekt a já ho nechci dávat do žádného ústavu. Potřebuji s ním pomoci tady doma, v jeho známém prostředí,“ popisuje Jana Zralá s tím, že někdy jí chodí pomáhat zvedat syna z vozíku městská policie a občas se postará o nějaké věci a nákupy i ochotná sousedka.
Sami už nevycházejí z bytu a proto jsou vděčni i za malou pomoc. „Náhodou se nám podařilo sehnat kontakt na organizaci Global Partner, která sice působí na Rokycansku, ale díky jejich vstřícnosti se zde třikrát do týdne její pracovnice zastaví, aby nám alespoň trochu pomohly,“ dodává.
Asistenci by ale potřebovala každý den, sama chodí o francouzských holích a zvedat syna je pro ni vyčerpávající.
„Domluvili jsme se, že sem budeme docházet v pondělí, ve středu a v pátek. Vždy mezi osmou a devátou hodinou, abychom Jakuba přendali z postele na vozík, a někdy, když to půjde, bychom ho mohli vzít odpoledne i ven kolem domu. Takhle by to mohlo zatím fungovat, ale jsme prioritně pro Rokycansko. Takže nedokážeme tu pomoc nastavit tak, aby se jednalo o plnohodnotnou péči,“ vysvětluje vedoucí pečovatelek z Global Partner Eva Peštová.
I za takovou pomoc je ale Jana Zralá se synem Jakubem vděčná. „Alespoň nám ráno pomohou dostat Jakuba na vozík, ale není to každý den a o víkendech vůbec. Jsme za to rádi, ale pro situaci s mojí operací to není řešení,“ podotýká Zralá.
Svou naději nyní upíná k zařízení Domovinka, kde mají přislíbeno přechodné umístění Jakuba po dobu operace jeho matky. Ta má domluvu s nemocnicí, že k zákroku může nastoupit, jakmile bude mít zajištěnou péči o syna.
„V Domovince mně nabídli týden pobytu pro Jakuba, tedy po dobu, kdy budu ve špitálu. Tak to bychom využili v nejkrajnějším případě, protože potřebujeme asistenci i po dobu mé rekonvalescence, kdy budu šest týdnů práce neschopná,“ popisuje žena.
Bezvýsledné hledání
Společně se synem proto stále obvolávají různé asistenční služby v regionu, ale bez valného výsledku.
„Nejedná se bohužel o ojedinělý případ. Osobně proto lidem se zdravotním postižením v Plzni, a nejen v Plzni, doporučuji, ať v případě potřeby s poskytovateli služeb začnou co nejdřív komunikovat o tom, k čemu konkrétně a v jakém rozsahu osobní asistenci poptávají. Čím déle s nimi budou v kontaktu, tím je šance najít volnou kapacitu větší,“ radí předseda Národní rady zdravotně postižených Plzeňského kraje Miroslav Valina.
Nepomůže ani takzvaná odlehčovací služba. Ta je sice určená pro ty, kteří se starají o zdravotně postižené, ale především pro jejich oddech a krátkodobý odpočinek. S operací a delší rekonvalescencí pečujících tato služba nepočítá. „Beru už třetí antidepresivum od psychiatra. Nevím co bude s matkou, nevím co bude se mnou,“ uzavírá smutně Jakub, který stále musí trávit většinu dne na lůžku.
Pavel Bouda
Deník.cz
Přidejte odpověď