autor: Emily Brontë
Kapitola 29
Večer po pohřbu jsme seděly s mladou paní v knihovně – střídavě jsme se smutkem vzpomínaly na ztrátu, která aspoň pro jednu z nás byla tragická, a dohadovaly se, jaká asi chmurná budoucnost nás čeká. Shodly jsme se na tom, že přinejlepším by Kateřina mohla dosáhnout povolení, aby směla i nadále bydlet na Drozdově, alespoň po dobu Lintonova života, on by se k ní přistěhoval a já u nich zůstala jako hospodyně. Jenže v to se sotva dalo doufat – a přece jsme tou nadějí trochu pookřály a já se začala těšit, že mi zůstane zaměstnání, domov i milovaná paní. Vtom vrazil do knihovny čeledín – jeden z těch propuštěných, co se ještě neodstěhoval – a hlásil, že sem jde „ten ďábel Heathcliff a je už na dvoře, a jestli bychom mu neměli zavřít dveře před nosem? Nebylo kdy to provést, i kdyby nás něco tak pošetilého napadlo.
Vešel bez okolků – nedal se ohlásit ani nezaklepal – vždyť tu byl pánem a jako pán měl právo chodit, kudy chtěl, bez ohlášení. Sluha, který s námi předtím mluvil, mu ukázal cestu do knihovny. Vstoupil, pokynem ho poslal pryč a zavřel dveře. Byl to týž pokoj, do kterého ho uvedli před osmnácti lety jako hosta. Stejný měsíc zářil dovnitř a za okny se prostírala stejná podzimní krajina. Ještě nebylo rozsvíceno, ale v pokoji bylo dobře vidět, i ty podobizny na zdi – nádherná hlava paní Lintonové a milá tvář jejího manžela.
Heathcliff přistoupil k ohništi. Ani on se časem navenek nezměnil. Měl pořád stejně mužnou postavu – jen v těle byl o něco mohutnější a těžší, v obličeji sebevědomější a bledší, jinak žádný rozdíl. Jakmile ho Kateřina spatřila, vyskočila a její první myšlenka byla, dát se na útěk.
„Stát!“ poručil a chytil ji za ruku. „Utíkat nebudeš! Kam taky? Půjdeš se mnou domů. Napříště buď poslušná snacha a nepopouzej mi syna ke vzpurnosti! Nevěděl jsem, jak ho potrestat, když jsem zjistil, že ti v té tvé darebnosti pomáhal. Je jako pápěra, fouknutí by ho porazilo – ale až ho uvidíš, poznáš hned, že svoje dostal! Předevčírem jsem si ho přivedl dolů, posadil ho do křesla, jinak jsem na něj nesáhnul, ale poslal jsem Haretona pryč, že si to vyřídíme mezi čtyřma očima. Za dvě hodiny potom ho musel Josef odnést do postele a od té chvíle by kluk radši viděl strašidlo než mě – nervy má nadranc! Aspoň Hareton o něm tvrdí, že prý se v noci budí a vříská celé hodiny a volá tě na pomoc proti mně. Nedá se nic dělat, ať se ti mužíček líbí nebo nelíbí, musíš za ním. Máš ho teď na starosti, já nad ním udělal kříž a odkazuju ti ho.“
„Prosím vás, nechte Kateřinu tady a pošlete mladého pána sem k nám!“ přimlouvala jsem se. „Beztak je nemáte rád, nebudou vám chybět. Rodina pro vás nic neznamená, zbytečně by vás pořád jen rozčilovali!“
„Drozdov potřebuju pronajmout,“ odpověděl, „a děti chci mít samozřejmě u sebe. A panička si přece musí odpracovat, že ji živím. Ať nečeká, že ji budu piplat v zahálce a přepychu, až tu Linton nebude! Tak dělej a stroj se na cestu, abych tě nemusel popohnat!“
„Jdu,“ přikývla Kateřina. „Linton je to jediné, co mi zbývá na světě drahého. Dělal jste, co jste mohl, abyste mi ho zprotivil, a mě zase jemu, ale nikdy nedocílíte, abychom se nenáviděli. Až budu u něho, nedám mu ubližovat a sama se od vás zastrašovat taky nedám!“
„Moc se nevytahuj, ty povedená záštito!“ ušklíbl se Heathcliff. „Jeho už nechám na pokoji, ale na tebe mám spadeno a všechno trápení teď poneseš za dva, dokud to vydržíš. A nemysli si, že ti Lintona zprotivím já – jeho roztomilá povaha to obstará sama. Už teď žehrá na to, žes utekla a co mu z toho vzešlo. Žádné díky za svou ušlechtilou oddanost nesklidíš. Slyšel jsem, jak Zile vykládá přitažlivou vizi, co by ti všechno provedl, kdyby měl tu sílu co já. Katovské sklony by měl, a čím je slabší, tím víc se mu bystří vynalézavost.“
„Ano, má zlou povahu,“ souhlasila Kateřina, „vždyť je to váš syn! Naštěstí já mám lepší a dovedu mu odpustit. Vím, že mě má rád, a proto ho mám ráda i já. Vy, pane Heathcliffe, nemáte nikoho, kdo by vás měl rád. Můžete nás mučit, jak chcete, jedinou pomstu nám vzít nemůžete – víme, že vaše krutost pochází z toho, že jste nešťastnější než my. Vy jste nešťastný k nepopsání! Sám a sám, jako satan – závistivý jako on! Nikdo vás nemiluje, nikdo pro vás nezapláče, až umřete. Nechtěla bych být vámi!“ Kateřina mluvila v jakémsi ponurém vytržení – jako by se už přizpůsobovala své příští rodině a radovala se z muk svých nepřátel!
„A já bych nechtěl být tebou, jestli okamžitě nevypadneš,“ osopil se na ni tchán. „Mrskni sebou, jezinko, seber si svých pět švestek!“
Odešla opovržlivě z pokoje. Když byla pryč, začala jsem ho prosit o místo hospodyně na Hůrce a nabízela jsem, že si zdejší službu vyměním s Zilou, ale nechtěl o tom ani slyšet. Nařídil mi, abych držela hubu, a pak se teprve porozhlédl místností a zadíval se na obrazy. Dlouho zíral na podobiznu paní Lintonové a pak prohlásil: „Tuhle si vezmu s sebou domů. Ne že bych ji potřeboval…“
Prudce se otočil ke krbu a mluvil dál s jakýmsi úsměvem – nevím ani, jak to vlastně nazvat – „Já vám povím,“ pokračoval, „co jsem včera udělal. Dohodl jsem se s hrobníkem, když kopal hrob pro Lintona, a dal jsem odkopat hlínu i z její rakve. Odsunul jsem víko. Tam u ní jsem si přával ležet věčně. Když jsem znovu spatřil její obličej – ještě se nezměnil! -nemohl mě hrobník dostat pryč, až teprve když řekl, že by ji vzduch zničil. Ale než jsem zavřel víko, vylomil jsem u její rakve postranní prkno a jenom je zase lehce přisadil – ovšem z druhé strany, než bude ležet Linton, ten proklatý chlap! Že ho nedali do olova! Ale nevadí, hrobníka jsem uplatil, aby to prkno odklopil, až tam budou z té druhé strany jednou pohřbívat mě. A já si dám už předem u rakve udělat sklápěcí postranici, kterou hrobník jen otevře. A pak, než se k nám Linton jednou dostane, dávno se náš prach smísí a on nás nerozezná jednoho od druhého!“
„To je hříšné počínání, pane Heathcliffe,“ zvolala jsem. „Nebojíte se rušit mrtvé?“ „Nikoho jsem nerušil, Nely, a sebe jsem trochu uklidnil,“ odpověděl. „Budu teď mít nesrovnatelně větší pokoj na zemi, a až budu pod zemí, rád tam zůstanu. Rušit mrtvou? Ne, ona rušila mě, ve dne v noci, bez ustání celých osmnáct let – nemilosrdně – až do včerejška! A včera v noci jsem zas poprvé klidně usnul. Zdálo se mi, že tam spíme spolu, posledním spánkem, srdce ztuhlá a tvářemi přimrzlí k sobě.“
„A kdyby byla zatím v zemi zpráchnivěla – nebo ještě něco horšího – co by se vám zdálo?“
„Že práchnivím s ní – jaké štěstí!“ odpověděl. „Myslíte, že se bojím posmrtného rozkladu? Vždyť jsem takovou změnu čekal, když jsem zvedal víko, ale je mi milejší, že u ní začne až společně se mnou. A taky je dobře, že jsem ještě mohl rozeznat její podobu, jinak by mě ta má divná posedlost neopustila! Začalo to zvláštně. Pamatujete se, jak jsem šílel, když umřela. Ustavičně, od svítání do svítání jsem se modlíval, aby se mi zjevila jako duch. Věřím pevně v duchy, mám jistotu, že pobývají mezi námi, že tu jsou! Ten den, kdy ji pohřbili, napadl sníh. Večer jsem zašel na hřbitov. Fičelo mrazivě jako v zimě, kolem ani živá duše. Nečekal jsem, že by se její ubožácký manžel zatoulal do údolí tak pozdě, a nikdo jiný tam neměl co dělat. Byl jsem sám, věděl jsem, že jedinou přehradu mezi námi tvoří dva metry sypké hlíny, a tak jsem si umínil: Ještě jednou ji obejmu v náručí. Když bude studená, pomyslím si, že mě to mrazí severák – a když se nepohne, řeknu si, že spí! – Vzal jsem z márnice rýč a ryl vší silou, až zaskřípěl o rakev. Pak jsem trhal rakev holýma rukama, až dřevo u šroubů praštělo. Už to skoro bylo, ale pojednou slyším, jako by někdo povzdechl – nahoře na kraji hrobu, někdo skloněný nade mnou. – Jen ještě tohle ať rozbiju, pak nás tu třeba zaházejte oba hlínou! říkám si a páčím dřevo ještě urputněji. Nový vzdech se mi ozval těsně u ucha a já cítil teplý závan místo sněhové vichřice. Věděl jsem, že tu není živý tvor, ale stejně jako poznáte, že se k vám ve tmě blíží hmotné tělo, i když je nemůžete vidět, tak jsem poznal, že je tu Katka – ne dole v zemi, ale nahoře nad zemí! Úleva se mi rozlila ze srdce do všech údů. Nechal jsem té vražedné dřiny a odešel s vědomím útěchy, nevýslovné útěchy. Její bytost byla u mě! Zůstala se mnou, i když jsem zaházel hrob, provázela mě domů. Smějte se, chcete-li, ale věřil jsem, že doma se mi ukáže i viditelně. Takovou jistotu jsem měl, že jde se mnou, a mluvil jsem s ní jako s živou. Když jsme došli na Hůrku, rozběhl jsem se nedočkavě ke dveřím. Byly zamčené. Vzpomínám, jak ten proklatý Earnshaw a moje žena mě nechtěli pustit dovnitř. A jak jsem se pak zastavil jen na tu chvilku, abych ho zkopal, div jsem z něho poslední dech nevyrazil, a už jsem se řítil nahoru do svého pokoje – svého, kdysi jejího! Rozhlížím se nedočkavě – cítím ji vedle sebe – skoro ji vidím – a přece ji nevidím! Byl bych cedil krev pro tu mučivou touhu, úpěnlivě jsem ji prosil, aby se mi na jediný okamžik zjevila – ale ona ne! Kolikrát mě zaživa napínala ďábelsky na skřipec – a po smrti znova! Od té chvíle jsem pro ni nepřestal být hříčkou, někdy víc, někdy míň, trýznila mě nesnesitelně. Pekelná muka! Měl jsem nervy ustavičně napnuté k prasknutí – nebýt toho, že jsou pevné jako struny, dávno by mi povolily a mohl jsem být stejná třtina jako Linton. Když jsem sedával s Haretonem v síni, zdávalo se mi, že stačí jen vyjít ven a potkám ji! A když jsem chodil po slatinách, že ji najdu čekat doma! Nerad jsem z domu vycházel a vždycky jsem spěchal nazpět, věřil jsem, že musí být někde na Hůrce! A když jsem spával v jejím pokoji, nakonec to mnou šilo. Nemohl jsem tam usnout v klidu – jen jsem zavřel oči, už byla venku za oknem nebo uvnitř odsunovala přepážku, otvírala dveře, nebo si dokonce pokládala hlavu u mne na polštář – na stejné místo jako v dětství. Musel jsem otevřít oči – chtěl jsem ji vidět. Stokrát za noc jsem je otvíral a zavíral – vždycky marně! Drásalo mě to a já někdy křičel nahlas, až si ten starý lotr Josef jistě myslel, že mám příšerné výčitky svědomí. Dnes, když jsem ji konečně viděl, mám zase klid – trochu! Ta ale uměla rdousit! – přitahovala smyčku ne po centimetrech, ne po milimetrech, ale jenom o vlásek, o stín vlásku! Osmnáct let mě pokoušela přízrakem naděje!“
Heathcliff umlkl a otíral si čelo. Zpocené vlasy se mu na ně lepily, oči měl upřené na rudé uhlíky v krbu, obočí se mu teď nestahovalo, ale klenulo vysoko k spánkům, takže už nevypadal tak hrozivě jako jindy. Spíše měl vzhled člověka znepokojeného a hloubavě, až bolestně zaujatého jedinou myšlenkou. Mluvil ke mně jen napůl a já mlčela. Nelíbilo se mi, co říkal. Po chvíli ho opět zaujala podobizna, sundal ji ze zdi a opřel o pohovku, aby si ji mohl líp prohlédnout. Mezitím přišla Kateřina ohlásit, že je hotová a může jet, jenom co jí osedlají koně.
„Zítra mi to pošlete!“ řekl mi Heathcliff, obrátil se ke Kateřině a dodal: „Obejdeš se bez koně. Večer je hezká procházka a na Větrné hůrce ho už potřebovat nebudeš. Jestli tě pro něco pošlu, půjdeš po svých! Jdeme!“
„Sbohem, Eleno,“ zašeptala mi má drahá zlatá paní. Když mě políbila, studily její rty jako led. „Přijďte se na mě někdy podívat, Eleno, nezapomeňte!“
„Varujte se toho, paní Deanová,“ prohlásil Kateřinin nový otec. „Až s vámi budu chtít mluvit, přijdu na Drozdov sám, ale v mé domácnosti slídit nebudete!“ Pokynul Kateřině, aby šla napřed. Věnovala mi ještě poslední pohled, který mě bodl do srdce, a poslechla. Vyhlížela jsem za nimi z okna, jak procházeli zahradou. Heathcliff vzal Kateřinu pevně pod paží, ačkoliv se zřejmě vzpírala, a kvapně ji vedl k aleji, kde je stín stromů pohltil.
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď