autor: Emily Brontë
Kapitola 28
Pátý den k poledni – vlastně už spíše odpoledne – se přiblížily jiné kroky, lehčí a rychlejší. Tentokrát osoba, která přišla, vstoupila do pokoje. Byla to Zila se svou červenou šálou, černým hedvábným kloboukem na hlavě a proutěným košíkem zavěšeným na předloktí. „No ne, paní Deanová!“ spráskla ruce. „Co se o vás všechno v Gimmertonu nepovídá! Já myslela, že jste na dně močálu i se slečinkou, až teprve pán mi pověděl, že vás našli a on že vám poskytl přístřeší u nás! No tohle! A to jste se dostaly na nějaký pevný ostrůvek? Jak dlouho jste v tom bahně vězely? To vás zachránil náš pán? Ale vy jste ani moc nezhubla, paní Deanová – moc vás to nevzalo, že jo?“
„Váš pán je lotr,“ křikla jsem. „Tohle si odnese! A ať o nás nešíří báchorky – pravda stejně vyjde najevo!“
„Jak to myslíte?“ divila se Zila. „On nic nešíří – to povídají lidi ve vsi – že prý jste zapadly do bažiny! Já tu přijdu domů a říkám panu Earnshawovi: ,No co všechno člověk neslyší, jen vytáhne paty z domu! Škoda přeškoda slečinky, taková pěkná děvenka to byla! A Nely Deanová, fortelná ženská, jakbysmet!‘ A on na mě vyvalil oči, tak vidím, že tu ještě o ničem nevědí, a hned mu to všechno vykládám, co se šušká. Náš pán to poslouchá, maličko se usměje a povídá: „Možná, že byly v bažině, ale už tam nejsou. V tuhle chvíli leží Nely Deanová ve vaší komůrce. Až půjdete nahoru, můžete jí vzkázat, ať vypadne – tady je klíč. Ta bahnitá voda, co spolykala, jí vlezla na mozek, v horečce by letěla domů jako střelená, tak jsem ji tu zadržel, než se jí to v hlavě srovná. Vyřiďte jí, ať se stěhuje domů na Drozdov, jestli ji nohy unesou. A ode mne ať oznámí, že slečna přijde včas za ní, pánovi na funus.“
„Snad pan Edgar neumřel?“ vyjekla jsem. „Ach Zilo!“
„Ale ne, jen se posaďte, paničko!“ chlácholila mě. „Je vidět, že ještě nejste ve svý kůži. Neumřel! Pan doktor Kenneth myslí, že tak asi den dva ještě vydrží – potkala jsem ho na silnici a ptala se ho.“
Neměla jsem pomyšlení na to, abych si sedla. Popadla jsem plášť a klobouk a letěla dolů, dokud byla cesta volná. V síni jsem se rozhlížela po někom, kdo by mi dal zprávu o Kateřině. Dveře tam byly dokořán, velký pokoj prozařovalo slunce, ale nikde človíčka. Váhala jsem, mám-li utíkat pryč, nebo se zdržet a pátrat po slečně, a tu mě od krbu upozornilo slabé zakašlání. Na pohovce tam ležel Linton a lhostejným pohledem sledoval každý můj krok. V ústech převaloval cukrkandlový špalík.
„Kde je slečna Kateřina?“ spustila jsem na něj zhurta. Doufala jsem, že ho zastraším a něco z něho vymámím, když jsem ho překvapila o samotě. Cucal dál jako nemluvně. „Šla domů?“ vyptávala jsem se.
„Ne,“ ráčil odpovědět. „Je nahoře. Domů nesmí, my ji nepustíme.“
„Vy že ji nepustíte, vy ňoumo?“ houkla jsem. „Okamžitě mi ukažte, kam jste ji zavřeli, nebo vás naučím zpívat jinou!“
„Jen aby tatínek nenaučil zpívat jinou vás, jestli ji budete hledat!“ odsekl. „Kateřina se prý rozmazlovat nebude! Je to moje žena a že se prý nestydí chtít mi utíkat! Tatínek říká, že mě nenávidí a chce, abych umřel, aby shrábla moje peníze, ale ona nic nedostane a nikam nepůjde. Nikam! Může si brečet a stonat, jak chce!“ Strčil opět špalík do úst a zavřel oči, jako by si chtěl zdřímnout.
„Mladý pane,“ mluvila jsem do něho, „to už jste zapomněl, jak se vám Katka v zimě věnovala? Vy jste jí říkal, jak ji máte rád, a ona vám nosila knížky a zpívala písničky a mnohokrát za vámi jezdila, ať byl vítr nebo sníh! Oplakala každý večer, který musela vynechat, protože jste se pak na ni marně těšil, a vy jste tenkrát dobře věděl, že si ji zdaleka nezasloužíte – a dnes věříte všemu, co vám otec nabulíkuje, jako byste nevěděl, že vás nemůže oba ani cítit! Spřáhl jste se s ním proti ní. To je mi pěkná vděčnost!“
Linton pootevřel ústa a vyndal cukrkandl.
„Proč by chodila na Větrnou hůrku, kdyby vás nenáviděla?“ domlouvala jsem mu. „Rozvažte si to přece; A jaké vaše peníze má shrábnout? Vždyť ani neví, jestli nějaké budete mít! Říkáte, že stůně – necháte ji stonat, opuštěnou v cizím domě? Sám jste poznal na vlastní kůži, jaké to je, když o vás nikdo nedbá. Sebe jste uměl litovat, když jste trpěl, a ona s vámi měla soucit – ale vy ji nepolitujete. Já pro ni pláču, mladý pane Heathcliffe – vidíte mě, já stará ženská a obyčejná služka – a vy, který jste měl plno řečí o lásce, a právem, protože byste ji měl zbožňovat na kolenou – vy si střádáte slzy pro sebe a spokojeně se tu povalujete. Že se nestydíte! Jste sobec bez srdce!“
„Ale když já s ní nevydržím.“ lamentoval. „Je to k uzoufání s ní být. Pořád brečí, kdo to má poslouchat? A nepřestane a nepřestane, i když jí pohrozím tatínkem. Jednou jsem ho opravdu zavolal a on řekl, že ji uškrtí, když nebude zticha. A víte, že sotva odešel z pokoje, už spustila nanovo? Takhle naříká a kňučí celé noci – já bych vzteky z kůže vyletěl, že kvůli ní nemůžu spát!“
„Je pan Heathcliff doma?“ vyzvídala jsem. Pochopila jsem, že ten malý zmetek nedovede mít špetku soucitu s tou chuděrou, kdyby trpěla sebevětší duševní muka.
„Je na dvoře,“ odpověděl. „Mluví s doktorem Kennethem o strýčkovi – ten prý už opravdu umře. Já jsem jen rád, protože po něm budu pánem na Drozdově. Kateřina vždycky říkala Drozdovu náš dům – už není její, je můj. Tatínek říká, že všecko, co bylo její, patří teď mně. I ty její krásné knížky jsou moje. Víte, že mi je nabízela, i svoje hezké ptáčky v kleci a ponyho Minku, jestli jí najdu klíč od pokoje a pustím ji ven? A já ji zpražil, že nemá co rozdávat, to všecko že je teď moje! Všecko! Ona se rozbrečela a vzala z krku medailonek a řekla, že aspoň ten nedostanu – byly to dva obrázky v zlatém pouzdře, na jedné straně měla maminku a na druhé tatínka, mého strýčka, když byli mladí. To bylo včera – a já na to, že i ten medailonek je můj, a chtěl jsem jí ho vytrhnout. A ta drzá opice mi ho nechtěla dát, strčila do mě, až to zabolelo. Já začal křičet – toho se ona vždycky lekne. Slyšela, že jde tatínek, tak rozlomila pouzdro na dvě půlky a dala mi podobiznu maminky, tu druhou si chtěla schovat. Můj tatínek se ptal, co to provádíme, a já mu žaloval. Vzal mi tu moji půlku a poručil Katce, aby tu svou vydala mně. Nechtěla, a on – on ji uhodil pěstí, až se skácela. Utrhl jí ten obrázek od řetízku a rozdupal ho botou.“
„A copak děláte vy, když ji bije? Máte radost?“ Chtěla jsem z něho něco vytáhnout, a tak jsem ho měla k řeči.
„Já zavírám oči,“ odpověděl. „Vždycky zavírám oči, když tatínek bije psa nebo koně, on bije vší silou! Ale celkem jsem byl rád, že ji potrestal, zasloužila si to, když do mě strká! No a pak tatínek odešel a ona mě zavolala blíž ke světlu a ukázala mi krvavou ránu vevnitř v ústech, jak jí zuby roztrhly tvář. A posbírala kousky obrázku a pak si sedla a otočila se ke zdi a od té doby na mě nemluví. Já mám takový dojem, že asi nemůže mluvit bolestí – a to mě dost trápí. Ale když je taková protiva a ustavičně brečí! A kouká se tak divoce a je bledá jako stěna, až z ní jde strach!“
„A máte přístup ke klíči, kdybyste k ní chtěl jít?“
„Ano, je nahoře, ale tam bych teď nedošel.“
„Který je to pokoj?“
„To tak, vám to budu povídat!“ zvolal. „To je naše tajemství. Nikdo to nesmí vědět, ani Hareton! A mně je mdlo – kvůli vám! Jděte pryč, jděte pryč!“ Podepřel si tvář rukou a opět zavřel oči.
Usoudila jsem, že lépe než čekat na Heathcliffa bude přivolat slečně pomoc z Drozdova. Těžko vylíčit údiv služebnictva, když jsem doběhla domů, i jejich radost, že mě zas vidí živou a zdravou. A když slyšeli, že ani slečně se nic nestalo, hned jich několik chtělo běžet k pánovi a zavolat mu tu dobrou zprávu skrze dveře. Ale já si tohle ohlášení vyhradila pro sebe. Jak jsem ho našla změněného za těch pár dní! Ležel tam jako vtělený smutek, smířený s osudem, a čekal jen na smrt. Vypadal úžasně mladě. Bylo mu vlastně devětatřicet, ale člověk by mu hádal aspoň o deset let míň. Vzpomínal na Kateřinu – šeptal její jméno. Pohladila jsem mu lehce ruku a zašeptala: „Milý pane, Kateřina se vám vrátí. Nic se jí nestalo a snad do večera ji tu máte!“
Až jsem se lekla, jak to na něho zapůsobilo. Zpola se vztyčil, dychtivě se rozhlédl pokojem a v mdlobách sklesl nazpět. Když zas přišel k sobě, vypravovala jsem mu o naší nucené návštěvě a věznění na Hůrce. Řekla jsem, že mě Heathcliff přinutil vejít, což nebylo docela pravda. Nenasazovala jsem příliš na Lintona ani jsem nevylíčila všechny Heathcliffovy surovosti – nechtěla jsem zbytečně přilévat hořkosti do jeho kalichu, který už beztak přetékal. Pán uhodl, že nepřítelovým úmyslem bylo zajistit si všechen jeho majetek i drozdovský statek pro syna, či spíše pro sebe, ale mátlo ho, proč Heathcliff nevyčká jeho smrti. Netušil ovšem, že jeho synovec stejně jako on sám je na odchodu ze světa. Přesto usoudil, že by měl změnit poslední vůli. Místo aby zůstavil všechno jmění Kateřině k volnému nakládání, rozhodl se svěřit je poručníkům, aby je pro ni doživotně spravovali a pak i pro její děti, bude-li nějaké mít. Tak by nemohl majetek připadnout Heathcliffovi, až by Linton zemřel. Dal mi příslušné rozkazy a já podle nich vypravila jednoho sluhu pro advokáta a čtyři ozbrojené muže na Větrnou hůrku, aby vyprostili naši slečnu z moci věznitele.
Obě výpravy se vrátily se zpožděním až večer. První přišel samotný sluha a hlásil, že pan advokát Green nebyl doma, když ho hledal, a že na něj musel dvě hodiny čekat, a potom pan Green vzkázal, že má ještě jakési řízení ve vsi a na Drozdov přijede až časně ráno. Také čtyři čeledíni se vrátili s nepořízenou – vyřídili vzkaz, že Kateřina je těžce nemocná a nemůže se proto hnout z lůžka. Pan Heathcliff je k ní vůbec nepustil. Vyčinila jsem hlupákům, že se dali napálit, ale pánovi jsem nic neřekla. Mínila jsem s celou tlupou táhnout na Větrnou hůrku za dne a doslova ji vzít útokem, kdyby nám Katku nevydali dobrovolně. Otec ji musí před smrtí vidět – to jsem si znovu a znovu přísahala – ať třeba ten zloduch Heathcliff zahyne na vlastním prahu, v případě že by nám v tom chtěl zabránit.
Dopadlo to tak, že jsem byla ušetřená cesty i obtíží. Ve tři hodiny ráno jsem si šla pro vodu do džbánku, a když jsem se vracela předsíní, slyšela jsem slabé zaťukání na dveře. „To bude ten pan Green,“ vzpomněla jsem si, „určitě Green!“ A šla jsem dál. Chtěla jsem někoho poslat, aby mu otevřel, ale klepání se opakovalo – ne hlasitě, ale naléhavě. Postavila jsem džbánek na zábradlí a spěchala otevřít sama.
Nebyl to advokát. Sama moje milá zlatá velitelka mi padla kolem krku s hlasitým pláčem. „Eleno, Eleno, žije tatínek?“
„Ano,“ plakala jsem taky, „ano, můj andílku, žije. Bohudíky, že jste zas doma!“ Tak bez dechu, jak přiběhla, chtěla utíkat nahoru k panu Lintonovi. Ale já jsem ji posadila na židli, dala jí napít a omyla jí tvářičky a třela je zástěrou, aby trochu dostaly barvu. Pak jsem řekla, že ji musím napřed ohlásit a velice jsem ji prosila, aby tatínkovi namluvila, že bude s mladým Heathcliffem šťastná.
Vytřeštila na mě oči, ale brzy pochopila, proč jí radím ke lži, a prohlásila, že si stěžovat nebude. Nesnesla jsem být při tom, když se otec s dcerou setkali. Aspoň čtvrt hodiny jsem stála venku přede dveřmi, než jsem se odhodlala přiblížit k loži nemocného. Ale uvnitř vládlo naprosté ticho – Katčino zoufalství bylo stejně mlčenlivé jako otcova radost. Kateřina ho podpírala, na pohled zcela klidná, a on se v ní jen zhlížel s výrazem blaženého vytržení. Umřel šťastně, pane Lockwoode, ano – šťastně! Políbil ji na tvář a zašeptal: „Jdu k ní – a ty, mé drahé děťátko, přijdeš za námi!“ A pak se už nepohnul ani nepromluvil. Jen se tak na ni díval tím okouzleným zářivým pohledem, až se mu tep nepozorovaně zastavil a duše odletěla.
Nebylo možné určit přesný okamžik smrti, stalo se to naprosto bez zápasu. Kateřina snad už vyplakala všechny slzy nebo měla příliš velkou bolest, aby jí pláč ulevil. Seděla tam se suchýma očima až do východu slunce, seděla do poledních hodin a byla by tak nehnutě seděla u smrtelného lože napořád, ale já jsem ji přiměla, aby vstala a šla si trochu odpočinout.
Dobře že se mi podařilo ji odvést, protože v době oběda se dostavil advokát, který si nejprve došel pro pokyny na Větrnou hůrku. Zaprodal se panu Heathcliffovi – z toho důvodu se den předtím omeškal a nepřišel na pánovo zavolání. Naštěstí pro klid své duše neměl pán pomyšlení na světské věci od té chvíle, co se mu vrátila dcera. Pan Green vzal hned do rukou správu všech věcí i lidí v celém domě. S výjimkou mne dal výpověď veškerému služebnictvu. Chtěl svoji plnou moc hnát do takové krajnosti, že nařizoval, aby nepochovávali pana Lintona vedle jeho ženy na hřbitově, nýbrž v kostelíku v hrobce jeho předků. To se ovšem příčilo ustanovením poslední vůle a já jsem strhla velký pokřik a zabránila hrubému porušení práva.
Pohřeb se odbyl s velkým spěchem. Kateřina, napříště choť pana Lintona, měla povoleno zůstat v Drozdově, než odtud odvezou tělo jejího otce. Vysvětlila mi, že se nad ní Linton nakonec ustrnul a odvážil se ji osvobodit. Slyšela, jak ji dole u dveří vymáhají drozdovští čeledíni, a pochopila smysl Heathcliffovy odpovědi. Byla málem bez sebe.
Brzy po mém odchodu dovedli nahoru do salónku Lintona, který byl tak vyděšený, že jí došel pro klíč, ještě než se vrátil otec. Napadla ho lest, že dveře k ní odemkne a pak je zase nedovřené zamkne. Když měl jít spát, vymínil si, že si lehne u Haretona. Pro jednou mu to bylo povoleno. Kateřina se potom vyplížila z pokoje ještě před úsvitem. Neodvažovala se utéct dveřmi, aby psi nestrhli poplach. Nahlížela do prázdných místností, kudy by vylezla oknem. Naštěstí se jí to podařilo v pokoji její matky, kde snadno sešplhala po větvích borovice, které dosahují až k oknu. Její spoluviník si těžce odnesl, že jí pomáhal k útěku – jeho chatrný úskok se neutajil.
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď