autor: Emily Brontë
Kapitola 27
Sedm dní uteklo jako voda a stav pana Lintona se každým dnem měnil kvapem k horšímu. Hodiny teď vykonávaly větší dílo zkázy než dříve dlouhé měsíce. Kateřině jsme chtěli pravdu stále tajit, ale ona ji při své bystrosti uhodla sama. Potají se rozdírala strašlivou předtuchou, která zrála postupem času v jistotu.
Když nadešel čtvrtek, neodvážila se ani otci připomenout smluvenou vyjížďku. Řekla jsem mu to sama a dostala svolení, abych Katku vyhnala na čerstvý vzduch – poslední dobou žila v uzavřeném světě otcovy ložnice a knihovny, kde denně pobýval jen nakrátko, pokud ještě vydržel mimo lůžko. Bylo jí líto každé chvilky, kdy nemohla sedět u jeho postele nebo křesla v knihovně. Tváře jí pobledly žalem a únavou a pan Linton se těšil, že pro ni bude změna prostředí a společnosti blahodárná. Utěšoval se teď nadějí, že ji tu nezanechá tak zcela samotinkou. Spoléhal totiž na svou utkvělou představu – jak jsem vyrozuměla z toho, jak o Lintonovi mluvíval – že synovec zdědil nejen jeho podobu, ale i charakter. Lintonovy dopisy neprozrazovaly, až na nepatrné výjimky, jeho povahové nedostatky. A já jsem pánovi ten omyl nijak nevyvracela – byla to chyba, ale jistě odpustitelná – nač mu ztrpčovat poslední chvíle, když už stejně neměl sílu ani možnost nějak zasáhnout?
Odložily jsme vyjížďku na odpoledne – překrásné srpnové odpoledne! Z kopců to dýchalo takovou životodárnou silou, že snad i umírající by musel po takovém vdechnutí ožít! Katčin obličej byl jako ta krajina – hned stín, hned sluníčko – ale stíny se na něm držely déle a sluneční jas mizel rychleji. To jak jí srdíčko vyčítalo každou chvíli, kdy pozapomněla na svou starost!
Z dálky jsme viděly, jak nás Linton vyhlíží na tom stejném místě, které si vybral minule. Slečna seskočila a řekla mi, abych raději zůstala v sedle a hlídala jí koníka, protože se chce dnes zdržet jen krátce. Na to jsem ale nepřistoupila, bála jsem se pustit svěřenku z očí, a tak jsme šly nahoru k vřesovišti obě. Mladý pan Heathcliff nás uvítal s větším zájmem než minule – ne že by měl lepší náladu nebo dokonce radost, vypadalo to spíš jako strach.
„Je hodně pozdě!“ vyrazil krátce a s námahou. „Není se strýčkem zle? Už jsem tě nečekal!“
„Prosím tě, proč nejsi upřímný?“ vyhrkla Kateřina namísto pozdravu. „Proč neřekneš rovnou, že o mě nestojíš? Jak tomu mám rozumět, Lintone? Už podruhé jsi mě sem vylákal pro nic za nic – nebo vlastně jen proto, abys nás potýral!“
Linton se roztřásl a podíval se na ni prosebně i provinile zároveň. Ale sestřenka měla toho podivného chování už dost.
„Ano, tatíček stůně velmi těžce,“ pravila, „a já jsem od něho kvůli tobě odešla! Proč jsi mi nevzkázal, že na mém slibu netrváš, když jsi doufal, že ho nesplním? Tak mluv! Vysvětli mi to! Nehraj si se mnou na schovávanou – pro to teď nemám smysl! A s tou komedií přestaň – já na tvoje bolestínství nemám kdy!“
„Komedií!“ zašeptal. „Jakou komedií? Kateřino, proboha tě prosím, nezlob se na mě! Opovrhovat mnou můžeš – ano, já jsem strašný zbabělec a ubožák! Zasloužím si jen a jen pohrdání, ale nestojím za to, aby ses na mě zlobila. Hněvat se můžeš na mého tatínka, pro mě je i toho škoda!“
„Co to blábolí?“ rozzlobila se Kateřina doopravdy. „Ten hlupák se zbláznil! Prosím – on se třese, jako bych mu chtěla něco udělat! O to opovržení si nemusíš schválně koledovat, Lintone, s tím můžeš počítat i bez prošení. Jdi ode mě! Já jedu domů. Vždyť to je bláznovství vytáhnout tě z tepla u krbu až sem, abys tady sehrál – na co si to vlastně hrajeme? Pusť tu sukni! Není ti hanba, když tě mám ještě litovat za to, že tu fňukáš, ty sketo? A jak jsi hrůzou celý vyjevený! Eleno, řekněte mu taky, jakou si dělá ostudu! Vstaň honem a neponižuj se – vypadáš jako odporný plaz – přestaň!“
Linton totiž padl bezvládně na zem s uplakaným a zmučeným obličejem. Vypadal, jako by se hrůzou pomátl. „Ne!“ vzlykal. „Já už to nevydržím, Kateřino, já jsem ke všemu ještě zrádce. A nic ti nemůžu prozradit, protože se bojím! Ale jestli odejdeš, tak je po mně veta! Kateřino, Katynko drahá, můj život je v tvých rukou. Vždyť jsi říkala, že mě máš ráda, tak – tak co by ti to udělalo, kdybys – viď, že mě neopustíš! Kateřino, drahoušku, miláčku, srdíčko! A viď, že k tomu i sama svolíš – to by mě pak nechal umřít u tebe!“
Má děvenka se k němu sama sklonila, když slyšela tu zoufalou úzkost, a pomáhala mu vstát. Probudil se v ní dřívější láskyplný soucit a ten převládl nad nechutí. Cítila teď jen dojetí a zděšení. „K čemu mám svolit?“ ptala se. „Že tě tu nenechám? Zdržím se tedy, ale vysvětli mi, o čem to vlastně mluvíš! To si přece odporuje, co říkáš! Nelekej mě zbytečně! Hezky se uklidni a pověz mi upřímně a bez okolků, co tě tak tíží! Ty bys mi přece neublížil, Lintone, viď! A taky bys nemohl beze slova přihlížet, kdyby mi ubližoval někdo jiný! Já vím, že jsi zbabělec, když jde o tebe. Ale tak zbabělý přece nejsi, abys dovedl zradit mě – svou nejlepší přítelkyni!“
„Ale když tatínek mi strašně vyhrožoval,“ blekotal chlapec a sepjal křečovitě vyzáblé ruce, „a já se ho bojím – jde z něho hrůza! Já ti to nemůžu říct!“
„Prosím,“ odsekla Kateřina se soucitným opovržením, „nech si to tajemství pro sebe! Já zbabělec nejsem! Zachraň sebe – já se ničeho nebojím!“
Tahle velkodušnost ho znovu rozplakala. Hlasitě štkal, líbal jí ruce, jak ho podpírala – ale aby vyšel s pravdou ven, na to se nevzmohl. Lámala jsem si hlavu, co za tím tajnůstkářstvím může vězet, a umiňovala jsem si, že pokud je na mně, nesmí nikdo Kateřině ublížit, ať už kvůli němu nebo komukoliv jinému na světě! Ve vřesu zašustilo, ohlédnu se, a pan Heathcliff stojí skoro u nás – přišel z Hůrky. Na ty dva se ani nepodíval, třebaže musel slyšet, jak Linton vzlyká. Šel rovnou ke mně a bodře mě oslovil – s nikým než se mnou takovým tónem nehovořil, znělo to nadmíru srdečně, ale já jsem vždycky měla dojem, že za tím vězí faleš.
„No že se taky jednou ukážete, Nely! Co dělají v Drozdově? Tady se proslýchá,“ dodal tišeji, „že Edgar Linton je na smrt. Ale ono to tak zlé nebude, co?“
„Ba, je to tak, náš pán umírá,“ odpověděla jsem. „Bude to těžká rána pro všechny – jen pro něho to bude vysvobození.“
„A co myslíte, jak dlouho ještě vydrží?“ ptal se.
„To nevím.“
„Tamhle můj kluk…,“ upřel zrak na ty dva mladé a oni strnuli na místě jako přimrazení – Linton se neodvažoval pohnout ani vzhlédnout, a Kateřina se proto taky hýbat nemohla – „ten kluk si umínil, že mi všecko zkazí. Potřeboval bych, aby si strýček pospíšil a předešel ho. – Ale ale! jak se to chováš? Ten chcípák už zase kňourá? Vždyť jsem mu dal předem řádnou lekci, aby to nedělal! Jestlipak je hezky čiperný, když ho přijde slečna Lintonová navštívit?“
„Čiperný? Kdepak – celý zničený!“ odpověděla jsem. „Jen se na něho podívejte! Podle mého se nemá co toulat po kopcích s děvčetem – ten potřebuje postel a doktora!“
„Taky na to dojde,“ zabručel Heathcliff, „jen co – Lintone, vstávat! Vzhůru!“ křikl na chlapce. „Co se plazíš? Vstaň! Bude to?“
Linton znovu klesl obličejem k zemi, zas jakoby ochromený hrůzou -nejspíš se tak bál otcova pohledu, jinak se to trapné chování nedalo vysvětlit. Párkrát se ještě pokusil uposlechnout, ale už vyčerpal poslední trošku síly – po každém nadzvednutí se s úpěním zhroutil. Pan Heathcliff šel k němu, posadil ho a opřel o travnatý svah.
„Lintone,“ procedil s potlačovanou zuřivostí, „začínáš mi pít krev. Přestaň s tím slabošstvím a – hromské dílo! Vstaneš?“
„Hned, tatínku,“ vydechl chlapec. „Jen na mne nesahej, prosím tě, já bych omdlel! Já jsem udělal všechno, jak jsi chtěl, na mou duši! Zeptej se Kateřiny, jak jsem – jak jsem – jak jsem ji bavil! Ano, buď u mě, Kateřino! Podej mi ruku!“
„Opři se o mou!“ pravil otec. „A teď se postav! Copak, copak? Tak tady máš její ruku, no – a dívej se na ni! Málem byste uvěřila, slečno Lintonová, že jsem vtělený ďábel, když budím takovou hrůzu, co? Buďte tak hodná, doveďte ho domů. Já na něho nesmím sáhnout, zase by se roztřásl.“
„Lintone, chudáčku malý,“ zašeptala mu Kateřina, „já nemůžu jít až na Větrnou hůrku, tatíček mi to zakázal. Vždyť on ti nic neudělá – proč se ho bojíš?“
„Já tam jít nemůžu,“ odpověděl. „Nesmím se tam vrátit bez tebe.“
„Ticho!“ okřikl ho otec. „Nebudeme Kateřinu přece nutit k neposlušnosti! Nely, doveďte ho tam vy, a já pošlu okamžitě pro doktora, jak mi radíte.“
„A dobře uděláte,“ souhlasila jsem. „Jenže já musím zůstat u slečny, nejsem tu proto, abych se starala o vašeho syna.“
„Vy jste ale neoblomná!“ zahučel Heathcliff. „Já vím – vy mě donutíte, abych to holátko ubohé štípl, jinak se nad ním nesmilujete, dokud nepípne. Tak pojď, hrdino! Spokojíš se s mým doprovodem?“ Znovu se k němu přiblížil, jako by chtěl toho křehkého tvora uchvátit. Ale Linton couvl, držel se sestřenky jako klíště a úpěnlivě ji prosil, aby ho dovedla domů sama – dotíral na ni jako šílenec, kterému nelze odporovat.
Mně se to nelíbilo, ale nemohla jsem proti tomu nic dělat – ani to nešlo, aby se mu vzepřela. Nedovedly jsme si vysvětlit ten zoufalý strach, který ho posedl, ale bylo zřejmě marné chtít mu ho vymlouvat – nechybělo mnoho, a pomátl by se dočista. Došli jsme na práh. Kateřina vešla dovnitř a já jsem čekala, až usadí nemocného do lenošky a vyjde zpátky. Ale pan Heathcliff mě popostrčil se slovy: „Můj dům není nakažený morem, Nely! Dnes se mi zachtělo být pohostinný. Posaďte se a já zavřu dveře, dovolte!“
Zavřel je a zamkl. Vyskočila jsem. „Dostanete svačinu, než půjdete domů,“ dodal. „Jsem tu sám. Hareton šel s krávami a Zila s Josefem jsou na výletě. Jsem sice zvyklý být sám, ale nepohrdnu tak zajímavou společností, když mi sem zavítá. Slečno Lintonová, posaďte se k němu! Vezměte zavděk tím, co mám – ten dar vám sice k ničemu nebude, ale jiný vám nabídnout nemůžu. Mluvím o Lintonovi, prosím. Ta otvírá oči! Nevím, čím to je – když vidím, že má někdo přede mnou strach, zmocní se mě zuřivost. Kdybych se narodil v jiné zemi, kde nevládne útlocit a přísné zákony, asi bych pokušení neodolal – celý večer bych ty dva zaživa pitval.“
Zatajil dech, uhodil pěstí do stolu a ulevil si: „Pekelně se mi oba hnusí!“
„Já z vás nemám strach!“ zvolala Kateřina – neslyšela poslední slova. Popošla až k němu, černé oči jí blýskaly hněvem a odhodláním. „Dejte sem ten klíč! Sem s ním! Nic tu jíst nebudu, ani pít – i kdybych hlady umírala!“
Heathcliff držel klíč v ruce opřené o stůl. Vzhlédl k ní, trochu překvapený její smělostí – nebo mu možná její hlas i pohled připomněl tu, po které je zdědila. Kateřina uchopila klíč a málem ho vytáhla z povolené pěsti – vtom se ale vzpamatoval a včas jí ho zase vzal. „Ouha, slečno Lintonová! Dál ode mě, nebo vám jich pár vrazím, až se svalíte – a paní Deanová se z toho pomine!“
Nedala na jeho výstrahu a znovu se mu vrhla na zaťatou pěst. „My tu nebudeme!“ opakovala a všemožně se ho snažila donutit, aby uvolnil železné sevření. Když nepomohly nehty, zakousla se mu vší silou do ruky.
Přidejte odpověď