autor: Emily Brontë
Kapitola 26.
Léto se pomalu chýlilo ke konci, když se pan Edgar dal konečně pohnout k souhlasu a my se s Kateřinou vydaly na první vyjížďku za bratrancem. Byl dusný parný den, slunce se schovalo, ale obloha nebyla zatažená, jen zamlžená závojem beránků, takže déšť nehrozil. Linton nás měl čekat u kamene na rozcestí. Našly jsme tam ale jen pasáčka, který měl pro nás vzkaz – „Mladý pán čeká tamhle na Hůrce – že vás moc prosí, jestli byste nezajely o kousek dál!“
„Tak mladý pán zapomněl, co si pan Linton vymínil na prvním místě – že nepřekročíme hranice Drozdova,“ poznamenala jsem. „Jsme už skoro na nich.“
„To nevadí, až ho potkáme, hned se otočíme a projedeme se cestou zpátky,“ rozhodla Kateřina. Jenomže jsme ho potkaly až skoro nahoře, pár kroků od domu, a bez koně – musely jsme sesednout a nechat koníky pást. Ležel ve vřesu, čekal, až k němu dojdeme, a zvedl se teprve, když jsme byly docela blízko. Sotva pletl nohama a byl tak strašně bledý, že jsem rovnou zvolala: „Ale pane Heathcliffe, vždyť vy dnes nikam nemůžete. Jen se podívejte, jak vypadáte!“
Kateřina si ho prohlížela s bolestným překvapením. Vykřikla leknutím místo radostí a také její první slova byla jiná, než jaká měla původně na jazyku – neřekla nic o šťastném shledání, ale vyptávala se znepokojeně, jestli se mu skutečně tak přitížilo.
„Ne -je to lepší -je to lepší!“ vyhrkl s námahou. Rozklepal se a nepouštěl se její ruky, jako by potřeboval oporu, a přitom si ji bázlivě prohlížel – modré oči, které bývaly široce rozevřené a unylé, měl teď hluboko zapadlé, takže vyhlížely skoro divoce.
„Ale muselo ti být v poslední době hůř,“ nedala se Kateřina odbýt. „Jistě hůř než tenkrát naposledy. Jsi vyhublý a…“
„Jsem jenom unavený,“ skočil jí rychle do řeči. „Na procházku je moc horko, pojď se posadit! Dopoledne mi obyčejně bývá slabo – tatínek říká, že moc rychle rostu.“
Katku to zřejmě nepřesvědčilo. Usedla do vřesu a on se natáhl vedle ní. „Podívej se, tohle je vlastně to tvoje nebe,“ začala, aby ho nějak rozveselila. „Vzpomínáš si? Dohodli jsme se, že vyzkoušíme, v kterém je to krásnější, a strávíme jeden den v tvém a jeden v mém. No a tohle je určitě to tvoje – až na to, že je dnes zamračeno – ale ty beránky jsou zato hebké a něžné – je to takhle ještě hezčí, než kdyby zářilo sluníčko. Příští týden, jestli ti bude líp, zajedeme do drozdovské obory a zkusíme, jak se ti bude líbit v nebi u mne.“
Linton nedal najevo, že by se pamatoval, o čem to Katka mluví, a bylo mu zřejmě zatěžko účastnit se rozhovoru o čemkoliv. Až to bilo do očí, jak ho nic z toho, o čem Katka začne, nezajímá, a jak se ani nesnaží povědět jí něco sám – a na Katce taky bylo vidět stěží utajované zklamání. Byl úplně změněný – vzhledem i chováním. Dřívější nedůtklivost, která se mazlením dala uchlácholit, otupěla v úplnou netečnost. Nepodobal se už ani tak rozmazlenému děcku, které schválně zlobí a dopaluje, aby si vynutilo laskání, ale spíš sobeckému mrzutému neduživci, co nechce slyšet žádnou útěchu a každou veselejší náladu kolem sebe bere jako urážku. I Kateřina si všimla, že se tváří trpitelsky, jako by pro něj naše společnost nebyla potěšení, ale trest. Zanechala ohledů a prohlásila, že je čas na návrat.
Do Lintona jako když píchne – probudil se ze své netečnosti a podivně zneklidněl. Ohlédl se ustrašeně k Hůrce a prosil, aby s ním aspoň půlhodinku ještě zůstala.
„Neměl bys ale jít radši domů?“ zeptala se Katka. „Tady ti to nesvědčí a moje společnost tě dnes stejně nebaví. Nějak jsi za ten půlrok zmoudřel – když ti vypravuju a zpívám, tak už tě to nezajímá. To víš, že bych neodcházela, kdybych viděla, že ti k něčemu jsem.“
„Tak si tu aspoň odpočiň,“ odpověděl jí. „A poslouchej, Kateřino, nemysli si, že jsem nějak vážně nemocný, rozumíš – a taky to nikomu neříkej! To dělá to horko a dusno – jsem z toho malátný. A taky jsem dost chodil, než jsi přišla, na mě je to moc. Tak, prosím tě, strýčkovi hezky vyřiď, že už jsem docela v pořádku!“
„Že to, Lintone, tvrdíš, tak ano! Za sebe bych to tvrdit nemohla,“ prohlásila moje děvenka. Nešlo jí do hlavy, proč ji chce o tom tak mermomocí přesvědčit, když to zjevně není pravda.
„A ve čtvrtek sem zase přijeď!“ pokračoval a vyhýbal se jejímu nechápavému pohledu. „Strýčkovi za mě poděkuj, že ti dovolil přijet – že mu ze srdce děkuju, nezapomeň, Kateřino! A – a kdybys náhodou potkala tatínka a on se tě třeba na mě ptal, tak ne aby si to mohl vyložit tak, jako že se mnou nebyla řeč a že jsem se k ničemu neměl! Takhle se před ním netvař – takhle zklamaně a pohřebně – to by se zlobil.“
„Ať se zlobí – mně na tom přece nesejde!“ ujišťovala ho Katka – domnívala se, že by se zlobil na ni.
„Ale na mne!“ vzdychl bratranec a zachvěl se. „Kateřino, prosím tě, neříkej nic, co by ho proti mně popudilo! On je moc přísný!“
„Tak on jde na vás zostra, mladý pane?“ optala jsem se. „Už ho omrzela shovívavost? Už se svou nenávistí netají?“
Linton se na mne podíval, ale neřekl nic. Katka u něho ještě nějakou chvíli seděla – on zatím svěsil ospale hlavu a už nemluvil, jen potichu sténal, vyčerpáním nebo snad bolestí – a tak se šla odškodnit sbíráním borůvek. Rozdělila se se mnou o kořist, ale jemu ani nenabídla – viděla, že o žádné pozornosti nestojí, že by ho to jen ještě víc unavilo a podráždilo.
„Bude to už půlhodinka, Eleno?“ pošeptala mi nakonec do ucha. „Nač vlastně čekáme? Ten tu spí a tatíček nás pomalu bude vyhlížet.“
„Teď ho tu nemůžeme jen tak nechat, když spí. Počkejte, až se vzbudí, musíte to vydržet. To bylo nějakého spěchu, abyste užuž byli spolu, a najednou ho máte chudáka dost!“
„Proč ale jemu na tom tak záleželo, abych přišla? To mi byl milejší dřív, i když mě nejvíc trápil, než v téhle podivné náladě. Na mě to dělá dojem, že ta schůzka je pro něho jen nějaká nepříjemná povinnost – že přišel ze strachu, aby si nerozhněval otce. Proč ho vůbec nutí, aby tu se mnou seděl jako z trestu? To je mi jedno – pro radost panu Heathcliffovi sem chodit nebudu! Jsem ráda, že se bratrancovi zdraví zlepšilo. Vidím ale bohužel, že s ním není žádná řeč a že už mě nemá tak rád.“
„Tak vám se zdá, že se mu zlepšilo?“
„Ano – dříve si přece pořád na něco stěžoval. Docela v pořádku ovšem, jak vzkazuje tatíčkovi, to tedy není. Ale trochu lip na tom asi bude.“
„To já, slečno Katko, bych řekla pravý opak – podle mého je to s ním mnohem horší.“
Linton se vytrhl z dřímoty, byl celý zmatený a ptal se ustrašeně, jestli ho někdo nevolal.
„Ne,“ ujistila ho Kateřina, „to se ti asi něco zdálo. Jak jsi mohl usnout, prosím tě? Hned po ránu, a venku k tomu!“
„Jako by volal tatínek,“ zakoktal a ohlédl se k zamračenému temeni kopce za námi. „Víš jistě, že tu nikdo nemluvil?“
„No na mou duši,“ trvala na svém sestřenka. „Jen my s Elenou jsme si tu povídaly -jak je to vlastně s tvým zdravím. Lintone, jsi opravdu silnější než tenkrát v zimě? Jestli je to pravda, tak ale musíš přiznat, že jsi zase ochabl v něčem jiném – nemáš mě už tak rád, viď?“
Lintonovi vyhrkly slzy z očí. „Ale mám, mám…!“ a přitom stále těkal pohledem kolem, jako by chtěl mermomocí vypátrat toho, kdo tu mluvil. Katka se zvedla. „Raději se rozejdeme – pro dnešek. Říkám ti otevřeně, že jsem si to shledání takhle nepředstavovala. Nikomu jinému to ale nepovím. Ne proto, že bych si z pana Heathcliffa něco dělala!“
„Tiše!“ zašeptal Linton, „Mlč, proboha! Už jde!“ Pověsil se Kateřině na ruku a chtěl ji násilím zadržet. Ta ale, jak to slyšela, se mu rychle vytrhla. Zahvízdla a Minka k ní poslušně přiběhla jako pejsek.
„Ve čtvrtek sem přijdu zase! Sbohem!“ zavolala, když byla v sedle. „Honem, Eleno!“
Ani skoro nevnímal, že odjíždíme, nespouštěl oči z místa, odkud se blížil otec. Ještě jsme nedojely domů, a Kateřina zase roztála. Místo roztrpčení cítila teď s Lintonem spíš soucit a lítost, aniž dobře věděla proč, a zneklidňovaly ji dohady, jak je to vlastně s jeho zdravotním stavem a jak s ním tam na Hůrce zacházejí.
Já jsem měla taky své podezření, ale radila jsem jí, aby se o tom prozatím moc nešířila, po druhé návštěvě že budeme moudřejší. Pan Linton si vyžádal hlášení, jak to všechno bylo. Slečna Katka mu doslovně vyřídila od bratrance poděkování, ale o ostatním se vyjadřovala opatrně. Ani z mé výpovědi nebyl moc moudrý – nevěděla jsem si totiž rady, co mu mám zatajit, a co ne.
Přeložila Nikola Bílá
–
Přidejte odpověď