autor: Emily Brontë
Kapitola 25.
„To všechno, pane Lockwoode, se zběhlo minulou zimu,“ vykládala paní Deanová, „a dvanáct měsíců uteče jako nic. Však by mě loni ani nenapadlo, že než se rok s rokem sejde, budu to vypravovat pro
ukrácení chvíle někomu cizímu, kdo není z rodiny. Ale kdo ví, jestli nám pořád zůstanete
cizí. Jste ještě mladý, než aby vás těšilo být stále sám, a mám takové tušení, že není možné
vidět Kateřinu Lintonovou a nezamilovat se do ní. Vy se tomu smějete – ale proč hned
zbystříte sluch, když o ní začnu mluvit, a proč jste si její obrázek pověsil na zeď a
proč…“
„Počkat, milá přítelkyně,“ povídám. „Dalo by se uvažovat o tom, že bych se do ní
zamiloval, ale mohla by ona milovat mne? O tom lze vážně pochybovat, proto nehodlám dávat v
sázku svůj klid a nebudu pokoušet osud. Koneckonců, tohle není můj domov. Patřím rušnému
světu velkoměsta a ten mě volá zpět do svého objetí. Nechť vyprávění pokračuje! Co dál?
Zachovávala Kateřina otcovy příkazy?“
Hospodyně přisvědčila: „Vždyť Katka měla otce nejradši na světě a on s ní nemluvil v hněvu – naopak, domlouval jí jako hluboce otřesený muž, který musí opustit své jediné štěstí, své dítě, a nechat je tu bezbranné mezi úklady a nepřáteli. Věděl, že jí nemůže odkázat jinou pomoc než vzpomínku na svoje rady. Řekl mi,“ pravila paní Deanová, „o několik dní později…„Eleno, to je škoda, že synovec nepíše a
nejde nás navštívit. Povězte mi upřímně, co o něm soudíte – došlo k nějakému zlepšení jeho
stavu, nebo je aspoň vyhlídka na zlepšení, až dospěje?“
„Je hodně slabý,“ odpověděla jsem,
„a sotva se dočká mužného věku, ale to mu přiznám, že je docela jiný než jeho táta. A kdyby
už se stalo to neštěstí a slečna Kateřina si ho vzala, mohla by s ním vyjít – jen kdyby ho
bláhově příliš nerozmazlovala. Ale na tohle všechno, pane Lintone, je fůra času – až se s
ním blíž seznámíte, poznáte sám, jestli se k ní hodí. Zatím má ještě dobré čtyři roky do
plnoletosti.“
Edgar Linton si povzdechl a přistoupil k oknu, odkud bylo vidět gimmertonský
kostelík. Bylo mlhavé odpoledne, ale únorové slunce matně prosvítalo a na hřbitově se
rýsovaly stíny dvou smrků a pár rozptýlených náhrobků.
„Často jsem se modlíval, aby už přišlo, co mě nemine,“ řekl zpola pro sebe, „ale teď se toho začínám bát a nechce se mi tam. Vzpomínám na šťastnou hodinu, když jsem tamtím údolím jel na vlastní svatbu, ale šťastnější býval donedávna pocit, že brzy – za několik měsíců, ne-li týdnů – mě tudy povezou a uloží v
tom osamělém zátiší. Eleno, byl jsem s Katynkou šťastný, v zimním šeru i jasu léta jsem ji
měl po boku jako živý příslib naděje. Ale stejně rád jsem prodléval sám na svahu pod
kostelíkem mezi náhrobky. Za dlouhých červencových večerů jsem lehával na zeleném rovu její
matky a toužil, dychtil po té chvíli, až mě tam přikryjí hlínou. Ale jak zabezpečit Katku?
Čemu ji tu zanechám? Neohlížel bych se na to, že je Linton syn Heathcliffův a že mi ji chce
odloudit, kdyby jí uměl nahradit, co ve mně ztrácí. Pak by mi bylo jedno, že na mě
Heathcliff vyzrál a oloupil mě o mé poslední štěstí. Ale jestli v Lintonovi samém nic není –
jestli je to jen povolný nástroj svého otce – nedám mu ji! Bude bolestné zklamat tu dušičku
stvořenou pro radost, ale to mě nesmí odradit. Ať ji tu mám třeba smutnou, dokud žiju, a
nechám ji tu opuštěnou, až umřu. Mé drahé dítě – radši ji svěřím Bohu do země dřív, než tam
přijdu sám!“
„Svěřte ji Bohu tak jako tak,“ povídám na to, „a kdybyste nás opustil, nedej
pámbu, má aspoň ve mně přítelkyni a rádkyni do posledního dechu. Slečna Kateřina je hodné
dítě a nic špatného neudělá, to se můžete spolehnout! A kdo koná svou povinnost, dočká se
nakonec odměny, to už je řád světa!“
Blížilo se jaro, ale pánovi se síly nevracely, jak by měly, ačkoliv zas mohl chodit na procházky
s dcerou po parku a oboře. Její nezkušený zrak v tom viděl znamení dobrého obratu – vždyť
pán míval zardělé tváře a rozzářené oči – už to jí dávalo jistotu, že se otec uzdraví.
Na její sedmnácté narozeniny se nevydal na hřbitov.
Pršelo a já jsem poznamenala: „Do tohohle dnes přece nepůjdete, pane Lintone!“
Odpověděl:
„Ne, letos to může počkat!“
Napsal znovu Lintonovi, že by ho velmi rád viděl. Kdyby na tom
byl churavý hoch lépe, nepochybně by mu otec nebránil. Takhle mu dal asi pokyn a hoch podle
něho odepsal, že pan Heathcliff mu nedovolí navštívit Drozdov. Poděkoval však strýčkovi za
laskavost a vyjádřil naději, že se snad někdy potkají na procházce venku. Pro svou osobu
mohl jen prosit, aby před ním nezavíral sestřenku tak přísně a tak dlouho. Tato poslední
část dopisu byla prostá, patrně z vlastní hlavy. Heathcliff asi věděl, že mu tklivou prosbu
o setkání s Kateřinou může klidně přenechat. Nežádám, aby nás tu směla navštěvovat, psal,
ale takhle ji nikdy neuvidím, když mi otec zakazuje, abych jezdil k vám, a Vy zas jí
zakazujete jezdit k nám! Proč bychom se tedy nemohli potkat na vyjížďce, až někdy zamíříte k
Hůrce, a prohodit pár slov za Vašeho dozoru? Ničím jsme se neprovinili a nezasloužíme si
takové odloučení. Na mne osobně se nemáte proč hněvat, jak sám laskavě uznáváte. Drahý
strýčku, pošlete mi zítra vlídnou odpověď a dovolte mi, abych se k Vám připojil někde mimo
Drozdov, Až si spolu promluvíme, jistě poznáte, že mám docela jinou povahu než otec – on
prohlašuje, že jsem spíš Váš synovec než jeho syn. Pravda, mám své chyby, pro které bych si
Kateřinu nezasloužil, ale ona je omlouvá a kvůli ní byste je měl omluvit i Vy. Ptáte se po mém
zdraví – je lepší než dříve, ale dokud jsem zbaven veškeré naděje a odsouzený žít samotářsky
nebo mezi lidmi, kteří na mne nevraží, jak mohu být veselý a zdravý?
Edgarovi bylo chlapce líto, ale nemohl jeho přání vyhovět, protože sám neměl dost sil, aby Kateřinu doprovázel. Vzkázal tedy, že by se mohli vidět snad až v létě. Doporučil mu, ať mezitím někdy napíše, a
protože znal jeho těžké postavení na Hůrce, ujistil ho, že mu rád poskytne všechnu potřebnou
útěchu a radu, pokud je to písemně možné.
Linton se podvolil. Kdyby bylo po jeho, byl by si
asi všechno zkazil sám – jeho dopisy by oplývaly nářkem a bědováním. Ale otec nad ním přísně
bděl a samozřejmě pročítal i každou řádku, která přicházela od mého pána. A tak se Linton
nesměl šířit o svých osobních starostech a bolestech, kterými se v duchu ustavičně zabýval,
ale zato se soustřeďoval na krutý osud, který ho vzdaluje od přítelkyně a lásky, a jemně
naznačoval, že by jim pan Linton měl povolit brzkou schůzku, jinak by se musel chlapec
domnívat, že ho záměrně klame planými sliby.
V Katce měl u nás velkého zastánce, a tak
konečně spojenými silami pána přiměli, aby jim alespoň jednou týdně dovolil se společně
procházet nebo projíždět po vřesovišti poblíž Drozdova. Mělo to být pod mým dozorem, protože
červen už nadešel a pán chřadl stále víc. Ačkoli si ročně ukládal část své renty, aby měl pro
dceru nějaké jmění, nemohl si nepřát, aby jí zůstal i rodinný dům – nebo aby ho časem
získala. Jedinou možnost proto viděl ve sňatku s bratrancem, kterému měl dům po jeho smrti
připadnout – netušil chudák, že s Lintonem to jde stejně rychle z kopce jako s ním. Mimo
Hůrku to nikdo nevěděl, protože doktora nevolali a z cizích nikdo mladého Heathcliffa
nezahlédl ani z dálky, aby nám pověděl, jak na tom je.
Já sama pomalu začínala věřit, že jsem se ve svých zlých předtuchách zmýlila a že se chlapec snad skutečně uzdravuje, když neustále píše o vyjížďkách a procházkách a tak neodbytně je vymáhá. Ani ve snu jsem netušila, že by otec mohl tak hanebně a krutě zacházet s umírajícím dítětem, jak Heathcliff
jednal s vlastním synem – všechna ta zdánlivá milostná nedočkavost byla vynucená a
Heathcliffův nátlak na chlapce se stupňoval tím bezohledněji, čím více byly jeho zištné a
pomstychtivé plány ohrožovány blížící se synovou smrtí.
Přeložila Nikola Bílá
–
Přidejte odpověď