autor: Emily Brontë
Kapitola 24.
Uběhly tři týdny a já konečně mohla vyjít ze své komůrky a přecházet po domě.
Když jsem si prvně večer poseděla, dala jsem si od Katky něco předčítat, protože mi zeslábly
oči. Byly jsme v knihovně, pán už odešel spát. Nějak se mi zdálo, že ji má prosba příliš
netěší. Vykládala jsem si to tak, že ji nebaví knihy podle mého vkusu, a navrhla jsem jí,
aby vybrala něco z vlastní četby. Sáhla po jedné ze svých oblíbených a trpělivě se namáhala
aspoň hodinu. Pak se začala přerušovat spoustou otázek.
„Eleno, neunavuje vás to? Neměla byste si lehnout? Eleno, vy se mi rozstůněte, když budete ponocovat!“
„Ale ne, zlatíčko, nejsem unavená,“ odpovídala jsem pořád dokola.
Když viděla, že se mnou nehne, zkusila předvádět jinak, že ji to zaměstnání netěší. Nastalo zívání, protahování a… „Eleno, mě to už nebaví!“
„Tak toho nechte a budeme si povídat!“ navrhla jsem. Ještě hůř! Poposedala a
vzdychala a dívala se na hodinky.
Konečně v osm odešla do svého pokojíku zmožená ospalostí – jak se dalo soudit podle mrzutého znaveného výrazu a neustálého protírání očí.
Druhý den večer byla ještě netrpělivější. A když jsme spolu zasedly potřetí, postěžovala si na bolení
hlavy a nechala mě o samotě. Její chování mě udivilo, a když jsem tak chvíli seděla sama,
napadlo mě, že se jí půjdu zeptat, jestli je jí lépe, a nabídnu jí, aby si raději lehla dole
na pohovku, než by byla nahoře potmě.
Jenže Kateřinu jsem už nenašla ani dole, ani nahoře.
Služebné hlásily, že ji nepotkaly. Poslouchala jsem u dveří pana Lintona – nic se neozývalo.
Vrátila jsem se do její ložnice, zhasla jsem svíčku a posadila se k oknu. Měsíc jasně
zářil, půdu pokrýval sněhový poprašek a já uvažovala, že Katku třeba napadlo vyjít si do
zahrady na čerstvý vzduch. Skutečně jsem zahlédla nějakou postavu, jak se plíží podél plotu
v parku, ale nebyla to naše slečna – když stín vystoupil na světlo, poznala jsem mladého
čeledína od koní. Zůstal tam stát hezkou dobu a vyhlížel do aleje před parkem. Pak se
rozběhl, jako by něco uviděl, a za chvíli se vrátil a vedl slečnina koně. Vzápětí se
objevila ona – právě sesedla a teď kráčela vedle ponyho. Muž kradmo odvedl zvíře po trávníku
ke stájím. Katka vešla skleněnými dveřmi do salonu a po špičkách se tichounce kradla tam,
kde jsem ji očekávala. Neslyšně za sebou zavřela dveře ložnice, zula si boty s našlapaným
sněhem, a nevědouc o mé tajné přítomnosti, odkládala plášť – a já najednou vstala a
překvapila ji!
Ztuhla leknutím. Tlumeně vykřikla a stála jako zkamenělá.
„Milá slečno Kateřino,“ povídám – ještě jsem živě vzpomínala, jak byla na mne hodná, a nechtělo se mi ji
rovnou hubovat – „kdepak to jezdíte v tuhle roční dobu? A proč mi věšíte na nos bulíky? Kde
jste byla, mluvte!“
„Dole v parku,“ vykoktala. „A nic vám na nos nevěším.“
„Jinde jste nebyla?“
„Ne,“ zahučela.
„Kateřino, Kateřino!“ posteskla jsem si. „Vy víte, že tropíte
nepravosti – jinak byste mi nelhala. To mě zarmucuje. Radši bych stonala celé měsíce, než od
vás slyšela vyloženou lež.“
Vrhla se ke mně, objala mě kolem krku a vypukla v pláč.
„Když já se, Eleno, tak bála, že se budete zlobit!“ vzlykala. „Slibte mi, že se nerozčílíte,
až uslyšíte pravdu pravdoucí. Nerada něco tajím.“
Sedly jsme si do okenního výklenku.
Slíbila jsem jí, že nebudu hubovat, ať mi svěří cokoliv – ovšemže jsem její tajemství
uhádla. A ona začala vyprávět.
„Eleno, byla jsem na Větrné hůrce a jezdím tam denně, co
stůněte. Vynechala jsem jen třikrát, když jste ležela, a dvakrát teď, když jste vstala.
Michalovi jsem dávala knížky a obrázky, aby mi vždycky večer osedlal Minku a potom ji zavedl
zpět do stáje – jeho taky nesmíte peskovat, prosím! Přijížděla jsem na Hůrku o půl sedmé a
zůstávala tam asi do půl deváté a pak ujížděla domů. Ne že bych tam jezdila pro zábavu –
leckdy to bylo utrpení! Občas nám vyšla šťastná chvilka – snad jednou za týden. Zprvu jsem
se bála, že mi dá velkou práci vás přemluvit, abyste mi dovolila dodržet slib, který jsem
Lintonovi dala. Při naší společné návštěvě jsem mu slíbila, pamatujete, že druhý den přijdu
zas. Ale ten druhý den jste už zůstala ležet, a tak s vámi nebyly potíže. A když odpoledne
Michal spravoval zámek u dveří parku, zabavila jsem mu klíč a vyložila mu, že bratranec čeká
na moji návštěvu, protože je nemocný a nemůže přijet do Drozdova sám, a tatínek by zas
nechtěl pustit mě. Přitom jsem si s ním vyjednala, že se mi postará o koně. Michal rád čte.
Chtěl by od nás brzy odejít, bude se ženit. Slíbil, že udělá, co chci, když mu budu půjčovat
knížky z knihovny. Ale já mu radši darovala některé svoje, a z toho měl ještě větší radost.
Když jsem byla na Hůrce podruhé, Linton byl ve veselejší náladě. Zila – jejich hospodyně –
poklidila v pokoji a důkladně zatopila. Řekla, že máme síň pro sebe, protože Josef šel na
modlení a Hareton Earnshaw si vyrazil se psy – krást nám bažanty do obory, jak jsem se pak
doslechla. Přinesla mi svařené víno a perník, vůbec byla náramně úslužná. Seděli jsme u
krbu, Linton v křesle a já na malé houpací židličce – smáli jsme se, žertovali a pořád jsme si
měli co povídat. Těšili jsme se, kam si vyjedeme a co budeme dělat v létě. To vám nebudu
opakovat, pro vás jsou to hlouposti. Jen jednu chvíli jsme se div nepohádali. On povídal, že
nejpříjemněji se dá strávit parný červencový den, když člověk od rána do večera leží někde
ve vřesovišti na ladech, kde jednotvárně bzučí a poletují mezi kvítky včeličky, nad hlavou
zpívají skřivánci, vysoko nahoře září modré nebe bez mráčků a žhavé sluníčko. To byla jeho
představa dokonalé nebeské blaženosti. Moje zas byla houpat se v zelené koruně stromu, když
vane západní vítr a listí šelestí a po obloze plují zářivě bílé mraky a ze všech stran je
slyšet nejen zpěv skřivánků, ale i kosů, drozdů, konopek, kukaček, a v dáli se táhnou slatiny
zbrázděné chladnými stinnými údolíčky a zblízka travnaté kopce, kde se vysoký porost čeří
jako vlny ve větru, lesy šumí a vody zurčí a celý svět blázní radostí. On chtěl, aby všechno
odumřelo v strnulém klidu, já zas, aby všechno bouřlivě jásalo a tančilo. Já namítla, že
jeho nebe by jen skomíralo, on, že moje by třeštilo. Já, že v jeho bych usnula, on, že
by v mém nemohl popadnout dech, a začal být jízlivý. Nakonec jsme se dohodli, že zkusíme
obojí, až přijde vhodné počasí. Políbili jsme se a byli opět zadobře. Seděli jsme tak v
klidu asi hodinku a já jsem se rozhlédla po tom velkém pokoji s holou podlahou bez koberce a
napadlo mě, jak by se tu hezky dalo na něco hrát, kdybychom odtáhli stůl stranou. Požádala
jsem Lintona, aby nám zavolal Zilu na pomoc, že si zahrajeme na slepou bábu a ona nás bude
chytat – jako kdysi vy, Eleno, pamatujete se? On nechtěl, že prý to není žádná zábava, ale
neměl nic proti tomu zaházet si s míčem. Našli jsme dva míčky v kredenci mezi starým
haraburdím – byly tam hračky, káči, obruče, pálky a kdeco. Na jednom míčku stálo napsáno K a
na druhém H – já jsem chtěla ten s K, protože to mohlo značit Kateřinu, a Heathcliff mohl mít
svoje začáteční písmeno H. Jenže z toho H se začaly sypat piliny a Lintona to štvalo.
Ustavičně jsem nad ním vyhrávala a tu se rozmrzel, začal kašlat a šel si sednout. Ale ještě
ten večer se zase uklidnil, zalíbilo se mu pár mých písniček – však je mám od vás, Eleno! A
když jsem se chystala k odchodu, tolik prosil a škemral, abych přišla zítra zas, že jsem mu
to slíbila. Minka se mnou pádila domů s větrem o závod a já jsem celou noc snila o Větrné
hůrce a o drahém milém bratranci. Ráno mi bylo smutno, jednak že vy jste stonala a jednak,
že tatínek o mých výletech neví a že by je neschvaloval. Zato večer vysvitl krásně měsíc a
cestou mě sklíčenost přešla. Čeká mě zas jeden radostný večer, myslela jsem si, ale hlavní
je, že bude mít radost můj milý Linton! Projížděla jsem jejich zahradou a zatáčela kolem
rohu k zadnímu vchodu, a tu mě potkal ten kluk Earnshaw, zadržel koně za uzdu a zval mě, ať
prý jdu hlavními dveřmi. Poplácal Minku po šíji, povídal, že je to hezký koníček, a vůbec se
chtěl se mnou dát do řeči. Já mu odsekla, ať na Minku nesahá, že ho kopne! Podíval se jí na
nohy a houkl tím svým hrubým hlasem: „Ta by mi tak toho udělala!“ A přitom se protivně
usmíval. Už jsem chtěla Minku pobídnout, ať mu ukáže, co umí, ale on vykročil napřed a šel
mi otevřít. A když bral za kliku, zvedl oči vzhůru k tomu nápisu nade dveřmi a řekl
rozpačitě a při tom s pýchou: „Slečno Kateřino, já to tam přečtu!“ „Úžasné.“ chválila jsem
ho. Tak se pochlubte! Co vy toho najednou umíte!‘ Protahovaně slabikoval jméno Hareton
Earnshaw. No a co ty číslice?‘ povzbuzovala jsem ho, když nemohl dál. „Ty ještě
neznám!“ přiznal se. „Vy jste ale ťulpas!“ zasmála jsem se srdečně jeho ostudě. Zůstal
celý vyjevený – ještě se usmíval, ale čelo se mu začínalo chmuřit, jako by nevěděl, má-li se
urazit nebo rozesmát se mnou – brát to jako žertovnou důvěrnost nebo výraz opovržení. Já
ovšem myslela to druhé a nenechala jsem ho na pochybách. Zatvářila jsem se zas odměřeně a
požádala ho, aby laskavě ustoupil stranou, že jsem přišla za Lintonem, a ne za ním! Zrudl –
svítil měsíc, tak jsem to dobře viděla – pustil kliku a odplížil se jako zmoklá slepice. Asi
si myslel, že se už vzděláním vyrovná Lintonovi, když dokáže přeslabikovat své jméno – ten
koukal, že to na mě neudělalo žádný dojem!“
„Slečno Kateřino, zlatíčko, prosím vás,“
skočila jsem jí do řeči, „nechci vás plísnit, ale to vážně není hezké, jak jste s ním
jednala. Měla jste si uvědomit, že Hareton je váš bratranec stejně jako mladý Heathcliff, a už
to vás mohlo poučit, abyste se nechovala nepřístojně. Uznejte, že je to od něho chvályhodná
snaha, když se pokouší dohonit Lintona ve vzdělání – neučí se přece proto, aby se vychloubal.
Já myslím, že se za svou zaostalost začal stydět kvůli vám – chtěl to napravit, aby se vám
zalíbil. Posmívat se mu, když to ještě docela neumí, je skutečně nepěkné. Kdyby vás tak byli
vychovali jako jeho, oč byste byla vzdělanější? V dětství byl stejně bystrý a všímavý jako vy
a mě to rmoutí, že je dnes z něho ošlapek, protože ten ničema Heathcliff mu tak ukřivdil.“
„Jděte, Eleno, ještě se tu nad ním rozpláčete!“ zvolala celá užaslá, že jsem se tak
rozhorlila. „Počkejte a uslyšíte, jestli se učil abecedu, aby se mi zalíbil, a jestli si
zaslouží, surovec jeden, abych na něho brala nějaké ohledy. Vešla jsem dovnitř do síně, Linton
tam ležel na pohovce a jen se trošku pozvedl, aby mě přivítal.“ , Kateřino, zlato moje,
dnes mi není dobře,‘ postěžoval si. „Obstarej všechno povídání sama a dovol mi jen
poslouchat! Pojď blíž a sedni si ke mně! Spoléhal jsem se, že dodržíš své slovo, a než
odejdeš, musíš slíbit, že zítra zase přijdeš!“ Uvědomila jsem si, že ho nesmím rozčilovat,
když je nemocný. Mluvila jsem něžně, na nic jsem se neptala, chránila jsem se ho nějak
podráždit. Přinesla jsem mu pár svých nejmilejších knížek, požádal mě, abych mu z některé
něco přečetla. Zrovna jsem chtěla začít, ale najednou vletěl do dveří Earnshaw – teprve mu
to všechno zřejmě došlo a prskal vzteky. Řítil se rovnou k nám, popadl Lintona za paži a
strhl ho z pohovky. ,Mazej do svého pokoje!‘ řval skoro nesrozumitelně, div si nepřekousl
jazyk zlostí, obličej zkřivený k nepoznání. „Běž a vezmi ji s sebou, když za tebou chodí!
Tady se mi neroztahuj! Koukejte oba, ať jste pryč!‘ Klel a nepustil Lintona ke slovu, jen
jím smýkl do kuchyně, já utíkala za ním a Hareton zdvihl pěst, jako by měl sto chutí mě
uhodit. Na okamžik jsem se lekla a upustila jednu knihu, on ji vykopl za mnou a přibouchl
dveře. Od ohniště se ozval škodolibý nakřáplý smích, ohlédla jsem se a viděla toho odporného
Josefa, jak stojí u krbu, mne si ruce a natřásá se jako holub. ,Ten vám dal co proto! To
je sekáč! Ten má pro strach uděláno! On ví -jo, jo, on ví, víme oba, kdo tu má být pánem!
Che, cheche. Ten vás hnal, cheche cheche!‘ „Kam teď půjdeme?“ ptala jsem se bratrance.
Dědkův posměch jsem nebrala na vědomí. Linton byl sinalý a chvěl se na celém těle. V tu
chvíli nebyl hezký, Eleno, vůbec ne! Vypadal strašně. Ten úzký obličej a vytřeštěné oči – to
byla nepříčetná, bezmocná zběsilost. Chytil za kliku u dveří a zalomcoval jí – zevnitř bylo
zamčeno. „Otevři, nebo tě zabiju! Jak neotevřeš, tak tě zabiju!“ řičel nelidsky. „Ty
zvíře, já tě zabiju, já tě zabiju!‘ Josef znova zaskuhral smíchy. „Hele, to má po tátovi!
Po tátovi! Nezapře tatínka! Nech ho zuřit, Haretone – neboj se, chlapče – on na tebe
nemůže!‘ Vzala jsem Lintona za ruce a snažila se ho odtáhnout ode dveří, ale tak děsně
vřískal, že jsem ucouvla, a pak jeho výkřiky zdusil hrozný záchvat kašle. Dostal chrlení
krve a padl na zem. Leknutím jsem div neomdlela, ale vyběhla jsem na dvůr a z plna hrdla
volala na Zilu. Hned mě uslyšela – dojila krávy v chlévě za stodolou. Odskočila od práce a
ptala se, co se děje. Selhal mi dech, bez řečí jsem ji vtáhla do domu a hledala Lintona.
Zatím se už Earnshaw vyšel podívat, co způsobil, a odváděl ubožáka nahoru. Já a Zila jsme šly
za ním, ale zastoupil nám na schodech cestu – a že prý za Lintonem nesmím, ať prý jdu domů!
Volala jsem, že Lintona zabil a že k němu musím! Josef zahradil dveře a prohlásil, že mě tu
nemůžou potřebovat a že mám taky v hlavě o kolečko víc. Nedala jsem se odbýt a plakala, až se
konečně znovu vynořila ze dveří hospodyně. Ujistila mě, že se z toho Linton dostane, ale ten
kravál mu nesvědčí – vzala mě za ruku a odtáhla dolů do síně. Eleno, div jsem si nevyrvala
všechny vlasy! Mohla jsem si oči vyplakat, ale ten hulvát, co ho litujete, si ke mně stoupl a
neostýchal se chvíli co chvíli na mě dělat pst a drze lhát, že on za nic nemůže. Ale pak se
lekl, když jsem mu pohrozila, že to povím tatínkovi soudci a ten že ho dá zavřít a oběsit.
Začal sám popotahovat a utekl ven, aby nebylo znát, jak se bojí – sketa! A věříte, že mi ani
pak nedal pokoj? Když mě vystrnadili z domu a sotva jsem ujela kousek cesty za Hůrku, vyskočil
ze stínu, zastavil Minku a chytil mě za ruku. ,Slečno Kateřino, moc mě to mrzí,‘ koktal,
ale když já…‘ V prvním okamžiku jsem myslela, že mě snad chce zavraždit, a šlehla jsem
ho bičem. Pustil mě, zařval děsnou kletbu a já jsem bez sebe strachem uháněla tryskem domů.
Ten večer jsem vám nešla dát dobrou noc a druhý den jsem nejela na Větrnou hůrku. Velmi
jsem sice toužila se tam podívat, ale zmocnilo se mě podivné rozechvění – bála jsem se,
jestli Linton neumřel, a taky jsem měla hrozný strach, abych nepotkala Haretona. Třetí den
jsem si dodala odvahy – nesnesla jsem už tu nejistotu – a opět jsem se vyplížila z domu.
Vyrazila jsem v pět hodin a šla pěšky. Představovala jsem si, že se na Hůrce nepozorovaně
vloudím do síně a odtud nahoru do Lintonova pokoje. Ale psi mě ohlásili. Zila mě uvítala –
prý chlapec se už hezky sbírá‘ – a vedla mě do úhledného pokojíku s pěkným zařízením a s
koberci, kde jsem k své nevýslovné radosti spatřila Lintona, jak leží na pohovce a čte si v
jedné z mých knížek. Ale představte si, Eleno, hodinu trvalo, než se mnou ráčil promluvit.
Ani se na mě nepodíval, takový je to prchlivec. A co mě nejvíc zdrtilo – když konečně
otevřel ústa, řekl mi, že prý já jsem ztropila tu výtržnost a Hareton je v tom docela
nevinně! Na to jsem nemohla odpovědět, abych se nerozčilila. Vstala jsem a odešla z pokoje.
Ještě za mnou hlesl: „Ale Kateřino!“ – s takovou odpovědí nepočítal. Já jsem se ale za nic
nechtěla vracet a druhý den jsem zůstala doma, málem rozhodnutá, že ho víckrát nechci vidět.
Ale bylo mi tak zoufale, když nastal večer a pak ráno a já o něm nic nevěděla – že se moje
odhodlání rozplynulo ještě dřív, než jsem se v něm utvrdila. Dřív jsem myslela, že nejednám
správně, když pojedu – teď se mi zdálo jako hřích nejezdit! Michal se přišel zeptat, má-li
osedlat Minku. Odpověděla jsem ano, a když mě Minka nesla přes kopce, měla jsem jistotu, že
konám jen svou povinnost. Nemusela jsem tajit svůj příchod, stejně mě bylo vidět z oken v
průčelí, když jsem vcházela do dvora. „Mladý pán je v síni,“ ohlašovala Zila, když mě
zahlédla jít do salonku. Vešla jsem dovnitř – byl tam také Hareton, ale ihned se vzdálil.
Linton seděl ve velké lenošce u ohně a podřimoval. Přistoupila jsem blíž a začala vážně, i
když jsem to nemyslela doslova: „Lintone, ty si myslíš, že sem chodím jen proto, abych tě
trápila a pro nic jiného! Když to tak je, nemá smysl se ještě scházet, dnes to bylo
naposled. Dejme si sbohem a vysvětli panu Heathcliffovi, že si nepřeješ mě vídat a ať o tom
nešíří žádné další výmysly!‘ „Posaď se, Kateřino, a odlož klobouk!‘ on na to. Tys mnohem
šťastnější než já, buď taky hodnější! Tatínek mi toho umí tolik napovídat o mých vadách a
tolik se mi naposmívá, že se nediv, když o sobě pochybuji. Začínám věřit, že jsem opravdu
hňup, jak mi často říká, a pak zuřím a trpím a kdekoho nenávidím. Když si to přeješ, můžeme
se rozloučit, zbavíš se aspoň přítěže! Jen jedno pochop, Kateřino, prosím tě o to! Věř, že
bych byl rád stejně milý a hodný a vlídný jako ty – kdybych mohl! Přál bych si to ještě
víc než být šťastný a zdravý jako ty. A věř, že pro tvou shovívavost Tě miluju vroucněji,
než kdybych byl jiný a zasluhoval si tě. Mám už prostě takovou povahu a jinak to nedokážu –
ale lituju toho a bolí mě to. A nepřestane mě to bolet do smrti.“ Cítila jsem v těch slovech
pravdu a tušila, že mu musím odpustit. Smířili jsme se, ale oběma nám tekly slzy po celou
dobu návštěvy. A nebyly to jen slzy bolesti – ačkoliv mě mrzelo, že má Linton tak pokřivený
charakter. Vždycky bude trápit své přátele a vždycky bude sám trpět. Od toho večera jsem za
ním chodila do jeho pokojíku, protože jeho otec se nazítří vrátil. Jen asi třikrát jsme
byli tak veselí a bez obav do budoucna jako tehdy ten první večer. Ostatní mé návštěvy byly
neveselé a rozjitřené – jednou pro jeho sobectví a zatrpklost, jindy zas pro jeho nemoc – ale
už jsem se naučila snášet to všechno bez roztrpčení. Pan Heathcliff se mi schválně vyhýbá,
sotva ho potkám. Ačkoli minulou neděli, když jsem přijela o něco dřív, jsem
ho slyšela hrubě spílat Lintonovi za to, jak si vedl předešlý večer. Je mi záhadou, jak o
tom věděl, snad poslouchal za dveřmi. Linton byl ovšem nemožně protivný, ale to se konečně
týkalo jen mě, co bylo komu do toho? Hned jsem to panu Heathcliffovi řekla – vtrhla jsem
dovnitř a kázání mu přerušila. On se jen rozchechtal a odešel se slovy, že je potěšitelné,
jak se na to dívám. Doporučila jsem Lintonovi, aby příště mluvil šeptem, až si bude chtít
vylévat žluč. Tak teď, Eleno, víte všechno. Můžete mi překazit návštěvy na Větrné hůrce, ale
když to uděláte, budou dva lidé nešťastní. Stačí, abyste tatínkovi nic neprozradila, a moje
výlety nikoho nerozruší. Viďte, že na mě nebudete žalovat! Přece byste nebyla tak strašně
bezcitná.“
„To si musím ještě do zítřka rozvážit, slečno Katko,“ odpověděla jsem „Dá to
trochu přemýšlení. Zatím běžte spát a já si to přeberu.“
To jsem taky dělala, jenže v pánově přítomnosti a nahlas! Šla jsem totiž z jejího pokoje rovnou k němu a všechno mu vyklopila – jen jsem vynechala její hovory s bratrancem a všechno o Haretonovi. Pana Lintona
to rozrušilo víc, než dal najevo.
Ráno se Kateřina dověděla, že jsem zradila její
důvěru a také to, že její tajné toulky musí přestat. Marně plakala a bouřila se proti
ortelu, marně zapřísahala otce, aby se slitoval nad Lintonem -jedinou útěchou jí byl slib,
že mu otec napíše a dovolí mu navštěvovat Drozdov podle libosti.
Pan Linton mu však současně hodlal oznámit, že na Větrné hůrce Kateřinu víckrát neuvidí! Možná že kdyby by znal synovcovu povahu a zdravotní stav, tak by škrtl i tu slabou útěchu.
Přeložila Nikola Bílá
–
Přidejte odpověď